Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Wie ein Licht P12 - 2/4

26. března 2017 v 20:00 |  Morag McAdams
To "Něco"
"Tak to je vše, pane Fendere," zaháněla Hermiona druháka z ošetřovny slovy i malým pohybem ruky. Lehké kulhání mu zmizí během následující hodiny.

Jenson Fender k ní chodil od začátku své školní docházky do Bradavic téměř každý týden. Špinavě blonďaté vlasy měl stále rozcuchané, zelenou kravatu pořád nakřivo a oči neustále smutné. Nejdříve spojovala Hermiona jeho věčné návštěvy se steskem po domově. Tento dojem posílil, jakmile jí ukázal obrázek svojí matky. Byla Hermioně velice podobná - špičatá brada, malý nos - ale její oči byly tmavší a vlasy světlejší. Jensonova matka působila křehce a z fotky se nesměle usmívala.
Mladá léčitelka věděla, že nikdo nemůže mít tolik nehod. Ani Harry nebyl tenkrát tak často na ošetřovně. Trvalo to více než půl roku, než začalo být Hermioně nápadné, že Jensonova malá a větší zranění se nacházela téměř výhradně na levé polovině jeho těla, ale nikdy na pravé paži. Tu si uvědomila, že ještě byla schopná soucitu a hrozilo, že už už přeteče. Od té doby si lámala hlavu nad tím, jak chlapci pomoci. Pravidelně se viděla s ředitelem jeho koleje a stejně tak pravidelně nebyla schopná tento problém prohovořit. Bylo obecně známo, že se podmračený profesor velice bránil jakémukoli vměšování, a Hermiona se nemohla překonat a dát v sázku to zvláštní "Něco" mezi nimi.
Někdy snad bude to "Něco" dost silné na to, aby vydrželo toto téma, ještě si tím však nebyla jistá.
Hermiona nechala mávnutím hůlky zmizet ušpiněné obvazy a velice falešně si zabroukala pár tónů. Skoro se začala sama sobě smát, ale mimické svaly ten nezvyklý pohyb odmítaly provést.
You stole my cauldron byla zdaleka nejoblíbenější písnička Poppy Pomfreyové. Na smrt nemocná žena ležela v samostatném pokoji za Hermioninou sesternou a gramofon jí téměř bez ustání vyhrával Celestinu Warbeckovou. Hermiona se domívala, že této ženské záležitosti porozumí, teprve až jí bude minimálně o čtvrtstoletí více. Zakroutila hlavou nad svými neuspořádanými myšlenkami a začala zpívat text. Znělo to právě tak falešně jako její broukání, ale byla na ošetřovně sama a neřešila to. Právě kvílela "…but you can't have my heart.", když se rozrazily dveře a s nevěřícným výrazem na ni hleděl Severus Snape.
"Celestina Warbecková, Hermiono?", zachraplal, "a to bych myslel, že jsi příliš mladá na tyhle songy pro hospodyně."
"Je mi sedmadvacet a zcela jistě nejsem příliš mladá na cokoli!", protestovala automaticky. Něco na něm téměř vždy dráždilo její temperament, obzvláště v tuto dobu v měsíci. V minulém roce měla spoustu času na to, aby pozorovala sama sebe. Závěry tohoto typu by předtím učinit nemohla.
Až díky Severusovu zvednutému obočí zjistila, co řekla, a okamžitě zrudla. Za to byla odměněna jakýmsi téměř úsměvem, který zmizel stejně rychle, jako se objevil.
"Jak se jí dnes daří?"
"Je sotva vzhůru," vzdychla Hermiona. Poppyiny dny byly sečteny, věděli to oba. Žádný z nich však nemyslel, že její umírání potrvá tak dlouho. Stará léčitelka už mnoho týdnů jen ležela v posteli a téměř nevnímala své okolí. Někdy dokázala odpovědět na otázky, někdy byla velice neklidná a házela sebou na pelesti sem a tam. Hudba ji uvolňovala, a tak Hermiona snášela srdceryvný jazzový hlas Warbeckové.

