Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Symbiose 14 P16

25. ledna 2018 v 20:00 |  Vestilia
14. Na konci se silami

Harry nereagoval na sovu, kterou mu poslala po návratu ze Zapovězeného lesa, a tak se později odpoledne spontánně rozhodla, že se do Londýna přemístí bez předchozí domluvy. Hermiona zase četla celý den od chvíle, kdy se po neuspokojivém rozhovoru s Firenzem vrátila do svého bytu. Už teď byla dost unavená na to, aby jen padla do postele.


Začínala tušit, že bolest hlavy nemá nic společného s napětím z předchozího dne, nýbrž je spíše předzvěstí nachlazení. Teď už ji bolelo i v krku a to natolik, že vždy účinný lektvar, který si vzala před hodinou, téměř nevykázal žádný účinek. Dveře se otevřely jen krátce na to, co zazvonila, avšak neudělala to osoba, v kterou Hermiona doufala.
"Ginny," vyrazila ze sebe Hermiona skoro vyděšeně, neboť měla potřebu nutně informovat Harryho o aktuálním dění ohledně Snapea. Ten byl celý den nápadně zticha, avšak Hermioně jednoduše chyběla síla starat se ještě o jeho duševní rozpoložení.
Rudovláska se na ni udiveně podívala, a Hermiona se zeptala o něco klidněji? "Je tady Harry?"
Ginny zakroutila hlavou a značně soucitným tónem řekla: "Ne, je na cestách. Ale víš, co? Můžeš mluvit i se mnou. Já to totiž taky vím."
Na chvilku se Hermiona sama sebe zeptala, jestli Harry opravdu mluví se svou ženou o všem, co by podle Snapea mělo zůstat tajemstvím. Výraz jejího obličeje byl zřejmě dost pochybovačný, neboť Ginny to doplnila: "Hermiono, Ron je můj bratr a včera po Vašem setkání byl tady. Ale víš, že to, že je můj bratr, neznamená, že tady nejsem taky pro tebe, pro svou kamarádku…"
Ron. Opravdu se stalo, že zaměření na Snapeovu záchranu bylo natolik silné, že jí dalo po celý den zapomenout na včerejší rozchod? To nemohlo být normální. A tak ji zase přepadly slzy.
Její přítelkyně ji ihned objala, vtáhla ji s sebou do domu a v dalších minutách utěšovala Hermionu v obýváku v jejím láskobolu, který však už ani nepociťovala. Ve skutečnosti plakala kvůli chaosu, který ji zdáse ovládal.
Snape zůstal v chodbě, avšak z jejích myšlenek bohužel nezmizel.

Později se otevřely domovní dveře a Harry volal svou ženu. Ginny vstala ze sedačky a šla za ním na chodbu. Tiše ke svému muži promlouvala, a on za chvilku přišel k Hermioně do obývacího pokoje. Jeho žena k Hermionině velké úlevě odešla směrem do kuchyně. Nyní do místnosti vstoupil také Snape.
Harry řekl: "Byl jsem u Rona…," avšak Hermiona ho přerušila rozhodným zavrtěním hlavou. O to přece vůbec nešlo.
"Profesor Snape je zase víc tady. Můžu se ho dotknout," řekla uštvaně dřív, než se snad mohla vrátit Ginny.
"Co?"
"Zachránce magického světa disponuje vpravdě působivým darem porozumění."
S těmito slovy přistoupil profesor těsně k Hermioně a ona sebou mocně škubla, když jí rukou projel vlasy a uhladil jí je za ucho.
Harry uviděl pohyb jejích kudrn, přicházející zdánlivě odnikud, a zavrávoral.
"U Merlina," vyrazil ze sebe zděšeně.
Hermiona mlčky kývla, zdálo se jí, že se okolo ní motá svět a bylo jí velice nevolno. Právě v momentu, kdy chtěl Harry promluvit, se do pokoje vrátila Ginny s podnosem.
Hermiona vypila svůj šálek čaje, a ihned poté se omluvila, že se nyní musí vrátit do Bradavic. Byla neuvěřitelně unavená.
Ginny protestovala, řekla, že prý přece právě přišla a ani si spolu nepromluvily, avšak Harry přerušil všechny její pokusy přesvědčovat Hermionu o tom, aby zůstala. Řekl: "Zítra večer se za tebou stavím."
A s tím se Hermiona rozloučila.

