26. listopadu 2017 v 20:00
|
5. PřijetíDva dny Hermiona o Snapeových slovech přemýšlela a současně se zase intenzivněji zabývala tématem smrti. Jedna cesta do knihovny ji s malým úsilím zásobila třemi knihami.
K jejímu překvapení profesor uposlechl rozčilenou žádost o klid a její čtení a přemítání nechal bez komentáře.
Snapeovy závěry se doložit nedaly.
Pro člověka jako Hermiona, kterému bylo zatěžko věcem věřit a vysvětlovat si to, co se nedalo dokázat, byla situace zneklidňující. Natolik, že ji velmi lákalo mínění někoho zvenčí. Stále znovu v těchto dvou dnech uvažovala, že si opatří další rady a pomoc. Více než jednou byla nyní téměř odhodlaná vyhledat Minervu a sdělit jí všechno, co vnímá. Ale nakonec se obávala, že bude považována za nemocnou nebo také jen přetaženou a dostane se do pozice, že své úloze v hradu není schopna dostát. Rona při jeho přítomné antipatii ke Snapeovi (což bylo celkem lichotivé označení) sotva mohla zpravit o tom, že slyší jeho hlas. Jeho reakci si dokázala naprosto věrně představit. Něco mezi vysloveným úděsem a pochybami o Hermionině zdravém rozumu. Ona sama měla obou emocí dost a zvenčí nepotřebovala jejich další potvrzování.
A Harry? Nakonec to asi nemohla a nechtěla nikomu říkat a doufala, že tento "problém" bude moci vyřešit ve vlastní režii.
Když byla Ginny posedlá Voldemortem, nikdo nechápal, proč se mladá čarodějka nikomu nesvěřila. Najednou to Hermiona mohla velmi dobře pochopit. Vzpomínky, které ovšem opět zasévaly nové pochybnosti.
Co když Snape vytvořil viteál už ve svém mládí, tedy ještě době, kdy se choval naprosto zle? S čím se dostala do kontaktu v Dublinu? Jenže Ginny následovala rozkazy deníku, který jasně vnímala jako zdroj pokynů, jako v tranzu. Byla Hermiona méně citlivá na takové spojení?
"Grangerová! Překrucujete už dokonce i své mínění o sobě samé do argumentací, jak se Vám to právě hodí?" zazněl v odpověď na tuto myšlenku podrážděně.
Snape byl tady a skutečně mlčel celé dny. To se naprosto jistě nehodilo k viteálu, který chtěl vlastně převzít vědomí, které padlo do jeho drápů.
Rezignovaně ze sebe vyrazila: "Co je to tedy?"
Napřed bylo ticho, a když konečně odpověděl, zřetelně slyšela zlost v jeho hlase.
"Zhruba před pěti týdny jsme se nacházeli přesně v tomto bodě. Mám toho dost, že jsem vydán napospas Vašim myšlenkám."
A ona tomu dokonce rozuměla. Pokud to byl opravdu Snape, musela být jeho situace naprostým mučením. Otázky kladené stále a stále dokola nepomohou ani jemu, ani jí samotné.
S náhle vzplanuvším odhodláním šla do pracovny ke psacímu stolu.
V bradavické knihovně podle očekávání nenašla žádné knihy na téma přežití duše bez těla. To totiž předpokládalo podle všeobecného přesvědčení černou magii, která se ve škole probírat neměla. Hermiona už během shánění informací k viteálům ve svém šestém ročníku nenašla žádné vhodné knihy.
Spontánně však objevila tři díla o smrti a duši obecně. Všechno to bylo pojato trochu vědecky, ale jak také jinak? Smrt nikdo nepřelstil dost často na to, aby o tom bylo možné sestavit nějakou studii.
Největší část informací zabraly zprávy kouzelníků, kteří smrti o vlásek unikli. Stejně jako Harry a nyní i Snape skoro všichni popisovali pobyt v jakémsi mezisvětě, kde byli postaveni před volbu - žít nebo zemřít.
