Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Alle, nur nicht die Eine P18 1/3, 2/3

24. května 2017 v 20:09 |  Lydia
Náš válečný hrdina Severus může mít každou, ale chce jen tu Jedinou. Co když ji konečně dostane?


Story: Alle, nur nicht die Eine - Všechny, jen ne ta Jediná (schválený překlad)
Autorka originálu: Lydia
Nou fotos, sorry jako Mrkající
Jazyk originálu: DE, němčina
Rating: P18
Žánr: Romance
Disclaimer: Všechny postavy a svět Harryho Pottera patří JKR. Já z toho nemám nic než potěšení.

Original Story: https://www.fanfiktion.de/s/5766dd190005ee01151d6f26/1/Alle-nur-nicht-die-Eine

Díl 1
Nikdo, ale opravdu naprosto nikdo si nedokázal představit, jak tento typ společnosti nenáviděla.
Hermioně Grangerové už bylo 26 let. Po velké bitvě proti Voldemortovi dokončila studium v Bradavicích v osmém, tedy vlastně sedmém školním roce poté, kdy byla škola znovu otevřena. Následně se dala na studia, aby se mohla věnovat výzkumu.
Ti, kteří se za ni přimlouvali, a tím ji také finančně podporovali, byli skoro všichni velká zvířata na Ministerstvu kouzel. Zbláznili se do ní buď kvůli jejím ambicím v zaměstnání, nebo právě proto, že byla nejlepší kamarádkou Harryho Pottera…
Ta první varianta jí za daných okolností byla rozhodně milejší. Bylo příjemnější, když ji uznávali, respektovali a předcházeli si ji kvůli jejím úspěchům a ambicím než pro její pouhou existenci. Mohla se tak vžít do Harryho pocitů po celá ta léta, v nichž byl vyzdvihován téměř až do nebes jen proto, že to byl náhodou zrovna on.
Už upřímně nenáviděla ty rozhovory, začínající slovy "Och, Vy jste přece Hermiona Grangerová, nejlepší kamarádka našeho Harryho. Řekněte, jakpak se mu daří?" A těchto rozhovorů na pitomém plese ministerstva dnes večer už musela absolvovat jednoznačně dost.
Plížila se pořád dál směrem ke zdi, aby se podél ní mohla vykrást k východu a uniknout pryč. Chtěla už jen domů. Chtěla do svého malého bytu, který už byl jistě pěkně vyhřátý. Než odešla na ples, nechala v krbu hořet kontrolovaný oheň. Chtěla se konečně vysvléct z těch příliš drahých, úzkých a jaksi nepohodlných šatů - do oblečení, ve kterém se cítila dobře. Chtěla do svého obývacího pokoje, kde si zapálí svíčky, uvaří čaj, vybere nějakou dobrou knihu a stulí se s ní na gauči, a Merline, nějakého dobrého chlapa. Ano, to teď chtěla. Toužebně a upřímně.
"Poslouchejte, opravdu nechci být nezdvořilý, ale právě jsem se chystal domů, když jste mě odchytila. Mohu se tedy pouze poroučet. Dnešní den byl pro mě dlouhý a náročný a rád bych teď do postele," zaslechla pak ovšem za sebou blízko dveří hlas jí velice důvěrně známý.
Maličko zaváhala. Došla už až sem, aniž by ji kdo objevil nebo dokonce zadržel. Dveře směrem ke svobodě, a tím k jejímu malému bytu už byly nadosah. Opravdu to chtěla riskovat a ztratit z očí tyto vyhlídky, svůj cíl?
Ano, chtěla. Jeden pohled za to stál. A pokud se kvůli tomu nedostane domů, tak za to stál taky.
Profesora Severuse Snapea v uplynulých letech skoro ani neviděla. Po bitvě proti Voldemortovi jen o vlásek unikl smrti. Po svém uzdravení, které jí stále ještě připadalo jako zázrak, měl soudní proces. Myslela si, že je to nespravedlivé, ráda by ho toho byla ušetřila. Jenže díky Harryho vyprávění věděla o tolik víc, než zbytek kouzelnického světa.
