Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Gemeinsamkeiten P12

26. ledna 2018 v 20:00 |  Vestilia
Dva lidé toho mají společného více, než si původně mysleli.

Story: Gemeinsamkeiten - To společné (autorka s překladem souhlasí)
Autorka originálu: Vestilia
Autorka fotografie: JaniART
Jazyk originálu: DE, němčina
Rating: P12
Žánr: Romance
Disclaimer: Všechny postavy a svět Harryho Pottera patří JKR. Já z toho nemám nic než potěšení.

Original Story:https://www.fanfiktion.de/s/5813a1440000406c2c56dc32/1/Gemeinsamkeiten

Poznámka autorky: První případ, kdy se z nápadu na jednokapitolovku také jednokapitolová povídka stala. ;-) Příjemnou zábavu.
Poznámka překladatelky: Alles Gute k narozeninám, JaniART!!! <3


Už nedokázal říci, jak často si myslel, že umírá. Mučení až do bezvědomí, zranění ze soubojů, nehody při vaření lektvarů. Nesčetněkrát si myslel: 'Tak teď to tedy přišlo.'
Úleva, kterou v těchto chvílích cítil, ho ani nepřekvapila.
Jeho život byl zpropadený a on fungoval jen díky svému závazku v co největší možnou nápravu. Nechtěl se zabít sám, avšak osudu by se nebránil. Smrt by byla více než akceptovatelná.
Minimálně až do toho odpoledne před téměř jedním a půl rokem.
Její ruka mává vzduchem známým dotěrným způsobem. Některé věci se zřejmě nezmění.
'Proč ne někdo jiný než slečna Grangerová?'
Je zbytečné se ptát, neboť kromě ní se nikdo další nepřihlásí. Jako vždycky.
'Tak tedy, slečno Vševědko, nuďte mě svou recitací učebnice.'
Uviděl, jak polkla, a pak si opravdu drsně skousla spodní ret. Urážky stále ještě působí. Ve své tvrdohlavosti se jim přesto stále vystavuje. Nebelvírka.
'Mám otázku, pane…'
Protočil oči v teatrálně přehnaném gestu.
'To je ještě horší než Vaše vševědství. Pokud nemáte jak přispět svým žvaněním do průběhu vyučování, držte laskavě svou ruku na stole.'
Nepřestala s tím a po vyučování bez vyzvání přistoupila k jeho psacímu stolu.
'Pane, proč je štítové kouzlo z hlediska čísel záležitostí sedmičky?'
Bezvýrazně na ni pohlédl, což ji vmžiku zneklidnilo. Následkem bylo žvanění.
'Proč ne pětka nebo trojka? Kouzlo by pak už nebylo jako bublina, nýbrž těsněji u těla, chovalo by se spíše jako druhá kůže okolo kouzelníka. Ano, ano, tlakové vlny by mohly při ochraně tímto kouzlem působit, ale zábrana před magií by zato byla zřetelně silnější.'
Se svým mluvením se dostala do ráže a s každým jejím slovem to v něm křičelo stále hlasitěji.
'Hermiona Grangerová je neuvěřitelně inteligentní.'
Žádný student mu z odborného hlediska nepoložil srovnatelnou otázku.
Nedokázal jí říct, jak ho tím náhle fascinovala. Ani uznání přes své rty nevypustil. Pouze větu, která ji zadržela.
'Víte, co máte vědět. Jednejte podle toho.'
S těmito znuděně pronesenými slovy ji tam nechal stát. V jeho myšlenkách ho však pronásledovala dál. Ta chytrá holka. Ta inteligentní mladá žena. Ta pěkná…
Při dalším prožitku blízké smrti se to stalo. Jeho rozum v těchto chvílích vždy cestuje, ulétá do uklidňujících fantazií. A najednou tu ta Grangerová byla.
'Podívejte se na mě, pane. Nesmíte zemřít.'
Směšné. Opravdu dětinské. A přece uklidňující. Viděl ji před sebou, strach v těch světle hnědých očích. Měla strach o něho.
A zůstala. Někdy s ní vedl imaginární rozhovor o svých úvahách a právě v posledním roce svoje fantazie potřeboval k tomu, aby mu sdělily, že musí vydržet. Pro dobrou věc. Pro vítězství nad Voldemortem. Pro děti v hradu. Pro ni.
Nikdo se za něj už nepřimlouval, opovrhovali jím a odsunuli ho, nikdo neměl nejmenší tušení o tom, jaké byly jeho skutečné motivy. Většina lidí mu zřejmě v posledních dvanácti měsících přála smrt.
Avšak ve své fantazii mu Hermiona Grangerová přála štěstí. Ve své fantazii dělala ještě také úplně jiné věci.
Toto bláznovství ho uchránilo před tím, aby pozbyl rozumu v tom příběhu, který se zdál být naprosto bezvýchodný.