Cesta přes pozemky se Snapem v závěsu byla tichá jako vždy, avšak jakmile vstoupili do bytu, řekla Hermiona nezněle: "Jdu do koupelny."
Už měla pocit, že každá jedna kost ji bolí a vana se jí zdála jako místo, kde by se mohla cítit alespoň zpola dobře. Skoro došla k příslušným dveřím, když Snape vyčítavě prohodil: "Jdete mi z cesty."
Hermiona na jeden nádech zavřela oči, a pak mu vmetla nazpět: "Ne, jdu do koupelny. Sem tam existují momenty, které s Vámi sdílet nechci."
"Řekla jste, že si přejete, abych žil, a jakmile jsem tohoto stavu dosáhnul minimálně z Vaší perspektivy, téměř mě ignorujete. Vyhýbáte se mi, jste z mé přítomnosti zoufalá."
Jeho hlas přetékal zlostí, kterou se mu obtížně dařilo skrývat.
Přepadla ji zimnice.
"Vaše zklamání z tohoto chybného předpokladu mi lichotí."
V reakci na tuto unaveně vyslovenou provokaci se zhluboka nadechl a nutkavě žádal: "Nevysmívejte se mi!"
Hermiona se obávala, že tento rozhovor potrvá zřejmě déle, a šla tedy vzdychajíc do obývacího pokoje.
"Nevysmívám se. Prosím, není mi dobře, profesore…"
"Velmi laciná výmluva."
A nyní už se ucho pomyslného hrnce utrhlo. Ráda by zakřičela, avšak její bolící krk to nedovolil.
"Ne, žádná výmluva. Něco na mě leze a s menší vztahovačností byste si toho možná už všiml. Nemluvím, protože mluvit nemůžu."
Na moment zmlkla a uvědomila si, že to nebyla pravda, ne zcela, ne jen to.
Jeho přítomnost, téměř z masa a krve, ji opravdu zneklidňovala. Ona však ignorovala toto iritující poznání, vždyť si byla jistá, že to nemělo co dělat s odmítnutím. To ji mátlo ještě více.
Jako by se chtěla zbavit přímo toho, vylétla z ní slova: "Jde vždycky jenom o Vás. Úplnou náhodou mám svůj život, který je od prosince v troskách a teď nemůžu být ani nemocná, aniž byste si něco z toho nevztáhl na sebe."
A s myšlenkou, že si opravdu přeje, aby zmizel a nechal ji alespoň v klidu trpět, sjela na pohovku.
Její tělo, jako by čekalo na tento okamžik klidu, se začalo neuvěřitelně klepat, ale ona se ani nedokázala přimět k tomu, aby sáhla po vlněné dece, a své tělo proto jen stulila do klubíčka. To bylo to poslední, co ještě vnímala. Ztratila vědomí.


