Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Donʹt Get Me Wrong P16 - 2.1/4

24. září 2017 v 20:00 |  Bleddyn
Kapitola 2

Ron požvýkal a zamyšleně polknul poslední sousto svého yorkshirského pudingu.
"Oukej, ať tomu rozumím správně: páteční večer jsi strávila na přednášce o lektvarech. Potud je to normální. Tedy u tebe."


Hermiona se na něho strojeně usmála. Ron zamával vidličkou a mluvil dál.
"Pak jsi šla do hospody a opila se tam. To už moc normální není."
"Od snídaně jsem nic nejedla a byla jsem nervózní."
"To ti neberu. Ale ožrat se se Snapem? To je naprosto špatně. Vím, že vyšlo najevo, že byl na naší straně a to všecko, a vím, že pro tebe nikdy nebyl tak strašný jako pro mě a pro Harryho. Ale jít s ním chlastat? Jako byste byli kámoši nebo co?" Rozhodně zavrtěl hlavou. "Špatné. A divné."
"Ale je to tak - jak jsem se uvolnila, už jsem se necítila divně. Mluvit s ním bylo celkem jednoduché, a taky se zajímal o mou práci, což byla příjemná změna." Hodila po Ronovi vyčítavý pohled.
"Ne, že bych se o tvou práci nezajímal; jen mě vždycky rozbolí hlava, když o tom přemýšlím. Snape je zřejmě jeden z mála lidí, kteří jsou schopni porozumět tomu, o čem blábolíš - to mu musím nechat. No, a co si myslíte vy dva? Snad si nemyslíte, že je to celé normální?"
Obrátil se na Harryho a Ginny, kteří seděli u stolu naproti němu. Podzimní slunce se dralo okny jídelny na Grimmauldově náměstí. Kuchyně v přízemí sice byla k jídlu skvělá, avšak tato místnost byla světlejší a Hermiona ji ke svým zpola pravidelným nedělním pohoštěním používala raději.
Ginny se ušklíbla. "Mluvíš dost za nás oba, milý bratře. Víš, Snape nikdy nebyl můj oblíbený učitel, ale tys tam v tom strašném roce nebyl. Bez něho - vímerlin, co by Carrowovi způsobili za škody, ale on v té době zvládl vodit za nos je i nás všechny. Ani se nebudu pokoušet hádat, co je to skutečně za člověka. Pokud si Hermiona myslí, že je to vlastně docela dobrý chlap, se kterým se dá jít na pivo, pak to není o moc překvapivější, než zjistit, že po celá ta léta truchlil pro Harryho mámu, nebo zjistit, že nebyl mrtvý, když jste vy všichni byli přesvědčeni o opaku."
Ron svraštil čelo. "Harry? Co si myslíš ty? Neříkej mi, že ti to nevadí."
Harry si pohrával se skleničkou vína a prstem kroužil po okraji. "Nejsem si jistý. Myslím, že souhlasím s Ginny - co se Snapea týče, ztratil jsem schopnost být šokovaný. Abych byl upřímný, nedokážu si představit, že bych ho potkal jako člověka, ale za to může především fakt, že můj poslední rozhovor s ním u Svatého Munga nebyl moc úspěšný. Něco jako ʹEhm, jo, opravdu mě to moc mrzí, že jsme Vás tam nechali umírat, a, když už jsme u toho, když jsem si myslel, že jste mrtvý, nějak se mi podařilo vyzvonit celému světu, že jste byl zamilovaný do mé mámy.ʹ O týden později se nechal propustit a bylo to. Kde se vlastně schovával, Hermiono?"
Hermiona pokrčila rameny. "Neptala jsem se. Pomona říkala něco o mudlovské vesnici. Přemístím se tam příští sobotu s ní, od Bradavic. Pak to zjistím."
Ron zakroutil hlavou. "Pořád ještě si myslím, že je to zvláštní."
Hermiona vzdychla. "Mohla bych tam taky v sobotu přijít a zjistit, že lituje svého podnapilého impulzivního jednání a vlastně mě tam vůbec nechce. Což by bylo v pořádku a, upřímně řečeno, by mě to nepřekvapilo. Ale souhlasím s Pomonou - zaslouží si něco lepšího, než být někde zavřený sám se sebou, ať už jsou jeho pocity vedeny jakýmikoli pohnutkami. A pokud můžu být přítelem někomu, kdo to zrovna potřebuje, bylo by dobré, kdybych to mohla udělat."
Harryho pohled byl přísný. "Není to snad nová akce s domácími skřítky, co? Hermiona, která se zastává bezbranných, kteří vlastně takoví vůbec nejsou."
Hermiona po něm hodila ubrousek. "Ne, drzoune blbý, to tedy není! Spíš ʹHermiona, která se rozhodla, že potřebuje změnu prostředí a možná taky přítele, který rozumí i slovům majícím více než jednu slabiku.ʹ" Viděla, jak se pod jejím pohledem maličko ošil, a pak povolila a přátelsky se na něho usmála. "Jen tě zlobím. Ale teď tvoří můj život jen práce a nic moc jiného a minimálně v tom měla Prýtová pravdu - to není zdravé. Všechny vás strašně miluju, ale vy dva teď máte vaše kluky," - kývla směrem k Harrymu a Ginny, načež se zdviženým obočím zaměřila Rona - "a já jsem si jistá, že ty máš naplánovaný nějaký sociální termín, o kterém ani nechci nic vědět. Jestli nechci skončit jako stará panna chovající kočky, musím zvednout prdel, navázat nová přátelství a žít taky nějaký život mimo ten pracovní. Přiznávám, že sobota strávená prací v zahradě Severuse Snapea nepovede k onomu ʹa žila šťastně až do smrtiʹ, ať už to pojmete jakkoli, ale je to aspoň něco jiného. To je všechno."
Zhluboka se nadechla. "OK, konec nadávání. Kdo by chtěl puding? Jablečno-borůvkové crumble?"
Ron ji objal okolo ramen a přitáhl si ji k sobě. "Kdyby nebylo toho, že jsme byli opravdu strašná dvojice, vzal bych si tě kvůli tvému kuchařskému umění. Bude k tomu taky vanilková omáčka?"

