Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Symbiose 13 P16

21. ledna 2018 v 20:36 |  Vestilia
13. Ne docela

Uběhlo několik vteřin, po které byla Hermiona jako zkamenělá, neschopná jasně myslet. Teprve jakmile se její pohled vyjasnil a uvědomila si zjevně posměvačný Snapeův výraz, podařilo se jí pohnout. Rychle mu svou paži vytrhla.


Snapeovu ironickou odpověď na její jednání uvedl jakoby zklamaný zvuk:
"Ó, chcete mi tím snad říci, že Vaše jednoznačná nabídka nebyla vůbec tak jednoznačná?"
Hermiona na to nereagovala a natáhla k němu ruku. Opravdu se dotkla jeho pravé paže.
"U Merlina…," avšak k povzdechu, který zamýšlela, už nedošla, neboť on řekl: "Nejednejme ukvapeně, ano?"
Otočil se od ní a zamířil k nejbližším dveřím, u kterých setrval.
"To jsem mohl tušit…," vyrazil ze sebe rezignovaně po několika marných pokusech stisknout kliku.
"Ale jak je to možné?" zeptala se zmateně. Rychlými kroky došla k němu. Přesně před ním zůstala stát a pozorovala ho.
"Nezírejte na mě takto," vyzval ji po několika vteřinách nakvašeně. Hermiona ho neposlechla.
Profesor Snape vypadal jako živý, dokonce zdravý. Jeho pokožka nebyla zamaštěná a vlasy vypadaly jako právě umyté. Následujíc nutkání mu položila ruku na krk. Vystrašeně sebou trhnul, avšak Hermiona se tím nenechala mýlit.
"Jak je to možné? Dýcháte, cítím Váš puls. Stojíte přede mnou, mohu se Vás dotknout. Jste tady a vypadáte lépe než zaživa…"
Odfrkl si.
"Který mrtvý by to o sobě neslyšel rád."
Přišlo jí stále jednodušší přecházet jeho komentáře.
"Zkuste vzít knihu," požádala ho.
K jejímu překvapení udělal, co řekla. Avšak u pokusu zůstalo. Poté, co ještě několik vteřin stál bez hnutí před konferenčním stolkem, zlostně a dlouze zařval. Při tom výkřiku Hermioně ztuhla krev v žilách. Náhle se k ní otočil a hleděl na ni plný opovržení.
"Tomu teď říkám vyrovnaná spravedlnost. Vy jste vinna tím, že je moje situace stále více nesnesitelná. Ale minimálně teoreticky mám nyní možnost prožít svou frustraci."
Uhnula před ním a jeho slovy. Tiše se zeptala:
"Více nesnesitelná? Jste tady stále víc - "
Skočil jí do řeči:
"A co z toho mám, že mě líp vidíte a můžete na mě nyní zírat? Co mám z toho, že se můžu dotknout zrovna Vás? Jen Vás, ničeho jiného? Pokud pomineme ty lákavé představy, jako třeba zakroutit Vám krkem?"
Zavrtěla hlavou.
"Jsem si jistá, že jste na nejlepší cestě znovu oživnout - "
Znovu ji přerušil.
"A? Už jsem to říkal, dokonce vícekrát, že o to bezpodmínečně příliš nestojím. O to méně, pokud se cesta jeví jako opravdová zkouška trpělivosti. Kdykoli mě teď přepadne zlost, můžu navíc ještě bojovat o vládu nad sebou a zkoušet Vás nenapadnout. Jaká úžasná představa."
Při těchto slovech na ni hleděl takovým způsobem, že jí opravdu naháněl strach. Nepřemýšlela a otevřela dveře do obývacího pokoje za jejími zády. Instinkt utéci se v ní hlasitě a mocně ozýval. Snapeovo chování a jeho celé vyzařování ji zastrašovaly dost na to, aby utekla jako malé dítě. Alespoň to měla v úmyslu.
Zjevně přesně viděl, co se v ní odehrává, avšak nepronásledoval ji. Zůstal na místě a řekl: "Neodcházejte," a jeho tón při těchto slovech nebyl ani požadující, ani výhružný, spíše byl smířlivý, skoro prosebný.
Hermiona tedy setrvala. Možná na základě toho, že stále ještě pevně svírala kliku, promlouval dál: "Myslíte to dobře, slečno Grangerová, nemyslete si prosím, že to nevím. Ale mě mrzí tolik věcí."
S porozuměním kývla, i když ani v nejmenším nemohla vědět, co přesně těmito slovy myslel. Ale celkově jí bylo naprosto jasné, že by si to s ním nikdy nevyměnila. Její role v této historce byla ubohá, ale jeho prostě nepředstavitelná.
Hermiona se zhluboka nadechla, a pak řekla, ke svému překvapení zcela klidně: "Pokud to skutečně víte, tak mi nevyhrožujte, profesore Snape. Jsem Vám nyní vydána na pospas…"
Zdvihl ruce v obranném gestu a na chvíli zavřel oči. Jakmile je zase otevřel, kývnul a řekl: "Slibuji Vám to. A přísahám, že Vám nikdy nezkřivím ani vlásek. Promiňte mi můj výbuch."
Napjatě polkla.
Bylo to pravděpodobně poprvé, kdy slyšela omluvu ze Snapeových úst, a to tak jemným tónem, že skoro litovala, že své strachy vyslovila nahlas. Fascinovalo ji, že uměl mluvit takovým způsobem, který sotva dovoloval podsouvat mu cokoli negativního.
Ale jen sotva. Věděla, kdo před ní stojí. Muž, který byl schopen léta klamat Voldemorta.
Ne, v tomto okamžiku pochopila, že se mezi nimi změnilo něco zásadního. Děsilo ji, že se od nynějška musela bát jeho reakcí. Tím se stal Severusem Snapem zase zřetelněji, než si uvědomoval on sám.
Po krátkém váhání zase vstoupila do obývacího pokoje. Ihned vyslovila, čeho si všimla:
"Nemáte stín."
Zareagoval kývnutím a odpověděl: "Já vím, to bylo to první, co mi bylo nápadné. Vy jste se příliš zabývala vlastní paralýzou a zírala na mě jako králík na hada. To Vám pak lecjaký detail může uniknout."
Kdo by to čekal? Její překvapení bylo stále ještě tak velké, že byla ráda, že je schopna jasného myšlení. Možná se jí to podařilo jen kvůli pocitu muset se vzepřít proti jeho špičkování.
Avšak tento komentář si raději odpustila, nechtěla porušit ten křehký mír.
Rozhostilo se mezi nimi nepříjemné mlčení, což Hermioně předně ukázalo, že se bolesti hlavy znovu vrátily. Pláč nebyl k užitku, bolelo to více než v poledne. Toužila po své posteli, po temnu a klidu.
Pronesla tedy, ohlašujíc loučení: "Zítra ráno najdeme Firenze. A napíšu Harrymu, aby sem přišel."
Snape v odpověď jen přikývnul, takže Hermiona pokrčila rameny a zase se obrátila ke dveřím.
"Půjdu spát," ale ani na toto nezareagoval.

