Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Donʹt Get Me Wrong P16 - 2.2/4

1. října 2017 v 20:00 |  Bleddyn
Severus zavřel dveře svého domu s úlevným vzdechem a rukou si projel vlasy. Konečně klid. Až do další soboty, kdy přijdou znovu, aby, podle Prýtové, "ta chabá atrapa skleníku už nepůsobila jako ostuda Bylinkářství".

Přesto to za to vyrušení stálo. Škrtiduby byly pro jeho výzkum důležité a zahrada byla už částečně připravena na zimu.
Společnost Prýtové byla vždy zábavná, minimálně v malých dávkách. A Hermiona zdáse následovala příkladu starší čarodějky. Její chování vůči němu bylo v průběhu odpoledne stále sebevědomější a hravější. Ze školních let si matně vybavoval její rozčepýřené vlasy, rozčilující potřebu mít stále pravdu a ještě více rozčilující tendenci tohoto cíle také dosáhnout. Každý z těchto tří elementů tu stále ještě byl, ačkoli její vlasy byly skoro všechny staženy do culíku a on nyní mohl její inteligenci a impulzivnost uznat jako přednosti, nikoli chyby. Snaživé otázky, které mu kladla během dřiny v zahradě, svědčily o nezmenšené touze po vzdělání, a zjevně neměla strach z tvrdé práce. Všiml si puchýřů na jejích rukou a dal jí s sebou trochu své kostivalové masti.
Jedno mu vrtalo v hlavě. Vyrostla v ne neatraktivní mladou ženu. Ačkoli nebyla žádná zvláštní kráska, její postava měla příjemné proporce, na její rysy byl krásný pohled a oči jí zářily inteligentní zvědavostí. Proč pro všechno na světě trávila čas s ním? Prýtová musela být ještě přesvědčivější, než si o ní myslel.

Jeho soboty byly narušovány po celý další měsíc. Stalo se zvykem trávit soboty ve skleníku přesazováním a zastřihováním a prováděním dalších opatření, které Pomona považovala za potřebné pro jeho údajně zanedbané rostliny, na což navazovala večeře u kuchyňského stolu.
Hermiona stále ještě vykazovala veškeré znaky toho, že ji to opravdu baví, a on si všiml, že ztratila svou bledost způsobenou prací u psacího stolu. Přiznala se mu, že znovu objevila radost z práce venku a že si zkoušela na každý den naplánovat alespoň malou procházku. Začal s domněnkami, že nebyl jediný, pro koho Pomona naplánovala rehabilitaci.

Třetí sobotu v listopadu se Hermiona v obvyklou dobu objevila u vjezdu. Po prvním víkendu se mohla přemisťovat sama a s Pomonou se setkávala zde. Avšak dnes po oné čarodějce nebylo vidu ani slechu. Ovinula si šálu okolo krku, ruce znovu schovala do kapes, a čekala. Vítr dnes foukal ze severu a přinášel s sebou kousavý chlad.
"Hermiono!"
Otočila se za Severusovým hlasem a uviděla, že jí přichází po cestě vstříc. Jeho dlouhý černý kabát se vzdouval ve větru. Pomona měla pravdu, že má smysl pro dramatično, i když nevědomky, myslela si vlídně.
"Ahoj," odpověděla s úsměvem, jakmile přišel blíž. "Stále nemáme žádné zprávy o té náročné ženské?"
Přišel k ní. "Proto jsem za tebou přišel. Obdržel jsem zprávu z Bradavic, že dnes nemůže přijít, protože je nemocná."
"Ona nikdy nebývá nemocná!" zvolala Hermiona překvapeně.
"Přesně to jsem si myslel také. Kdybych byl nedůvěřivý člověk, což samozřejmě nejsem, řekl bych, že to je detailní plán přimět nás k tomu, abychom trávili nějaký čas společně. Naše přátelství se pro její intrikářskou hlavu zřejmě nevyvíjí dost rychle."
Hermiona se tiše zasmála. "Bojím se, že bys mohl mít pravdu. Takže, bylo by ti milejší, kdybych šla domů? Bez Pomony, která nám nařizuje vzájemnou společnost, bys mohl odpoledne strávit podle sebe."
U jakéhokoli jiného muže by Hermiona Severusův výraz obličeje označila jako nervozitu.
"Mám na odpoledne plány, které nesouvisejí s prací na zahradě, ale souvisejí s tebou. Pokud ti nevadí, že zůstaneš, samozřejmě."
"Teď jsem zvědavá. Jistěže zůstanu."
Na Severusově tváři se objevil překvapivě mladistvý úšklebek. "Excelentní. Tak pojď - mám pro tebe práci. Dneska bez mozolů, slibuji."
"To by byla příjemná změna!"