Severus se zvedl z díry, kterou právě vykopal, a odhodil rýč stranou. Otřel si ruce o džíny, a pak se trochu zkroušeně podíval na čmouhance od hlíny, které to zanechalo. Pomona bezpochyby pronese něco ve smyslu: vypadáš nepořádně. Ale určitě bude ze všech lidí nejlépe rozumět tomu, že jeden den v zahradě nebyl nutný k tomu, aby, jak netaktně vyjádřila, "udělal ze špatných předpokladů to nejlepší" - co se týkalo jeho zjevu.
Stále si ještě nebyl úplně jistý, proč se od ní nechá tak komandovat. Jistěže to všechno bylo jen naoko. Oba věděli, že by nikdy nemohla nastat ani malá šance, že by ho opravdu byla schopná donutit k něčemu, co by nechtěl. Což znovu vyvolává otázku, proč se od ní nechal překecat, aby vykročil ze svého dobrovolně nastoupeného exilu. I když byl tak introspektivní, byl maximálně neochotný zkoumat blíže své motivy. Možná ze strachu, že by zjistil, že má Prýtová skutečně pravdu.
Stejnětak nemohl stále ještě uvěřit tomu, že brzy ve své dobře chráněné svatyni přivítá Hermionu Grangerovou. Musel opravdu zoufale toužit po společnosti. Ne, vynadal si, to není fér. Rozhovor s ní sis minulý týden užíval. Zvláštní, avšak pravdivé. Akceptoval její přítomnost po přednášce jako součást Pomoniných nikdy nekončících plánů ho rehabilitovat v kouzelnické společnosti, aniž by čekal, že v tom setkání nalezne jakékoli zalíbení. Avšak ukázalo se, že Hermiona měla podobný dar jako Prýtová - klábosila s ním beze strachu, bez známek neohrabanosti nebo přehnané úcty, kterou cítil z mnoha lidí, se kterými se setkával. Také byla, jakoby zázrakem, inteligentní a zajímavá partnerka k rozhovoru. A poté, co o ní řekl, že není žena, byla tak neobyčejně vtipná a rozumná. Ačkoli se zdálo být přátelství s Hermionou nepravděpodobné, mohl to schytat hůř než se svou bývalou rozčilující studentkou, když už stejně začal dovolovat lidem, aby byli v jeho životě důležití.
Vzhlédl k mrakům. Déšť - vždy téměř na spadnutí v tomto západním cípu Cornwallu - hrozil už dříve během dne, avšak vítr během poslední půlhodiny zmohutněl a nebe nad mořem se nadějně rozjasnilo. S dobrou knihou u krbu si plnými doušky vychutnával zuřící bouře, ale u svých venkovních aktivit dával přednost klidnějšímu počasí. Prošel se k okraji zahrady a pohlédl přes Atlantik. Cestička a rozcuchané houští bylo vše, co ho dělilo od kraje útesu. Šeptání vln přílivu a odlivu v zátoce pod ním se mezitím stalo konstantní součástí jeho života, takže to sotva ještě vnímal. Na západě objevil zřetelný bledě modrý proužek oblohy, a na horizontu moře dokonce maličko problesklo slunce.