Neměla tušení, kde se nachází, zjevně v nějakém obytném prostoru, velmi hezkém a světlém, ale byla si jistá, že tam ještě nikdy předtím nebyla. Sluneční paprsky dopadaly na pohodlnou, světle šedou sedačku, na které ležela.
Rozčileně se posadila, a pak vstala úplně. Prkenná podlaha vrzala pod jejími kroky.
Pohled z okna jí to konečně prozradil. To byl dům v Prasinkách. Důkladněji prohlédla místnost a objevila své vlastní věci, obrazy, vázy, tady na konferenčním stolku ležela jedna z jejích oblíbených knih.
Co se tu k sakru dělo? Kdy se sem nastěhovala? To poslední, na co si pamatovala, byl rozhovor se Snapem. Ten egoista.
Trvalo několik vteřin, než si uvědomila, že myšlenka na něho ho nepřivolala. Otočila se jednou dokola a prohlížela každý koutek pokoje. Nebyl tam.
"Profesore Snape?" zeptala se do místnosti. Bez odpovědi. Nebyl tam!
Zděsila se, když si uvědomila, že to vlastně bylo její přání, aby zmizel. A vždycky to byla její přání, která na jeho stavu něco změnila.
Byl pryč. Najednou si tím byla nesnesitelně jistá. S konečnou platností zemřel.
Slzy jí vhrkly do očí, a právě když chtěla zoufat, ozvalo se klepání na domovní dveře. Vstoupila do cizí chodby a otevřela je. Před ní stál Harry a starostlivě se na ni díval.
"Hermiono, co jen to provádíš?"
Vzlykla.
"Je pryč, Harry. Volala jsem ho, ale nepřišel ke mně."
Harry na ni soucitně pohlédl.
"Všechno se spraví…," řekl uklidňujícím hlasem, avšak ona mu skočila do řeči.
"Ne, copak nerozumíš? Je pryč a už nikdy nepřijde."
Rozplakala se a najednou uslyšela Minervin hlas: "Ach jéje, rozchod s Ronaldem jí zřejmě hodně přitížil. Jsi si jistý, že mu také nemám poslat sovu, Harry?"
Kde byla Minerva? Hermiona se znovu ohlížela okolo sebe a tímto pohybem se obraz rozmazal a pokroutil se tak, že se jí z toho navalovalo. Objevila se na ošetřovně, místnost byla jen spoře osvětlena.
Harry seděl na okraji její postele a právě říkal ředitelce, stojící vedle něho: "Nemyslím si. Můžu na chvíli mluvit s Hermionou o samotě?"
Proč ji jednoduše neposlouchal? Zopakovala to ještě jednou, naprosto zoufale.
"Je pryč a je to moje vina. Přála jsem si, ať mě nechá na pokoji. Přála jsem si…"
Někdo se opatrně dotknul jejího pravého ramene.
"Jsem tady, slečno Grangerová," oznámil jí Snapeův tichý hlas, že to asi byla jeho ruka, spočívající na jejím rameni. Otočila hlavu napravo a opravdu ho viděla stát vedle své postele.
"Máte rumunskou chřipku a měla byste spát," řekl nezvykle jemným hlasem.
Kývla - a zasténala, tolik ji bolela hlava. Přesto nedokázala potlačit úlevný úsměv. Oči se jí samy zavřely.
Nyní řekl také Harry: "Vyspi se, Hermiono. Jsi velmi nemocná. Buď ráda, že si o tebe Minerva dělala starosti, protože tě neviděla celý den, a vydala se do tvého bytu. Proč jsi prve neřekla, že je ti tak zle? Měla jsi velmi vysokou horečku a Poppy se vyjádřila, že s rumunskou chřipkou není žádná legrace."
U Harryho a Ginny jí ještě nebylo ani zdaleka tak špatně. Avšak sílu, říct mu to, už neměla.
K jejímu bezbřehému překvapení řekl Snape: "Doufám, že víte, jak zatěžko mi je souhlasit s Potterem, ale v tomto případě to zřejmě musím učinit. Proč jste nic neřekla? Proč mě necháte napřed jednat jako nějakého bezohledného egoistu?"
Také na to nemohla odpovědět nic, neboť ihned usnula.