Bok po boku šli zpátky po cestičce. Místo aby šli do domu či do skleníku, jak Hermiona předpokládala, ji Severus vedl k malé, bíle natřené vedlejší budově. Podle vzhledu ji odhadovala na garáž nebo kolnu na nářadí, avšak jakmile otevřel velké vstupní dveře, poznala, že to byla laboratoř. Zasmála se.
"Víš, to byla jediná otázka, kterou jsem si tady pořád kladla. Věděla jsem, že někde musíš mít laboratoř, ale nedokázala jsem zjistit, kde."
"Vždycky ses mohla zeptat, víš? Nejsem tak strašný."
Vstoupili dovnitř, po celé délce interiéru se rozsvítilo a Severus za oběma zavřel dveře.
"Vítej v mé noře."


Na každé straně místnosti byla dlouhá pracovní plocha. Ta na levé straně měla spodní skříňky a úzkostlivě uspořádané řady skleněných nádob nahoře. Na pravé straně bylo pár přistavených židlí a plocha byla zdánlivě chaoticky pokryta papíry a pergameny.
Hermiona přišla blíž a uviděla je hustě popsané texty, diagramy a rovnicemi. Otočila se a podívala se na Severuse.

"Tvoje výzkumy?"
Kývl. "Přesně. Když jsme se setkali poprvé, říkala jsi, že bys mohla pomoci při některých výpočtech. Doufám, že nežádám příliš mnoho -"
"Ale vůbec ne!" přerušila ho Hermiona. Opravdu bych ráda pomohla. Doufala jsem, že se zeptáš, ale myslela jsem, žes byl jen zdvořilý, když jsme o tom mluvili."
"Zdvořilý?" opakoval Severus.
"Nojo, tak jo, asi je to trochu nepravděpodobné, že?" řekla Hermiona s ironickým smíchem. "Tak to vyklop. Co zkoumáš a co můžu udělat, abych ti pomohla?"
Severus ukázal na židle a oba se posadili.
"Hlavním cílem mojí práce je najít způsob, jak vyléčit jizvy způsobené kletbami."
"Nevěděla jsem, že je to možné."
"Je rozdíl, když je něco nemožné, nebo vlastně ještě nevíme, jak na to."
"To je pravda. Proč jizvy způsobené kletbami, pokud se můžu zeptat? Předpokládám, že o Harryho ti tady nejde."
"Haha, zatraceně vtipné. Ne, je to zvláštní, ale nejde. Začal jsem o tom přemýšlet, když mi Pomona kecala toho, jak vypadám."
Stáhl si dolů výstřih své černé košile a odhalil kus opuchlé kůže na přechodu krku a ramene. Nerovné brázdy představovaly trvalé znamení po útoku Nagini. Hermiona si v duchu nafackovala, že jí to nedošlo hned.
"Nebyla by to nikdy jedna z mých lepších stránek," pokračoval Severus, zatímco nechal výstřih znovu sklouznout na své obvyklé místo. "Smířil jsem se s tím, stejně jako s množstvím jiných vzpomínek z těch bezvadných let. Ale začal jsem se ptát, čím to přesně je, že jsou jizvy způsobené černou magií odolné vůči běžnému léčení. Vždyť to není žádná vlastnost právě použitého kouzla, nebo ano?"
Zkoumavě na Hermionu pohlédl a ona poznala, že je to test. Když odpovídala, pokusila se neznít jako tenkrát ve třinácti, když právě spolkla učebnici.
"Ne, protože černá magie působí jednak úmyslem kouzelníka a jednak povahou použitého kouzla."
Severus uznale sklonil hlavu. "Zcela přesně. Víš, jaká kletba byla použita, když přišel George Weasley o ucho?"
"Ne. Ale vím, žes to udělal ty. Věřím, žes neměl v úmyslu ho opravdu zranit."
Severus se nevesele zasmál. "Máš pravdu. Mířil jsem na Yaxleyho, ale on se v poslední chvíli pohnul a já jsem místo něho trefil George. Jelikož byl můj úmysl v okamžiku zakouzlení kletby zcela černý, bylo ucho nenapravitelně ztracené. Kouzlo, které jsem použil, bylo Sectum sempra."
"Ale když ho Harry kouzlil na Malfoye, rány jsi vyléčil."
"Což jen potvrzuje můj argument. Když kouzlil Potter, neměl tušení, co používá za kletbu, a neměl úmysl způsobit opravdu újmu. Jaksi ironické, že zrovna jeho obvyklá absence myšlení se stala Malfoyovi výhodou. Nedostatek černých úmyslů mi v tomto případě umožnil rány zahojit. Pokud se však hledá lék na jizvy způsobené kletbami, efektivnější je protilék na fyzickou újmu způsobenou zlým úmyslem než specifické protikouzlo. Předpokládám, že - nezávisle na použitém kouzle - existuje druh škody, která je pro všechny rány způsobené černou magií společná."