Tuto volbu však Snape neměl.
Hermiona zpracovala poznámky z předešlého večera, něco z toho si znovu pročetla, a pak se zeptala do místnosti: "I když nevíme, jak to bylo možné, kdo by mohl mít zájem zabránit Vám ve smrti?"
Snape si dal s odpovědí načas, jako by se urazil.
Nakonec řekl: "Okruh těch, kteří přicházejí v úvahu, vidím jako velice úzký.
Vlastně jsem si byl jistý, že něco takového by mohl a chtěl podniknout pouze Brumbál."
Harry několikrát přežil díky ochraně své matky, prolétlo jí hlavou.
Proto se opatrně zeptala: "Co Vaše rodina?"
Neváhal ani vteřinu.
"Vyloučeno."
Hermiona na chvilku uvažovala, že se ho zeptá, proč si je tak jistý, ale pak tu myšlenku zavrhla. Stejně jí nakonec neodpoví tak ani tak. Na takovou otázku by však jistě nereagoval přátelsky.
"Jaké překvapivě moudré rozhodnutí," vysmíval se té myšlence.
Její přemítání už pokročilo dál.
"Co když to byl Brumbál a jeho portrét to jen neví? Harry byl ochráněn obětí své matky, naprosto nevědomě. Možná u Vás působí něco podobného. Protože jste zabil Brumbála, ačkoli jste to nechtěl, ale jen na jeho přání."
A její rozum znovu skočil dál: "Promluvím si s Firenzem."
"I kdybych byl nikdy nevěřil tomu, že to někdy zažiji, říkám Vám, prosím, formulujte své myšlenky. Nemohu sledovat Vašeho roztěkaného ducha."
Hermiona se rozesmála.
"Snad toho na Vás není moc, profesore?"
Avšak ještě než mohl něco odpovědět, vysvětlila to. "Firenze na mě asi něco vidí. A kentaurové jsou tak ezoteričtí, že by mohli třeba říci něco víc k tomu mezisvětu."
Najednou byl její výklad přerušen.
"Hermiono? Jsi tady?"
Překvapeně si uvědomila, že Ron asi stojí na horním konci schodiště.
"Weasley," zasyčelo to i přes její poznání.
Hermiona vystoupila z pracovny a zhasla světlo.
"Jsem tady, ano."
V té chvíli, kdy šla po schodech nahoru, šel jí Ron dolů vstříc.
"Zapomněla jsi, že jsme byli domluvení na večeři 'U Tří košťat'?" zeptal se trochu nahněvaně.
Hermionu hryzalo špatné svědomí.
"Ó, Rone, ne. Jen na čas."
Ale to nebyla úplně pravda. Vlastně během poslední hodiny nezapomněla jen na schůzku, ale na všechno okolo sebe.
Ron zaraženě kývl.
"Není novinka, že kvůli své práci zapomeneš skoro na všechno."
Měl pravdu a ji to mrzelo. Tento večer si předsevzala, že Ronovi bude věnovat plnou pozornost.
A překvapivě se jí to dařilo.
Pozorně se ptala na novinky z bystrozorské centrály, a dokonce se zapojila i do rozhovoru o aktuální famfrpálové sezóně. Od té doby, kdy Ginny hrála v britské lize, se začala i Hermiona intenzivněji zabývat tímto sportem. Mužstvo její přítelkyně obsadilo prozatím úctyhodné páté místo v tabulce.
Po dobrém jídle se vrátili zpátky do hradu. Chtěli si vzít jen pár věcí a přemístit se do Doupěte.
Ron to přiznal jen nerad, ale myšlenka, že by nocovali ve Snapeově bytě, mu od samého začátku byla nepříjemná. Nemluvě o skutečnosti, že by tu spal s Hermionou.
I přes toto přesvědčení ji žádostivě políbil hned po tom, co se za nimi zavřely vstupní dveře do bytu. Netrvalo dlouho a začal ji vysvlékat.
