Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Der Fluch des schwarzen Phoenixʼ - P12 - 1/10

2. července 2017 v 20:00 |  Morag McAdams
Jeden rok po poslední bitvě je kouzelnická společnost Velké Británie udržována v napětí sérií vražd. Léčitelka Hermiona Grangerová, stále poháněná neukojitelnou žízní po vědění, a Severus Snape začínají jednat na vlastní pěst. Vrah však svůj čin spáchá v bezprostřední blízkosti…


Story: Der Fluch des schwarzen Phoenix´ - Kletba černého fénixe (schválený překlad)
Autorka: Morag McAdams
Autorka fotografií: JaniART
Jazyk originálu: DE, němčina
Rating: P12
Žánr: Krimi
Disclaimer: Všechny postavy a svět Harryho Pottera patří JKR. Já z toho nemám nic než potěšení.

Original Story: http://www.fanfiktion.de/s/5543c8d30001b4372dc56482/1/Der-Fluch-des-schwarzen-Phoenix


I.
Muž na podlaze kašlal a dusil se. V ústech měl krev a s odporem ji vyplivoval. Pak zděšeně vytřeštil oči. Pokud byl schopen kašlat a dusit se, pak s jistotou nebyl: mrtvý. A to se nemohlo stát jen tak.
Zkusil pohnout hlavou zprava doleva, a potom zvedl ruku ke krku. Když se na ni následně podíval, byla celá od krve. V pološeru staré chýše se jen lehce leskla. Vzpomněl si na muže bez nosu a na velkého hada, který si těžce lehl na jeho rameno, než se zakousl. Věděl, že by musel být mrtvý. Tak tomu však nebylo, a konečně už si všiml i tvora, který ho jemně ťukal do paže. Muž se otočil a přímo pohlédl do důvěrně známé tváře fénixe.
"Fawkesi," zašeptal se stále ještě zamlženou myslí. "Ty blbý ptáku."
Jeho hlas byl hrubý a monotónní a on zcela jistě nechtěl, aby zněl tak úlevně. Fénix uronil poslední slzu na krk zraněného. Pak odkráčel ke dveřím.
"Děkuji moc," volal za ním muž a tluměně zaklel. Když už ne jeho samotného, ten zatracený had zabil jeho schopnost znít sarkasticky.
Fawkes zakrákal a ohlédl se k němu s očima plnýma porozumění a péče. Pak rozestřel svá křídla a Severus Snape viděl, jak jeho zachránce odlétá jako červený blesk.

Jako vždy se Severus probudil v této chvíli. Nevěděl, proč ten sen končil pokaždé takto a proč to vůbec prožíval každou noc znovu. Nedokázal si při nejlepší vůli představit, co chtělo ještě jeho podvědomí po tak dlouhé době zpracovávat.
Severus nahmatal svou hůlku, která ležela na malém nočním stolku. Místnost osvětlilo slabé světlo kouzla Lumos. Špička jeho hůlky nesvítila zářivou bílou, ale jemně, tlumeně, což tolik nepíchalo do očí. Bylo dost jasno na to, aby byly vidět stíny na stěnách, a tak to Severusovi naprosto stačilo k tomu, aby zahnal temnotu.
V myšlenkách pokračoval v zážitcích ze svého snu. Ten zatracený pták opravdu svými slzami uzavřel smrtelnou ránu, kterou způsobila Nagini, a uzdravil ho. Poté, co zase odlétl směrem k Bradavicím, a tedy směrem k boji, zíral Severus dlouhou dobu na zaprášenou podlahu chýše a lamentoval nad svým osudem. Neplánoval, že by přežil válku. Po zabití Albuse Brumbála vyřídil svoje záležitosti, sepsal závěť a zpřetrhal všechny vazby, které ho držely při životě. Nezbylo nic z toho, pro co by žil, a to byl velice zvláštní pocit. Cítil se zároveň naprosto volný a naprosto prázdný. Nepotřebný. Nevyužitelný. Kdyby měl v tomto okamžiku hůlku, pravděpodobně by sám ukončil svůj život. Jeho hůlka však ležela zlomená vedle něho a dnes měl Severus jasno ohledně sebe a svého života. Sice stále ještě nevěděl, co si má počít, ale bylo to způsobeno více tou spoustou možností než nedostatkem touhy žít, kterou pociťoval tenkrát v chýši.
Posbíral se ze země. Šla na něho závrať, proto se musel jednou rukou opírat o zeď, ale vypotácel se i ze dveří. Venku vládlo děsivé ticho přerušované jen tu a tam výkřikem triumfu či smutku. Severus klopýtal loukami před hradem okolo neživých těl. Nezjišťoval, jestli to byli přátelé nebo nepřátelé. Věděl, že spojenci o něm nepřemýšleli líp než Smrtijedi, které zradil. Někdy viděl světelné blesky posledních šarvátek. Neurčitě vnímal Luciuse a Narcissu, jejichž blonďaté vlasy by poznal všude. Když je nechal za sebou, zasáhlo ho něco do hlavy a on zavrávoral, klopýtl, upadl, znovu se postavil na nohy a šel dál, dokud vysílený neklesl u hradní zdi. Všechno se s ním točilo a on se pozvracel.
V takovém stavu ho našli a přinesli na ošetřovnu.