Hermiona svraštila čelo soustředěním. "Takže to první, co zřejmě musíš udělat, je určit přesnou povahu fyzického poškození."
"Naprosto. Tedy, většina magických aktivit funguje všeobecnou variabilitou věcí. Přeměňování, formule, léčitelství, lektvary a samozřejmě kletby - to všechno jsou na prvotní rovině jen různé způsoby, jak jednu věc změnit v něco jiného, nebo změnit vlastnosti objektu. Moje hypotéza zní, že černá magie způsobuje ztrátu této variability a zanechá jizvy, které není možné změnit nebo vyléčit. Jizva způsobená kletbou je odolná vůči jakékoli fyzické změně."
"To dává smysl. Protilátka tedy musí obnovit tuto variabilitu, a pak bude možné jizvu vyléčit obvyklým způsobem."
"Přemýšlel jsem stejně. Můj výzkum se soustředí na lektvary, které by tento efekt mohly vykazovat. Začal jsem s průzkumem těch, které tělo extrémním způsobem proměňují. Mnoholičný lektvar, Postaršující lektvar a podobné mají dvojí působení, které poruší normální fyzické vlastnosti těla a nahradí je novými. Nyní musím izolovat ty složky lektvarů, které způsobují to první porušení, a zkusit nalézt metodu jejich nové kombinace, abych docílil ještě komplexnějšího léčebného efektu."
Hermiona přikývla. "Než bude možné maso zahojit, musí být jizva zcela otevřena. Takže, jak jsi s tím daleko?"
Severus si přitáhl nejbližší stoh papírů. "Je to významná úloha. Hlavním problémem je, že všechny lektvary, na které se soustředím, byly vyvinuty před stovkami let, a většina výzkumů, ze kterých vznikly, už dávno zmizela. Musím tedy začít od nuly a zjistit, jak které komponenty působí, jak působí ve spojení s jinými a tak dále. A nejedná se o žádné jednoduché lektvary. Mám seznam s asi stovkou komponentů, které musím analyzovat, a pak z toho vyjde velké množství možných nových receptů. Začal jsem, ale bude to velmi dlouhý proces."
"A tady přicházím na scénu já."
"V to jsem doufal. Co o tom soudíš?"
"Bez problému."
Hermiona cítila to známé vzrušení, když byla konfrontována s novou výzvou, avšak zkoušela nedat to na sobě příliš znát. Přitáhla si židli blíž k pracovní ploše a pohlédla na Severuse s obchodním výrazem ve tváři.
"Dobře, dej mi pero, nějaký pergamen a tvůj seznam obsažených látek. Máš výtisk Numerologického slovníku elementů?"
"Ano, mám. Přinesu ti ho. Dáš si čaj?"
"To by bylo perfektní."