Z nějakého důvodu pro něj bylo důležité, aby první dojem, který Hermiona z jeho domova bude mít, byl dobrý. Obrátil se k domu. Byl to výsledek horečné fantazie jednoho architekta ze šedesátých let - postavený z bíle natřeného betonu, s jedním podlažím, vysokými stropy a naprosto oblý, a s okny lemujícími obvod, díky čemuž byl interiér i v nejponuřejších dnech prodchnut světlem. Těžko by kdo nalezl větší kontrast ke zmijozelskému sklepení nebo jeho deprimujícímu domovu v dětství. Což byl rovněž úmysl.
Dům byl obklopen rozsáhlou zahradou, částečně tvořenou trávníkem a částečně porytou pro odolnější z jeho rostlin. Náchylnější druhy dlely ve skleníku stojícím na jedné straně pozemku. Skleník byl prvním doplňkem po Severusově nastěhování; jednalo se o viktoriánský kousek zachráněný ze skládky. Vinuté, vypracované železné tyče tvořily (alespoň v jeho očích) příjemný kontrast k hladkému minimalismu domu. Byl tu také bíle natřený přístavek. Když si usedlost kupoval, byla to garáž, ve které rezivěl starý Landrover. Restaurování vozidla ho během jeho první zimy v Cornwallu zaměstnávalo doslova terapeutickým způsobem. Nyní běželo jako hodinky a libovalo si venku, neboť jeho předchozí příbytek byl přeměněn na malou, avšak použitelnou laboratoř.
Toto tedy byla jeho usedlost, jak to pro sebe ironicky nazýval. Mimo nepravidelné návštěvy hospody ve vesnici a každotýdenní nákupy v nejbližším městě tvořilo jeho svět právě toto. Byl to poklidný a nenáročný svět, než do něho vpadla Pomona Prýtová a přinesla s sebou nejen mrzutosti jeho minulosti, ale také lákavou naději, že možná, ale jen možná přijdou i výhody, pokud svou blaženou izolaci přeruší.

