Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Wie ein Licht P12 - 1/4

12. března 2017 v 20:00 |  Morag McAdams
Pro Hermionu je to zvláštní pocit, když po dlouhé době opět vstoupí na bradavické pozemky. Zahalená do smutku a cestovního pláště se setkává se svou novou úlohou a začíná projekt, který jen maličko připomíná SPOŽÚS.



Story: Wie ein Licht in der Nacht - Jako světlo v noci (schválený překlad)
Autorka: Morag McAdams
Autorka fotografie: Morag McAdams
Jazyk originálu: DE, němčina
Čtyři navzájem navazující one-shoty
Rating: P12
Žánr: Přátelství / Romance
Pairing: SS/HG
Disclaimer: Všechny postavy a svět Harryho Pottera patří JKR. Já z toho nemám nic než potěšení.


Začátek
Nezvyklé a dávno známé. Nové a důvěrné. Strašné a krásné.
Pro Hermionu to byl naprosto a jednoduše zvláštní pocit, když procházela kovanou bránou, která se před ní jako kouzlem otevřela. V myšlenkách se pokárala za tuto špatnou slovní hříčku. Samozřejmě že se dveře otevíraly magicky, vždyť se nacházela na bradavických pozemcích. Nervózně si uhladila uniformu, která byla vidět pod jejím rozepnutým cestovním pláštěm. Neměla na sobě šedo-bílé studentské oblečení, ačkoli jí to připadalo jako včera, kdy se tu učila a smála se všemi ostatními. Už dlouhou dobu se Hermiona nesmála. Pokud mohla někomu pomoci, zahrál jí někdy na rtech malý úsměv a vyhladil vrásky smutku a starostí, které se vryly do jejího obličeje. Ron si z toho už ve škole dělal legraci, že se jí na čele dělá hluboká vráska, když se kvůli němu rozčiluje.
Ron. Milý, nešikovný Ronald. Před týdnem to byly dva roky od jeho smrti. Jeho kolegové řekli, že to byla nehoda.
Po smutku přišla zlost. Nikdo, ani bystrozor, neměl právo zkoušet, jestli kletby mohou projít zrcadlem podobně jako okenním sklem. Nikdo. Ani muž, kterého Hermiona něžně milovala každou buňkou svého mladého srdce. Zlost se znovu proměnila ve smutek, a pak v tupé bušení, které ji už bude provázet po zbytek jejího života. Hermiona odsunula vzpomínky tam, kam patří. V tomto koutku se už nacházely i jiné zážitky, které ji jako zarostlý střep stále znovu nutily k zastavení. Bez předchozího varování se opakovaně rozestupovaly připomínajíce zranění a vyvolávaly jí vzpomínky na to, jaké to bylo, když zemřel Brumbál, nebo když běžela bojištěm se Snapeovou krví na rukou.
Když Hermiona spatřila, jak k ní přichází ředitelka, narovnala se a pokračovala dál se zdvihnutou hlavou. Snape útok Nagini přežil a Bradavice snad pro ni byly správným místem. Možná zde nalezne novou sílu ve chvílích, kdy se budou její vzpomínky pokoušet ji drtit.

"Vypadáte dobře, moje milá!" Úsměv Minervy McGonagallové pomačkal její obličej do tisíce malých vrásek, jak tomu bylo vždycky. "Ačkoli se obávám, že madam Pomfreyová bude zklamaná, že na sobě nemáte tradiční stejnokroj."
Hermiona odpoutala zrak od stále ještě extravagantního zařízení ředitelny a podívala se na sebe trošku rozpačitě. Její oblečení bylo podobné oděvu léčitelů u Svatého Munga. Ne barvou, protože Hermioně se hnusila limetková zelená. Měla na sobě jednoduché bílé kalhoty a bleděmodrou tuniku. Když Ginny přinutila Hermionu, aby se jí v tom předvedla, označila to za nudné. Tento komentář ji stejně bolel, jako se ho bála. Byl to jen další krok odcizení, které nastalo po Ronově smrti. Bez něj se Hermiona cítila, jako by už nikam, k nikomu nepatřila. Její pastelové smuteční oblečení ji oddělovalo od překrásného pestrého života a Hermiona si toho všimla, teprve až bylo příliš pozdě, než aby znovu obnovovala staré vztahy.
Horní díl měl samozřejmě krátké rukávy kvůli hygieně a vypracovanou kapsu pro uložení hůlky. Za okraj kapsy teď nervózně popotahovala. Pohled profesorky McGonagallové zastavil na ní. Hermiona odpovědí navázala na nevyslovenou otázku. Věděla, čemu se její bývalá učitelka divila.
"Dřevo z révy a blána z dračího srdce, téměř identická s mojí starou hůlkou. Je o půl palce kratší a místo jedné jediné blány má dvě blány dvou draků. To znamená, že vlastnosti určující můj charakter jsou stále tytéž, jen moje magie se posílila a může lépe pracovat prostřednictvím silnější hůlky."
Obě ženy mlčky popíjely čaj. Hermiona byla zvyklá s nikým nemluvit. Po svém léčitelském studiu přijala nabídku své bývalé ředitelky nebelvírské koleje, protože neměla jinou alternativu a - pokud měla být upřímná - doufala, že její zaměstnání v Bradavicích přinese klid její duši. Byla to méně ředitelčina prosba a více její volání o pomoc. Léčitelka madam Pomfreyová ztratila zrak, zasažena kletbou, již nešlo zvrátit. Byla jednou z mnoha obětí, kterou si vyžádala válka proti Temnému pánovi. Mohla ještě ošetřit malé a větší zranění a nemoci studentů, ale nikdo nevěděl, jak dlouho bude schopná to vykonávat. Hermiona si tedy sbalila kufry a znovu následovala volání Bradavic.
"Tedy, moje milá - ," Minerva McGonnagalová se shovívavě usmála, když se Hermiona ve stejné chvíli zvedla a přerušila ji tím. "Jen běžte. Poppy, madam Pomfreyová už Vás jistě očekává."
Hermiona si znovu přehodila svůj těžký plášť přes ramena, pokývla ředitelce a vydala se na cestu do ošetřovny.