O dvě a půl hodiny později Hermiona s povzdechem odložila pero na pracovní plochu. Severus ustaraně vzhlédl od svých poznámek.
"Máš problém?"
Usmála se na něho. "Ne, všechno je v pořádku. To byl spíš výraz spokojenosti, ne hněvu. Zvládla jsem přípravné práce, ale na zbytek potřebuji svůj počítač. Musím do něho zadat všechna data, napsat několik algoritmů pro analýzu, a pak už programu přenechat zpracování výpočtů. Příští víkend bych mohla mít pro tebe několik pravděpodobných řešení."
Vypadal trochu šokovaně. "A to bylo všechno?"
Hermiona na něho zpříma pohlédla, obočí zvednutá. "Sotva ʹvšechnoʹ. Z mojí strany je v tom několik let zatraceně těžké práce. Teď to může vypadat jednoduše -"
Severus zvedl ruku, aby její stížnosti zastavil.
"Tak jsem to nemyslel," začal smířlivým tónem. "Jsem jen užaslý, jak rychle jsi schopná uzavřít práci, která mne stála celé měsíce. Udělala jsi na mě dojem - veliký dojem."
Hermiona se trochu omluvně usmála.
"Promiň. Jsem většinou zvyklá na to, že lidi moji práci shazují, protože jí nerozumějí. Dokonce i moji kolegové z ministerstva překonali počátečním překvapení, co můžu udělat, a teď to berou jako samozřejmost. Jsou zvyklí, že můžu spoustu věcí vyřídit v cuku letu, a myslí jen na to, aby mleli o tom, co pro ně neudělám dost rychle." Protočila oči a frustrovaně zakroutila hlavou.
"Myslel jsem, že máš svou práci ráda."
"Jo, práce je skvělá - miluji výzvy a čísla a čirou krásu, když můžu vytvořit z kupy dat řešení. Problém představují ty duté hlavy, se kterými pracuji."
"To si dokážu představit."
Hermioně se na obličeji ukázal široký úsměv.
"To jsem si myslela. Jestlipak víš, že jsi po celá léta mou inspirací?"
"Mám si dovolit zeptat se, v jakém smyslu? Nedokážu si představit, že se jedná o něco dobrého."
"Když mě někdo opravdu naštval, pomyslela jsem si: ʹco by na to řekl profesor Snape?ʹ. Díky tobě mě napadla spousta působivých urážek. Nevyužiji je vždycky, ale dokonce i když si je jen pomyslím, přináší mi to velkou úlevu."
Severus se cítil nepochopitelně polichocen.
"Dobře, že to vím, že jsem inspiroval alespoň jednoho studenta, ačkoli spíše neúmyslně. Dokážeš si vzpomenout na nějaký zvláštní klenot pohrdání, který jsem inspiroval?"
"Nech mě přemýšlet… ʹNezdržuj se čekáním, že tě něco napadne - tvůj mozek je příliš malý cíl.ʹ To jsem řekla Meadowsovi z oddělení Nových lektvarů."
"Jauvajs. Opravdu jsi mu to řekla?"
"Opravdu jsem mu to řekla. Skoro brečel. Myslím, že to bylo především šokem než čímkoli jiným. Většina lidí si myslí, že jsem taková hodná holka." Přídavné jméno maximálně zdůraznila falešným sladkým úsměvem.
"Já ne," odpověděl Severus, aniž by o tom přemýšlel.

Hermiona se na něho podívala s lehce přivřenýma očima.
"Pokud uvážíme, že jsi velmi náchylný k možným problémům, navrhovala bych ti, abys svá další slova volil s největší opatrností." Ukázala na něho varovně prstem.
Severus vzal Hermionin odložený brk a hladil jemná pírka, zatímco v mysli formuloval, co chtěl říct.
"ʹHodnáʹ je vysloveně nudné slovo," začal váhavě. "A ty jsi všechno ostatní, jen ne to. Jsi velmi inteligentní, pracovitý dříč, veselá, přátelská a já se s tebou můžu z nějakého zvláštního důvodu příjemně bavit. I když mi to vadí, přiznávám, že Pomona měla pravdu, když nám nutila vzájemnou společnost. Postupně jsem se naučit velmi si vážit tvého přátelství."
Mluvil, a jeho oči sledovaly brk, avšak teď se odvážil vzhlédnout. Hermiona ho pozorovala s měkkým výrazem svých hnědých očí. Natáhla ruku přes stůl a jemně se ho dotkla.
"Také jsi pro mě důležitý."
Pohnul druhou rukou, aby ji položil na její, a na pár chvil se na sebe jen dívali. Pocítil absurdní nutkání přitáhnout si ji blíž a - Co? Políbit ji? Nebuď směšný.
"Nikomu to nepovím, když to neuděláš ty," řekla tiše.
"Co nepovíš?" odpověděl, trochu zburcovaný možností, že má Hermiona doteď nepoznané vlohy pro legilimentiku.
"Nepovím Pomoně, že měla pravdu," vysvětlila. "Pak bychom to slyšeli pořád."
Krátce se zasmál úlevou. "Ne, opravdu je to tak. Necháme si to pro sebe. Ale pokud souhlasíš - mám jí odříct i příští sobotu? Můžeme v klidu probrat tvé výsledky."
"Zní to jako skvělý nápad."

Znovu se na sebe usmáli, a pak si Severus všiml, že ji stále ještě drží za ruku. Trochu s nevolí ji pustil a přehnaně vzdychl.
"Tedy, pokud jsi mi tak nápomocná, hádám, že to nejmenší, co mohu udělat, je tě nakrmit. Máš hlad?"
"Veliký. Žasnu, kolik kalorií spálí myšlení. Dobře mi tak, opravdu, jinak by byl můj zadek veliký jako jedna z Hagridových dýní."
"Tvůj zadek je v pohodě," řekl, aniž by o tom přemýšlel. Už zase.
Pohlédla na něho s nádechem něčeho, co se zdálo být náklonností.
"Vidíš? Umíš být šarmantní sám od sebe. Nějak tak."

