close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Symbiose 7 P16

10. prosince 2017 v 20:00 |  Vestilia
7. Bezbřehá úleva
"Opravdu to musela být Ufňukaná Uršula?" zasyčel Snape opovržlivě.
Alespoň že s tím počkal, až opustí hrad. Pro Hermionu to bylo vpravdě útrpné, když byla terčem jeho komentářů a nemohla na ně reagovat, protože okolo ní byli lidé.


I nyní se ohlédla dřív, než odpověděla. Nikdo ji neměl zpozorovat během jejich zdánlivých rozhovorů se sebou. Ale bylo naprosto nepravděpodobné, že by se to stalo. Přes pozemky vanul ledový vítr a téměř každý obyvatel Bradavic si právě mohl dopřávat výtečný oběd, zatímco Hermiona celá hladová ukusovala sendvič a nemohla vynechat ještě další jídlo. Dobrý sendvič, ale porce masového soté, kterou zahlédla v kuchyni, by jí byla milejší.
"Obětuji Vám právě svou polední přestávku, a jelikož jste zavinil moje ráno bez snídaně, nestěžujte si teď prosím na to, jaké prostředky volím."
Bylo zvláštní vidět kráčet jeho průhlednou postavu přes bílou, zasněženou louku. Byl téměř jako člověk, ale právě že jen téměř. Nezanechával za sebou žádné stopy. Hermiona se ho nemohla dotkout, ale nebylo to ani tak, že by jím její ruka prošla. Vždycky jí v pohybu směrem k němu něco zabránilo.
Ze Snapeovy perspektivy to bylo podobné se vším okolo něho; jeho pohyb končil u zavřených dveří, neboť nebyl schopen chytit za kliku, i když si to velmi přál. K nábytku se mohl přiblížit jen na vzdálenost jednoho kroku.
Duchové ho neviděli, přesně to dokazovala návštěva na holčičích záchodcích u Uršuly.
Snape přerušil její myšlenky slovy:
"Obětujete svou přestávku, abyste se bezcílně honila po pozemcích. Přiznejte si, že nemáte ponětí, kde kentaura najít."
Před několika málo minutami ještě láteřil, že rozhovor s Firenzem je prý ztráta času, a nyní působil skoro zklamaný z toho, že ho prozatím nenašli.
Ne, Hermiona neměla ponětí, kde se učitel Jasnovidectví během přestávek zdržuje. Věděla, že odpoledne učí čtvrtý ročník a ke svému stádu do Zapovězeného lesa se vrátí až večer. Přestávky trávil někde na pozemcích.
První dny školního roku dlouze hovořila s kentaurem, kterého ostatní jeho druhu zase plně přijali. Boj proti Voldemortovi změnil názor těch bytostí na lidi. Minimálně na ty, kteří žili a učili v Bradavicích.
Dostala nápad a bez komentáře zabočila směrem k jezeru, kde skutečně Firenzeho našla sedět nedaleko břehu.
Jemně se usmál, když ji viděl přicházet.
Ještě než k němu došla, promluvil jeho klidný, hluboký hlas: "Tušil jsem, že mě vyhledáte, slečno Grangerová."
"Médium," držkoval Snape.
Napřed tomu Hermiona nevěnovala pozornost - ani slovům Firenzeho, ani sarkastické námitce polotransparentního profesora - ale odhrnula z lavičky, stojící nedaleko kentaura, dobrých dvacet centimetrů tlustou vrstvu sněhu a posadila se.
Už skoro přicházely Vánoce. Vyučovala více než tři měsíce.
"Odkud jste věděl, že přijdu?" zeptala se s upřímným zájmem a důvěrou.
Modré oči zkoumavě klouzaly okolo Hermiony, obočí se mu na moment stáhla k sobě. Přímo v okamžiku, kdy chtěl zjevně něco říct, padl jeho pohled vedle ní a zaostřil se. Přesně v místě, kde stál Snape.
Hermionino srdce jakoby vynechalo úder.
"Vidíte ho," zašeptala a znělo to jako povzdech.