Nesčetněkrát věřil, že umírá. A nyní už to opravdu bude ono. Tentokrát jinak, protože ta malá Grangerová byla skutečně tady.
Museli dřepět někde schovaní, ona a ta dvojka idiotů, neboť nyní, když Voldemort a jeho had opustili scénu, byli ti tři najednou u něj.
Skutečně tu byla ještě jedna šance poskytnout Potterovi nutné informace.
Vzpomínky, musí jen dát Potterovi vzpomínky. Avšak bylo mu zatěžko soustředit se na Lily a na svou úlohu, když ho pozorovaly naprosto zděšené oči Grangerové. Cítil, jak mu s každým úderem srdce z rány na krku vytéká krev. Asi vykrvácí ještě předtím, než jed začne pořádně působit.
Potter klečel vedle něj, zachytával intimní myšlenky, koukal na něho. Jeho oči opravdu vypadaly navlas podobné těm Lilyiným… Už ho to ani nezajímalo. Vzhlížel k té, která pozorovala, jak se odděluje od svých vzpomínek. Dech mu ztěžkl, údy se začaly třást. Ano, zemře. Nyní.
Chladné prsty, její, se dotýkaly jeho brady, čímž hlavu jemně otočily na stranu.
Zaslechl ji něco zašeptat a šimravé teplo mu prozradilo, že se pokoušela zahojit ránu.
Bezvýchodné, jed byl magického původu a působil i přes jakékoli ošetření. A i kdyby se to povedlo, jeho srdce se hned zastaví. "Nezemřete."
Ale ano. Teď.
Temnota ho objala. Ale nebolelo to. Přesto tu starou úlevu necítil.
Hermiona Grangerová. Pěkná, inteligentní žena. Idealistická, neboť se dokonce pokoušela zachránit i nepřítele. Měl by jí povědět, že není nutné oživovat každého Smrtijeda. Některý z nich by k ní možná bezprostředně po probuzení mohl vztáhnout ruku a zardousit ji. Byla to idealistická husa.