Na chvíli svůj poživačný polibek přerušil a pošeptal jí: "Dokonce bych se sem nastěhoval, kdyby to znamenalo, že s tebou budu trávit více času."
Svými slovy ji dojal. Nechala se ochotně a s chutí svádět.
V ložnici bylo trochu chladno na to, aby tam leželi úplně nazí, a tak Ron zakouzlil ohřívací kouzlo, a dál se věnoval předehře.
Očividně si vzal do hlavy, že jí dokáže, že by měla čas trávit smysluplněji - raději s ním, než s prací. Jeho rty putovaly dolů po jejím těle, následujíce Ronovu dlaň, a ona vzrušeně vzdychla, jakmile se zastavil mezi jejíma nohama.
A to všechno v…
Nemyslet na růžového slona, nemyslet na růžového slona.
Rozlilo se v ní jemné mravenčení, předzvěst toho, co věřila, že zažije. Užívala si to a přála si, aby se jí Ron dotýkal trochu pevněji. Jen trochu pevněji a orgasmus ji převálcuje. Ve Snapeově ložnici.
Vyděšeně se nadechla.
"Grangerová, to snad nemyslíte vážně," zasyčel v ní ten velmi známý hlas.
Přesně tak to viděla. To nemohla být pravda, že jedna směšná myšlenka stačila k tomu, aby ho zavolala.
Hermiona ztuhla a ztrápeně zasténala, což Ron zjevně pochopil špatně.
Ústa se vzdálila a spěch s jakým se nyní přesunul nad ni, zvýraznil jeho vlastní vzrušení.
"Lituji Vás, Grangerová. V každém ohledu je nedostatečný."
Ron ji majetnicky políbil a vnikl do ní.
"Břídil, který nerozezná extázi od rezignace. Má to snad být obraz Vašich fyzických aktivit obecně?"
Hermiona pochybovala, že by Snape byl známý tím, že sexuálně uspokojuje ženy.
"Tato otázka je pro Vás naprosto irelevantní. Na rozdíl od Weasleyho schopností."
Nemohl by jednoduše držet hubu?
"S jistotou ne, potřebuji se odreagovat. Nechci si to názorně představovat, bůhví, co se právě děje. Dvě ztěžka dýchající děti v mé ložnici… To zcela jistě není to, co bych chtěl vidět."
Děti?
Ronův dech ztěžkl, pak zasténal.
"Okouzlující…" vyrazil ze sebe s odporem Snape.
A tím naštěstí konečně ztichl.
Ron klesl na postel vedle Hermiony a vtáhl ji do svého náručí.
"Miluji tě," řekla Hermiona odhodlaně.
"Taky tě miluji," šeptal blaženě.
Ano, milovala ho. A jejich sex byl dobrý.
Ale jak by mohl být naplňující, když se ve stejné době plížil Snape po jejím duchu? Nebo tam spíš dupal.
Byl u toho. Snape je pozoroval při sexu. Nebo poslouchal? Ne, nevnímal to současně s ní. Mohl sledovat její myšlenky. A jistě to dělal také teď. Nenáviděla ho. Právě teď - skutečně a upřímně.
Ron usnul. Hermiona za chviličku utekla do koupelny.
Snape byl u toho.
Ten odporný chlápek všechno komentoval a zjistil. Všechno.
Bylo jí zle. Takové ponížení.
Pokud ji rychle něco nenapadne, takhle se brzy pozvrací. V panice se rozhlídla po koupelně. Sprcha, měla by se jít vysprchovat. To vždycky pomohlo ve všech možných situacích, uvolní ji to.
Rozhodně vstoupila pod proud teplé vody. Několik minut opravdu na nic nemyslela.
Teprve až se její tělo začalo chvět, všimla si, že se třese.
Takové ponížení!