Harry a také Minerva McGonagallová za něho bojovali, jak to jen lvi z Nebelvíru uměli, a on tak mohl nakonec opustit jednání jako volný muž. Jako muž, který byl najednou uznáván a opěvován jako válečný hrdina. Muž, kterého velice dráždilo, že o něho byl náhle tak enormní zájem. Muž, který se proto rychle a také zdánlivě typicky vylekaně stáhl do výzkumu. Také roky po projednávání jeho případu a po velkém vzruchu okolo své osoby se sotva někde objevil. Až na případy, kdy měl společenské povinnosti, vynucené jeho finančními mecenáši, kteří mu svými prostředky umožňovali jeho práci, a tím zajišťovali jeho existenci. Zřejmě to neměl o moc odlišnější než ona.
A Hermiona si nyní byla absolutně jistá, že právě našla v sále druhou osobu, která tuto společnost nenáviděla stejně jako ona sama.
Hermiona ho při takových příležitostech už sem tam zahlédla, ale nikdy si nedovolila ho oslovit. Po svém procesu zřetelně vyjádřil verbálně i svým chováním, že ho mají všichni nechat na pokoji, a ona to respektovala, ačkoli stále ještě v sobě měla něco, co by mu velmi ráda řekla.
A ačkoli ho měla opravdu ráda. Nikdy ho neodmítala stejným způsobem jako její spolužáci. Dokonce ho celkem často před ostatními bránila. Sice se také zlobila na něho, jeho aroganci a často odporné chování, ale viděla i jeho brilantnost, která mu v jejích očích dovolila mnohé, co by ostatním nikdy nemohla odpustit.
Navíc mu vždy intuitivně důvěřovala.
Vždycky měla ráda jeho temný, hluboký, sametový hlas. Byla si jistá, že by jí tímto hlasem klidně mohl předčítat z telefonního seznamu a připadalo by jí to nanejvýš podnětné a zajímavé. A opravdu měla ráda také jeho zevnějšek. Byl to silný muž, zatímco chlapci byli právě pouze chlapci. A ona na chlapce nikdy moc nebyla. Na muže naproti tomu opravdu ano… Měla ráda jeho výšku, jeho sílu, kterou bezpochyby měl i přes opravdu hubenou postavu a také ji vyzařoval. Vždy mu chtěla odhrnout z obličeje jeho husté, smolně černé vlasy jen proto, aby se přesvědčila, jestli jsou opravdu tak mastné, jak vypadaly.
Nemyslela si to. Nikdy tomu nevěřila. Nedokázala si to představit, neboť při tom všem nikdy nezažila, že by byl Snape v její přítomnosti někdy nepříjemně cítit. Spíš se zdál být mužem, který o sebe pravidelně pečuje. Ne přehnaně. Sprcha, holení a umytí vlasů a rande se zubním kartáčkem dvakrát denně. Konec. Žádné voňavčičky, žádné další serepetičky. Jeho denní miniprogram se však velmi dobře postaral o to, že chodil vždy čistý a nesmrděl, což mu mnozí stále podsouvali. Nic takového u něho nikdy nevnímala a nedokázala si tedy také představit, že by jeho vlasy byly výjimkou. Byla si jistá, že všechny ty v učebně všudypřítomné výpary způsobily, že jeho vlasy vypadaly mastně.
Z myšlenek ji vytrhl afektovaný ženský hlas: "Och, Vy tedy chcete do postele, Severusi. No, to chci taky. Spolu s Vámi, pokud rozumíte, co tím myslím." Hermiona polkla. Co se to tu odehrávalo? Opravdu to všechno chtěla slyšet?
"Moje postel je velmi úzká, víte?" slyšela jeho odpověď na to dotírání, načež se nevěřícně otočila k tomu, čemu do té doby pouze naslouchala.
Tady stál. Vysoký, černý a jako vždy se svou temnou aurou. Vlasy mu poporostly a tělo se rozšířilo. Klid po válce a jeho špionážní činnosti mu zjevně prospíval. Vypadal silný, zdravý a odpočinutý.
Před ním stála vysoká, atraktivní blondýna. Její krásné štíhlé nohy jí sahaly téměř až ke krku a také jinak nabízelo její tělo všechno, z čehož by normální muž dle Hermionina názoru jásal. Jenže Severus Snape nebyl normální muž, takže ji jeho nepřístupný výraz vůči té mladé ženě ani trochu nepřekvapoval. Spíš by ji překvapilo, kdyby na její návrhy ihned přistoupil.