To bylo zřejmě potvrzení, že se opravdu nezbláznila, a i když velmi doufala, že kentaur svým jiným pohledem na svět bude moci Snapea poznat, stejně jí to přišlo velmi nepravděpodobné.
Úleva byla natolik velká, že dokázala jen stěží bojovat se vznikajícími slzami ulehčení.
"Vidím něco, slečno Grangerová. A je to značně odlišné od toho, co z Vás vycházelo v posledních týdnech."
Zhluboka se nadechl.
"Vaše aura je znovu Vaše. Dominuje jí silná modrá, dokládající Vaši otevřenost, obětavost a Vaši odvahu. Sem tam je v ní jasně žlutá, znázorňující Vaši inteligenci a Váš sklon chtít všechno vědecky zdůvodnit. A ještě je tu stín, vzdálený od Vás tak pět kroků. Je šedý. Aura, která tu Vaši v posledních týdnech oslabovala. Donynějška jsem ji neidentifikoval jako nějakou druhou, obával jsem se, že se Vám stalo něco, co zamlžilo Vaši jasnou auru. Ale nyní je to jednoznačně druhá aura. Kromě toho se v posledních týdnech ve Vašem pohledu uhnízdila otázka vůči mně, takže jsem si byl jistý, že ji někdy vyslovíte."
"Poznatek, ke kterému není potřeba schopností kentaura. U Vás nezůstane žádná otázka nevyslovena - k lítosti Vašeho okolí," zazněl rozčileně Snapeův hlas.
Zmlknul však, když se Firenzova obočí znovu stáhla k sobě a on naklonil hlavu. Asi chvíli pochyboval, ale pak se usmál.
"Šedá aura. Ale při detailnějším pozorování poznávám, co je za ní, skoro jako by to bylo jen skryto za závojem. Světelná žlutá s oblastmi tmavě a rezavě červenými, přesně popisující protikladnost té osoby a slibující velký potenciál."
Kentaur vstal a jeho působivá, ano, krásná postava vznešeně kráčela kolem Hermiony.
Zastavil se přímo před Snapem a jeho oči si intenzivně prohlížely tu postavu, kterou nikdo kromě čarodějky neviděl. Snape před tím pohledem ucouvl o jeden krok a Hermiona viděla, jak mu v očích plápolalo. Viditelně bojoval o svou vyrovnanost.
Přesně to mu později vyčte. Napřed jedovaté řeči, a pak zřetelné zděšení.
"Ty barvy znám. Ta bytost, která je nosí, je však považována za mrtvou."
Nyní se zase obrátil na Hermionu a tázavě se na ni zadíval.
"Je to profesor Snape, že ano?"
Jen přikývla, neschopná dát dohromady odpověď. S jistotou se výraz jejího obličeje nyní velmi přizpůsobil tomu Snapeovu.
"Ta šedá v něm byla vždycky, své barvy měl tu více, tu méně potlačeny. Ale nyní se zdá být všechno překryto. Je zbloudilou duší, neschopnou najít svou cestu."
Zase kývla, avšak po křečovitém polknutí se jí podařilo promluvit.
"Co to může znamenat?"
Profesor Jasnovidectví sklonil hlavu.
"Tomu jste porozuměla už dávno, ne? Něco z něj je tady. Temná šedá ukazuje, že je naprosto dezorientovaný."
"Říká, že setrvává v nějakém mezisvětě. Mrtví s ním mluví, ale on je nemůže následovat ani na onen svět, ani se nemůže vrátit do našeho světa," vysvětlovala.
"Co očekáváte ode mne, slečno Grangerová?"
Znovu popošel o několik kroků a nyní stál přímo před ní.
"Znáte nějaké kouzlo, které by ho mohlo zachránit od konečné smrti? Brumbálův portrét mluvil o tom, že jedinou možností jsou viteály."
Firenze se usmál, tentokrát jakoby upřímně pobaveně.
"To, že nějaké kouzlo neznáme, neznamená, že neexistuje. Důkaz stojí vedle Vás. Není to žádná část duše, neboť z něj nevychází nic černého. Jeho přítomnost nemá nic společného s černou magií."
Zdálo se, že tato polední přestávka bude tou úplně nejlepší ze všech.
