Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Symbiose 6 P16

3. prosince 2017 v 20:00 |  Vestilia
6. Viditelná změna
Ron vstoupil do sprchy s osuškou v ruce, ale Hermiona nemohla spustit oči ze Snapea.
Byl tady, v této místnosti. Nějak.
Co byl? Duch?
Ne, neboť i když byl průhledný, barevný byl jako obvykle.
Černé vlasy, černý hábit. O moc víc toho z něj v této chvíli neviděla, neboť k ní stál zády, ale bílý jistě nebyl.


"Hermiono, co se s tebou děje?" zeptal se zrzek důrazněji.
Odpověděla tak upřímně, jak jen to bylo možné.
"Já nevím."
Ron sáhl za ni a zastavil vodu. Kouzlem jí usušil vlasy a zavinul ji do osušky. Chytil ji za ruku jako dítě a vedl ji směrem ke dveřím.
Nechtěla se na Snapea podívat, chtěla odvrátit zrak jinam, ale jak k němu došla, stejně udělala pravý opak. Setkala se s jeho pohledem, který byl právě tak zděšený jako ten její.
Ron ji beze slova položil do postele, lehl si vedle ní a až ležela v jeho náručí, zeptal se:
"Hermiono, co se stalo?"
Musí mu to říct, ale nemůže to udělat, skutečně ne. Ne úplně.
"Měla jsem špatné sny. Vzbudila jsem se a bylo mi zle, tak jsem doufala, že mi pomůže, když se vysprchuji."
Ztěžka polkla, a pak to vyslovila.
"Myslela jsem, že vidím v koupelně stát Snapea."
Napřed vůbec nereagoval, avšak pak se zeptal s netajeným pobavením: "Co? Snapea?"
Přejela si třesoucí se rukou přes obličej.
"To vůbec není vtipné, Rone. Byla jsem si jistá, že ho vidím."
Cítila, že přikývl, ale v jeho hlase stále byl slyšet potlačovaný smích, když jí pověděl: "Ne, to není vtipné. Vždyť ses úplně vyděsila. Ale tys byla ta, která pořád tvrdila, že bydlet v netopýrově bytě je naprosto bezproblémové. Zjevně to není jenom pro mě divný pocit, když tu jsem."
Opřela se o loket a otočila se, aby mu viděla do obličeje.
"To s tím nemá vůbec co dělat."
Ron zdvihl obočí a na tuto rozhodnou větu jí odpověděl: "Ne, naprosto jistě ne."
Svým tónem dal najevo, že byl nanejvýš přesvědčený o tom, že to bylo bytem. Ve snaze působit klidně odpověděla: "Už jsem tu spala několikrát…"
Přikývl.
"Ano. Ale ne se mnou."
Hermiona se rezignovaně nadechla.
"Je nanejvýš uklidňující, že jsi tak přesvědčen o tom, že mě znáš."
Odpověď uvodil vřelý úsměv.
"Nejsem o tom jen přesvědčený. Já tě znám, Hermiono."
Rozčileně si strhla osušku a odhodila ji pryč z postele. Sáhla po dece, hodila sebou o kus dál od Rona na matraci a přikryla se až po krk.
"Hermiono…"
Tón jeho hlasu byl tak měkký a prosebný, že na to málem přistoupila. Ale jen málem.
"Dobrou noc, Rone."
Nebral to vážně.
Bylo jasné, že Rona mohla vyškrtnout ze seznamu těch, se kterými bylo možné prohovořit zdánlivý kontakt se Snapem, neboť s jistotou jí bude vadit s ním o tom mluvit. On bude pochybovat, přinejhorším se jí ještě více vysmívat.
Jak obrovsky ji to uvnitř píchlo. Ron její strachy absolutně nebral vážně. Opovážil si utvořit soud i přes nedostatek informací, a to mu nepříslušelo, neboť jednoduše usuzoval podle sebe. To asi představovalo tu nejjednodušší cestu, jak být v kontaktu s lidmi okolo sebe.
Já tě znám, řekl. Ne, zjevně ji neznal. Jinak by byl věděl, že byt pro Hermionu už dlouhou dobu nepředstavoval žádný problém. Denně tu pobývala a už nějakou chvíli neměla pocit, že na tom bylo něco špatného. Což zapříčinilo asi to, že se obklopila mnoha svými důvěrně známými věcmi. Fotky, obrázky a úpomínkové předměty. Na poličce v obývacím pokoji stály různé vázy její matky, z magických fotografií jí mávali její přátelé a na těch nekouzelných byli především její rodiče, kteří se na ni usmívali.