"No, to je přece jenom dobře, ty můj obře," zasmála se tiše blondýna a lascivně sklopila zrak. Hermiona ihned pochopila, že absolutně neměla v úmyslu strávit noc vedle Snapea, spíš nad ním nebo případně také pod ním.
Ta myšlenka se jí vůbec nelíbila.
Jemu ovšem podle všeho také ne, neboť jeho obličej se zachmuřil ještě víc.
"Není. Moje postel je úzká a tvrdá a je to moje postel. A já se o ni nerad dělím," sdělil mladé ženě hrubě a skoro vzdorně, a Hermiona musela potlačit tichý smích. Ještě ji neobjevil, takže si tento malý výstup mohla užívat.
A ano, užívala si to. Svým způsobem jí ho také bylo velmi líto. Sama nenáviděla, když na ni muži dotírají. A byla si jistá, že i muž se cítil nesvůj, když na něho dotírala žena, kterou nechtěl, takže Snape teď měl její plný soucit. Ale taky jí to přišlo znamenité, vidět ho v takové situaci a zažít, jak si elegantně zkouší ubránit svoji kůži. Nemohl to zcela zjevně učinit tak, jak by velice rád chtěl a bezpochyby také mohl.
"No, tvůj kuchyňský stůl by pro moje záměry taky vyhovoval," zatvářila se záludně ta dáma před Snapem.
"Chcete si dát něco k jídlu? Já doma nic nemám. Ale tam vepředu je velký bufet," odkázal ji odměřeně na pokrmy nabízené v sále. Hermiona jen stěží zadržovala smích, a tím na sebe přitáhla jeho pozornost.
Polkla, když zachytila jeho zlostný pohled. Ale polkla ještě potruhé, když se opravdu téměř okamžitě proměnil v prosící psí pohled, sotva ji poznal. A to za zády jeho doprovodu, který zíral k bufetu, na nějž právě ukázal. A pak také tak úpěnlivě prosící a intenzivní pohled, jaký by Hermiona od Snapea nikdy v životě nečekala. Z jeho pohledu se jí doslova roztřepala kolena. Ano, pomůže mu.
Váhavě přistoupila k němu a jeho tak dotěrnému doprovodu.
Díl 2
"Dobrý den, profesore Snape," usmála se na něho Hermiona nejistě.
"Slečno Grangerová," kývl na ni přátelsky a jeho oči ji stále ještě prosily.
"Zatančíte si prosím se mnou, pane?" zeptala se ho, neboť až tak nevěděla, jak ho i sebe z té situace co nejlépe zachránit.
"To on neudělá. Severus a já právě chceme odejít domů," vmísila se do hovoru hubatá blondýna. Snape se jen na Hermionu díval a vděčně se usmíval.
"To, slečno Blackburnová, Severus udělat nechtěl, pokud jste náš rozhovor vnímala alespoň jednu vteřinu. Ale velice rád si s Vámi zatančí, slečno Grangerová. A pak by rád s Vámi šel ještě na krátkou procházku, aby se dozvěděl, co nyní dělá jeho bývalá studentka. Že neuvěřitelně zkrásněla, lze s obdivem konstatovat již nyní. Ale u Vás nikoli," pronesl a nabídl Hermioně rámě.
"Smím tedy prosit?" zeptal se tedy. Ona mu poslušně přikývla, zavěsila se do něj a nechala se odvést na taneční parket.
"Děkuji," řekla mu, zatímco spolu začali tančit. Tiše si odfrkl.
"Za co, slečno Grangerová? Spíš já Vám musím poděkovat, že jste mě zachránila z této neskutečné situace. Myslím, že to u mě máte," odpověděl s netušenou jemností.
"No, pak si tedy budu namlouvat, že jste svůj kompliment vůči mně myslel vážně, a tím jsme vyrovnaní. Kromě toho neuvěřitelně dobře tančíte, pane," usmála se na něj opatrně zdola. Vůbec si neuvědomila, že je tak vysoký. Samozřejmě si ho pamatovala jako velmi vysokého, ale že ji převyšoval o téměř jeden a půl hlavy, jí neutkvělo. Nebo mu ještě nikdy nebyla tak nablízku, aby mohla jasně stanovit ten rozdíl ve výšce?