Vzbudilo ho zřejmě to odporné světlo, vyvolávající bolesti hlavy. Zasténal, mnohem míň kvůli bolesti než kvůli pocitu, že se nyní viděl tváří v tvář svým strachům. Byl mrtvý, světlo mohlo znamenat pouze to, že se ocitl v říši zemřelých. Nabídne mu Brumbál bonbóny? Potká Lily Potterovou, jdoucí ruku v ruce se svým zasraným manželem? Měl by raději nechat oči navěky zavřené.
Šepot. Zaslechl hlasy, které si tiše šeptaly. Copak na onom světě opravdu berou ohledy na něho a jeho pocity? To by tedy byla novinka. Zatracená zvědavost, nedokázal odolat a zdvihl víčka, která byla tak těžká, jako by na nich byla pověšena olověná závaží. Jakmile uviděl Grangerovou, na závaží naráz zapomněl. Poppy právě odcházela směrem ke své pracovně na konci ošetřovny. Kudrnatá hlava sebou cukla a její pohled padl na něho. Oči se jí rozšířily, pak se jemně usmála.
"Jste vzhůru."
"Je zbytečné konstatovat zjevné věci…"
Jeho vlastní hlas mu zněl strašně cize. Krákavě. Tak zmlknul.
Její úsměv se rozšířil.
"Zvítězili jsme, pane. A Vy mi vděčíte za svůj život. Tedy i svému vlastnímu doporučení. Moje štítové kouzlo je perfektní. Nezadrží pouze kletby, ale také magii obecně, jako druhá kůže. Když do Vás vnikly hadí zuby, kouzlo jsem již vyslovila, a Vy jste tak byl už zahalen ochrannou magií. Jed se tedy do Vašeho krevního oběhu nedostal."
S námahou zdvihl ruku a mávl. Struhadlo v krku opět dovolilo vyprodukovat pár slov:
"Můžete skončit s pochlebováním sobě samé. Rozuměl jsem tomu."
"O tom pochybuji," řekla naprosto klidně. Zdvihl obočí. Nenechala se tím zmýlit, prostě jen mluvila dál.
"Nebo chcete tvrdit, že Vám bylo známo, že jsem jako Vy?"
Namáhavě se posadil, opíraje se o polštáře.
"Vy a já nemáme nic společného," pokusil se zasyčet, avšak vzešlo z toho spíše jen chraplavé chrčení, což by nikoho nezastrašilo. Hermiona se usmála, nereagujíc na jeho pokus o výpad, načež kývla.
"Tím jsem si také byla dlouho jistá, i když mě Brumbál už v druhém ročníku ujišťoval, že tomu tak je. Když jsem ležela na ošetřovně jako poloviční kočka, přišel za mnou a vysvětloval mi, že podobné pokusy s lektvarem, jehož magická úroveň mnohokrát převyšuje možnosti třináctiletého studenta, mu připomínají Vás. Přesně jako inteligence. A zjevné přeceňování sebe sama."
I když to jistě byla pravda, neodpověděl jí nic. Co by jí asi tak měl říct? Že se jí celá léta zaslepen zlostí vysmíval, než před všemi skutečnostmi už nemohl zavírat oči? Že jí dal zapravdu a cítil se blíže osmnáctileté studentce více než jakémukoli jinému člověku v tomto hradu?
Po krátké odmlce pokračovala.
"Když jsem v 15 letech poprvé pronikla do myšlenek někoho jiného, už se to nedalo popírat. Tedy spíš jsem tam vpadla. Prostě se to tak stalo."
Tep se mu zvýšil. Silná. Byla talentovaná a silná. A to zřejmě v mnoha oblastech, jako on. Pronesla, jako by chtěla tuto myšlenku potvrdit: "Jsem jako Vy. Brumbál trénoval mé schopnosti. Kletby, přeměňování, léčení. Byla jsem tajnou zbraní, jako Vy."
Polkla.
"Stejně jako Vás, i mě nechal tápat v temnotách a mou roli mi zamlčel. Ale namluvil mi, že nikdy nejste to, co předstíráte. Nikdy nejste bez zájmu, nikdy s chladným srdcem. Nikdy neloajální vůči Řádu a své minulosti."
Se vzpomínkami, které nyní bezpochyby znala ona - a v tom nejhorším případě celý kouzelnický svět - mu tato věta dala pocit naprosté nahoty. Nechráněnosti.
To však nebylo nic ve srovnání s tím, co v něm vyvolaly její následující věty.
"Pomáhala jsem Vám odfiltrovat všechno, co se týkalo mě. Myslím, že Harry by asi nyní byl celkem zklamaný, kdyby věděl, že Vaše poslední myšlenky nebyly ty na jeho matku. Právě se utápí v té romantické představě, která je velmi vzdálená Vašemu přání vzít si mě na Vašem psacím stole v učebně, abyste mě odnaučit žvanit."
Utěšilo ho, že také zrudla, když to vyslovila. On sám by se byl nejraději propadl do země. Právě když věřil, že smrt by byla bývala snad milostivější alternativou, řekla mu: "To štítové kouzlo jsem vymyslela pro Vás. V mých představách jste mě za ten geniální nápad nechal společně bádat. Bral jste mě vážně a poděkoval jste mi. To se mi zdálo přímo nemožné. Kdybych byla věděla, že jste mě v myšlenkách takto překonal, nezdržovala bych se asi tak dlouho s dětinskými představami."
Severus necítil ani za mák zadostiučinění z toho, že s každým slovem byla více a více nervózní. Naopak, ve skutečnosti jí vysekl poklonu za takto otevřené vysvětlení. A četl mezi řádky. Promyslel si to a odpověděl jí: "To nemyslíte ani zpola tak vážně, jak to říkáte."
Mluvil klidně a bez výčitek. A ona se znovu usmála.
"Myslím to naprosto vážně."
Začala šeptat a nakláněla se k němu.
"Ta scéna v učebně je mi velmi povědomá. Přičemž upřímně přiznávám, že něco takového už moje fantazie někde hluboko vyprodukovala."
Namítla tedy, že to bylo přitažené za vlasy. Chtěl jí v duchu gratulovat ke zdravému selskému rozumu - a věděl, že své snění by opravdu rád realizoval - když tu sklonila hlavu a položila ji na jeho rameno; její tělo leželo na matraci, nohy si tam přitáhla také. Nyní ležela vedle něj na posteli, ano, dokonce v jeho náručí, a on na ni okamžitě reagoval a obejmul ji paží.
"Toto mi prozatím naprosto stačí."
Dýchal neklidně a nedokázal pochopit, co se tu právě stalo. Její ruka našla jeho volnou levici a zapletla prsty s jeho. S úsměvem, který v jejím hlase slyšel, doplnila: "Prozatím."
Tím prohlásil otázku 'co' za naprosto bezpředmětnou. Bolel ho krk, měl závrať a bylo mu nevolno. Srdce zřejmě přetěžovalo jeho zesláblé tělo. Možná podlehne infarktu. A přesto to byl asi jeden z nejlepších momentů v jeho životě. A ta vyhlídka, že slovo 'Prozatím' slibovalo nějaké 'Později', ho nechávala ve víře, že všechno může být už jen lepší. Víčka mu zase ztěžkla. Usnul s chytrou a pěknou ženou po svém boku.