Ale změnit to už nelze. Kromě hranice jejího studu nikdo zraněn nebyl a Snape minimálně věrohodně vyjádřil, že je mu to stejně nepříjemné jako jí. Asi to přežije, neboť Hermiona byla už dospělá.
Dospělá.
Podívala se na sebe. Ne, už nebyla dítě. Poslední roky ji zřetelně změnily i zvenku. S jistotou nikdy nebude žena s dmoucími prsy, ale stěžovat si nemohla. Bříško měla ploché, boky ne kostnaté, ale právě tak oblé, aby byly nazírány jako ženské křivky.
Byla se sebou spokojená. Hermiona vnímala samu sebe jako pěknou ženu.
Zcela jistě už nebyla dítě. Když si uvědomila, že stále ještě nepřímo myslela na Snapea a jistě tu tedy ještě byl, řekla naštvaně: "Nemáte o tom páru, Snape."
Ano, nyní byla zlost z jeho komentářů už zase větší než stud z jeho přítomnosti. Zavřela oči a nechala si vodu téct po vlasech.
"O ničem nemáte páru. Nestačí, že si z mozku cizího člověka vyberete jednotlivé myšlenky, a tím si dovolujete dělat úsudek o jeho životě."
Odpověď nepřicházela, což Hermioninu zlost dále vystupňovalo.
"Ach, teď se budete utíkat k mlčení?"
Napřed znovu zavládlo naprosté ticho, ale pak konečně řízně řekl: "Možná byste měla zakouzlit Ševelissimo, než svým nářkem vzbudíte Weasleyho. Vždyť jste tak perfektní partneři, že ho dokonce chráníte i před svými vlastními strachy. Jistě by bylo politováníhodné, kdyby si nyní náhodou ještě všiml, že s Vámi něco není v pořádku."
"Co si to vlastně namlouváte?" zeptala se Hermiona, chvějíc se vztekem.
Jeho reakce zase chyběla. Byl to samolibý chytrák.
"Nic o mně nevíte. Nejsem už dítě, které by se nechalo znejistit Vašimi povýšenými komentáři. Miluji Rona a on mě. Chceme být společně šťastní. A kdybyste ještě žil a viděl nás, sotva byste to mohl tak nevraživě shazovat."
Zhluboka se nadechla.
"Ano, přeji si, abyste byl tady a já bych Vám mohla s požitkem vyčítat všechno, co Vy jste nikdy neměl…"
Snape vydal překvapený zvuk, což Hermionu při šampónování hlavy donutilo zastavit. Jeho hlas zněl jinak než doposud. Skoro se jí zdálo, že není jen v její hlavě. Ano, ten zvuk byl dokonce odražený od kachliček.
S více než jen nedobrým pocitem otevřela Hermiona oči. A hlasitě vykřikla.
Snape, profesor Severus Snape stál sotva dva kroky od sprchy a právě se k ní rychle otáčel zády.
Chvíli zavládlo naprosté ticho, pak Hermiona uslyšela v chodbě rychlé kroky, krátce na to se rozlétly dveře do koupelny.
"Co se děje?" zeptal se viditelně vyděšený Ron.
Jeho pohled musel bez pochyby zachytit Snapea, ale Ron nepůsobil tak, jako by v místnosti stál vlastně mrtvý muž. Tato skutečnost přiměla Hermionu tušit, že profesora může vidět zřejmě jen ona.
V šoku poznala, že Snape jí zpola zakrýval výhled na Rona, avšak svého přítele mohla vidět celého.
Zjev mistra lektvarů byl průhledný.
No, já měla taky málem infarkt! To to pěkně pokračuje! I když mám dojem, že Snape byl taky zralý na mrtvici, když uviděl, že vidí a je viděn!

Proč by mu to Brumbál udělal? Jako odměnu za bezbolestnou eutanázii?
Jestli ho zviditelnily Hermioniny silné emoce, tak čeká chudáka Rona celibát.
To jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál!
Děkuji za kapitolu! Jen škoda, že nebyla delší!