Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Der Fluch des schwarzen Phoenixʼ - P12 - 7/10

13. srpna 2017 v 20:00 |  Morag McAdams

VII

Oční kontakt byl jen něco pro začátečníky a hlupáky. Šikovný legilimentik potřeboval pouze soustředění a krátký počáteční tělesný kontakt.

Takto neměl ten, do jehož hlavy se dostával, pocit, že je mentálně znásilňován. Severus věděl, o čem mluví. Jak Temný pán, tak Brumbál do jeho ducha vnikali stále znovu brachiálním násilím. Cítil by se prázdný a bezmocný, pokud by si v té době dovolil cokoli cítit.
Krom toho to bylo trochu obtížné prohledávat myšlenky tímto způsobem. Dlouhý oční kontakt vzbudil v každém nedůvěru a silný proud vzpomínek, který uvidí legilimentik i jeho oběť, dokoná zbytek. Severus se rychle naučil vypilovat své legilimentické schopnosti. Ti, na které je použil, si nevšimli ničeho než náhodného kontaktu, například ramenem, do kterého narazili, nebo rukou, kterou potřásli, a lehké neschopnosti se soustředit. Teprve po několika minutách začali vidět to, co Severus v jejich hlavě. Tímto způsobem obdržel během poslední války mnoho důležitých informací. Většina příznivců Lorda Voldemorta ani v nejmenším nechránila svého ducha. Ve válce neměl Severus žádné skrupule používat legilimentiku. Bylo to nutné pro shromáždění informací, aby si u Temného pána vymohl malá vítězství.
Avšak v době míru, bez ohrožení, se v Severusovi všechno bránilo pronikat do soukromé sféry ostatních, natož Hermiony. Ačkoli statečně a úspěšně bojovala ve válce, působila na tmavé pohovce v jeho obývacím pokoji křehce a drobně. Propletla prsty do sebe a s vyvalenýma očima poslouchala jeho výklad dalšího konání. Bezpodmínečně ji chtěl ochránit, ale věděl, že není jiné cesty. Utvořilo se v něm podezření vyvolané Hermioninými slovy o dění před rokem: "Vytvořila se magická kopule, ze které vyšlehl zelený blesk."
Neexistovala žádná jiná cesta, jak jeho teorii ověřit. Vnitřně se posílil kvůli vzpomínkám a pocitům, které s ní teď bude prožívat. Natáhl ruku a položil ji na její paži. Čím byl tělesný kontakt delší a osobnější, tím lehčeji se mu pronikalo do myšlenek toho druhého. Litoval, že to pro něho není příjemnější příležitost, kdy se mladé ženy dotýká. Na jeho obličeji se však z jeho pocitů neodrazilo nic.
Hermiona sebou maličko trhla a Severus věděl, že opět viděla svého učitele ze školy. Jako by však viděla ještě něco jiného, překvapila ho a chytila jeho ruku.