"Svá slova jsem myslel vážně, slečno Grangerová. To si namlouvat nemusíte. Ale myslím, že na taková slova ode mě nejste zvyklá, takže to, že jim nevěříte, pramení z toho," opáčil a vedl ji tak elegantně, že si ihned pomyslela, že nemusí dělat nic, jen se uvolnit a důvěřovat mu. On ji ponese.
"Ne, to máte pravdu. Na taková slova od Vás nejsem zvyklá. Spíše naopak. Ale mezitím uplynulo mnoho let, kdy jsme se neviděli a nemuvili spolu. Zrovna tolik let od doby, kdy jste mě vyučoval, abych byla přesná. Roky, ve kterých jste si mohl vychutnávat jiné životní okolnosti. Takže si nyní mohu velmi dobře představit, že jste se dost změnil, že jste klidnější, tišší a také jemnější, a tedy se kolem sebe tolik neoháníte, jak to bylo kdysi," odpověděla věcně.
"Možná chci však jen s Vámi do postele a jen kvůli tomu jsem k Vám tak milý, slečno Grangerová," zašeptal jí zvučně do ucha, což jí způsobilo husí kůži, a on se tiše usmál.
"Tak to máte bohužel smůlu, profesore Snape. Neboť na takové úmysly Vám neskočím. Tak nezdvořilý a drzý nejste, abyste se ihned vrhnul na jednu z Vašich bývalých studentek, sotva jste se znovu setkali, a to jen kvůli tomu, že se z ní vyklubala opravdu pěkná holka. S nějakou mnohem atraktivnější ženou byste to totiž mohl mít o mnoho lehčí a bez komplikací. A za druhé nestojím o tvrdé a úzké postele. Je mi líto. A na kuchyňském stole se u Vás přece pouze jí, že ano, pane?" vypálila s nevinným pohledem, ale naprosto shrnujícím způsobem. Uznale zdvihl obočí.
"Hm," přikývl ponořený do svých myšlenek.
"Rychle bych si mohl pořídit jinou postel. Nějakou opravdu širokou a měkkou, se spoustou dek a polštářů," navrhl pak s hranou horlivostí a ona se nevěřícně rozesmála.
"Mám také psací stůl. Ale ten zřejmě také bude pro Vás příliš tvrdý. To bychom mohli zrovna využít mou současnou postel," hloubal dál a ona tomu nemohla uvěřit. Opravdu s ní flirtoval.
"V tuto hodinu už nikde novou postel neseženete, pane. A psací stůl je pouze na psaní, proto se také nazývá psací," zašklebila se triumfálně. Pomalu, ale jistě jí tento rozhovor začínal bavit, ačkoli byl tak neskutečný.
"Ano, uznávám, že máte bohužel zase pravdu. Jak je to s Vaší postelí?" zeptal se na rovinu po jejím zhodnocení všech okolností. Hermiona se jen tiše smála a příjemně zmatená sklopila oči. Co jí uniklo? Co se nyní mezi nimi děje?
"Naháním Vám strach, Hermiono? Pokud ano, pak mě to mrzí. Nechtěl jsem dotírat. Já… Právě po své aktuálně prožité zkušenosti se slečnou Blackburnovou bych se nechtěl nikomu vnucovat," vyšlo z něho po dvou tancích, které absolvovali jen mlčky.
"Ne, to je v pořádku, bylo to velmi vtipné, pane. Sice se stále ještě ptám, jestli se to všechno opravdu stalo, ale pokud se to opravdu stalo, bylo to velmi vtipné," kývla na něj.
"Ano, pokud Vám to přijde vtipné, je mi také jasné, proč nyní nemůžete uvěřit tomu, že to všechno skutečně bylo řečeno," vyslovil monotónně a maličko se usmál. Zase se musela začít smát. To všechno bylo tak neskutečné, že z toho byla téměř bezradná.
"Ano, humor nebyl dlouhou dobu právě to první, co bych Vám připisovala. Je to tak, pane," souhlasila tiše.
"Vždy jsem měl smysl pro humor. Jen si myslím, že jste byla jen příliš mladá a přehnaně ctižádostivá na to, abyste mu porozuměla," řekl jí otevřeně a ona v myšlenkách přikývla.
"Může to tak být, ano," souhlasila, neboť i ona v uplynulých letech hodně přemýšlela o životě a také o sobě a musela zjistit, že mnoho z jejích priorit, které dlouho považovala za jediné správné, zrovna správné nebyly. Bylo zrovna tak důležité se uvolnit a jednoduše žít.