Hermiona klopýtla po asistovaném přemístění a přitiskla kmen škrtidubu, zabalený do juty, pevně k hrudi. Její levá ruka ještě jistě svírala Pomonino rámě.
"Tak jsme tady, moje milá," pronesla čarodějka vesele a uvolnila svůj stisk. "Vítej v prdeli světa."
Hermiona se se zájmem rozhlížela. Stály na úzké cestičce obklopené kamenitou stepní krajinou. O pár set metrů dál stály ruiny starého cínového dolu, zděný komín čněl jako rozeklaný ukazatel k nebesům. Opřel se do nich silný vítr a přinesl s sebou nezaměnitelnou vůni moře. Od cesty před nimi odbočovala dolů z kopce pěšina porostlá trávou. Hermiona se hluboce nadechla; mořský vzduch jí připomněl dovolené v jejím dětství a s nimi spojený bezprostřední pocit uvolnění.
Pomona ukázala doleva na silnici vedoucí dolů. "Asi míli tímhle směrem je taková divná vesnice. Před námi máme Severusův dům, Atlantik, a pak už nic, až Ameriku. Pojď se mnou!"
Hermiona si přitáhla škrtidub oběma rukama do jistější polohy, a vydala se za Pomonou, podobně obtěžkanou, dolů po travnaté cestičce.
"Pomono, jsi si naprosto jistá, že myslel na upravení zábrany, aby propustila i mne?"
"Nebuď hloupá! Samozřejmě, že jo. Pojď, prosím tě, než mi to spadne!" Cupitala dál.
Hermiona se zhluboka nadechla a vykročila vpřed. Krátce na svém těle pocítila měkký dotek magie; a hotovo. Aniž by ji zábrana připravila o oblečení, jak s ulehčením zjistila.
Cesta se svažovala příkřeji a ostře zahýbala vpravo. Hermiona v zatáčce koukala dolů na nohy a dávala pozor, kam šlápnout v hluboce vyjetých kolejích od pneumatik. Znovu se podívala před sebe a údivem se zastavila, aby vstřebala to, co měla před sebou. Cesta vedla úzkou polokruhovitou proláklinou, připomínající velký zatravněný amfiteátr. Uprostřed stál dokonale kulatý dům, který vypadal jako špička majáku, a všimla si i přítomnosti dalších budov. Avšak její pozornost vyžadoval především výhled. Okraj zahrady byl zjevně i okrajem útesu a všechno, co viděla, byl oceán rozpínající se až k horizontu. Moře se vlnilo v nesčetných odstínech šedé a modré. V dálce protrhly sluneční paprsky mračna a voda pod nimi se leskla. Loďka v dálce tomu dávala perspektivu; vypadala jako dětská hračka.
"Wow!" zvolala. "Naprosto mu rozumím, proč toto místo nechce příliš často opouštět!"

"Pěkné, že se mnou souhlasíš," odpověděl mužský hlas a dotyčný "on" se vynořil z blízké budovy, kterou Hermiona opožděně identifikovala jako skleník. "Rád tě zase vidím. A tebe taky, Prýtová."
Hermiona spatřila svého bývalého mistra lektvarů a musela své myšlenky znovu uspořádat. V zablácených holínkách, roztrhaných džínách a vybledlém černém tričku (Ramones? Vážně?) vypadal, jako by trávil celý den venku. Bylo téměř nemožné postavit vedle sebe tohoto zrelaxovaného muže a zlostné, bledé zjevení, které obývalo bradavické sklepení. Bylo to jakoby optický klam, který přeskakoval sem a tam podle toho, na co se soustředila. Pomona se na něho smála a zamávala škrtidubem, který nesla.