"A jak je to tedy možné?"
Odpověď doprovodil zakroucením hlavy.
"Já to nevím, slečno Grangerová. Avšak skutečnost, že se jeho duše stále ještě nachází v mezisvětě, znamená, že je ještě naděje. Není ještě zcela mrtvý."
Hluboce se nadechla. Ještě žil. Nějakým způsobem.
"Teď je to jiné. Jeho aura už Vás nepřekrývá," vyjádřil Firenze s otázkou.
Hermiona kývla a zcela se otevřela.
"Dokážu ho vidět, od poslední noci. Do té doby byl jen hlasem v mojí hlavě."
Oči kentaura se rozšířily. Naléhavě, skoro s nadějí pronesl: "Pak existuje více než dřív. Přemýšlejte o tom, co k tomu vedlo. K nalezení konce není vždy nutné znát začátek."
Hermiona přikývla, avšak Firenzův pohled zabloudil směrem ke slunci.
"Měli bychom jít k hradu, za pár minut začne vyučování."
Po těchto slovech čekal, než Hermiona vstane a šel cestou vedle ní.
"Odkdy jste v kontaktu s profesorem Snapem? Od jeho smrti?" zeptal se podstatně tlumenějším hlasem.
Informovala ho o dojmech v posledních letech, a při tom zděšeně zjistila, že to jsou opravdu už roky. Dva roky a Snape měl zřejmě většinu času za to, že stále fantazíruje ve smrtelném boji.
Jakmile to Firenzovi vyjevila, poznamenal Snape, který byl v posledních minutách nápadně klidný: "Můj vjem času je jiný, slečno Grangerová. Nejsem schopen říci, jestli jsem mrtvý několik týdnů nebo několik let. Vím to skrze Vás, ale mně se to tak nejeví."
Slečno Grangerová.
Jestli Snapeovi připomnělo více než příjemné chování kentaura, že zdvořilost opravdu existuje, nebo bylo významné to, že ona se svým přesvědčením měla pravdu, že by právě tato bytost mohla být nápomocna při hledání řešení?
"Víte, jak budete nyní pokračovat dál?" přerušil Firenze tuto myšlenku.
"Ano, mám několik nápadů, které bych chtěla prověřit."
Došli k hradu a vystoupali po schodech ke vchodovému portálu.
"Pokud mohu být nápomocen, neváhejte mě oslovit. A myslete stále na to, že každá magie spočívá na tomtéž základním principu."
Hermiona byla chvíli udivená, avšak než se musela zeptat, Snape vyslovil: "Vůle a úmysl" a znělo to tak, jako by pro sebe objevil něco důležitého.
Firenze se před svou učebnou přátelsky rozloučil a Hermiona šla dál směrem do sklepení. Snape se choval naprosto tiše.
V místnosti se schoval tak, aby ho Hermiona neměla stále na očích a za chvíli byly její myšlenky natolik u dětí prvního ročníku, že na něho zapomněla.
Po ukončení vyučování tohoto dne Hermiona ve spěchu opustila hrad a přemístila se do Doupěte.
Se vším tím vzrušením nezapomněla na jedno. Na naprosto nutný rozhovor s Ronem.
Ron ji radostně přivítal a řekl: "Mám pro tebe překvapení."
V rukou držel velkou obálku. Působil velmi spokojeně, když jí ji předával.
Bylo v ní dobrozdání magického inženýra, kterému Ron zjevně zadal dům v Prasinkách. Po provedení několika magických změn nestálo zřízení laboratoře ve sklepě nic v cestě. A tím snad také koupi tohoto domu.
Ten dům byl to, o čem snila. A Ron se snažil, aby jí ten sen vyplnil. Vděčně se na něj usmála a políbila ho. Tímto překvapením jí neuvěřitelně ztížil procítění jejích myšlenek v minulé noci.
Stále znovu a znovu v ní však vyvstávala vzpomínka na rozhovor s Firenzem, čímž se Snape brzy večer zjevil v bývalém Ginnině pokoji, který Hermiona a Ron využívali jako svůj obývací pokoj.
