Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Symbiose 3.1 P16

12. listopadu 2017 v 20:00 |  Vestilia
3. Návrat

"Ukážu ti nyní tvůj byt, Hermiono."
Minerva vysloveně zářila.
Nedalo se přehlédnout, že starší čarodějku opravdu těšilo, že Hermionu vidí, a ví, že v budoucnu bude také její kolegyní ve škole.


Hermiona samotná byla tím vším velmi napjatá. Minulý rok ji znejistěl. A tím nemyslela své výkony v oboru kouzelných lektvarů.
Myšlenky jí kroužily děním posledních měsíců, zatímco následovala Minervu chodbami hradu. Mechanicky a spíše nevědomě při tom odpovídala na otázky ředitelky.
Mistr Herriot - Tristan, jak mu nyní směla říkat - ji v červenci bez pochyb poslal před zkušební komisi v Dublinu.
"Moje druhá mudlorozená žačka. Ukažte jim, co ve Vás je. Nemusíte se schovávat, neboť jste byla jedním z mých nejlepších žáků."
Byla to věta, kterou od něj takto a podobně v posledních měsících jejich spolupráce slýchala často.
On, čistokrevný britský kouzelník, který v Irsku nežil kvůli krajině. Voldemort mu hrozil už mnoho let předtím, než poprvé přišel k moci.
Mistr Herriot nedbal na tradice a konvence a vybíral si žáky výhradně podle jejich talentu. To bylo v Irsku sice tradicionalisty také kritizováno, ale nepronásledovali ho.
"Chtěl jsem tím dokázat, že to žádnou roli nehraje, že v nás všech dřímá ta stejná moc nezávisle na našem původu. A jeden z těch, které jsem ve svém domě ubytovával - a on tu opravdu žil - běžel přímo po uzavření svého učednictví do Voldemortovy náruče. Nebo byl v jeho drápech už během učednictví a nepravidelné návštěvy Anglie nebyly určené jeho matce, ale Smrtijedům," pronesl v jednom z rozhovorů.
Hermiona v těch slovech ještě zřetelně cítila zahořklost a možná si Tristan toho večera myslel to stejné, co ona.
Jaké neuvěřitelné mrhání.
"Bez tohoto mrhání by Potter nikdy nemohl dostat potřebné informace," komentoval Snapeův hlas kousavě tuto myšlenku.
Už ten hlas nezvala, neodvažovala se už s ním diskutovat. Často si zakazovala jakoukoli myšlenku na Snapea, neboť když na něho myslela, vždycky věřila, že ho taky ve skutečnosti slyší. Na její vkus byl přítomen až příliš často.
Jednou se ptala, jak si tvoří názor na ni, a v prvé řadě myslela na jeho slova o Ronovi.
"Jsou to Vaše myšlenky, Grangerová. Já z toho pouze vyvozuji své závěry," odpověděl slyšitelně pobaveně.
Bála se.
Toho, že se zbláznila. A toho, že by mohl mít pravdu. Ron ji nutil ke svatbě už příští rok. Chtěl rodinu. A jakkoli chtěla věřit, že je to jeho prostá touha po domově, měla z jeho očekávání strach.
Nenechal se odradit a mluvil o dětech - o dětech, ne napřed jen o jednom, ne, od začátku to bylo množné číslo.
Chtěl si ji tím skutečně připoutat k rodinnému krbu?
Když ho viděla s Victoire v náručí, s jeho neteří, která se narodila v květnu, pak přesně tomu uvěřit nemohla. Jednoduše děti miloval a chtěl rodinu. Společně s ní. To přece bylo něco velice pěkného.
Ale proč tak rychle? Proč si to neužít napřed ve dvou?
Proč by neměla ještě chvíli pracovat a ukotvit se, udělat si jméno?
"Protože jeho dvanáct dětí nebude zajímat, jak dobrá jsi byla v oboru kouzelných lektvarů. Byla, Grangerová."
Ne, to nebyla pravda. Najde cestu, aby mohli být šťastní oba.
Doufala v to.
Ano, Hermiona byla nejistá, nyní ještě více, když byla zase v Bradavicích.
Musela se zbláznit, neboť více strachu než z toho, že za týden začně vyučovat studenty a mnoho z nich ve věku, kdy ji samotnou znali ještě jako spolužačku, měla z toho, že tady jí to bude Snapea připomínat daleko častěji. A to by mohlo její problém s hlasem v hlavě velice zhoršit.
Léčitel z Dublinu to po vstupní prohlídce nazval následkem traumatu. Po příhodě v Doupěti byla dost napjatá a potřebovala radu a pomoc.
Stále ještě pro ni bylo těžké přijmout diagnózu, a to byl jeden z důvodů, proč o tom nikomu nevyprávěla. Nepřišlo jí, že by našla nějaké vysvětlení. Ale léčitel O'Lorcan si byl ve svém posouzení naprosto jistý.
Hermiona prý Snapea za Brumbálovu vraždu zavrhla, za jeho zradu a falešnou hru obecně. Jakým neprávem vůči kouzelníkovi smýšlela, poznala teprve po jeho smrti. Po smrti, které byla svědkem.
Hluboký pocit viny v ní teď prý běsní a manifestuje se hlasem mrtvého, jak tvrdí léčitel. Mluví k ní přání, aby Snape ještě žil. Právě u kouzelníků to není nic zvláštního. Duch čarodějek a kouzelníků je zvyklý na věci mezi nebem a zemí a běžné věci tím nepotlačí, takže se mohou pozvolna projevovat.
O'Lorcan jasně formuloval, že už před sebou viděl mnoho podobných případů jako ten Hermionin. A když následovala jeho radu a v kouzelnickém světě sledovala lidi, kteří mluvili sami se sebou, opravdu to považovala za možné.
A přece to 'možné' necítila jako správné. Měla pocity viny?
Nikdo neměl pochybovat o Snapeově loajalitě vůči Voldemortovi. Hermiona si neměla co vyčítat. Ano, přála si, aby přežil, ale necítila vůči němu žádnou vinu. Neměla žádnou možnost ho poznat a vyvodit správné závěry. A už vůbec ho nemohla zachránit.
Ne, velice pochybovala o léčitelově diagnóze. Tolik, že strach z hlasu a jeho původu jí zůstal. Něco tady nehrálo.
Byl tu, kdykoli na něho pomyslela. A přesto byla tady, kde jí ho všechno připomínalo ještě víc.
U Merlina, i sama učebna pro ni byla neoddělitelně spojena s ním a bylo jedno, že ji v posledním, i když šestém ročníku, vyučoval Křiklan. Pro Hermionu to byla Snapeova učebna. Jeho psací stůl, za který se posadí.
A zřejmě také jeho byt.