Nebyla to první smrtelná postel, u které Hermiona seděla. Ani to nebylo poprvé, kdy znala pacienta blíže. Poppy však byla první, která opravdu rozuměla své nemoci. Když ji Poppy posílala pryč, Hermiona se domnívala, že to možná byla lékouzelnická intuice.
"Dneska ne, dítě," šeptala, "možná zítra." A Hermiona věděla, že měla pravdu. Naposledy odhrnula nemocné ženě vlasy z obličeje a tiše opustila místnost. Uhasila všechna světla na ošetřovně kromě nouzového osvětlení pěti strategicky umístěných a trvale hořících luceren. Studenti na ošetřovně zůstávali přes noc jen zřídka a v případě nouze věděli učitelé i duchové, kde ji najít. Jakmile přišla do svého bytu, vysvlékla si uniformu a očistila ji dezinfekčním kouzlem. Následně odložila kalhoty i vrchní díl do speciálního koše na prádlo. Domácí skřítci se později postarají o zbytek.
Vklouzla do civilního oblečení a vyhnula se pohledu do velkého zrcadla. Věděla, že byla příliš vyzáblá a na svůj věk měla hodně jizev i vrásek. Její obličej odrážel válku a smutek a okolo úst se jí vytvořily přísné rysy. Alespoň její vlasy byly nezkrotné jako vždy, navrátilo se jim něco z jejich lesku a její pleť už nepůsobila jako průhledná. Pravidelná a zdravá strava v hradu minimálně v tomto ohledu zapůsobila.
Šedý svetr byl dárek od Rona a vůbec jí neslušel. Po téměř šesti letech ji myšlenka na něho zabolela už jen zřídka. Smutek však zůstal.

"Jak to, že vlastně znáš texty od Warbeckové?" vychrlila Hermiona, jakmile se otevřely dveře ve sklepení.
"Samozřejmě, že mám čas, Hermiono, pojď přece dál."
Neměla ráda, když se stala cílem Severusova sarkasmu, ale zřejmě si to tentokrát zasloužila. Někdy zapomněla, že ve styku s ním platí jiná pravidla, že nebyli žádní bezstarostní teenageři. Po většinu času spolu vycházeli v dobrém, ačkoli velká část jejich přátelství sestávala ze společného mlčení. Také tento večer nebude představovat výjimku.
Hermiona nevěděla, co ji tak často do sklepení táhne. Severusova přítomnost na ošetřovně byla podmíněna tím, že Poppy byla upoutána na lůžko, ačkoli on nikdy nezapomněl na chvilku pozdravit i ji. Stalo se to příjemnou rutinou.
Vděčně přijala šálek a pozorovala, jak se mistr lektvarů usadil v křesle. Stále znovu užasla nad lehkostí, s jakou ten mrzutý muž pohyboval svými dlouhými končetinami. Při všem, co dělal, měl jistou taneční grácii, která někdy vypadala jako nešikovná nebo nezkušená. Nikdy ji však v této myšlence nepodpořil, pokud si jí ovšem všiml.
"Zpět k tvojí otázce:" začal Severus, "nikdy tě nenapadlo, že Molly Weasleyová je jen o pár let starší než já? Jsem tomu věku pro slaďáky podstatně blíž než ty."
Hermiona frkla do svého šálku. To bylo to, co s nimi udělala válka: předčasně zestárlí a traumatizovaní. Všední den nebyl ulehčením, ale mlýnským kolem, které se otáčelo a rvalo je s sebou. A stále znovu zkoušeli napravit škody způsobené Voldemortem. U studentů zmijozelské koleje měl Severus alespoň malý úspěch, ale Hermiona bojovala u své smrtelně nemocné pacientky marně.
"Poppy zemře," řekla Hermiona bezvýrazně po mnoha minutách ticha.
"Já vím."
"Brzy."
"Já vím." Ještě nikdy nezněla jeho slova tak rezignovaně. Malinký kousek Hermiony se z toho těšil, neboť jinak skrýval i před ní všechny emoce kromě zlosti.
"Ona je - ona byla -" odmlčel se a jeho obličej byl naprosto neutrální. Hermiona pochopila, co on nemohl vyslovit. Poppy mu mnohokrát zachránila život. Byla jeho krizové centrum, když dospíval. Byla mu více matkou než žena, která ho porodila. Bude nejvíce oplakávanou obětí poslední války.