"Zjišťuji, že jste se také změnila, slečno Grangerová. Co nyní děláte? Pracujete ve výzkumu, co vím. Na čem?" promluvil k ní vlídně a zdálo se, že velmi dobře tuší, co její krátké přiznání ve skutečnosti všechno ukrývá.
"Na rovinu řečeno - nechci dnes večer o své práci mluvit, pane. Vidíte, máme pátek a víkend právě začal. A já jsem nyní se sebou trochu nespokojená, protože se nemůžu posunout tak, jak bych si přála. Proto bych to všechno chtěla na pár dní vytlačit ze svých myšlenek. Zaprvé proto, že mě to rozčiluje, a za druhé proto, že mě zkušenost naučila, že po několika dnech, kdy se tím nezabývám, následně rychleji a také lépe pokročím dál," zarazila rychle téma, které načal, a nemyslela to zle. Probíhalo to přesně tak, jak mu to popsala. Věřila, že jí rozumí a nemá jí za zlé, že mu nyní nechtěla odpovědět.
"Opravdu jste se změnila," konstatoval znovu a klidně na ni koukal.
"Mohu Vám nějak pomoci? Nejdříve v pondělí, to se rozumí," nabídl se pak a její srdce se rozbušilo o něco rychleji. Velmi často právě v posledních dnech myslela na něho a jeho briskní mysl a byla si jistá, že by ihned našel zádrhel, který ona stále nemohla objevit.
"To byste jistě mohl, pane," usmála se na něj vděčně.
"Chcete to se mnou konzultovat?" ujišťoval se znovu. Její slova mu zdáse nestačila jako dostatečný souhlas.
"Směla bych?" poškádlila ho trochu a jasně vnímala, že vysloveně toužil po tom, aby mohl strčit svůj velký nos do její práce. Skoro tolik, jako ona toužila po tom, aby to udělal.
"Prosím o to. A k tomu Vás prosím, abyste mě teď opravdu doprovodila na procházku a od nynějška mi říkala Severusi. Už dlouho nejsem Vaším učitelem, "profesore" i "pane" tedy působí přehnaně a nepotřebně. A "Snape" nikdy nebyla ta část mého jména, kterou jsem upřednostňoval," přešel galantně její dobírání a ihned ji přivedl na jiné myšlenky.
"Severus zní také mnohem lépe," přikývla a souhlasně se usmála. Kdo by si byl pomyslel, že jí to někdy dovolí? Ona určitě ne.
"Že ano," kontroval samolibě.
"Hermiona však také zní lépe než Grangerová, pokud dovolíte," zkusil pak získat její svolení.
"Už jste si to přece sám dovolil, Severusi," mrkla na něho. Jeho nedopatření jí neušlo.
"A to jsem doufal, že jste si toho nevšimla," povzdechl si.
"Bez problému, kam půjdeme?" vysvobodila ho rychle.
"Co by se Vám líbilo?" zeptal se otázkou.
"Šla bych ráda do malého parku, ležícího v blízkosti mého bytu. Ale nikdy jsem nebyla dobrá v asistovaném přemisťování. Měla bych o Vás strach, pokud bych zkoušela Vás teď vzít s sebou," přiznala se mu a nevědomky mu tak přenechala možnost volby.
"To mě těší," odvětil suše a obdržel od ní malý žďuchanec.
"Našel bych ho sám? Znám ten park?" ptal se, aniž by ji za její gesto pokáral. Možná se mu dokonce líbilo, protože se trochu zašklebil. Skoro jako kluk.
"Ne, nemyslím si. Bydlím v jednom velmi malém městě. Udivilo by mě, pokud byste ho vůbec znal," odpověděla. On pomalu kývl, přemýšlel a zase velmi zvážněl.
"Opravdu mi nenecháte žádnou šanci zjistit, kde stojí Vaše postel, abych si ji mohl prohlédnout a následně zhodnotit," konstatoval maličko podrážděně. Ona k němu rozčileně vzhlédla a náhle se cítila ještě rozčilenější, když se zase začal šklebit a její tělo se rozhodlo začít se neprodleně třást lehkým vzrušením.