"Postavit se do Zapovězeného lesa a pokřikovat není ten nejlepší nápad. Jsem si jistý, že některé obyvatele raději ani nechcete potkat."
Snapeův hlas zněl varovně, a ta skutečnost Hermioně nahnala husí kůži.
Ale jakou jinou možnost zastihnout Firenzeho měla?
"Sovy kentaurům v Zapovězeném lese nic nedoručí. A Minerva na začátku roku vyjádřila, že to je jediná možnost, jak ho kontaktovat mimo vyučování."
V tom okamžiku vystoupil Firenze zpoza stromu, jakoby chtěl potvrdit její slova.
"Dobré ráno, slečno Grangerová," prohledal Hermionino blízké okolí, a pak s lehkou úklonou dodal: "Dobrý den, profesore Snape."
Srdce mladé čarodějky se rozbušilo rychleji, jako vždycky, když jí kentaur potvrdil, že tu Snape skutečně je.
"Dobré ráno, Firenze. Dokážete poznat změnu ve vzezření profesora?" zeptala se Hermiona s nadějí v hlase a bez okolků. Trpělivost ji zřejmě opustila.
Poté, co vstala - bohužel stále trápená nepříjemným bušením v hlavě - zhltnula jen jeden jogurt v kuchyni, v koupelně si svázala vlasy do ohonu a vyčistila si zuby. Hned nato vyběhla na pozemky, což profesor provázel slovy ve výsměšném duchu:
"Neštvěte se tak, slečno Grangerová. Málo spánku, málo stravy, stres. Lékouzelník by Vám jistě jasně řekl, že tím likvidujete své zdraví. Nechci si vzít na svědomí ještě tuto věc."
Šlo o tu naději, která ji hnala. Doufala, že bude potvrzena.
Firenze kouzelníka jednou obešel a pohledem přejížděl stále nahoru a dolů. Nakonec zavrtěl hlavou.
"Ve Vaší tváři vidím, že jste doufala v jinou odpověď, ale ne, jeho aura na mě působí nezměněná."
Hermiona se zhluboka, zklamaně nadechla a její pohled zabloudil ke Snapeovi, který na chvíli zavřel oči. Hned však jen pokrčil rameny a koukl na ni se zdviženými obočími, jako by jí chtěl říct, že to přece věděl.
"Co Vás přimělo k Vaší návštěvě, slečno Grangerová? Co je jiné?" těmito slovy Firenze opět přitáhl její pozornost k sobě.
"Vypadá zase naprosto lidsky, alespoň pro mě. Vidím ho, jako vidím Vás. Ale nemá stín. A ani odraz v zrcadle."
To poslední zjistila ráno, krátce předtím, než vyrazili, a v Hermioně to znovu vyvolalo srovnání s upírem.
Když dodala následující slova, její hlas zřetelně zrcadlil napětí: "Mohu se ho dotknout a on mě. Ale jen mě, ničeho jiného, ani dveří, ani knihy…"
Firenze od Snapea ustoupil o dva kroky a naléhavě jí řekl: "Jděte k němu, dotkněte se ho."
Snape se na ni podíval skepticky, skoro pobaveně, avšak ona zkoušela ten pohled ignorovat a položila ruku na jeho pravou paži. Připustil to.
Firenze hned přišel blíž. Natáhl ruce přesně tam, kde stál Snape, naprosto pomalu, avšak chvilku před tím, než na něho dosáhl, se pohyb změnil.
"Dejte svou ruku dolů," žádal ji teď a jeho pohled setrval přesně na tom místě, kde její ruka ležela. Dlouho.
Konečně se podíval na čarodějku.
"Vy to měníte," řekl tónem, který zněl jako uznání.
"Z místa, kde ležela Vaše ruka, ta šedá na okamžik zmizela."
Hermiona na něho asi zírala dost nechápavě, takže vysvětloval dál: "Ještě nikdy jsem neviděl tak podstatný, přímý vliv člověka na jinou auru, ani jsem o tom neslyšel."
Jeho hlas byl plný úcty, což v Hermioně vyvolalo pocit stísněnosti.
"Člověka, řekl vliv člověka," zašeptal Snape, na něhož zřejmě také působila ta zvláštní nálada.