Ano, její věci z celého bytu udělaly její vlastní byt. A také to, že Snape nikdy nezpochybnil její právo tu být. Tuto myšlenku rozčileně odsunula stranou.
Ron tiše pochrupoval.
Jednoduše si usnul. Neznal ji. Bavil se jejím strachem. Ne, to nebylo správné. Vysmíval se příčině, kterou cítila. Ale ani to to neudělalo lepší. Neznal ji. A mnohem hůře, nedal si ani tu práci, aby jí porozuměl.
Ano, to nejhorší bylo, že si byl jistý, že ji přesně zná. Což zdánlivě vedlo k tomu, že se jí neptal ani na její chování.
Najednou měla Hermiona pocit, že se o ni Ron vůbec nezajímá. Tento poznatek jí vehnal slzy do očí.
Byla to pravda?
Ačkoli to chtěla popřít, nepodařilo se jí to. Bude si muset s Ronem nutně promluvit. Nyní všechno jen zpochybňovala.
Jeho ochota přizpůsobit budoucnost i jejím představám, jeho zájem o ni obecně.
Ani se nezeptal, jak se jí povedl začátek v Bradavicích. Její zkazky, jak ji studenti ze začátku vytáčeli, komentoval žertíky. Nevšiml si, že s ní už více než dva roky není něco v pořádku.
Potom usnula a vzbudilo ji teprve jemné pohlazení muže, na kterého se vlastně zlobila.
"Jak ti je?" zeptal se Ron, jakmile otevřela oči, skoro tak, jako by chtěl její pochyby odsunout bokem.
Bylo by lehké jednoduše odpovědět, že je jí o dost líp - což souhlasilo, vyspala se velmi dobře - a jet dál.
Ale Hermiona nebyla člověk ignorující problémy.
"Zlobila jsem se na tebe, Rone."
Opatrně jí odhrnul jeden pramen vlasů z čela.
"To jsem si všiml."
Neomluvil se. To dělal velmi zřídka.
Hermiona se podívala na budík na svém nočním stolku a zděsila se.
"Sakra, zaspali jsme."
Měla přesně dvacet minut na to, aby se mohla nasnídat ve Velké síni. Ron musel být za stejnou dobu dokonce už v práci. Jako zasažená elektrickým proudem vyskočila z postele a přehodila přes sebe župan.
"Přijdeš večer do Doupěte?" zeptal se a spěšně si natahoval kalhoty.
Vystresovaně odpověděla: "Ano, samozřejmě." a hledala si oblečení ve skříni.
Společně vyšli do chodby, políbila Rona na rozloučenou, a jakmile otevřela dveře bytu, zřetelně slyšeli studentské hlasy.
Super, možná zaslechla slova "Ó, profesorka Grangerová měla návštěvu".
Ron se na ni usmál a mrknul.
Ano, jemu se zjevně zamlouvala myšlenka, že se o tom bude bavit půlka školy. Ale že pro Hermionu to představovalo celý den plný narážek, to si jistě představit nedokázal.
I když si nyní musela opravdu pospíšit, zdráhala se otevřít dveře do koupelny.
Viděla ho. Snape byl tady.
"Stojím nyní za Vámi a uvítal bych, kdybyste znovu nekřičela," řekl právě teď povýšeně.
Zavřela oči. Došlo na klamné představy?
Tuto myšlenku nekomentoval. Stejně jako neřekl nic i minulou noc poté, co se objevil. Otočila se.
"Co se to děje?" zeptala se chvějícím se hlasem. A on tu narůstající paniku ještě vystupňoval tím, jak pronesl se zřetelnou nejistotou:
"Já nevím."
Brada se jí začala nebezpečně třást. Ne, nebrečet. Jenom nebrečet.
"Nebuďte hysterická, Grangerová.
Myslel jsem, že se Vám ulevilo…."
Zaječela na něho.
"Ulevilo? Protože nejen že slyším hlas, ale vidím k němu také odpovídající osobu?"
Jeho pohled na dva hluboké, rozčilené nádechy zabloudil ke stropu.
"Ne, protože už nejsem ve Vaší hlavě. Minimálně mně se ulevilo, že už nemusím snášet Vaše zurčící myšlenky."
"Lepší by bylo, kdybyste tady nebyl vůbec," vyplivla na něho tak, jako to dělával Snape.
Než začal mluvit, zvedl obě obočí. Avšak nebyl to její tón, který komentoval.
"Jakým půvabným způsobem mi přejete konečnou smrt."
Napřed se skutečně chtěla omluvit, ale pak si uvědomila, co jí řekl před několika týdny.
"Řekl jste, že být tady je horší než peklo."
Místo odpovědi si ji nejdříve zkoumavě přeměřil.
"Opravdu chcete jít takto vyučovat?"
