Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Symbiose 4 P16

19. listopadu 2017 v 20:00 |  Vestilia
4. Nové pochyby
Hermiona váhavě předstoupila před portrét.
Kdykoli byla v poslední době v ředitelské pracovně, našla rám opuštěný nebo ředitele v něm spícího.


Popírat, že se jí ulevilo, by byla velmi očividná lež. Albusovi Brumbálovi toho měla hodně za zlé.
Informace nutné pro boj proti Voldemortovi zanechal vpravdě v homeopatických dávkách, takže byl zázrak, že Harry byl skutečně úspěšný. Co všechno se přihodilo jen pouhou náhodou? Při pohledu zpět se v každém případě jevilo více šancí na smrt než na vítězství.
A přece tady stála.

Jakmile vstoupila v poledne do Velké síně, ihned k ní zamířily různé pohledy od učitelského stolu.
Hagridův pohled se na ni smál, ale výraz v obličejích ostatních rozluštit nedokázala.
Posadila se na své obvyklé místo mezi Minervu a profesora Brownleeho a ten jí hned řekl: "Gratuluji, slečno Grangerová. Měl jsem Nebelvíry hned po Lektvarech u Vás. Vaše vystoupení na ně udělalo naprostý dojem. Zachytil jsem slova jako 'Já ji vůbec nepoznávám…'"
Jeho tón byl natolik neutrální, že nebyla schopná odhadnout, jak vážně svá slova myslel.
Minerva po její levici se začala škytavě smát a konečně promluvila: "Tvoje situace je nanejvýš obtížná, Hermiono, tak jako vždycky, když je učitel sotva starší než jeho žáci. Severus měl tenkrát naprosto podobné problémy. I když trošku jiného druhu."
Hermiona si dokázala představit, co tím myslela.
Studenti Nebelvíru ho ponižovali, to nebylo žádným tajemstvím. Jistě bylo velmi obtížné vydobýt si respekt jako učitel, když si někteří studenti ještě vzpomínali na nějakou z těch příhod, které se udály jen před třemi roky.
Například Snapea visícího hlavou dolů.
"Diskrece tedy také není Potterova silná stránka. To by mě udivilo," komentoval výše uvedený ostře tuto myšlenku.
Díky tomu Hermiona velmi rychle změnila téma.
"Minervo, mohla bych si potom promluvit s Brumbálovým portrétem?"
Ředitelka na ni jen chvilku překvapeně koukala, a pak odpověděla: "Samozřejmě. Velmi často se po tobě ptá a bude potěšený, že tě uvidí.
Dnes odpoledne už nemáš vyučování, že?"
Ne, to nemá. Ředitelka jí tedy přislíbila, že ji do pracovny pustí ve čtyři.
A tak tu nyní stála.
"Dobrý den, slečno Grangerová. Nesmírně mě těší, že Vás vidím."
Oči se mu blýskaly způsobem typickým pro Albuse Brumbála. Zaujatě, jako vždycky.
Než ji mohl obměkčit jeho vřelý hlas a pohled, vyrazila ze sebe, co jí už více než tři roky leželo na srdci. "Bylo sprosté, co jste nám udělal. A nebylo by to ani nutné. Proč jste mi dal knížku pohádek místo toho, abyste Harrymu povyprávěl o relikviích?"