Když totiž Minerva nešla ke schodům do sklepení, ale prošla kolem nich a zůstala stát před jedněmi dveřmi na chodbě v přízemí, v Hermioně krátce vzplanula naděje, že alespoň tohoto bude ušetřena.
Avšak tato naděje vydržela jen chvilku.
"Tradiční byt profesora lektvarů.
Gratuluji ti, Hermiono. A jsem ti vděčná."
Otevřela dveře zašeptáním hesla, kterému Hermiona nerozuměla. Zjevila se malá tmavá chodba, ale jedny otevřené dveře nabízely pohled do jedné z místností.
Minerva ji zavedla dovnitř.
Obývací pokoj, ne zvlášť velký, ale s pěkným výhledem směrem na Vysočinu. Severní strana.
Doteď si myslela, že Snape přebýval pod povrchem zemským bez přirozeného denního světla, a byla maximálně překvapena velkými okny.
Pokoj byl pěkný, ačkoli málo zařízený. Malá sedačka, dvě křesla, široká římsa. Několik regálů na knihy, dokonce zaplněných.
Přeběhl jí mráz po zádech. Minerva si zdáse její pohled dokázala správně vyložit.
"Jsou to jeho knihy, Hermiono. Všechno ostatní je nové, veškeré zařízení, ale knihy patřily jemu. Odkázal mi je a já jsem je z této místnosti nedokázala odstranit."
Hermiona zděšeně pozorovala, jak starší čarodějce vhrkly slzy do očí.
"Je tam spousta odborných knih, ale pokud tě to ruší…"
Hermionina ruka v útěšně míněném gestu chytila Minervinu paži a jemně ji pohladila.
"Ne, ne. Nech je, kde jsou," řekla klidně, ačkoli něco v ní vykřiklo. Ještě ty knihy k tomu…
Ředitelka kývla a zjevně ji to velmi uklidnilo.
"Mně to všechno odkázal. Mně. Poslední rok jeho života jsem ho nenáviděla každou buňkou svého srdce.
Když jsem ho viděla naposledy, nadávala jsem mu do zbabělců…"
Sáhla do záhybu svého hábitu pro kapesník, se kterým si otírala zaslzelé tváře.
"V mém vlastnictví je i jeho mudlovský dům v blízkosti Londýna, a nedokážu se překonat a vstoupit dovnitř."
Cítila se asi nekonečně provinile. Hermiona ji takhle ještě nikdy nezažila.
Avšak najednou se Minerva narovnala.
"Jen ke zbytku bytu," řekla znovu hlasem, který naprosto ovládala, jakoby jakoukoli emocionalitu nikdy nevyjádřila.
Hermiona nyní měla k dispozici velkou ložnici, krásnou koupelnu, sice bez okna, ale zato s vanou a prostorným skleněným sprchovým koutem, a maličkou kuchyni. Schody, které vedly o poschodí níž do sklepení, tam rovněž končily na chodbičce, odkud vedly další dvoje dveře; jedny do jeho soukromé laboratoře, druhé do Snapeovy pracovny.
Vůně jí přišla strašně známá, stejně jako ta naložená stvoření, která na Hermionu zírala ze sklenic v regálech. Sklenice popisoval jeho pichlavý rukopis.
Hermiona polkla.
"Nebuďte pošetilá. Vždycky jste mě nenáviděla. Kdybych ještě žil, sotva byste v této pracovně musela bojovat se slzami."
Jen taktak si uvědomila, že jeho hlasu nemůže odpovědět nahlas, neboť Minerva stála za ní. Hermiona nebyla připravená pohlížet na rozhovory se sebou jako na něco normálního. Pokud to znamenalo, že v tomto bodě byla spíše jako mudla, bude to akceptovat. Tak si jen pomyslela, že k němu nikdy necítila nenávist. Jen se ho bála.
Pracovna nebyla zrovna malá. Přesto působil pracovní stůl, jako by byl vtěsnaný mezi regály vysoké až do stropu. Skoro demonstrativně se posadila na starobyle působící židli.
Teď to byla její pracovna.
Proč se v ní však cítila tak divně?
Pohled jí nejistě klouzal po místnosti a nakonec ulpěl na židli pro návštěvníky na druhé straně stolu. Jak často tady studenti stáli a čekali na jeho zlomyslná slova?
Minerva zřejmě zase přesně tušila, co běží Hermioně hlavou.
"Nebyl to špatný člověk, Hermiono. Ale co se stane s někým, kdo nenávidí svůj život?"
Zřejmě se jednalo o rétorickou otázku, neboť Minerva ji sama zodpověděla téměř vzápětí.
"Zahořkne. A pak tu byl ještě jeho snad největší problém. Jeho kousavý sarkasmus byl příliš často přesný. Měl velký talent nalézt kámen úrazu a bolestivě do něho vrtat."
Ano, bylo to přesně tak, ještě i dnes.