Náhlá změna tématu ji zaskočila natolik, že na to zareagovala.
"Ne, vlastně jsem měla v úmyslu se obléknout," odvětila suše.
Zlomyslný úšklebek se usadil v jeho obličeji.
"Jen obléknout? Řeknete mi, Grangerová, už jste se dneska dívala do zrcadla? Nebo už takto vypadáte normálně?"
Stáhla obočí dohromady, ale místo aby se ho zeptala, jak to myslel, se otočila, otevřela dveře do koupelny a podívala se tam do zrcadla.
Zatraceně… co se ksakru stalo s jejími vlasy?
Ron.
Opravdu jí vlasy jen vysušil, se vším tím šampónem na nich. Neopláchl je. Mohou být vlasy matné a zároveň působit mastně?
Zřejmě ano, protože v této chvíli vypadala Hermiona tak, jako by se vykoupala v Mrtvém moři, a pak si na hlavu nalila láhev pečujícího olivového oleje. Sáhla do té spoušti a skoro čekala, že tam najde krystalky soli. Místo toho nahmatala něco, co jí velmi připomínalo koňský ohon.
S pořádnou ránou za sebou bouchla dveřmi, hekticky si strhla župan a ještě jednou vstoupila do sprchy.
A v tom jí celá situace přišla najednou tak absurdní, že se hlasitě rozesmála.
Jakmile se oblékla, Snapea už neviděla, což ani nevnímala. Běžela do sklepení. K učebně dorazila právě včas.
To by teprve znamenalo řeči, když by přišla pozdě to ráno, kdy ji viděli s Ronem, jak opouštěl její byt. V první dvouhodinovce byla Hermionina pozornost vyžadována natolik, že byla svými myšlenkami skutečně jen ve vyučování.
Studenty sedmého ročníku rozdělila do dvojic a nechala je podle návodu uvařit "Lektvar Omittere", který v jejích očích představoval jeden z nejsilnějších hojivých lektvarů. Lektvar měl tu moc zvrátit množství přeměňovacích kouzel. Například bylo možné vrátit čarodějce, která se nedopatřením, vinou zpackaného Mnoholičného lektvaru, proměnila v poloviční kočku, její lidskou podobu.
Lektvar byl mocný, ovšem během vaření nanejvýš nestabilní, proto Hermiona každý krok přípravy prováděla společně se studenty.
"Pane Willsone, na co je třeba bezpodmínečně dávat pozor po přidání kořene z mandragory?" zeptala se zmijozelského studenta ve třetí řadě.
Ten k ní vzhlédl skoro vyděšeně a po chvilce odpověděl: "Lektvar nesmí až do přidání žíně z jednorožce vřít?"
Spokojeně kývla.
"Děkuji, to bylo správně. Pět bodů pro Zmijozel. Za úplnou odpověď by to bylo deset bodů. Chtěl by ještě někdo doplnit?"
Ihned se přihlásila jedna ze studentek Havraspáru.
"Ano, slečno Farelliová."
"Okolo kotlíku nesmí být průvan a teplota v místnosti nesmí kolísat."
To byla odpověď studentky, která možná ukazovala skutečný zájem o předmět a na hodinu se jistě připravovala.
"Velmi dobře, slečno Farelliová. Pět bodů pro Havraspár."
Celá hodina proběhla bez problémů. Hermiona měla dokonce pocit, že se studentům vyučování líbilo.
Následoval druhý ročník, kombinace Mrzimorů a Nebelvírů. Hermiona si nemohla pomoci, ale hodiny bez výbušné směsi Zmijozelů a Nebelvírů pociťovala jako zřetelně uvolněnější. V různých vyučovacích hodinách byly vždy třídy sestaveny z různých dvou kolejí. I ona sama byla vždycky ráda, když ve vyučování nepotkávala Malfoye.
V druhém ročníku stála v učebním plánu mast na popáleniny jednoduché výroby, a zatímco děti míchaly v kotlících, Hermioniny myšlenky se rozvířily. Byla tedy jen otázka času, než se Snape objevil vedle jejího psacího stolu.
"Grangerová, prosím Vás, nenuťte mě ještě také účastnit se Vašeho vyučování…" vyrazil ze sebe s hlubokým povzdechem.
Na to mohla Hermiona odpovědět jen úsměvem. Pak vytáhla list pergamenu ze zásuvky psacího stolu a namočila pero v kalamáři. Nahodile zapisovala pod nadpis "Společné" poznámky, co ji a Snapea dle jejího mínění spojovalo.
Společný pobyt v Bradavicích