"Moje postel v parku není," vyrazila rychle, aby se jednak neprozradila a také proto, aby ho zasáhla jeho vlastní zbraní.
"Skutečně ne?" zvedl jedno obočí s hraným úžasem.
"Ne, ne," zakroutila přesvědčeně hlavou a on vlídně přikývl.
"Důvěřujete mi?" zjišťoval pak po krátkém mlčení, kdy odešli k východu ze sálu a vyzvedli si své pláště.
"Ano, už dlouho," přisvědčila.
"Já vím," kývl na ni se skutečným porozuměním.
"Umím se asistovaně přemisťovat, aniž bych Vás ohrozil. Pojďte," mluvil pak dál a znovu si ji dobíral. Rozevřel svou náruč a pozorně ji sledoval, jak váhavě přistupuje, opatrně se k němu tiskne a své paže zvolna klade okolo jeho boků.
"Připravená?" zeptal se a po jejím přikývnutí ji objal svými pažemi a na místě s ní zmizel.
O několik vteřin později se nacházeli v nádherné zahradě podobné parku. Zdála se obrovská a působila trochu zanedbaně až divoce. Ale pro Hermionu v tom byla její krása. Neměla ráda, když lidé přírodu příliš krotili. Lepší bylo, když bujela a zarůstala. V tom tkvěla její naprosto volná, nenucená, a přesto začarovaná atmosféra.
Pomalu se otočila dokola a užasla, když její pohled zabloudil k velkému panskému sídlu. Bylo na tom jistě i lépe, ale stále ještě bylo velmi krásné.
"Prince Manor. Tam najdete moji tvrdou úzkou postel," pronesl suše Snape za ní, který si zřejmě myslel, že je třeba to ozřejmit.
"A Váš kuchyňský stůl a ten psací samozřejmě taky," smála se Hermiona a škádlila ho.
"Ano, ty stoly tam mimo jiné také jsou. Chcete je vidět?" nabídl jí, avšak ona zavrtěla hlavou.
"Myslím, že sice jsem velmi zvědavá, ale že Vás nechci přivádět na hloupé myšlenky Severusi. Zdáte se mi dost troufalý na to, abyste použil svůj psací stůl k jinému než původně zamýšlenému účelu," odpověděla poraženecky a zase se do něho zavěsila. On vzdychl a beze slova jí nabídl rámě, aby ji provázel zahradou.
Byla to nádherná hvězdná noc a Hermiona milovala vůni divoké zahrady a podzimu, který si zemi v těchto dnech podmanil. Podzim této noci se ovšem postaral také o to, že jí nyní po Snapeově boku velmi rychle začalo být chladno. Netrvalo dlouho a třásla se zimou i přes Snapeovo ohřívací kouzlo pronesené na začátku jejich procházky zahradou.
"Zřejmě právě nadešel okamžik, kdy Vás bohužel musím nechat jít. Moje stoly vidět nechcete ze strachu z mého troufalého chování, jistě tedy už nemá smysl nabízet Vám ještě horký čaj, že?" zněl nějak zádumčivě. Přesto na ni hleděl s nadějí.
"Ne, to opravdu nemá, Severusi. V době, kdy jsem se stala svědkyní Vaší konverzace, jsem také právě chtěla odejít. Domů dorazím o dobré dvě hodiny později, než jsem zamýšlela," řekla upřímně.
"Přesto Vám děkuji za Váš čas a Vaše velké srdce. Bez Vás by se tento večer zřejmě proměnil v něco velmi strašného," odvětil a působil skutečně zarmouceně.
"Není za co děkovat, Severusi. Čas s Vámi jsem si užívala a děkuji za všechno. Bylo velmi hezké s Vámi promluvit a zažít Vás takového, jak jsem měla tu čest dnes večer. Tolik jste se mi líbil. A jsem také velmi vděčná, že jsem dnes mohla být zde ve Vaší zahradě. Je nevýslovně krásná, Severusi," přešla jemně k rozloučení a on znovu kývl.
"Dejte mi prosím vědět, pokud budete potřebovat mou pomoc. A… Ozvěte se prosím také, pokud moji pomoc potřebovat nebudete. Neboť i já jsem si Vaši společnost skutečně více než užíval, Hermiono. A musím Vám poděkovat. Pěkně se vyspěte," řekl nakonec, načež ona od něj o krok ustoupila, ještě se maličko usmála a s charakteristickým prásknutím zmizela.