"Smím být nyní na vlastní oči svědkem toho, co jsem musel minulou noc protrpět ve Vašem duchu?" zeptal se značně zlostně, když se Ron posadil k Hermioně na pohovku a políbil ji.
Čarodějka sebou polekaně trhnula. Prohlédla pokoj a našla Snapeovu postavu stát u okna. Jeho pohled bylo možné označit za zničující.
"Co je ti?" zeptal se podrážděně Ron.
Hermiona naoko klidně zakroutila hlavou.
"Myslela jsem, že jsem něco zaslechla."
"To byl jistě jen ghúl na půdě. Myslel jsem, že sis už na to zvykla."
Odhrnul jí vlasy stranou a políbil ji na krk.
Snape po ní hodil ještě jeden pohrdavý pohled, načež se otočil k oknu. Jakmile jí Ron vsunul ruku pod svetr, Hermiona ucouvla a vstala.
"Jdu do koupelny," řekla uštvaně.
Pohledu, který při tom směrovala na Snapea, porozuměl tento správně, ihned ji následoval a láteřil: "Co přijde ještě z Vaší strany za věci, kterých bych byl raději ušetřen? Grangerová sedící na záchodě?"
Zrudla, chopila se hůlky, a když došli do koupelny a zavřeli dveře, zakouzlila na ně Ševelissimo. Pak se k němu otočila a odpovídajícím způsobem zareagovala: "Zcela určitě jsem Vás k tomu úmyslně nevolala…"
Syčivě jí skočil do řeči.
"Ne, je to mnohem horší. Děláte to nevědomě."
"Nemůže být každý tak vypočítavý, jako Vy!" zařvala na něho skutečně naštvaná. Jeho rty na několik vteřin vytvořily úzkou čárku. Nakonec se zeptal: "Vypočítavý, říkáte? Samozřejmě, celý svůj život jsem byl vždycky velmi zaměřen na svůj prospěch."
Vzdychla.
"Tak jsem to nemyslela…"
Ihned Hermionu přerušil.
"Víte, co? Mě vůbec nezajímá, co si o čemkoli myslíte. Jste mi naprosto lhostejná. Nezajímalo mě, co se děje ve Vaší hlavě, a vůbec nechci vědět, co uděláte teď."
Intenzivně si ji přeměřoval pohledem odzhora až dolů.
"Nedokážu ani vyjádřit, jak je mi odporné být přinucen být součástí Vašeho banálního života."
Místo aby na něho totálně vyjela, zavřela Hermiona na chvíli oči a několikrát se zhluboka nadechla. Nikomu nepomůže, kdyby teď na něho ječela, že z celé této situace se jí chce zvracet. Nikomu. Místo toho řekla, aniž by otevřela oči.
"Pro mě jste kalkulující a ovládající se. Já taková nejsem."
A jakmile znovu otevřela oči, dodala: "To jsem myslela tím 'vypočítavý'."
Snape k jejímu překvapení přikývl.
Hermiona prošla okolo něho a, najednou naprosto vyčerpaná, se posadila na zavřenou toaletní mísu.
"Stejně Vám rozumím. A mrzí mě to. Co mám dělat, aby se to nestávalo? Jen jsem přemýšlela o posledních hodinách. V nich jste se totiž postaral o velké vzrušení."
Zase kývl, což ji přimělo k nové otázce: "Co mám dělat?"
Co odpověděl, ji dojalo.
"Všechno, co ještě jsem, je jedna náhodná vzpomínka. Když už se Vám podaří na mě zapomenout během půlky dne, tak to prosím jednoduše vydržte až do konce."
V jeho hlase zněla neskrývaná zlost.
"Je to náhoda, když na mě myslíte, část Vašeho času věnujete mému problému, a pak na mě zase zapomenete. Po většinu dne je Vám jedno, co se se mnou stalo. A pak se zase objeví jedna myšlenka jako poslední noc - že se dáváte Weasleymu v mé dřívější ložnici - a ta mě přitáhne zpátky. Co to bylo dneska? Zrovna teď?"
Podívala se na něho, jako by v koupelně stál cizinec.
"Vy jste uražený?" zeptala se Hermiona polekaně.
Snape rozhodně zavrtěl hlavou.
"Nebuďte směšná. Jen chci svůj klid."