Když ji madam Pomfreyová prováděla ošetřovnou a poskytovala jí počáteční přehled o jejím stavu, Hermiona se opravdu snažila nedat na sobě nic znát. Poté se posadily v malé sesterně, starší žena ji poplácala po ruce a Hermiona věděla, že se jí to nepovedlo.
"Už je to dobré, dítě," zamumlala a nepouštěla Hermioninu ruku.
Hermiona odtrhla pohled od vyzáblých prstů, přes něž byla napnutá skvrnitá kůže, a zkoumavě sklouzla očima k ženě naproti. Rysy školní léčitelky byly vpadlé, její oči ležely hluboko v důlcích, kůže na hubeném těle vypadala šedě a nezdravě. Hermiona sebou vnitřně zatřásla a naskočila do své profesionality. Madam Pomfreyová neztratila jen zrak a potřebovala její pomoc.
"Poznala jste to, že ano, madam Weasleyová?"
Lehce kývla. "Proč to utajujete, Madam Pomfreyová?"
Léčitelka vzdychla a sklouzla hlouběji do křesla.
"Madam Weasleyová,…" - "Hermiono.", přerušila ji Hermiona.
"Jen, pokud mi budete říkat Poppy. Konečně - vždyť jsme kolegyně."
Mladší žena mohla jen přikývnout.
"Nuže, Hermiono, i Vy jste se během své léčitelské činnosti naučila realizovat tuto jednoduchou základní poučku: To, jak rychle a do jaké míry se někdo může uzdravit, závisí značně na jeho psychice. Je zcela druhořadé, jak dobrá jsou naše kouzla a formule. Jak však může mít pacient důvěru v mé uzdravovací schopnosti, když mě takto vidí? Proto bylo od určitého stádia nutné upravit můj zevnějšek. Není to ostatně žádné silné kouzlo, které používám. Kromě Vás si ovšem skoro nikdo nedal tu práci, podívat se pořádně."
Dlouhá řeč madam Pomfreyovou zjevně vyčerpala, ale Hermiona věděla, že se musela dovědět všechno. V dohledné době přece převezme péči o tuto nemocnou ženu.
"Berete pravidelně výluh z mandragory?"
Madam Pomfreyová mávla rukou. "Není pravda, že umírám dobrovolně, dítě. Severus, ten milý chlapec, mi už dlouho vaří medicínu. To však nezastaví mé chřadnutí, ale pomůže pouze proti bolestem."
Hermiona zmateně nakrčila čelo. Lektvar ze špiček mandragory, dračích šupin a jednoho velice silného magického citrusu opravdu zpomaloval rozšíření kletby v těle, ale žádný analgetický účinek neměl. Než se na to stihla zeptat, madam Pomfreyová mluvila dál: "Severus přidal přísadu tišící bolest, která nic nezmění na vlastním účinku výluhu z mandragory. On to musí vědět, je mistr lektvarů, ten milý chlapec."