Přikývl s porozuměním, skoro odevzdaně.
"Bylo to sprosté. Zbytečné zřejmě také. Jen pravděpodobné. Harry je dobrý kouzelník, opravdu ano. Relikviím porozuměl. To jsem však nemohl předpokládat jako samozřejmý vývoj situace.
Jsem velmi hrdý na to, co jste dokázali. Na výkon všech. A jsem rád, že žijete."
Založila paže na hrudi.
"Není to nic víc než náhoda. Asi jsem měla více štěstí než mnozí jiní."
Zase přikývl.
"Truchlím pro každou oběť, stejně jako se těším z každého, kdo přežil."
Přeměřil si ji dlouhým pohledem.
"Podívejte se na sebe. Profesorka Hermiona Grangerová. Mistryně lektvarů."
Zhluboka se nadechla.
"Odvádíte od tématu," řekla vyčítavě, a Brumbál na ni provokativně mrknul.
"A Vy přesně to starému kouzelníkovi nedopřejete," odvětil a jemně se usmíval.
Hermioně došla trpělivost.
"Nejste žádné staré, křehké kouzlo, na které musím brát ohledy. Jste portrét s věděním starého kouzelníka."
Nyní překvapeně zdvihl obočí.
"Trefa, slečno Grangerová. Je to učňovstvím, zaměstnáním nebo bytem, že jste se zjevně infikovala sarkastickou přímostí?"
Náhle zrudla. Měl na ni Snape vliv?
"Řekněte mi to," zašeptala jen tiše.
Hlas ředitele zněl upřímně udiveně.
"To byl jen vtip, slečno Grangerová. Vždycky jsem Vás měl za velmi přímého člověka. Poslední roky Vám přidaly nutné sebevědomí, abyste v tomto duchu i žila. Máte právo žádat ode mě odpovědi."
Portrét si vzal půlměsícové brýle z nosu a očistil si je cípem hábitu v odstínu noční modři.
"Odpusťte portrétu starého, křehkého kouzelníka, který by se stále ještě chtěl vyhnout pravdě."
Byla pohnuta těmito upřímnými a přímými slovy.
"To je přesně to, čeho by chtěl dosáhnout. Pohnutí…
Kdyby mohl, nabídl by Vám teď sušenku. Snaží se Vás zviklat. Nezapomeňte, proč tu jste," zasyčelo to v ní pohrdavě.
Hermiona si povzdechla. Samozřejmě, jednalo se o Snapea.
"Profesore Brumbále, vlastně jsem tu kvůli něčemu jinému."
Kouzelník v rámu kývl, ale neřekl nic. A tak pokračovala dál.
"Jde o profesora Snapea."
Ředitel nasadil naprosto ztrápený výraz.
"A já jsem si mysel, že se opravdu nepřiblížíme k tak bolestivým záležitostem," vzdychl, a pak doplnil: "Žádal jsem toho od něj příliš a nikdo mu jakkoli nepoděkoval."
Hermiona rozpačitě polkla.
"Opravdu nijak?"
"Ne. Doufal jsem, že tuto válku přežije, a pak by byl skutečně povznesený nad každou pochybnost. Ale vždycky jsem se obával, že to sotva bude možné."
Každé přesvědčení, ke kterému dopoledne došla, se rozpadlo, a její pochyby znovu nabraly na hlasitosti.
Kdyby nezakročil Brumbál, kdo by to pak měl být?
Nenechala se přesvědčit svým schizofrenním hlasem, že schizofrenní není?