"Objala bych tě, můj milý, ale nechci ten pařez položit. Kam je můžem postavit?"
"Na chvilku použij lavičku ve skleníku," odpověděl Snape a vedl je zpět po cestě. Hermiona vstoupila do vlhkého, voňavého skleníku a odložila svůj kmen na vyhrazenou plochu, vzdychajíc úlevou. Byl těžší, než vypadal, a hrozilo, že ji švihne svými agresivními úponky, když s ním bude příliš třást.
Znovu se kolem sebe rozhlédla. Skleník byl znatelně menší než ty bradavické, ale stále ještě byl celkem velký. Množství rostlin, magických i normálních, zabíralo většinu místa na odstavných plochách a další byly ještě na zemi. Jakýsi druh vína se ovíjel okolo vnitřních železných tyčí na stropě a jeho olistěné větve visely téměř až k vrškům jiných rostlin, vyrůstajících nahoru.
"Spousta z nich tráví léto venku, ale zrovna jsem je vzal dovnitř na zimu," vysvětloval Severus. "Klima tady dole je relativně mírné, ale podíl bouřek je více než velkorysý."
"Na bouřku musíš mít naprosto působivý pohled - je to jistě neuvěřitelně dramatické," poznamenala Hermiona maličko závistivě.
"Tak to tedy je. Což se zjevně hodí k mojí tendenci dělat věci více než teatrálně," odpověděl Snape a podíval se na Pomonu se zdviženým obočím, neboť celá zářila a pak tleskla do dlaní.
"Óukéj," vydechla plná nadšení. "Nastal čas na práci. Severusi, kam máš naplánované zasadit tyhle pařezy?"
"Ukážu vám to. Už jsem vyryl i díry, ale nebyl jsem si zcela jistý, jak hluboké musejí být."
Obě čarodějky následovaly Severuse směrem k přední straně domu. Velká plocha byla zarytá, ačkoli bylo v tomto ročním období sotva vidět, že by tam něco rostlo. Na okraji byly dvě díry, každá asi tři stopy hluboká. Pomona naklonila hlavu na stranu a hodnotila je.
"To není špatné. Ačkoli by mohly jít ještě maličko více do hloubky - než tam dáme škrtiduby, spodek jámy musíme pokrýt velkým množstvím kompostu. Hoď mi sem rýč."
Severus poslechl a řekl: "Budu rýt, pokud chceš."
Pomona jen mávla rukou. "Nebuď hloupý. Bude rychlejší, když to udělám já. Mám větší praxi." Pak se zastavila, chvilku se zadívala na nástroj ve své ruce, načež se šelmovsky zatvářila na Hermionu. "Víš, děvče, pořád říkám, že chlapi jsou jako rýč."
Severus zasténal. "Prosím, Hermiono, neponoukej ji!"
Hermiona se na něj sladce usmála a odpověděla. "Vykládej dál. Myslím, že bych to měla slyšet."
Pomona na Snapea vyplázla jazyk a pokračovala: "Drž je pevně za dřík a udělají, cokoli chceš."
Pomona s kdákavým smíchem sestoupila do díry a Hermiona cítila, jak zrudla.
"Neříkej, že jsem tě nevaroval předem," komentoval to Severus a na její zčervenalý obličej reagoval zdvihnutím obočí. "Musíš získat imunitu vůči sprosťárnám, pokud plánuješ trávit více času s Prýtovou."
Z hloubky díry vylétla lopata zeminy a Prýtová si odfrkla. "Nejsem sprostá, chlapče. Jsem spojená se zemí."
"Vysloveně," přitakala jí Hermiona s tichým smíchem, když se Prýtová z nahotovo vyryté díry doslova vykutálela a věnovala svou pozornost dé druhé.