Zřídkakdy viděl Severus tak uklizenou mysl. Hermiona mu ulehčovala vyhledání správné vzpomínky tím, že si před tím, než pronikl do jejího ducha, vybavila pomník na bradavických pozemcích. Její schopnost se soustředit klesala s délkou jeho přítomnosti v hlavě, on se však mohl od této vzpomínky dále pohybovat sám. Našel obrazy bitvy, jak dívka kouzlila kletby a běžela hradem. Znovu a znovu byly její vzpomínky zakryty novými - oslavou na počest vítězství nad Voldemortem nebo renovovanými částmi školy. Severus jí musel projevit respekt. Zvládla vzpomínky rozostřit, zahalit je do jakéhosi obalu, aniž by je potlačila. Přesto musel ty věci objevit, obal odhrnout - a litoval toho. Nesouvisle si uvědomil, že vše může vidět barevně. Možná to mělo co dělat s tím, že jeho barvoslepost nebyla vrozená, nýbrž výsledek kletby.
Když Hermiona málem přišla o život ve Zložáru, skoro přerušil spojení. Nikdo by neměl mít takové zážitky, žádné dítě ani dospělý. A nikdo by neměl tyto zážitky prožívat více než jednou. Právě se však zasloužil o to, že se Hermiona cítila špatně. Vyměkl, zjistil s odporem, a dále hledal vzpomínku, kterou potřeboval.
Bylo temno, ne však natolik, aby byly všechny barvy pohlceny světlem. Postaraly se o to pochodně, oheň a zář kleteb a ochranných štítů. Harry Potter se postavil Temnému pánovi a do tváře mu vykřičel pravdu o Severusovi. Jednotlivé souboje okolo něho utichly a jak Smrtijedi, tak bojovníci na straně Řádu se obrátili k oběma úhlavním nepřátelům. Ohně syčely a praskaly, ale jinak bylo téměř mrtvolné ticho. Lord Voldemort naposledy pozdvihl hůlku. Naposledy uslyšel Severus zasyčet hlas, kterým tak pohrdal; jeho "Avada Kedavra" však zanikla ve výkřiku Pottera, který zakouzlil Expelliarmus. Stará hůlka vystřelila z ruky Temného pána, kletba viditelně minula svůj cíl a mihotavá černá kopule uzavřela temného kouzelníka. Avšak krátce předtím, než byla úplně uzavřena, spadla na ni ohnivá koule a udeřila. Kopule se pohybovala ve vlnách jako voda pod hozenou žabkou. A pak bez jakéhokoli zvuku černá skořápka splaskla a nezanechala nic než temný kruh na zemi. Voldemort definitivně zmizel a Severus cítil, jak Hermionina úleva a vyčerpání působilo i na něj.
Zatím se však nepotvrdilo, co tušil, takže musel ještě chvíli zůstat v jejích myšlenkách. Ztratil pojem o čase a doufal, že ji zcela nevyčerpá.
Nikdo se neodvážil přistoupit k místu posledního boje Temného pána, a to bylo Severusovo štěstí. Neboť jen tak si mohl všimnout pohybující se nerovnosti na zemi. Byla to hromádka popela, z níž se na povrch prodíralo ošklivé stvoření. Toto představení pozoroval už vícekrát, když ho Brumbál nechal čekat ve své pracovně, a jeho obavy se potvrdily.
Na těle ptáka vyrůstala smolně černá pera. Zvíře se zvedlo z popela. Poslední Smrtijedi byli zpetrifikováni, bojovníci se objímali, smáli se, plakali nebo před sebe zírali strnule a prázdně, a černý fénix se nepozorovaně vytratil do noci.

Severus se opatrně stáhl z Hermioniny mysli a vyděsil se, když pohlédl na hodiny. Byl v jejích myšlenkách tak dlouho, že to pro ni nezůstalo bez následků. Jak se obával, byla si posledních vzpomínek plně vědomá a znovuprožívala všechno, co předtím úspěšně zdolala. Na jejím obličeji rozeznal stopy po slzách. Bylo to zvláštní, vidět svět znovu v odstínech šedi, ale tím se teď nemohl zdržovat. Hermiona stále ještě svírala jeho levou ruku, jako by na tom závisel její život. Severus se domníval, že to v té chvíli opravdu musela takto cítit. Zlobil se, že nemohl ty informace z jejích vzpomínek vyfiltrovat rychleji, a ona proto znovu měla před očima hrůzy války.
Potom však sotva slyšitelně vzdychla, pustila jeho ruku a zahleděla se na něho unavenýma očima.
"Mrzí mě to," slyšel říkat sám sebe a divil se těm slovům. Nikdy se neomlouval, a přece bylo naprosto neplánované a úplně správné to udělat. Nemotorně vstal, aby unikl zvláštní náladě v místnosti.
"Mohl bych nám udělat čaj," navrhl, ale Hermiona zakroutila hlavou a prosila ho, aby se k ní znovu posadil.
"Je to normální, že se cítím tak prázdná a unavená?" zeptala se tiše. Severus si nebyl jistý, jestli očekává nějakou odpověď, přesto to však zkusil.
"Máš dobrou strategii: rozostřit vzpomínky, aniž bys potlačila samotný zážitek. Musel jsem se nejprve propracovat mnoha vrstvami, než jsem se dostal k příslušné vzpomínce. Je to vysilující jak pro mě, tak pro tebe."
Ptal se, kde zůstalo formální oslovení a v které chvíli v posledních dnech jí začal tykat. Nikdo z nich tomu nepřikládal velký význam, a asi to tak bylo lepší kvůli plynnějšímu osobnímu jednání.
"Kromě toho máš zřejmě za sebou velice náročnou noční směnu."
Hermiona se neradostně usmála a v předklonu si opřela lokty o kolena. Zrovna když chtěla začít mluvit, ozvalo se ťukání na domovní dveře.