Přítomnost při smrti
Stejné povolání
Stejný byt
Stejný mistr
Pobyt v domě Tristana Herriota
"Sepsala jste to, co je zjevné," komentoval to Snape povýšeně. Postavil se za ni a během psaní se jí díval přes rameno.
Navzdory jeho slovům pokračovala ve svých myšlenkových pochodech.
Deanův les
Phineas Nigellus Black
Kousnutí Nagini
"Má to znamenat, že Vás kousla Nagini?"
Nejradši by Hermiona zareagovala na toto nezvykle překvapené zvolání Snapea otázkou, proč se musí ptát na zjevné věci. Místo toho jen naznačila kývnutí.
Ještě chvilku přemýšlela, pak udělala pod poznámkami čáru.
Pod ni napsala:
Poptat se duchů
Promluvit si s Firenzem
Řecká mytologie
Náboženství
Pohádky
Položila pero a rozhodně zavolala do učebny: "Ukončujte, mastí naplňte připravenou krabičku a odevzdejte ji."
O čtvrt hodiny později bylo i poslední místo uklizeno a studenti společně odcházeli ke dveřím. Sotva je Hermiona zavřela a zapečetila místnost kouzlem, Snape se zeptal:
"Kdy jste byla kousnutá?"
Jeho hlas zněl přesně tak naléhavě, jako kdyby ji jako její profesor přistihl při porušení řádu a požadoval nyní vysvětlení. Několik vteřin na něho hleděla s pobaveně zdviženými obočími, a pak řekla: "Když se na to tak přátelsky ptáte, ráda Vám odpovím.
Stalo se to v domě Bathildy Bagshotové."
Snape stáhl rty k sobě, jeho obličej by se nejspíše dal přirovnat k samolibému úsměvu.
"Máte problémy s porozuměním otázce, Grangerová? Ptal jsem se kdy, ne kde."
Hermiona protočila oči.
"Jsem si jistá, že víte, kdy se to stalo. Voldemort tam potom dorazil taky."
Nyní naklonil hlavu a řekl:
"Protože na mě působíte velmi živě, vycházím z toho, že jste Voldemortovi unikla. Buďte ujištěna, že on, který dokázal být při neúspěších jiných lidí velmi nepříjemný, své vlastní neúspěchy nijak nevytruboval. O Bathildě Bagshotové nic nevím, kromě toho, že ležela ve svém domě několik měsíců mrtvá a její tělo vykazovalo stopy černé magie. Ale i kdyby, Vaše odpověď na otázku byla špatná."
Jeho poslední věta ji přiměla k rezignovanému povzdechu.
"Bylo to na Štědrý večer krátce předtím, než našli její mrtvolu.
Náš útěk asi způsobil tolik hluku, že se po ní šli lidé v okolí podívat. Nagini převzala její mrtvé tělo. Bylo to odporné, vzpomínky tohoto typu, člověk ukryje hluboko v sobě. Harry a já jsme se dokázali zachránit, ale Nagini mě kousla do nohy."
Zhluboka se nadechla, a za vyprávění umístila otázku.
"Myslíte, že to má co dělat s Nagini?"
Zdálo se, že chvíli přemýšlí, ale pak rozhodným hlasem odpověděl. "Ne, to si nemyslím."
"Proč?" zeptala se Hermiona s upřímným zájmem.
"Protože pochybuji o tom, že by v tom hadovi dřímal nějaký neznámý, upírský efekt. Arthur Weasley byl taky kousnutý, ale jeho ducha stále nenavštěvuji. A Vy taky jistě nepřijímáte neustálé návštěvy jiných zemřelých, které mají to pochybné potěšení někde uvíznout a moci prožít výjezdy do tohoto světa."
Zakroutila hlavou. Toto vysvětlení jí připomnělo jejich ranní slovní přestřelku. Bez jakékoli souvislosti s jeho předchozí odpovědí vysvětlila: "Nepřeji Vám konečnou smrt. Naopak, doufám, že se to dá zvrátit - "
Skočil jí do řeči.
"Jak dojemné, Grangerová. Protože však moje mrtvola už více než tři roky leží pod zemí a rozkládá se, nemyslím si, že by do ní můj duch zase chtěl zpátky."
Hermiona polkla, když si to představila. Najednou prožívala tak hluboký soucit, že se na něj nemohla podívat.
"Pokud se jedná o nějaký druh kouzla, které Vás ke mně pojí, jistě je vyřešena i tato situace. Vždyť tu jste zase o něco víc než včera."
"Víc, které platí zjevně jen pro Vás," řekl naprosto nevýrazně.
Ale Hermiona zakroutila hlavou.