Bylo to horší než uraženost. Byl viditelně zoufalý. Jeho hlas to právě v této chvíli prozradil naprosto zřetelně.
To, co řekl, nesouhlasilo. Jistě nemyslela na banální věci a celý den své myšlenky neustále ovládala. Přesto vůči němu pociťovala špatné svědomí. Více než dva roky uběhly od té doby, kdy poprvé slyšela jeho hlas.
"Mrzí mě to, profesore Snape."
Odmítavě mávl rukou, což ji přimělo to zopakovat.
"Mrzí mě to. Ale tak lhostejná, jak mi to vyčítáte, nejsem. Právě jsem přemýšlela o tom, co budu dělat dál."
Zdvihnul obočí.
"Zatímco Vás Weasley svléká před aktem?"
Bylo děsivé, jak rychle se zase dokázal vrátit ke svému obvyklému povýšenému hlasu.
"Mám život, profesore Snape."
"Gratuluji. To toho máte víc než já," řekl sarkasticky.
Ano, Snape neměl nic. Bez dalšího slova opustila koupelnu a vrátila se zpátky k Ronovi.
"Musím ti něco říct," vyrazila ze sebe rozhodně, sotva vešla do místnosti. Ron ihned vstal a působil tak zděšeně, že dodala zřetelně klidněji: "Jde o Bradavice."
Viditelně na to nereagoval, a tak dodala ještě přesněji: "Myslím, že jsem objevila něco důležitého, ale neptej se mě, co to je. Měl bys mě za blázna. Chci si být nejdřív jistá."
"To je opravdu velmi detailní…" posmíval se Snape, postaviv se vedle ní.
Ron kývnul a nahodil tón velmi podobný tomu Snapeovu.
"Tomu říkáš, něco mi říct? Co přesně jsi mi tím teď chtěla říct?"
Napřed se zhluboka nadechla, a pak pronesla: "Musím zpátky do hradu."
A tím se jí podařilo svého přítele naprosto překvapit.
"Teď?" zeptal se zcela šokovaně.
Hermiona kývla a on se zeptal: "Mám jít s tebou?"
"Ne, chci jít číst do knihovny."
Najisto počítala s tím, že její slova znovu zpochybní nebo toho bude chtít vědět víc. Místo toho se zase posadil na pohovku a vzdychl.
"Je to jako předtím. Hermiona něco objeví a zmizí do knihovny."
Zněl uraženě. Ještě jednou se ospravedlnila slovy: "Je to důležité."
Přejel ji chladným pohledem.
"To je přece vždycky."
"Ano, vždycky to bylo důležité. Pěkné, že mi dáváš zapravdu a díky za tvé porozumění."
Během těchto slov v sakrastickém tónu si přivolala kouzlem tašku a hábit. Chvilku byla v pokušení odejít ihned, ale pak to nepřenesla přes srdce. Tak políbila Rona na rozloučenou.
Až opustila místnost, zavolal za ní:
"Počítáš vůbec ještě s jakýmkoli mým názorem?"
Snape alespoň vstoupil do diskuse teprve tehdy, až se Hermiona přemístila na hranici bradavických pozemků.
"Je pro něho nesnesitelné, že neděláte, co od Vás čeká," vysmíval se okamžitě.
"Je zklamaný, že večer probíhá jinak, než se čekalo," vysvětlila mu s upřímným porozuměním.
Na to dlouhou dobu neodpověděl nic. Teprve jak vystupovali po prvních schodech k hradu, pronesl: "Ronald Weasley pro Vás představuje naprosto nevhodnou volbu."
Hermiona si netroufala odpovědět mu na chodbě. Bylo ještě před večerkou a sem tam bylo možné zaslechnout hlasy nebo kroky. Jakmile zevnitř zamčela dveře svého bytu, řekla nakvašeně: "Profesore Snape, pochybuji, že si můžete dovolit posoudit, co pro mě představuje dobrou volbu."
Chvíli na ni jen mlčky hleděl, avšak pak řekl naprosto přesvědčeně:
"To si myslíte, ano? Myslím, že tento soud můžu vynést jako sotva kdo jiný."
Tato slova se neminula svým účinkem a chladně Hermionu zasáhla. Ve své nejistotě se uchýlila k útěku.