Chvíli trvalo, než Hermiona pochopila, co tím myslí.
"Jsou jiné bytosti, které mohou mít takový vliv?" zeptala se nyní Hermiona vzrušeně.
"Existují legendy. Néreidky prý měly mít tyto schopnosti, mořské nymfy. Ochránkyně ztroskotalých námořníků a ztracených."
Firenze zavrtěl hlavou.
"To je popis, který v přeneseném smyslu vykazuje jednoznačné paralely k duši profesora Snapea. Slečno Grangerová, myslím, že mezi Vámi a profesorem Snapem působí kouzlo, které je tak zapomenuto, jako Néreidky samotné. Se zánikem řecké kultury zmizela podle příběhů veškerá božstva ze Země. Ale nejen ta. Kouzla té doby byla zapomenuta."
Fascinovaně se zahleděl ke Snapeovi.
"Jsem si jistý, že řešení lze nalézt v antice."
Hermiona se zhluboka nadechla.
"Tolik jsem toho přečetla o antické mytologii, ale nenašla jsem nic, co by skutečně mohlo pomoci. Jsou tam paralely jako návrat z podsvětí, ale nic, co by dokázalo vysvětlit, co se děje s profesorem. Neboť tak, jak se to jeví, jsem se nevydala do podsvětí, abych ho vyhledala."
Kentaur přikývnul.
"Rozumím, že Vy oba chcete to spojení zrušit, ale pochybuji o tom, že to bude možné nebo že najdete řešení v nějaké knize. Je to prastará magie. Zapomenutá. Je to část mého vlastního původu, historie mého druhu. A ani já Vám nemohu říci, o co přesně se tady jedná."
A při těchto větách se najednou projevily Hermioniny obnažené nervy. Chtěla, aby to skončilo.
Chtěla, aby Snape získal svůj život a ona zase ten svůj. Nechtěla se ho bát. A také nechtěla jeho konečnou smrt.
Stres a pozdvižení minulých týdnů zřejmě zcela překrylo jednu věc. Vlastní pozdvižení v jejím nitru. Nyní jí do očí vhrkly slzy tak náhle, až se za to zastyděla: "Říká, že čas je omezený. Dokonce je ten konec v dohlednu. Nejsem součástí toho všeho už dva a půl roku, abych ho nakonec ještě nechala zemřít."
Nejraději by utekla, jednoduše odběhla pryč, aby se alespoň mohla v klidu vybrečet. Avšak místo toho se zadívala do zamyšleného Firenzova obličeje a doufala v nějakou poznámku, která ji popožene vpřed.
"Co se stalo, než se změnilo vzezření profesora Snapea?"
Hermiona polkla. Přemýšlet o včerejším dialogu bylo trapné, dokonce i vůči sobě samotné.
"Řekla jsem, že doufám, že dostane příležitost něco dokázat."
Přímo na ni pohlédl a přemýšlel o těch slovech.
"Zase je to Vaše přání, slečno Grangerová. Jak už jsem jednou říkal, vůle a úmysl. Ať už to kouzlo aplikoval kdokoli, myslím, že je jen ve Vaší moci ho dokončit."
Celá zoufalá se ho zeptala: "Ale jak? Také se toho obávám, ale jak se mi to má podařit, když nevím, co mám dělat?"
"Ale vždyť to víte už dlouho, nebo ne?" zeptal se s jemným úsměvem.
Právě ve chvíli, kdy se naprosto zmatená Hermiona chtěla zeptat, co tím myslí, někde zakřičel pták. Firenze odkráčel směrem ke stromům, zpoza kterých před několika minutami vystoupil. Napjatě poslouchal les.
Pak laskavým hlasem pronesl: "Musím se vrátit zpět ke svému stádu. Na shledanou, slečno Grangerová a profesore Snape," a než na to mohla Hermiona něco říct, byl už pryč.
"Jaké enromní množství získaných poznatků. Na Vašem místě bych se opravdu zlobil, že jsem se pořádně nenasnídal," držkoval Snape.
Obrátila se od něho a spěšně běžela nazpět směrem k hradu.