Hermiona náhle vstala. To muselo skončit.
Vzpomínka na něho ji už nemůže takto ovlivňovat. A nebyla by Hermiona Grangerová, kdyby nedokázala své úmysly proměnit v realitu.
Minerva jí řekla heslo "Contritio" a zasvětila ji do kouzla, které ho mohlo změit. Pak byt opustila.
Když byla Hermiona v prostorách sama, chvíli přemýšlela, jaké slovo by jí přišlo vhodné, avšak jakmile reálně zvažovala "netopýra" a jako odpověď dostala agresivní zasyčení "To si nedovolíte, Vy nebelvírská holko bez špetky respektu", přestala o tom dumat.
Myšlenka, že bude komentovat každé otevření dveří, protože si vpodstatě pokaždé, když vstoupí do bytu, vzpomene na něho, zřetelně ukázala, že musí přijít na jiné myšlenky. Utekla tedy do myšlenek na budoucnost.
Toto nyní byla její říše.
Několik obrázků rozhodně neuškodí. Sem tam pár chytačů prachu, ale nic nákladného, neboť to tady vlastně nemělo být její hlavní bydliště.
Nebyla ředitelkou koleje, Zmijozel povede její kolega, učitel Obrany proti černé magii. Marius Brownlee byl sám Nebelvír a Obranu učil už tři roky. Kletba zřejmě byla zlomena.
Dohromady bylo jen málo studentů, které Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu. Většina se jich asi bála, že získají špatnou pověst, pokud budou patřit do koleje, ze které pocházel Voldemort a většina Smrtijedů a při rozřazování vzývali klobouk, aby neřekl Zmijozel.
Ostatní tři koleje přijímaly zřetelně více dětí. V posledním roce klobouk o rozřazovacím večeru zavolal Zmijozel snad jen třikrát.
Večery nebude muset Hermiona povinně trávit ve škole - kromě nocí, kdy byla přidělena ke konání dozoru po hradě.
S Ronem se proto rozhodli, že si najdou společný byt. Oba snili o tom, že budou žít v Prasinkách. Do té doby bude Hermiona zřejmě pendlovat do Doupěte a zpět.
Harry a Ginny byli už skoro rok a půl svoji a renovovali si dům na Grimmauldově náměstí.
Ron opravdu věřil tomu, že tam všichni čtyři přátelé budou žít společně, ale Hermiona mu na to se smíchem řekla, že člověk čerstvě po svatbě si dovede jistě představit pěknější věci než založení společného bydlení s někým dalším. Měla pravdu.
Ginny a Harry si vyhradili čas zcela pro sebe.
Hermiona jim záviděla. Ale nebude trvat dlouho a prožije také něco podobného.