Temnota byla strašlivá a každý stín vypadal jako obrovský had. Toho si Severus všiml velice rychle. Když už se jednou vzbudil, většinou už na spánek nepomyslel. Třepotavé světlo svíčky nebo pochodně, jaké byly používány v Bradavicích, na něho poštvávalo hady a on to prožíval stále znovu. Následně bojoval proti neviditelnému nepříteli ve své hlavě, než úsilím a nedostatkem vzduchu ztratil vědomí.
Proto i tentokrát zapálil Severus mávnutím hůlky speciální tekutinu, která stála v nehořlavé misce na komodě. Plamen svítil klidně a nepřetržitě. Ani závan větru nezpůsobí, že by se třepotal.
Spokojeně zavřel oči a užíval si jemné osvětlení. I když už nebude spát, využije čas k odpočinku. Ze své hlavy vypudil všechno, co by ho mohlo rušit, a vybudoval svou mentální bariéru. Nagini zůstala rovněž venku, stejně jako lektvary, které musel uvařit následujícího rána, a to, že už neměl žádné drobné pro sovu, která přinášela Denního věštce.
Teprve když začal vnímat vůni kávy, otevřel Severus oči a svého ducha. Hluboce vdechl aroma, které ho šimralo v nose a bylo ve vzduchu i poté, co svůj nevšední budík vypnul. V dětství začínalo každé ráno vůní kávy. Jeho otec sice měl stále problémy s penězi, ale zdráhal se pít k snídani levnější čaj. Tobias Snape byl hrdý a tvrdohlavý muž, přesně jako jeho syn. I když pak den většinou probíhal nepěkně, spojoval si Severus s vůní kávy šťastné chvíle.
Po ranních zvyklostech se posadil u malého kuchyňského stolu a nalil si šálek černého čaje. Hořkou chuť kávy nemohl vystát.
Sova, které nemohl zaplatit, zanechala na podlaze v kuchyni vedle Denního věštce také jednu nepěknou skvrnu. Aspoň že nezamazala noviny - takže mohl začít číst. Poutavé titulky ho nezajímaly od té doby, kdy byl více než jednou jejich tématem a byl v pokušení vrhnout na reportéra nějakou opravdu odpornou kletbu. Místo toho zalistoval Severus na stranu pět. Tam psali věci, které ho zajímaly, přímo za udrbanými sloupky. Skoro by to přehlédl, když se chtěl ponořit do článku o restaurování pomocí magie na Dálném Východě. Avšak tvář, která se na něho usmívala úplně dole na straně čtyři, ignorovat nemohl.
Léčitelka Grangerová u Svatého Munga
Jak oznámila nemocnice u Svatého Munga pro magické nemoci a zranění, složila Hermiona Grangerová, ženská třetina Zlatého tria, zkoušky na léčitelku naprosto bravurně.
Severus si odfrkl a přestal číst. Ta malá Grangerová tedy konečně zvládla to, co už bylo přes rok jasné.

"Ne, pane!" zasyčela Grangerová, když jí opět položil tutéž otázku. Severus už by se skoro smál, kdyby to tak nebolelo. I když se vehementně bránila, stejně věděl, že mu nakonec nebude klást odpor. Dostane, co chtěl. Zdálo se, že ona to tuší, protože se krok za krokem vzdalovala od jeho postele. Kdyby se tak dostal ke svojí hůlce. Malý pohyb, neverbální formule, a ona by mu dala, co požadoval.
"Slečno Grangerová," šeptal, "Vy i já víme, že vyhraju. Ale jsem Váš pacient a vy jste mi povinována. Můžete mi ušetřit spoustu bolesti a rozčilování, kdybyste už konečně začala mluvit."
Nenáviděl, když jeho hlas selhal. Ten hnusný had a jeho zuby. A ten odporný pták, který ho musel bezpodmínečně vrátit zpátky do života. Severus neměl nad svým hlasem žádnou kontrolu. Ale stále ještě to stačilo na to, aby zviklal odpor Grangerové.
"Tak dobře," zasténala vynervovaně, "ale jen v krátkosti. A běda, jestli budete někomu vykládat, že jsem Vám o tom řekla. Nesmíte se rozčilovat."
"Slečno Grangerová." I zašeptaná slova zněla tak výsměšně, jak chtěl. "Nebudu se ještě víc rozčilovat, když mi řeknete, co se stalo."
Viděl, jak se v ní něco zlomilo, ale bylo mu to jedno. Jen ať už konečně mluví.
"Harry čelil Voldemortovi. Sváděli spolu souboj nejrůznějšími kletbami, než Voldemort podle všeho ztratil trpělivost. Jakmile zakouzlil Avada Kedavra, obrátila se Stará hůlka proti němu. Místo aby zabila Harryho, vytvořila se magická kopule, ze které vyšlehl zelený blesk, beze směru někam nahoru. Kopule implodovala a všechno, co pokrývala, zmizelo."
Ještě než mohl Severus něco namítnout, zvedla Grangerová ruku.
"Konec příběhu," zasyčela zlostně. "A teď se laskavě pohněte z postele a začněte žít!"

Zcela jistě by nenechal tu drzost jen tak projít, kdyby ihned nezmizela z jeho pokoje. A možná, hlodal hlásek v jeho hlavě, měla pravdu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | 6. července 2017 v 22:59 | Reagovat

Hm, tak zatím vůbec netuším, co si mám o povídce myslet, nechám se překvapit :-)

2 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 8. července 2017 v 22:01 | Reagovat

[1]: Michelle: Nechejte se, všechny, překvapit a přijďte si v neděli pro nášup. Těším se na Vás! 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.