"Přesně to teď musíme vyzkoumat."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 resthefuture resthefuture | 3. prosince 2017 v 20:39 | Reagovat

Muzu si ukousat nehty 😂. Jsem hrozne zvedava, jak se to bude dal vyvijet ;)

2 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 3. prosince 2017 v 20:55 | Reagovat

[1]: Resthefuture: Napjatá? Rozumím, měla jsem to naprosto stejné. Všechno se postupně dozvíme. 8-)

3 Michelle Michelle | 3. prosince 2017 v 21:10 | Reagovat

Tak já fakt vůbec nevím... jen je mi jasné, že přichází "potíže v ráji s Ronem"
Naopak MĚ baví číst o Miine vyučování :)
Těším se na pokračování 8-)

4 margareta margareta | 3. prosince 2017 v 21:18 | Reagovat

Už mě napadají jenom úchylárny. Třeba, že Severus dopadl jako kdysi Voldemort, někde nebo v něčem má odloženou duši a teď k ní potřebuje náhradní tělo. Možná že to ,něco'má někde ve svém bytě a proto ho to drží poblíž?
Ron je tady úplně normální mužský. Trochu sebestředný, trochu nevšímavý, trochu povrchní. Má smůlu, že si vybral akorát ženu, co je úplně opačná a asi o ni proto i přijde.
Díky za kapitolu a těším se na další! :-P 8-) :-?

5 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 3. prosince 2017 v 21:22 | Reagovat

[3]: Michelle: pokračování bude prodchnuto i jinými textíky. Ale dočkáte se. Slibuji. :-)

6 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 3. prosince 2017 v 21:24 | Reagovat

[4]: Margareta: Snape a úchylnej? O_O Vždyť už se snad vyjádřil, že viteál nestvořil.
Á, další taková, už prorokuje, že Ron přijde o Hermionu. No jo, jak by to pak jinak mohlo být HG/SS, že jo? :-?

7 martik martik | 3. prosince 2017 v 22:20 | Reagovat

Jsem si na začátku říkala, jestli teď, když je reálnější, ho bude mít Hermiona pořád za zadkem. Ale zjevně se stále objevuje jen když na něj pomyslí. I tak mě baví ta představa, že zatímco Ron s Hermionou spí vedle v ložnici, Severus sedí na sklopené toaletě, hlavu v dlaních, v myšlenkách si opakuje scénu, která mu právě proběhla před očima a přitom čeká, až se dáma uráčí probudit a celou situaci společně rozebrat. Děkuji a nesmírně se těším jak se to vyvine. Hlavně jak se budou měnit Hermionina přání.

8 sisi sisi | 10. prosince 2017 v 11:49 | Reagovat

To se mi moc líbí, když to vypadá, že půjde do ne tuhého, že ale třeba do duchovního stavu, totiž do stavu bradavických duchů, nikoliv stavu veškerého duchovenstva, tedy míněno stavu kněží, takže abych to shrnula, budu mocráda, když pan Snape bude v Bradavicích duchem, bude jej vidět a slyšet, jeho konání bude mít vliv na dění ve škole a ten zrzavec Ronald bude mít v gatích, až ho uvidí. :-) Zaslouží si, co mu po právu náleží, když si myslí, že Hermiona je pro něj jen prostředek k zabezpečení další generace lasiček, ne osobnost s vlastními myšlenkami a přáním. :-!
Děkuji za překlad, tentokrát sice se zpožděním, ale i s očekávanou dvojitou dávkou čtení na neděli. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.