Nastal rozřazovací večer a Hermiona s jistotou nebyla o nic míň nervózní než děti, které do Bradavic vstupovaly poprvé. Seděla u učitelského stolu a užívala si pocit, že je součástí této školy. Dokonoce se na vyučování těšila.
Tato radost brzy pohasla. Děti se sotva daly zvládnout.
První hodiny byly ve srovnání s tím celkem klidné, většina studentů ji otevřeně obdivovala za její roli v boji proti Voldemortovi. Avšak poté, co odezněla první fascinace, byla Hermiona už jen naprosto obyčejná, velmi mladá profesorka.
Nedokázala se prosadit. Dobromyslnost profesorky Grangerové se rozkřikla naprosto rychle. Zřídkakdy odebírala body, vždycky jen znovu a znovu hrozila.
Se staršími ročníky Nebelvíru to bylo dost zlé. Ti si byli jistí, že coby bývalí spolužáci budou požívat určitý zvláštní status. A všichni Zmijozelové neustále tvrdili, že je Hermiona znevýhodňuje. A to naprosto nebyla pravda.
Ve svém zoufalství byla často také shazována od Snapea. Ne, od hlasu, který zněl jako jeho.
Nezbavila se ho.
Nejděsivější na tom všem bylo, že se opravdu musela krotit, aby mu nic neodsekávala. K diskusi ji to svádělo stále častěji. Chtěla mu odpovědět a vyslovit svůj názor, ale bála se, že by si pak musela s konečnou platností přiznat, že se zbláznila, když k tomu svolila. Neboť to k zbláznění bylo, když sama se sebou vedla zlostné slovní souboje. Bylo to víc než přání krátce si pohovořit.
Byla schizofrenní?
Věděla, že psychické nemoci kouzelníků se od těch mudlovských podstatně liší, neboť mínění léčitele srovnala s knihami.
Možná byla dost mudlovská na to, aby trpěla schizofrenií. A léčitel byl dost čistokrevný na to, aby schizofrenii neznal. Nebo je to opravdu něco zcela jiného?
Nagini ji kousla v Godrikově dole. Mělo to za následek poškození mozku, což léčitel nepoznal?
Asi sotva, neboť i když si nemohla vzpomenout, kdy přesně Snapea slyšela poprvé, bylo to dlouho po jeho smrti, už v Dublinu.
Příliš dlouhá doba na to, aby dávala hadovi vinu na svém šílenství.
Cruciatus od Lestrangeové?
Ne, mučení bylo strašlivé, ale jistě ne natolik, aby se z toho zbláznila. A i kdyby, to by přece O'Lorcan bezpochyby zjistil.
Takže se jen tak jednoduše zbláznila.