Po třech hodinách a asi několika tunách zeminy se Hermiona protahovala na židli a s ulehčením vzdychla. Nebe se náhle zatáhlo a rozpršelo se víc; všichni tedy uprchli dovnitř. Severus vyjádřil svou spokojenost s vykonanou prací a trval na tom, aby už skončili, což bylo opravdu vítané. Hermionu bolela místa, na něž už zapomněla, a jak se vrátí domů, bude si muset ošetřit mozoly na rukou. Kmeny škrtidubu však byly zasazeny, dva z menších záhonů zryty a keře zastřiženy a obloženy slámou. Tak nějak. Dnes odpoledne byla za služku a spokojeně plnila Pomoniny a z části také Severusovy rozkazy.
Ten trval na tom, aby se obě čarodějky uvelebily v obýváku, a sám šel udělat čaj. Bez protestu se posadily do lenošek u krbu, ve kterém Pomona pomocí rychlého pohybu hůlky zapálila praskající oheň. I přes temná mračna byla místnost světlá díky oknům, která se táhla po celé délce okrouhlé zdi. Dům byl rozdělen centrální chodbou, probíhající od vstupních dveří dozadu, na dvě poloviny a do všech místností se chodilo z ní. Hermiona předpokládala, že ostatní pokoje byly podobného tvaru jako tento, se třemi rovnými stěnami a jednou okrouhlou. Maličko jí to připomínalo dům Láskorádových, ale u stejného tvaru ta podobnost také končila. Jejich dům byl plný živých barev a chaotického zmatku, avšak tento byl klidný a uspořádaný. Obývací pokoj byl střízlivě zařízen nábytkem - jen tři lenošky a jeden nízký stolek v blízkosti krbu. Stěny byly natřeny v měkkém krémovém tónu a podlahu tvořilo zesvětlené dřevo. Mohlo by to působit stroze, ale Hermioně to přišlo uvolňující. Nebyly tu žádné obrazy, avšak kdo by potřeboval umění s tímto velkolepým výhledem z oken přímo na moře?
Dveře do vstupní haly se s tichým zaskřípáním otevřely a Severus vešel dovnitř, levituje před sebou tři šálky. Odstavil je na stolek, a pak se sám svalil do prázdné lenošky mezi Hermionu a Prýtovou.
"Večeře bude asi za hodinu hotová. Doufám, že máte rády zajíce. Jeden z místních sedláků je posledně prodával v hospodě, takže teď máme v troubě dušenou pečeni."
"Ty vaříš?" plácla Hermiona užasle.
Snape trochu zúžil oči. "Samozřejmě, že umím vařit. Umím uvařit Doušek živé smrti se zavřenýma očima a jednou rukou za zády - zaječí pečeně pro mě sotva představuje nějakou výzvu."
"Nejsem překvapená, že umíš vařit, ale že prostě vaříš. Neměla jsem tě za domácí typ."
"Och, jeho nadání je bezbřehé, Hermiono," přerušila je Pomona. "Je také hvězdou v použití kouzel pro domácnost. A umí to s motory. Mám ráda muže, kteří si zašpiní ruce."
"Ano, to víme všichni," poznamenal suše Severus. "Když jsem byl ve škole, byli jste ty a Sebastian, ten pomocný zahradník, tématem mnohých nepříjemně explicitních drbů."
Pomona luskla prsty. "Sebastian! Tak se jmenoval. Nedávno jsem si na něho taky vzpomněla. A to jsem si myslela, že jsme byli diskrétní - nevšimla jsem si, že by to věděli studenti."
Snape si odfrkl. "Lidi ve sklenících by to neměli dělat po nocích s rožnutým (* pro české čtenářky: rozsvíceným ;-) ) světlem. Lucius Malfoy vás viděl a měl takové nepěkné potěšení popisovat tu scénu v každém detailu."
"Ten kluk byl vždycky odporný malý hajzl. Jsem tak ráda, že už ho konečně zabásli."