Severus Snape, mistr lektvarů, pospíchal dlouhými kroky bradavickými chodbami. Ačkoli studenti seděli ve svých třídách a ke svému prospěchu pozorně naslouchali učitelům, dával přednost chůzi, při které se vzdouval jeho hábit. Znal svou přezdívku a byl - upřímně vzato - hrdý na to, že je netopýr ze sklepení a nahání strach. To mu zajišťovalo největší možný respekt ze strany studentů.
Teď však mu byl efekt vytvářený jeho vlajícím hábitem lhostejný. Byl na cestě na ošetřovnu k Poppy Pomfreyové. Severus pochybovačně zdvihl obočí, když pomyslel na lékouzelnici. V ruce pevně držel malou lahvičku se světle zeleným lektvarem, který musel vařit už po několik měsíců. Bylo mu líto té mateřské ženy, která ho více než jednou vytrhla z jisté smrti poté, kdy se vrátil z mise pro jednoho ze svých pánů. Nyní dělal vše, co mohl, aby jí ulehčil poslední měsíce, poslední týdny. Upravit výluh z mandragory tak, aby mohl obsahovat i lektvar tišící bolesti, byl choulostivý úkol, ale Severus byl konec konců mistr svého oboru. Bohužel však nebyl schopen vyvinout lektvar, který by Poppy a mnoho dalších obětí kletby mohl vyléčit. Když si vzpomněl, jak Amycuse Carrowa mozkomorové zaslouženě potrestali, obočí mu opět zlostně kleslo.
Severus rozrazil dveře na ošetřovnu a držel se vzpřímeně tváří v tvář nevyhnutelně nadšenému přivítání školní léčitelky. Nezklamala ho.
"Severus, můj milý chlapec!"
Odměřeně přikývl, ačkoli si byl vědom toho, že ho jeho rysy zradily. Poppy vypadala ze dne na den hůře. Stále hubla a už vypadala více mrtvá než živá. Kdyby tak jen mohl něco udělat!
Za okamžik měl mimiku znovu pod kontrolou, obzvláště když si v místnosti všiml někoho cizího. Vzpomněl si, že Poppy už několik dní mluvila o své následovnici. To musí být ona, ta malá bledá čarodějka, která stála tam u psacího stolu. Severus kráčel kolem ní a při tom té nenápadné léčitelce do ruky vtiskl malou lahvičku s lékem. Zmizel v sesterně, kam ho volala Poppy. Prosila ho, aby informoval madam Weasleyovou o stavu zásob ošetřovny, neboť Poppy je prý příliš vyčerpaná.
Severus tomu nemohl uvěřit. Doufal, že se té malé vševědky jednou pro vždy zbavil, když složila OVCE. Vztyčil se před ní, připraven ji zastrašit, pokud by se jen odvážila načít rozhovor překračující respekt a kolegialitu. Ona však nic neriskovala, dál hleděla k zemi, a když svůj pohled jednou zvedla, mohl v něm spatřit jen vědění spolu s bezmocností a samotu. Něco se ho dotklo, a on to přehlušil zasyčením pokynů a hrubými poznámkami. Jeho maska byla bezchybná, byl si jistý, že si to děvče nevšimlo ničeho z jeho vlastního vnitřního rozčilení. Byl v pokušení s ní zatřást, zahrnout ji úkoly a otázkami, které v ní dříve zažehly oheň, což mu tolik připomínalo jeho samotného. Zaměření a vášeň, vnitřní rezignace a samota.
Možná, že i teď nebyli tak rozdílní, jak se mohlo zdát.
Možný by se vyplatilo, udělat si z madam Weasleyové důvěrnici.
Mistr lektvarů zakončil úvod do systému lektvarů ošetřovny. Hluboce zabrán do myšlenek si nevšiml, že ho její pohled následuje a že v jejích očích zablikala malá světýlka.