Někdy celé dny Snapeův hlas neslyšela, ale nejpozději tehdy, když si na něho jakýmkoli způsobem neopatrně vzpomněla, byl tu.
"Snape četl Schillera?" ptala se, stojíc jeden z prvních večerů v hradu před regálem ve svém obývacím pokoji, a říznou odpovědí jí bylo "Ruce pryč od mých knih."
I ve vyučování se stávalo čím dál častěji, že ho slyšela. Tedy i v tomto okamžiku, kdy se i přes vícenásobné napomenutí studentů hladina zvuku stále zvyšovala.
"Odeberte Perkinsovi body, zatraceně. Ty Vaše polovičaté hrozby se už nedají vydržet," řekl naprosto bezprostředně.
Zoufale se nadechla.
"Pane Perkinsi, to je poslední varování…"
Nechtěla trestat, i když to bylo pošetilé. Vlastně doufala v rozumnost a zájem studentů. Neměli dávat pozor, protože jinak by byli potrestáni, ale protože se jí podařilo je zaujmout.
Snape se smál.
"Na to byste mohla čekat až do Svatého Dyndy. Nikdo Vás nebude brát vážně, Vy strašně měkká Nebelvírko."
Měl pravdu.
Dokonce naprosto zjevnou, neboť Alexander Perkins, Zmijozel ze šestého ročníku, se nestydatě otočil ke stolu za ním a nechal si vysvětlit přípravu lektvaru, jehož vzorek musel odevzdat na oznámkování.
"Takhle budete známkovat podle úsudku. Realistický výsledek nedostanete, nebo mi snad chcete říct, že máte přehled, kterému studentovi přiřadíte který úspěch při přípravě? Ti, co napovídají, by však měli dostat lepší známky, než ti zabedněnci, kteří bez pomoci nedokáží uvařit ani lektvar na nežity…"
Okolo ní byl tak strašný hluk.
"Hermiona Grangerová, rozená profesorka. Ne že bych Vám přesně toto prorokoval," řekl naprosto sarkasticky.
To souhlasilo. Přesně to řekl. Vyjádřil prognózu, že její nedostatečná schopnost se prosadit se stane nepřekonatelnou překážkou.
Zbláznila se. Naprosto se zbláznila.
Zakryla si rukama uši a hlasitě zařvala: "Držte už konečně hubu!"
K jejímu překvapení nastalo v místnosti ticho. Zoufalý výkřik nebyl určený studentům, ale naprosto zřetelně zapůsobil. Všechny oči byly upřeny na ni.
Nejraději by byla utekla z místnosti. Chtěla přece jen svůj klid.
"Vy jste profesorka. Vyhoďte ty bestie ven," zasténal rozčileně.
Ano, ona to nevydrží.
Ihned reagoval i na tuto myšlenku.
"Ale předtím je třeba oznámkovat lektvary, jak jste předeslala. Ať odevzdají vzorky a poznamenají, ke kterému kroku došli."
Studenti na ni stále ještě koukali, ale někteří už zase začali s mumláním.
Zatraceně, Snapeův hlas měl pravdu. Už jí to stačilo.
"Naplňte vzorky Vašich lektvarů do lahvičky a na papír poznačte, ke kterému kroku jste se dostali…"
Nyní byl Perkins ještě natolik drzý, aby ji přerušil.
"Profesorko Grangerová, to by bylo nespravedlivé, ještě jsme neskončili…"
Bouchla dlaní do stolu, až ji to zabolelo.
"To stačí, pane Perkinsi. Strhávám Zmijozelu deset bodů za drzost mě přerušovat. A ty od teď ztratíte pokaždé, když bez vyzvání otevřete pusu.
To platí pro každého z Vás."
Bylo neuvěřitelné, že svou hrozbu nezaječela hystericky, ale vyslovila ji skoro normálním hlasem, což naprosto překvapilo i ji samotnou. Tváře jí žhnuly, jistě na ní bylo vidět, jak je naštvaná.
Ano, hleděli na ni nevěřícně, ale žádný ze studentů nepromluvil. Její slova zjevně účinkovala, a tak si Hermiona předsevzala, že je vyřkne v každé třídě.
"Ó, zjevně si přečetla knihu s názvem 'Jak jednat energicky'.
Musíte se však podle toho také řídit, jinak Vám i ta nejlepší hrozba jen dál bude podřezávat větev pod Vámi."
Bude se podle toho řídit.
"Uvidíme…"
Naprosto nutně potřebovala klid.
"Půjde to trochu rychleji? Chci Vaše vzorky teď a ne až zítra. A pak hleďte uklidit svá místa a opustit učebnu.
V pátek očekávám, že nastudujete další látku této hodiny. Přečtěte si k tomu strany 197-215 a obsah krátce shrňte. U toho mějte na paměti, že to budu známkovat."