Hermiona se následujícího rána připravila a přemýšlela o tichu, které sdílela se Severusem. Nebylo to mlčení způsobené chybějícími slovy. Také to nebylo významné mlčení. Nebylo to docela přátelství, a přitom více, než že by se pouze trpěli. Bylo to jednoduše jen bytí.
S Ronem nic takového nezažila. On mlčel jen tehdy, když se cítil uražený. Jejich společný život byl intenzivní a hlasitý a někdy jí to chybělo. Hermiona poznala, že její láska k Ronovi byla často namáhavá, nikdy tichá a něžná. Někdy po jeho smrti došla k závěru, že jejich manželství nebylo na věčné časy. Mezitím se poznala lépe a věděla, že mohla okolo sebe na dlouhou dobu mít jen několik málo lidí a Ronald k nim nepatřil. Byl prudký a radostný a náročný, a ona se často ráda nechala strhnout k témuž. Ale Ron si nikdy nevšiml, kdy už pro samý zmatek nevěděla, kde jí hlava stojí. Pojem ticho mu byl naprosto cizí. Nesoudila ho za to, ale poslední roky strávené v téměř naprosté sociální izolaci zostřily její smysl pro vlastní potřeby. Severus a jejich společné mlčení pro ni představovalo dost.
Hermiona nevěděla, kdy začala Severuse srovnávat s Ronem. Normálně od sebe takové myšlenky odháněla, ale v tento den nebylo nic normální.
Hermiona to věděla ve chvíli, kdy vstoupila na ošetřovnu. Dveře do sesterny byly otevřené a vzduch se mihotal vlivem magie. Následovala impuls a vykouzlila svého patrona.
"Už je to tady," řekla a poslala vydru k Severusovi. Pak téměř běžela do malého pokoje. Poppy na ni hleděla široce otevřenýma očima.
"Hermiono," vydechla a mladší léčitelka si klekla k posteli. Závěsy se třepotaly jako vlajky v neexistujícím větru.
Hermiona už něco takového jednou zažila. Šlo o poslední manifestaci magie umírajícího. Jen velice mocné čarodějky a kouzelníci uvolňují během umírání svou magickou sílu, pro tento fenomén však není žádné vysvětlení. Zřejmě to nikdo nechtěl zkoumat, a Hermiona netvořila žádnou výjimku. Viděla dost smrti a umírání, své poslání spatřovala v uzdravování.
"Dala jsem vědět Severusovi," chytila Hermiona ruku staré léčitelky.
"Ten milý chlapec," zašeptala Poppy. Dýchala klidně a pravidelně, ačkoli její magie vířila okolo ní. Závěsy se vzdouvaly, voda ve sklenici se vlnila a třásně na okrajích koberce poletovaly. Vzduch se tetelil, plný magického potenciálu, a Hermioně svrběla kůže, jak se vzpínala její vlastní magie a odpovídala. Síla vycházející od staré léčitelky byla téměř hmatatelná.
Pak se závěsy uklidnily a Poppyina ruka těžce a uvolněně spočinula v její. Všechno utichlo. Léčitelka byla mrtvá.

Ještě než mohly vytrysknout slzy z Hermioniných očí, rozrazil někdo dveře na ošetřovnu.

"Madam Weasleyová!" volal udýchaný chlapecký hlas.
Bradavická léčitelka odsunula smutek, narovnala se a vyšla z pokoje. Před jejím psacím stolem stál pobledlý Jenson Fender.
"Madam Weasleyová - lektvary - profesor Snape - nehoda!", oddychoval.
Po zádech jí přeběhlo horko a chlad, jako by jí Harry znovu sděloval zprávu o smrti jejího manžela.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 grepik03 grepik03 | 7. května 2017 v 13:59 | Reagovat

Děkuji za krásný překlad další kapitoly ♡
Autorka tu dokonale vystihla kouzlo ticha a mlčení. Není jednoduche najít člověka, se kterym i mlčení má sve kouzlo (a bez pocitu trapnosti a nepohodlí ).
Odchod Poppy byl důstojný a klidný, jen Severuse zrejme poznamenal vic, než Hermiona tušila.

2 Gabux Gabux | Web | 11. května 2017 v 20:42 | Reagovat

Nádherná kapitola plná lásky, porozumění a smutku. Autorka to musela velmi dobře napsat a mít cit pro slova a ty jsi zase velmi dobrá překladatelka, protože jsi příběh stejně nádherně a se stejným citem přeložila.
Odchod Poppy zamrzel, ale byl klidný a snad bezbolestný.

3 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 12. května 2017 v 20:58 | Reagovat

[1]: [2]: Krásně jste se, holky, do toho vcítily. Vaše komentáře mě těší. Děkuji. :-) Dobrý originální text mnoho usnadňuje. Ale i tak děkuji za to, že si pochvalujete, jak příjemně se to čte. Čeština má s němčinou (ačkoli se to někomu nemusí zdát) dost společného. :-D

4 Michelle Michelle | 6. července 2017 v 22:30 | Reagovat

Hm hm, myslím, že jsem našla svoji oblíbenou autorku.. a to hned hned dvakrát, úžasný text, skvělý překlad <3

5 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 8. července 2017 v 21:57 | Reagovat

[4]: Michelle: Souhlasím, Morag umíí. <3 Já se jen vezu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.