"Donesu si poznámky a pak půjdeme do knihovny."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 resthefuture resthefuture | 10. prosince 2017 v 20:29 | Reagovat

No páni! Jsem zvědavá, jaký bude další zvrat - přeci jen Miona v knihovně, to je velké kombo :) těším se na další díl :)

2 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 10. prosince 2017 v 20:38 | Reagovat

[1]: Resthefuture: Jistěééé, Miona v knihovně musí vždycky přijít na něco, co pomůže! ;-)  Doufejme, že tomu tak bude i tentokrát.

3 Michelle Michelle | 10. prosince 2017 v 22:20 | Reagovat

Tak a já mám teorii... rozhodně by si mohla zkusit nahlas přát, ať je znova úplně živý například :)
Tak v této povídce mě Ron opravdu štve :(

4 sisi sisi | 10. prosince 2017 v 22:22 | Reagovat

To byl ale rozhovor u jezera: Kentaur a Hermiona a stín ducha. Potom v Doupěti velké napětí a ve finále honem do knihovny, kde je vše k nalezení a přečtení. Paráda. Moc děkuji, užila jsem si krásnou kapitolu.

5 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 11. prosince 2017 v 10:15 | Reagovat

[3]: Michelle: ... no tak šup, Mionko, přej si něco, padá hvězda... ;-) Michelle je toho názoru, že to bude fungovat.
Ron to tady zase odnesl, nemá to chudák u čtenářek se slabostí pro HG/SS lehké... :-?

6 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 11. prosince 2017 v 10:17 | Reagovat

[4]: Sisi: Kentaur to vidí zřetelně jinak. Potěšil Hermionu, že se nepomátla, když se k ní Snape jaksi nechtěnê přifařil nebo co.
Díky za díky, užívej si dál. 8-)

7 margareta margareta | 11. prosince 2017 v 12:40 | Reagovat

Mně je ho strašně líto! Myslím samozřejmě Severuse, ale Rona taky trochu. Vůbec nic nezavinil, neví, co se děje, co má dělat nebo říct a odskáče to.Hermiona by mu měla o Snapeovi říct, ale nejspíš se bojí, jak by reagoval. Taky bych se bála, není moc chytrý a je dost výbušný.
Ale Snape je tady prozatím taky na dvě věci. Říká jí, co by neměla dělat,ale co by dělat měla, to jí poradit nedovede!
Jsem moc zvědavá, kdo na to přijde.

8 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 11. prosince 2017 v 21:06 | Reagovat

[7]: Margareta: Žejo? Snape šije kolem sebe ostrou municí, ale stejně si neví rady, což samozřejmě nepřizná. Na to je třeba číst mezi řádky. Však on to brzy vysvětlí, jak to v tom jeho mezisvětě probíhá.. :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.