Minimálně se zdálo, že pochopil, že chtěla mít klid, neboť se ji nepokoušel dohonit a udržoval si značný odstup, dokud nepřišli k hradu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 21. ledna 2018 v 22:54 | Reagovat

Jestli jsem si to nemyslela! Je to prastará magie, tak stará, že ji i kentauři již zapomněli.
Ale! Je snadné hledat a nacházet stopy historie. Ať Hermiona jede do Řecka a hledá v jejich knihovně. Ať se ptá starých lidí, kteří vědí často víc, než na kolik vypadají. Staří námořníci milují pohádky a dokážou skvěle vyprávět.
No a k těm stopám: Keltové žili v Evropě. To víme. Byli dobrými řemeslníky, ovládali různé profese. Mohou za dobu kamennou, železnou i bronzovou. Potom se vytratili. Asi jako Avalon.
Kdo byl v Římě, ví že antická kultura tam také žije dále, i když se tváříme, že ne. Vykopávky jasně ukazují na předměty denní potřeby i válečné vybavení, které se používá dodnes.
Zkrátka a dobře Hermiona i Snape mají naději na budoucnost.
Děkuji za překlad. :-)

2 margareta margareta | 21. ledna 2018 v 23:33 | Reagovat

Já to vidím jako Firenze. Je to o vůli. Pokud si Hermiona bude opravdu silně přát, aby Severus obživnul, obživne. Ale to přání by muselo být tak silné, že by přehlušilo všechna ostatní přání. Musela by to chtít víc než cokoliv jiného.
A to asi bude ještě problém, protože jí to ještě nedošlo a Severus nepomáhá.
To jsem zvědavá,komu z nich ta Firenzeho poznámka dojde jako prvnímu a jak na to pak zareaguje ten druhý! ;-)  ;-)
Děkuji za pěkné čtení, moc mě to baví! :-P

3 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 23. ledna 2018 v 19:39 | Reagovat

[1]: Sisi: Takže tím zřejmě vzniká i naděje pro čtenářky této povídky, že se slib HG/SS opravdu naplní. 8-)

[2]: Margareta: Co si přeje, to má... Jen kdyby o tom věděla ona sama, že? 8-O Díky za díky, jsem ráda, že se Ti příběh líbí. Ještě je dost co vyprávět. :-)

4 Michelle Michelle | 23. ledna 2018 v 22:18 | Reagovat

Souhlasím s Margaretou, chce to konkrétní silné přání.. osobní motivaci, ne jem nějaká neurčitá touha pomoci z úcty.. musí ji na tom osobně záležet..
Díky za další kapitolu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.