"Pozdě jako vždycky," zavrčel Severus, když otvíral Potterovi.
"Dobrý den, pane!" zářil na něho zachránce světa jakoby nic a Severus si připomněl svůj úmysl dát chlapci šanci.
"Čaj?"
"Jasně. Hermiono, rád tě vidím!" Kluk už mu nevěnoval pozornost a šel ke své nejlepší kamarádce. Severus odešel uvařit čaj, více pohoršený než opravdu rozhněvaný. Když přišel zpátky do obývacího pokoje, zdála se Hermiona jako proměněná. Byla sice stále ještě nepřirozeně bledá, ale oči jí zářily a seděla na okraji pohovky plná nadšení. V ruce už měla tužku a druhou listovala v poznámkovém bloku.
Postavil před ni čaj - s velkým množstvím mléka a půl lžičkou cukru. Někdy v posledních dnech se přestal ptát, jak ho pije. Její úsměv mu byl dostatečným díkem, a to pro něho byl nový poznatek. Nikdy nedělal nic, aniž by za to nedostal něco lepšího.
"Tedy, vlastně bych s Vámi o tom vůbec neměl mluvit, pane," začal Potter. "Ale Hermiona mi nedala pokoj. A když si musím vybrat mezi kartáčem od ní nebo od šéfa… nojo, tak jsem tady."
Severus nesouhlasně zvedl jedno obočí, neřekl však nic. Tvářilo se to jako vtípek mezi oběma přáteli.
"Jak to uděláme, Harry? Mám ti povědět, co jsme se Severusem zjistili, a ty to doplníš tím, co víš?"
Přesně viděl, jak Potter během užití jeho jména vykulil oči a už se těšil na očekávanou verbální reakci. Žádná však nepřišla, což musel proti své vůli ocenit. Chlapec byl zřejmě opravdu dospělejší, než jak si ho pamatoval. Vypadalo to, že Potter má ve věcech jasno. Nikomu už nemusel nic dokazovat a mohl bezstarostně žít. Své důležitosti si byl však vědom a hlavu nosil vzpřímenou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 resthefuture resthefuture | 14. srpna 2017 v 11:33 | Reagovat

Bezvadna kapitola. Libil se mi ten popis Severuse v Hermionine mysli :) Tesim se uase na dalsi nedeli ;))

2 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 14. srpna 2017 v 20:16 | Reagovat

[1]: Resthefuture: ... a já se těším z toho, že ty se těšíš. ;-)

3 margareta margareta | 19. srpna 2017 v 9:09 | Reagovat

Takže Antifénix?  Jsem zvědavá, jak se ho zbaví, když je nesmrtelný. Mohli by ho nějak omezit? Něco jako zavřít do klece? spoutat? oslabit? Ale jestli je ten Černý rubní stranou Světlého, tak nemůžou zničit jednoho, aniž by zničili taky druhého? 8-)
Díky a těším se na pokračování ;-)

4 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 19. srpna 2017 v 20:10 | Reagovat

[3]: Margareta: Zjevně jsi inspirovaná dávným proroctvím Trelawneyové. ;-) Ale vem si to: Temný pán byl poražen a Harry žije... Takže co s tím? Přijít si pro pokráčko v neděli. 8-)

5 Michelle Michelle | 20. srpna 2017 v 23:33 | Reagovat

Je, koukám, že mi tu chybí komentář.. to proto, že jsem byla tak ohromena... :-P  :-D To jsem tedy opravdu zvědavá, jak zničit něco nesmrtelného... no uvidíme..

6 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 21. srpna 2017 v 20:18 | Reagovat

[5]: Michelle: To jsi byla dokonale unešená :-D Autorka odvedla dobrou práci. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.