Severus k večeři servíroval zvěřinovou paštiku. Na Hermionu to udělalo velký dojem, ale jeho čest ho zavazovala k tomu, aby přiznal, že tentokrát za to nebylo zodpovědné jeho kuchařské umění.
"Laskavost od Mary Trembathové z dolní farmy. Výměnou za pár lahviček sirupu proti kašli pro kluky dvojčata."
Hermiona tázavě hleděla přes okraj své vinné skleničky.
"Nejsi tu tak izolovaný, jak si Pomona myslí, že?"
Pokrčil rameny. "Je nemožné žít na místě, jako je toto, a nebýt ani trochu součástí společnosti lidí. Možná jsem se obrátil zády ke kouzelníkům, ale ani já se nemohu izolovat před celým světem."
"A z čeho myslí tví sousedi, že žiješ? Nebo se neptají?"
"Ty jsi ještě nikdy nebyla v Cornwallu v hospodě, že?" odpověděl s frkavým smíchem. "Ptají se, to mi věř. Vyprávěl jsem jim, že jsem spisovatel, který se také vyzná v rostlinném lékařství. Na všelijaké umělce jsou tady v okolí zvyklí, tak mě nechají žít po svém, když už polevila počáteční zvědavost. Lidi tu jsou, když s nimi chci být, ale nikdo mě nenutí."
"Jak jsi přišel k tomu, že budeš žít tady?"
Severus chvilku přemýšlel, nerozhodný, kolik toho má vyjevit. Hermiona, která jeho váhání pochopila zřejmě jako rezervovanost, rychle dodala: "Nemusíš odpovídat, pokud nechceš. Mrzí mě, že jsem tak zvědavá."
Severus zakroutil hlavou a rozhodl se.
"Ne, to je v pořádku. Je to jen něco, o čem jsem ještě nikdy nemluvil, ani s Pomonou. Přemýšlel jsem, jak mám vyjádřit své myšlenky."
Zhluboka se nadechnul, a mluvil dál.
"Jakmile mě opustila počáteční radost, že vůbec žiju, nebyly týdny u Svatého Munga pěknou zkušeností. Ošetřování bylo nepříjemné, ale dalo se to vydržet a byl jsem velmi vděčný za to, že se mi toho dostalo. Problémy byly, jak se často stávalo, se všemi okolo mě. Díky té nikdy nekončící přehlídce návštěv jsem byl vystaven celému spektru lidských emocí - od špatně skrývané nelibosti těch, kteří si mysleli, že jsem chladnokrevný vrah, až k nezaslouženým chvalozpěvům zrovna tak pomatených individuí, kteří si mysleli, že jsem něco na způsob romantického hrdiny. Potter, který mě informoval o tom, že celému světu oznámil každý aspekt mé často politováníhodné minulosti, byl poslední kapkou. Na zbytek mého pobytu jsem zamezil vstup všem kromě personálu nemocnice."
Zarazil se a vypil svůj poslední doušek vína, vědomý si Hermioniny vroucné pozornosti.
"V těch dnech božského klidu jsem si něco uvědomil. Jednak jsem poprvé v mém životě mohl dělat opravdu jen to, co jsem chtěl. Nepotřeboval jsem poslouchat ani pekelné kecy o povinnosti nebo cti nebo dokonce o vyučování lektvarů. Skoro jsem zemřel, abych zjistil, že Potter absolvoval svou báječnou chvíli, a myslel jsem, že jsem si sakra zasloužil klidný důchod. Tak jsem si ho tedy vybral. Sám sebe jsem propustil a pronajal si tichou malou chatku vzdálenou od Bradavic, jak jen to šlo. A stalo se, že byla vzdálená jen pár mílí odsud. Toto místo jsem našel jednoho dne při procházce, a už to bylo.
Kouzelnické společnosti jsem úspěšně unikl. Než se rozhodla nenapravitelná Pomona Prýtová, že si ze mě udělá svůj nový projekt."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | 2. října 2017 v 22:23 | Reagovat

Krásně se nám sbližují a Pomona promyšleně vyklidila pole :-D
Taková úplně idylicka kapitolka...

2 sisi sisi | 4. října 2017 v 18:22 | Reagovat

:-D Ti tomu  ale dívají na frak. Místo výzkumu na poli lektvarů se vrací k minulosti. Tak snad si to vyříkají rychle, aby mohli stavět budoucnost. 8-) Dík za překlad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.