Hermiona si dala tu námahu, aby působila uvolněně. Vedle ní seděl u učitelského stolu Poppyin milý chlapec Severus, černě a nehnutě.
Jejich první setkání po poledni probíhalo všelijak jinak, jen ne příjemně. Hermiona se při pohledu na svého bývalého učitele proměnila v koktající hromádku neštěstí. On vkráčel do ošetřovny a do ruky jí vtiskl lahvičku se světlezeleným třpytivým odvarem, aniž by vnímal Hermionu jako osobu. Hermionino srdce začalo nekontrolovaně bít, když uviděla nápadnou opuchlou jizvu pod stojáčkem profesora. Jakmile spatřila staroslivý pohled, kterým Snape obdařil školní léčitelku, cítila, že její srdce se zastavilo úplně. Poppy se usmála a poprosila svého milého chlapce, aby s Hermionou zkontroloval zásoby lektvarů na ošetřovně. Ačkoli se od této chvíle setkání proměnilo v jednu z nejhorších nočních můr mladé léčitelky, rozhodla se spřátelit se s tímto mužem, který byl schopný řízné jízlivosti i onoho láskyplného pohledu. Krátce předtím, než opustil ošetřovnu, nabyla Hermiona dojmu, že na ní objevil něco, co předtím nikdo. Zdálo se, jakoby v ní mohl vidět něco, co pro něj bylo natolik důležité, že pronesl urážlivou poznámku při loučení bez jízlivosti a jen z čirého zvyku. Pak tedy věděla, že za jeho maskou je ukryto více, a byla rozhodnuta mu poskytnout prostor, aby ji odložil. Myšlenku, že by to mohl být projekt podobný SPOŽÚS, protože potřebovala někoho, o koho by se mohla starat, od sebe daleko odsunula.
Nyní tedy Hermiona seděla vedle postrachu svého mládí a budoucím partnerem v rovnocenném přátelství a přemýšlela, jak by tento odvážný čin měla započít. Člověk má prý sám být dobrý přítel, aby pro sebe jiného člověka získal. Jí však v žádném případě nenapadalo, jak by to měla udělat. Všechna její přátelství vznikla v dětství, tehdy se nikdo neptal po motivech a cílech, a ona sama také ne. Toto však bylo něco, co začala jako dospělá žena, jako ta, která přežila válku, jako vdova, a nechtěla připustit, aby společná minulost se Snapem ovlivnila to, jak spolu budou vycházet. Zapomenutá v myšlenkách reagovala téměř pozdě, když ji oslovil objekt její přátelské touhy.
"Tady prosím, sůl, profesore Snape."
Bývalý špion se na ni zahleděl se směsicí pochybnosti a rezignace.
"Madam Weasleyová - Hermiono," zavrčel konečně tak tiše, že k němu bezděčně naklonila hlavu, "to je přece tak hloupé. Jste osoba, s níž hodlám být pravidelně v kontaktu, dovolím Vám tedy jako jediné vedle Poppy Pomfreyové, abyste mi tykala."
Nejprve na ni zíral, jako by chtěl na základě její reakce přezkoušet, jestli byla hodná toho privilegia.
"Velice děkuji," odpověděla Hermiona stejně tiše a vážně, "Severusi."
Jakmile vyslovila jeho jméno, přeskočily jí ve vlasech jiskry její vlastní magie.
Hermiona znovu začala přemýšlet. To bylo nezvyklé, zvažovala, zatímco se pokoušela sčesat vlasy nenápadně jednou rukou. Ne to, že si její magie našla cestu, jak vyjádřit potlačované pocity. S děsivou pravidelností vstávaly Hermioně vlasy na hlavě nebo se doslova proměňovaly v krysí hnízdo. Pozoruhodná ovšem byla skutečnost, že to začalo právě v této situaci. Jiskry přeskakovaly v jejích vlasech jen tehdy, když s Ronem konečně poznali, co jeden pro druhého znamenají, a když ji tenkrát pozval Victor na ples. A k velké radosti Ollivanderově se jí vlasy překrásně zvlnily, když vzala poprvé do ruky svou hůlku.


Hermiona si všimla, že ji Severus zkoumavě sledoval. Jako by v jejím obličeji hledal něco, co věděl pouze on. Byl to zmatený a povznášející pocit, když se jeho oči zabodly do jejích. Dovolila si malý, nesmělý, upřímný úsměv a její lokny se ihned podvolily vlásenkám, které je držely v halabala učesaném drdolu. Husí kůže na pažích se však vytvořila zcela bez přičinění magie, když se na ni Severus neuměle a křivě usmál také.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 tet tet | 14. března 2017 v 12:04 | Reagovat

Super povídka těším se na další dílek :-D

2 ardazlyry ardazlyry | 14. března 2017 v 17:50 | Reagovat

[1]: Jen se těš. Ale upozorňuji, že další pokráčko bude ob týden. Tuto neděli ve 20:00 nás čeká ještě něco dalšího. ;-)

3 grepik03 grepik03 | 16. března 2017 v 22:31 | Reagovat

Krásná povídka ♡ Děkuji za bezva překlad a moc se těším na pokračování.

4 ardazlyry ardazlyry | 17. března 2017 v 7:01 | Reagovat

[3]: Díky za pochvalu, těší mě, že máš radost. Volné pokračování bude. :-)

5 Gabux Gabux | Web | 11. května 2017 v 19:39 | Reagovat

Opět smutná povídka, ale přece jen jiná. Je v ní více naděje. A i když mě situace ohledně Poppy rmoutí, tak se mi tato povídka líbí. A Hermionina magie je úžasná stejně jako ona.

6 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 12. května 2017 v 20:53 | Reagovat

[5]: Gabux: Tady to není tak tíživé jako v Urtice, souhlasím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.