"Nejste schizofrenní," zazněl v ní onen hlas přesvědčivě. Nejraději by se podruhé v tomto dni rozbrečela.
"Slečno Grangerová, co je Vám?" zeptal se Brumbál tak starostlivě, že to nebylo možné přeslechnout.
Na chvilku myšlenky zahlušila, hledajíc formulaci, která by ji okamžitě neusvědčila z duševní poruchy. Nebo z lehkého bláznovství, ze zatížení pocity viny, následkem čehož vedla rozhovory sama se sebou.
Nakonec doufala, že jednu našla.
"Jistě to bude znít pomateně, ale jsou chvíle, kdy věřím, že profesor Snape není mrtvý. Mám pocit, že něco z něho je ještě tady. A nemyslím tím ducha. Zdá se, jako by nezemřel skutečně."
Brumbálova tvář zůstala bez reakce, ale jeho tón působil poplašně.
"V jeho těle už žádný život nebyl. Byla jste u toho, když zemřel, a byla jste také u jeho pohřbu. Je nemožné, že by ještě žil. Jedinou možnost, jak přelstít smrt i přes úmrtí těla, znáte."
Po zádech jí přeběhl ledový mráz.
Viteál. Dostala se do kontaktu s nějakým?
"Pokud skutečně věříte, že je tu něco ze Severuse, musíte se někomu svěřit."
Zaraženě kývla. Pak řekla vyděšeně: "Profesore, prosím, aby tento rozhovor zůstal mezi námi. Jsem daleka myšlenky, že profesor Snape vytvořil viteál."
Ředitel přikývl.
"Tím si také můžete být jistá. Víte, jaké měl heslo pro vstup do svého bytu."
Kývla a vyslovila ho.
"Contricio."
Pro sebe si radši nechala, že změnu hesla neprovedla. A to nejen z toho důvodu, že nechtěla hledat žádnou jinou možnost.
Zvuk toho slova se jí líbil.
"Znamená to lítost, slečno Grangerová. Věděla jste to?"
Zvláštně otřesená zakroutila hlavou a hlas uvnitř jí řekl: "Jsi ubohý žvanil, Albusi Brumbále. Mně jsi nevěřil dost na to, abys mi svěřil i jen část svých nesčetných tajemství, ale to, co se týká mě, prodrbeš s kdekým."
Brumbál přehlušil Snapea dodatkem: "Zlého se zřekl. Litoval toho, a sice velmi intenzivně."
"Řekněte mu, ať drží tu svou zatracenou hubu, Grangerová."
Zakroutila hlavou, ale nevěděla, jestli to spíše vyjadřovalo její smutek nad Snapeovou smrtí, nebo odpověď na požadavek jeho hlasu.
"Děkuji Vám, profesore Brumbále."
Kývl, a tím se Hermiona rozloučila. Chtěla to nechat uležet, v klidu.
V myšlenkách měla zmatek. Zpátky do bytu se dostala jakoby řízená na dálku. Tato asociace ji vystrašila ještě více.
Možná byla posedlá? Posedlá částí duše?
"Kdybyste byla posedlá, udělala byste, co jsem žádal a zavřela byste Brumbálovi držku."
Nereagovala na to a konečně se ve svém obývacím pokoji svezla na sedačku.