Když se příště probudila, stalo se to přímo, bez zacházky do rozrušujících horečnatých fantazií. A ten strach byl stejně zase tady. Avšak s myšlenkou, že by profesor Snape opravdu mohl zmizet, se objevil vedle její postele.
Zřejmě si dělal starosti, když se optal: "Daří se Vám lépe?"
Nechtěla znovu udělat tu chybu a hýbat hlavou, takže to zkusila s "ano", ale spíš to jen zahrčelo.
Přikývnul.
Trošku ji zmátlo, když pak odešel směrem k východu, avšak porozuměla tomu, když poznala, že jen testoval, jestli jsou sami. Jak je to od něj milé, že dává pozor na to, aby u svých zdánlivých rozhovorů sama se sebou nebyla zpozorována.
Znovu přistoupil k její posteli a řekl: "Jsem mrtvý už skoro tři roky a absolutně to není Vaše vina. Dva roky jsem tak nějak u Vás, a pokud jste minulý večer opravdu poprvé myslela na to, že mám zmizet, tak jste podle mě bláznivá. Nebo také masochistická."
Než pokračoval, zhluboka se nadechnul.
"Již jsem říkal, že vím, že se snažíte, ve skutečnosti jsem si však vědom toho, že je to daleko více, než snaha. Opravdu děláte všechno, co je možné, abyste mi pomohla. Proto nikdy nemůže být Vaše vina, pokud někdy přesto skončím na onom světě. Jsem mrtvý. Mrtvější už být nemůžu, takže si to nikdy nevyčítejte."
Váhavě kývla, ale jen jako znamení, že tomu rozuměla, pak s velkým úsilím řekla: "Rozumím, co tím myslíte, ale tak to fungovat nebude. Je v mojí moci - "
Přerušil ji učeným tónem.
"To je pouze domněnka."
"Tomu ani Vy sám nevěříte."
Záhadně se na ni zahleděl, po několik vteřin, než nakonec, opravdu ledově pronesl: "Nebudu o tom s Vámi diskutovat, Vaše pocity viny jsou nepřiměřené. Děláte toho dost."
Po další pauze řekl: "Je Vám doufám jasné, že popřu, že jsem vůči Vám vyslovil takováto slova? Chvála by Vám jen stoupla do hlavy."
Musela se rozesmát, sice bez hlasu, ale smála se.
"Jako vyrovnání zapomenu na Vaši narážku na téma vztahovačnost. Takto jsem volný a odhlédnu od tohoto zřejmého nesprávného posouzení."
Téměř neznatelně kývla a usmívala se, a pak znovu podlehla nemilosrdné únavě. Oči se jí zase zavřely. Zeptala se sama sebe ještě, jestli bude někdy zase čilá.
Rumunská chřipka?
Uvnitř její mysli vytanulo, co věděla o symptomech a spouštěčech této nemoci, neboť samozřejmě znala odpovídající hojivý lektvar, který do ní Poppy někdy, nějak musela vpravit. Velmi krátká inkubační doba, spouštěče mohou několik týdnů přežít i na anorganických nosičích. Zjevně byla jedinou infikovanou v hradě, neboť na ošetřovně už nikdo jiný neležel, musela se nakazit mimo školu.
Chvíli přemýšlela, a pak ji to zasáhlo jako blesk. Pan Banges měl kašel. A ten nekooperativní dodavatel pocházel z Rumunska. Avšak této myšlence se věnovala jen chvilku.

Snape uznal její nasazení, upřímně a přímo. K čemu ještě může být chřipka dobrá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 margareta margareta | 28. ledna 2018 v 16:10 | Reagovat

Měl štěstí, že byla tak oslabená, jinak by ho určitě už něčím aspoň imaginárně přetáhla, mizeru. Když mu řekla, že je jí blbě, nevěřil a vztekal se, že ho ignoruje. A pak jí svou bezohlednou aroganci ještě dal za vinu! Jakmile se uzdraví, vážně by měla zkusit, jestli ho může něčím praštit!
Aspoň se pak částečně omluvil, i když to znělo spíš jako urážka. Ale to je prostě on!
Děkuji za kapitolu a těším se na další! :-D  Pomůže jí Harry nebo ředitelka? A dozví se to Ron? :-!

2 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 29. ledna 2018 v 20:32 | Reagovat

[1]: Margareta: Cheche, pravda, proč to ještě nezkusila? Celkem by si to zasloužil. 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.