Následovala přestávka v rozhovoru, během které se pil čaj a narovnávaly se unavené údy. Všichni nechali boty u zadních dveří a Hermionu bavilo porovnávat jejich ponožky. Pomoniny byly zaplátované přesně jako její klobouk. S jistotou předpokládala, že se Pomona nikdy nenaučila přeměňovací kouzlo, které by dokázalo nenápadně vyspravit oblečení. Hermioniny byly obyčejné tmavě modré termoponožky - této vlastnosti si dnes odpoledne obzvláště cenila. Severusovy zářily vyzývavě excentrickým červeným odstínem a jednoznačně vypadaly jako podomácku pletené. Pohlédla mu do tváře a zjistila, že na ni zírá s nevysvětlitelným výrazem. Cítila, jak vinou toho pohledu pomaličku rudne.
"Skvělé ponožky," vysypala ze sebe honem, aby ten okamžik přerušila. "Je pletení jeden z tvých dalších skrytých talentů?"
Severusův obličej se uvolnil téměř do úsměvu a měkce, pobaveně si odfrkl.
"Musím přiznat, že to je schopnost, u níž se nikdy nezdálo, že by se mi vyplatilo se ji učit." Natáhnul své dlouhé nohy a prohlížel si je.
"Jedná se o dárek od jedné starší ženy z vesnice, matky hospodského, přesněji řečeno. Dal jsem jí mast na úlevu při artritidě v prstech, a ona mi jako poděkování upletla půl tuctu ponožek. Všechny jsou stejně křiklavé, avšak zatraceně teplé, mám tedy v úmyslu odhlédnout od nedostatku elegance svého ošacení."
Prýtová neelegantně prskla. "Ano, protože jinak v zásadě velmi dbáš na svůj vzhled. Jak starý je ten hadr, co máš jako tričko?"
"Pomono," odpověděl jí Severus tónem přehnané trpělivosti. "Pracoval jsem v zahradě. Ve společnosti dvou lidí, kteří mě znají příliš dlouho na to, aby se starali o to, jak vypadám. Pokud, Merline pomož, mě někdy dáš dohromady s nějakou ženskou, můžeš pak tlachat o mém zjevu. Nehledě na to - ty sama jsi sotva příklad pro bezchybné oblečení."
"Asi ne, ale mám jiné přednosti," vrátila mu to Pomona a vykulila na něho v té narážce oči.
"Přesně jako Severus," protestovala Hermiona. Slova jí vylétla z pusy dřív, než je mohla zastavit. A sakra. Teď už musím dokončit to, co jsem začala. "Myslím, že jsi k jeho vzhledu trochu tvrdá, Pomono."
Severus se na ni klidně díval. "Nemusíš se nutit stát na mé straně, Hermiono. Už jednou jsem se podíval do zrcadla, víš?"
"Tak jsi tedy stejně nepozorný jako ona."
"No tedy, nenech se pobízet. Jsem zvědavý na tu litánii o svých takzvaných přednostech. Myslím, že bude krátká."
"Právě že vůbec ne. Takže za prvé: Pomona říká, že máš skvělý zadek, ačkoli já jsem se samozřejmě nedívala. Zbytek tvé postavy je stejně dobrý - mnoho žen se zajímá o vysoké, štíhlé typy mužů. Tvé oči jsou neobyčejné a nezvyklé - jen málo lidí má tak tmavé oči - a tvůj oční kontakt je extrémně vyvinutý. To musí být celou tou legilimentikou. Máš krásné ruce a umíš s nimi také dobře zacházet. Může to být velmi omamné: pokud žena vidí muže, který pracuje svýma rukama, může začít přemýšlet o tom, k čemu by je ještě mohl využít. Máš úsměv, se kterým jsi o dvacet let mladší, pokud k němu svolíš. Tvůj hlas je jako tekuté hedvábí, ačkoli bys mohl zapracovat na tom, co říkáš. Je toho dost, nebo mám pokračovat dál? Samozřejmě musíš vzít v potaz, že nejsem žena, ale bývalá studentka, tedy naprosto neutrální pozorovatel."
Severusovy oči se zužovaly nedůvěrou tím více, čím delší byl její seznam, avšak při poslední poznámce zaklonil hlavu a začal se náhle smát.
"Netuším, jestli jsi něco z toho myslela vážně, ale zřejmě si zasloužíš se mi trochu pomstít."
"Každé slovo je pravda. Pomsta byla vidět, jak ses ošíval během toho všeho. Ó, na to jsem zapomněla: máš vlastní vlasy a zuby, což přináší u mužů ve tvém věku vždycky bonusové body."
Severus se obrátil na svou druhou přítelkyni: "Pomono, připomněla bys mi prosím ještě jednou, proč si myslíš, že je dobrý nápad, abych měl přátele? Nejsem si jistý, jestli to má onen kýžený efekt na mé sebevědomí."
Pomona ho s úsměvem poplácala po ruce. "Obávám se, že ona si taky myslí, že už jsi zapomnětlivý. Měla strach, že sis možná nevzpomněl na to, abys pro ni upravil svou zábranu."
"Jistěže jsem na to myslel. Jedna nahá čarodějka na prahu mého domu v tomto století mi už skutečně stačila." Podíval se na Hermionu. "Ne, že bych si nemyslel, že bys bez oblečení byla vítanější podívanou než Pomona. Ačkoli jsem samozřejmě nepřemýšlel skutečně o tobě bez oblečení. Ne, že bych si nemyslel, že by to bylo příjemné, o tom přemýšlet, a není žádný důvod, proč bych neměl, ale - teď už přestávám mluvit, než to všechno ještě zhorším."

Hermiona se na něho přívětivě usmála. "Dobře řečeno. Možná toho o rýčích nevím tolik jako Pomona, ale jedno vím: pokud sedíš v díře, přestaň kopat dál."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 resthefuture resthefuture | 24. září 2017 v 23:02 | Reagovat

No jo, jak se rychle Hermiona vytasila se Severusovyma silnyma strankama. Souhlasim ve vsech bodech! :-)
A take se samozrejme tesim na nedeli a dalsi cast :)

2 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 25. září 2017 v 12:55 | Reagovat

[1]: Resthefuture: ... a vůbec si nevšímala toho, jestli to třeba pro Pomonu není nápadné, že. :-) Nechala se unéééést. 8-)

3 Michelle Michelle | 25. září 2017 v 22:56 | Reagovat

Tedy já se bavím královsky :-D Pokud už sedis v díře, přestaň kopat dál..
Ale ty silné stránky byly popsán bezchybně :) moc se těším na další díl :)

4 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 28. září 2017 v 14:23 | Reagovat

[3]: Michelle: Tak se těš a užívej si. Ty víš, koho. :-D  :D

5 jajafilm jajafilm | Web | 19. března 2018 v 0:20 | Reagovat

Hahaha... vážně vtipné. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.