Nádech, výdech. Ignorovat Snapea.
"Tak prosím buďte v tomto úmyslu konsekventní. Nedovolte si už na mě nikdy pomyslet," vyplivl zlostně.
Hlasitě se rozesmála.
Zbláznila se, neboť nyní se opravdu bavila myšlenkou, že Snape zněl, jako by byl pronásledovaný nežádoucí láskou.
Byla bláznivá. Nebo posedlá. Nebo schránkou nějakého viteálu?
Ano, možná byla ona sama viteál. Hlas byl přítomný a vycházel jakoby zevnitř. Jinak než rozkazy, které dostávala Ginny od Voldemortova deníku. Kamarádka jí vždycky vyprávěla, že věděla, že nebezpečí vycházelo z knihy.
A Snape se musel stále znovu vměšovat do jejích myšlenek.
"Odhlédněme zcela od toho, že bych nikdy viteál nestvořil, ani kdybych věděl, jak se to dělá - a Vy byste s jistotou byla mojí poslední volbou, že byste mohla sloužit jako místo pro uložení mojí duše.
Kromě toho, říkal Vám někdy Potter, že by v době, kdy Voldemort nedisponoval tělem, měl jakýmkoli způsobem pocit, že v něm působí nějaké jiné vědomí?"
Vážně o tom přemýšlela.
Ne, vzájemné působení probíhalo vždy jen ve formě vizí. Harry byl divák, ale to, čeho se Brumbál tenkrát obával, se nikdy nestalo.
Ale možná byla Hermiona také citlivější na tento druh spojení. Přebírání.
"Vaší aroganci všechna čest, ale o tom pochybuji. Potter za Vámi v záležitostech emocionality nijak nezaostává. A Jasnovidectví nepovažoval za blbost, takže se zdá, že je vůči takovému 'spojení' potenciálně otevřenější než Vy," řekl povýšeně.
Hermiona překvapeně zdvihla obočí.
"Vypadá to, že jste skvěle informovaný…"
"A Vy byste neměla být tak domýšlivá. Měl jsem to pochybné potěšení zasvěcovat Pottera do nitrozpytu. Vím, jak to v něm vypadá. A Váš odchod z vyučování Trelawneyové byl tenkrát příběh, který koloval po celé škole."
Odfrkla si.
"A Vy si stěžujete, když mi Dumbledore prozradí Vaše heslo. Už jsem ho znala…"
Hlasitě ji přerušil.
"Ale ne jeho význam. To je soukromá záležitost."
Znovu se rozesmála.
"Nemluvte o soukromí, když jste v mé hlavě, sakra."
"Buď to, nebo jste schizofrenní," zlomyslně se jí vysmíval.
A ona si zřetelně představila jeho nevraživý škleb.
"Vy jste tak podlý…"
"Ano, Grangerová, a na to jste byla měla myslet dřív. To ten Váš sklon k teatrální sentimentalitě mě sem žene stále znovu."
Hermiona skončila.
Každá myšlenka na něho by to jen zhoršovala. Nevěděla, kdy, jak a proč, ale vždycky, když s ním přestala komunikovat, zmizel.
Náhle vstala.
Najednou ji velmi lákalo strávit odpoledne v Doupěti.