Stane se to ještě mnohokrát, nesčetněkrát. A nesčetněkrát se vedle ní probudí. Po celý život.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | 27. ledna 2018 v 12:39 | Reagovat

Parádní jednohubka.. pěkně ho "odzbrojila" :-D
Líbí se mi myšlenka s přiléhavým štítovým kouzlem jako ochranou proti jedu.. a celkově se mi tu hodně líbí Mia, drzá a akční :-D  8-)

2 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 27. ledna 2018 v 20:34 | Reagovat

[1]: Michelle: Prý jednohubka - to je pěkné. ;-) Krátké a trefné, ne vždy se to takto hezky v krátkých textech povede. 8-)

3 margareta margareta | 28. ledna 2018 v 16:35 | Reagovat

No, pro mě tahle povídka teda byla jako pořádně obložený a šťavnatý hotdog! :-P
A jestli se k ní v duchu nepřipodobňoval dosud, tak odteď, a už navždycky, se v ní bude doslova zhlížet! A veřejně! :-P
Děkuji, líbilo! :-D

4 sisi sisi | 28. ledna 2018 v 18:43 | Reagovat

Nic tak moudrého nenapíšu. Ani komentář.8-) Povídka je pěkná a krásně přeložená. Líbilo se mi,jak to dopadlo, že nakonec nešel pryč, že budou spolu. :-) Díky.

5 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 29. ledna 2018 v 20:37 | Reagovat

[3]: Margareta: Šťavnatý hotdog! :-D Taky dobré. Já jsem to při prvním (a několika dalších, ehm) čtení vnímala jako krásný krátký příběh, který řekl všechno, a ještě u toho nastolil romantiku jako blázen. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.