Za pět minutek opustil učebnu poslední student. Hermiona zamčela dveře a na místnost zakouzlila Ševelissimo.
Pak vypukla v pláč.
Zoufala si ohledně hlasu ve své hlavě a ještě víc ohledně skutečnosti, že dělala, co jí ten hlas poradil.
"Grangerová, prosím Vás.
Když už mě voláte, tak se mnou také mluvte. Neočekávejte, že v tomto chaotickém duchu trvale neztratím přehled. Zřídkakdy jste tak soustředěná jako právě teď ve Vaší zoufalé zlosti," vyrazil rozčileně.
Zhluboka se nadechla, překonala se a skutečně promluvila.
"Máte zmizet."
Opovržlivě si odfrkl.
"Opravdu? Pro Vás to ještě jednou rád zopakuji. Vy jste ta, která mě zavolala a volá znovu a znovu. Vy přerušujete moje hlubokomyslné rozhovory s mrtvými."
"Co to má znamenat?"
"Uvíznul jsem.
Dřepím v sále, který je k nerozeznání podobný Velké síni. Brumbál mi vysvětlil, že je to prý něco jako mezisvět, mezi životem a smrtí. Normálně se tam každý dostane, když se může rozhodovat mezi žitím a úmrtím. Ale ředitel mi řekl, že já prý žádnou volbu nemám a musím prostě čekat.
Přiznávám, že na začátku se mi ulevilo, že hned nepadnu za oběť věčnému zatracení. Ale pak mě ta nejistota začala štvát. A ti neustálí návštěvníci.
Víte, jak náročné například je stát tváří v tvář kajícnému a smířlivému Siriusi Blackovi?
Ty jeho kecy už nesnesu. Kecy všech.
Opravdu ode všech. A když jsem si myslel, že už to horší být nemůže, zaslechl jsem Váš hlas, což mě ihned poučilo. Podle svého zvyku jsem se pokoušel přeslechnout, co říkáte, ale Brumbál se z toho radoval, jako kdybych mu věnoval několik čokoládových žabek, které zaručeně obsahují šest kartiček, které mu v jeho sbírce ještě chyběly. A pak jsem byl tady.
Je to Vaše vina, Grangerová."
Srdce jí nyní tlouklo o poznání rychleji.
"Má to znamenat, že jste skutečný Severus Snape?
A já jsem se nezbláznila?"
Chvilku svou odpověď promýšlel.
"No, první to druhé nevylučuje. Já si o Vás určitě myslím, že jste se zbláznila, posledním důkazem toho je to, že jste mě zavolala. Ale, ano. Jsem profesor Severus Snape, mistr lektvarů, usmrcený kousnutím jednoho odporného hada a i přesto zjevně ne zcela na onom světě."
Hermiona se kousla do spodního rtu a přemýšlela o tom, co právě slyšela. Nakonec se zeptala: "Ale jak by to mohla být moje vina?"
Vydechl tak slyšitelně, že věřila tomu, že přesně viděla, jak protočil oči.
"Mnohem důležitější je toto: Co by mohlo být vinou na tom, že jste to byla Vy, která podnítila můj návrat - minimálně ve formě vědomí ve Vaší hlavě?
A prosím, nedokazujte nyní, že Vaše inteligence je nadmíru přeceňována, jak jsem to neustále opakoval. Poznámkou budiž: Brumbál se zdál velmi potěšený mým náhlým propojením s Vaším duchem."
Vlastně existovala jen jediná možnost.
"Myslíte, že to způsobuje nějaký druh kouzla?"

* * * Dokončení kapitoly následuje v dalším článku. * * *
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 12. listopadu 2017 v 21:53 | Reagovat

Moc děkuji za nedělní kapitolu se Severusem opět o něco hmotnějším,než posledně. Moc si užívám čtení a například Minervino doznání mě moc potěšilo. Ta paní má dobré srdce a na pravém místě. Díky ještě jednou a příští pokračování očekávám s dobrou náladou. :-D

2 Michelle Michelle | 13. listopadu 2017 v 21:51 | Reagovat

Tak se nám situace konečně vyjasňuje :)
.. a já jsem se trefila s těmi Dušičkami.. jdu na další část...

3 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 14. listopadu 2017 v 19:46 | Reagovat

[1]: Sisi - [2]: Michelle: Děkuji, jsem ráda, že Vás to zaujalo. Michelle se s dušičkou trefila - bravo! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.