Rozhodnutí se ukázalo jako správné. Kromě skutečnosti, že jí Molly potvrdila, že vypadá strašně unavená.
Následující dny si zakázala jakoukoli myšlenku na Snapea a po několika počátečních pokusech se jí neuvěřitelně dařilo toto předsevzetí také vydržet. Chtěla přestávku a klid.
Hermiona se setkala se svými přáteli a poprvé si vědomě užívala skutečnost, že ukončila učení na mistryni a nyní už nemá žádný důvod, který by ji nutil k učení. K tomuto poznatku došla s velkým zpožděním, neboť už byl říjen.
Zatracený Snape, byla to jeho vina, neboť se necítila volná a nezávislá, spíš obsazená. Během tohoto přemýšlení se výše jmenovaný zase přihlásil o slovo, a to s takovou uštěpačností, že jeho mlčení působilo o to lákavěji.
Chtěla svou hlavu sama pro sebe, v každém případě než se jí trochu vyjasní, co se s ním děje. Nakonec byla možná jen přetažená a namlouvala si to.

Vzpomněla si, že její otec jí jednou vysvětloval, že přemýšlení ve stylu "Nechci vidět růžového slona" zobrazí přesně toto zvíře, takže se tím přivedla naprosto na jiné myšlenky a na profesora zapomněla.
Myšlenky jí nyní kroužily kolem bolestivé ztráty svých rodičů. Tím asi utekla od jedné zakázané vzpomínky ke druhé. A poprvé měla pocit, že objasnění zmizení rodičů by bylo - i když obtížně - akceptovatelné.
Společně s Ronem o pár dní později spontánně navštívili jejich dům.
Ti, kteří vycestovali do Austrálie, byli toho názoru, že ho nikdy nevlastnili, ale v londýnském předměstí pouze bydleli v pronájmu. Vždyť si celý svůj život hráli s myšlenkou, že zemi opustí.
Kingsley pomohl Hermioně přes kontakty s mudlovskými úřady už krátce po válce přepsat dům na jméno Hermiona Grangerová. A jak tak nyní stála v prázdném obývacím pokoji, rozhodla se. Toto už nebyl její domov.
"Chci dům v Prasinkách. Prodejme to tady."
Ron se na ni díval skepticky.
"Jsi si jistá, Hermiono? Prodej nemůžeš jen tak jednoduše vrátit zpátky."
Rozhodně kývla.
"Tady už nikdy bydlet nechci. Všechno, co mi zůstalo po rodičích, mám v Doupěti nebo v Bradavicích. Tomuto domu se říká objekt s výborným umístěním. Někdo jiný tady určitě bude bydlet velice rád."
Přičemž to 'rád' ve skutečnosti podcenila.
Makléř, kterého kontaktovala a smluvně zavázala, jí řekl cenu, za niž by v přepočtu mohla koupit asi pět domů v Prasinkách.
Jen o tři týdny později, na konci listopadu, byl také opravdu někdo připravený tuto cenu zaplatit.
Najednou byla Hermiona zámožnou čarodějkou. A proti svým očekáváním ji ani při závěrečném přepisu domu nepřepadaly žádné pochybnosti.
Ve stejné době si s Ronem byli prohlídnout dům v Prasinkách.
Sklep byl v současném stavu pro laboratoř nevhodný, neboť strop byl příliš nízký a stěny nedostatečně silné. Možná by si to mohl vzít do parády nějaký magický inženýr.
Dům měl pět pokojů, což Rona nadchlo, neboť před sebou i bez magické úpravy viděl dva dětské pokoje.
"A nejprve pracovna pro každého z nás," řekla mu se smíchem Hermiona.
Ale Ron tuto námitku bral naprosto vážně.
"Já třeba žádnou nepotřebuji. Když mám hotovo, chci nechat práci v kanceláři.
A upřímně řečeno doufám, že ani pro tebe už nebude pracovna dlouho nejvyšší prioritou."
Díval se na ni naprosto zamilovaně. Chtěla mu bezpodmínečně věřit jeho smysl pro rodinu.
"Rone, je mi 22 let. Doufám, že svou pracovnu budu ještě nějakou dobu potřebovat.
Před dvěma měsíci jsem nastoupila do Bradavic. Bude těžké vyučovat s dětmi. Nemůžu je tam brát s sebou. A chci bádat. Tolik jsem se toho naučila a chci to využít."
Kývl, ale stejně její slova zpochybnil.
"Všechno ti to dopřeju. Ale stejně tak si přeju mít s tebou rodinu. Kdykoli mluvím o svatbě, vždycky to zahraješ do autu."
Skočila mu do řeči.
"Protože mám strach, Rone. V magickém světě znamená manželství obecně narození prvního dítěte jen krátce poté. A tak, jak to očekává společnost, to zřejmě budeš očekávat i ty."
"To zní velmi vypočítavě, Hermiono," odporoval vyčítavě.
Ano, možná to bylo vypočítavé. Avšak mnohem důležitější byla pro Hermionu jeho reakce, neboť bohužel jí to nevyvracel.
Pochyby v ní řvaly a s těmito pochybami tu byl po čtyřech týdnech naprostého klidu opět i Snape. Dostavil se s myšlenkou, že Ronův nátlak přesně odpovídal tomu, co předesílal profesorův hlas.
"Je dojemné, že jsem do Vaší společnosti povolán zrovna v okamžiku, když pochybujete o svém vztahu."
Hermiona téměř nedokázala unést triumf v jeho slovech.
"Není to nic zvláštního, vy jste ty pochyby zasel."
Povzdechl si a naprosto nenadále se zeptal: "Kolik času uplynulo?"
"Přes čtyři týdny. Hodně jste toho zmeškal. Nyní jste hostem v hlavě bohaté ženy."
Tónem totální lhostejnosti odpověděl: "Gratuluji."
A po malé přestávce: "Pokud jste se neodevzdala do rukou léčitelů a ani nejste na psycho-lécích, vykládám si to jako vyvrácení teorie o schizofrenii a viteálu. Obojí totiž nelze jen tak jednoduše ignorovat."