Jeho frustrovaný výkřik, který zazněl zahradou hned po jejím přemístění a vyděsil několik zvířat, už nezaslechla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 grepik03 grepik03 | 29. května 2017 v 19:45 | Reagovat

Ach Ardo, já si to dnes užívám...popis Severuse, vysokého, temného, TEN hlas..a jak mile se snažil zbavit té lascivni blondýnky:) (odkázal ji k bufetu: )))))
Filtrování s Hermionou celkem nabiralo na obrátkách, to bych od něj nečekala.

2 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 30. května 2017 v 21:11 | Reagovat

Textík navíc, a jaké to udělá parády! Věřím, že s pokračováním se Tvá extáze ještě prohloubila. ;-)

3 Gabux Gabux | Web | 4. června 2017 v 20:28 | Reagovat

Panebože... Moje kolena! Oh... Já sem z toho úplně hotová, takže nemám slov. Pardon. Takže jenom - takového Severuse moc neznám, ale líbí se mi!

4 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 4. června 2017 v 20:47 | Reagovat

[3]: Gabux jde do kolen... och, ten Severus, ten Tě dostal, což? :-)

5 Gabux Gabux | Web | 4. června 2017 v 20:55 | Reagovat

[4]: Ten mě teda dostal. To se mu musí nechat. :P :)

6 Michelle Michelle | 2. července 2017 v 22:58 | Reagovat

To je tedy rozdíl oproti nezkušenému Severusovi... brilantní svadiva konverzace.. moc se těším na pokračování :-D

7 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 3. července 2017 v 20:08 | Reagovat

[6]: Michelle: Najednou nabral zkušenosti, že? A jak je rafinovaný a zábavný... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.