A na konec zcela cynicky: "Ani Vy byste něco takového nedokázala argumentací vyvrátit."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 margareta margareta | 19. listopadu 2017 v 21:42 | Reagovat

No páni! Kde je? Může být v nějaké paralelní dimenzi a může k ní mluvit jenom tehdy, když ona takzvaně ,otevře okno', neboli část myšlenek směrem k němu? Ale vždyť fyzické tělo má v hrobě!
Jedině že by tam sice bylo, ale pořád neporušené, protože by ještě pořád bylo připoutané k jeho vnitřní podstatě a ta by ho držela v celku. Šmarjá, doufám, že ho nebude muset nakonec vykopat! O_O O_O
Nebo jo?? O_O :-x :D  8-O
Už aby byla zase neděle!!

2 Michelle Michelle | 19. listopadu 2017 v 23:09 | Reagovat

Tedy nevím nevím.. ale já nejsem po návštěvě Brumbála o nic moudřejší..
Takže si s Ronem koupí dům.. a co pak?
Jak dlouho jim vydrží vztah, když mají nevítaného "spoludiskutéra".
Jsem opravdu zvědavá, co bude dále...
A taky proč je rating 16+ když tu Severus nemá fyzické tělo? :-P  :-D

3 margareta margareta | 20. listopadu 2017 v 4:09 | Reagovat

Michelle: No, on ho možná nemá prozatím! ;-) Aspoň doufám!! :-D  :-P

4 resthefuture resthefuture | 20. listopadu 2017 v 9:37 | Reagovat

Miluju každé slovo téhle povídky. Je to fakt super. Nemohla už by být zase neděle? :-(

5 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 20. listopadu 2017 v 21:41 | Reagovat

[1]: Margareta: Jo: kde je? Tělo má v hrobě, ale fakt? Co kdyby se šla přesvědčit? O_O

6 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 20. listopadu 2017 v 21:43 | Reagovat

[2]: Michelle: Ron neví, že má spoludiskutéra... Je si jistý sám sebou jako vždy, to jen Hermionka je maličko na prášky.
Nad ratingem se pozastavuješ? Hm hm, však ještě není konec povídky... A kromě toho, vyšší věk může být i s ohledem na to, že by to třeba mimina nepochopila... :-P

7 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 20. listopadu 2017 v 21:44 | Reagovat

[3]: Margareta: Další naše optimistka! Přeješ Severusovi tělo? A proč? Vždyť je zas tak uštěpačný, že by se jedna scvokla. :-?

8 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 20. listopadu 2017 v 21:46 | Reagovat

[4]: Resthefuture: Nějaká častější neděle? Jako že by nám Pán Bůh přidělil další den odpočinku? 8-)
Neděle asi častěji nebude, ale jsou i jiné možnosti; už je skoro advent. Těšte se (všechny) na předdárečky. ;-)

9 sisi sisi | 21. listopadu 2017 v 14:11 | Reagovat

Profesor "Už jen hlas" měl pravdu, Ronald chce pěkný dům, a hned začít plodit syny. Naštěstí Hermiona ví, že dům je vlastně její, ne jejich společný a snad nebude problém odpálkovat Weasleyho k matince, když bude zlobit. :-P Panečku dva pokoje plné dětí! On je vážně poněkud tradiční v plánování rodičovství ( 8-) asi si myslí, že je to všechno jen na něm, aby se sám rozhodl, kdy mu má žena snášet mláďata, ne jejich společné rozhodnutí. 8-O Ovšem je fajn, že jí nabídl kompromis, že jí dopřeje čas na výzkum, pravděpodobně někoho na hlídání dětí, ale ještě si, Merlinžel, neuvědomil, že by ji tím vyšachoval z rodinného kruhu.
Druhá věc je hrozně legrační, protože Ronald neví o profesoru "Už jen hlasu", takže by při jakémkoliv soužití vlastně tvořili nějakou trojku. Otázka je kdo z nich dvou by to dřív zabalil, protože už by nesnesl hrát "druhé housle" :-x
Moc děkuji za nedělní dávku užívání si Severuse, momentálně je sice úterý, ale právě z důvodu čtení je pro mě svátek. Dík. :-D

10 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 21. listopadu 2017 v 20:33 | Reagovat

[9]: Sisi: Hermiona ví, že dům je její? Mě to zní, že ho jako kupují společně... Uvidíme, co na to a na plánované děti řekne Snape. :-?
A myslíš, že Snape by to třeba zabalil? Přemýšlím, jak asi... pořád zdůrazňuje, že ona ho volá, že nemá na výběr. A terorizuje taky jen ji. Ron si toho nějak nevšiml...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.