close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Symbiose 15 P16

28. ledna 2018 v 20:00 |  Vestilia
15. Jeden pohled řekne více než 1000 slov

Uběhly dva dny, po které Hermiona většinu času na ošetřovně prospala, a třetího dne se mohla vrátit do svého bytu. Za dodržení přísných pravidel - jedno z nich byl klid na lůžku.
Minerva jí důkladně vyčinila, aby v budoucnu více dávala pozor na sebe a své zdraví. Bylo to tak, jak říkal Harry; ředitelku zneklidnilo to, že se Hermiona neobjevila u žádného jídla ve Velké síni. Vydala se tedy k jejímu bytu a našla ji tam na pohovce v bezvědomí a se čtyřicetistupňovou horečkou.


Poté, co se o Hermionu na ošetřovně postarala Poppy, poslala Minerva sovu Harrymu. U Rona si po krátkém rozhovoru z předchozího dne nebyla jistá, a prozatím ho tedy neinformovala, za což jí byla Hermiona nevýslovně vděčná. Rona by u sebe nechtěla, i když by se to mezitím mohlo zdát jiné.
Byla naprosto hysterická, pevně věřila, že Snape už tu není. Zbláznila se. Měla strach, že by tu už někdy prostě nebyl. Tento strach byl jiný než strach z neúspěchu.
"Už jste zase při jasném vědomí? Tedy minimálně tak, jak u Vás lze o jasném vědomí mluvit?"
Polekaně se otočila. Stál nyní přesně naproti ní a kriticky si ji přeměřoval pohledem. Její odpovědí bylo pouhé kývnutí.
"Hlas se Vám ještě nevrátil?" zeptal se nato povýšeně.
"Ne," řekla pevně.
Prošel okolo ní a rozhlížel se v obývacím pokoji.
"Co se vlastně stalo s domem v Prasinkách?" zeptal se naprosto náhle. Chvíli trvalo, než Hermiona otázce porozuměla.
"Co se s ním mělo stát?"
Pokrčil rameny.
"No, čarodějka, která tvrdí něco o životě v troskách, raději vegetuje v učitelském bytě, místo aby si něco obstarala - "
Přerušila ho hlasitěji, než zamýšlela:
"To se Vás netýká."
Snape souhlasně kývl.
"Ještě dva dny zpátky jsem si to také myslel. Ale pak jste ze mě chtěla udělat obětního beránka. A já nejsem připraven tuto roli převzít."
Rozzuřeně zalapala po dechu, což ho přimělo si přisadit: "Šetřete si dech. Nikdy jsem Vám nebránil v získání toho domu."
Odhadoval její reakci.
"Spíše to bylo skutečností, že jste neměla koule na to, abyste Weasleymu řekla, že byste chtěla ten dům raději napsat jen na své jméno."
To, co právě cítila, by se nejlépe dalo popsat jako šok, což Snape ihned komentoval pobaveným: "Trefa?"
Zděšeně se od něj odvrátila. Byla pro něj naprosto čitelná.
O poznání neutrálněji, každopádně bez výsměchu, pronesl:
"Kupte ten dům, napište Tristanovi a poproste ho o rozhovor o Vašich rodičích. Nezaměřujte se na mou situaci z pocitu viny, abyste mi to potom předhazovala."
Hermiona došla k pohovce a vyčerpaně se na ni složila.
"A to jsem si na chvíli myslela, že o mě víte všechno," vzdychla.
Ten zatracený lektvar. Jak je možné, že už zase musí bojovat s únavou?
"Vím o Vás téměř všechno," souhlasil se značným zadostiučiněním.
"O tom pochybuji. Jinak byste si nemyslel, že mi jde jen o můj pocit viny -"
Téměř se plácla rukou, čímž vyjádřila, že neměla mluvit dál.
"Pocit viny, ctižádost, potřeba to rozlousknout nebo Váš syndrom pomocnice, jaký je v tom rozdíl?"
Hermiona zakroutila hlavou, zatímco on svá slova ze sebe doslova zlostně vyrážel.
"Co se teď s Vámi zase děje?" zeptala se na konec rozčileně.
"Pořád to stejné, Grangerová. Chci svůj klid. Kupte pro Merlina ten dům, najdětě své rodiče a u toho všeho na mě zapomeňte. Možná tkví to tajemství v tom. Možná je to ten teriér, který mi brání ve smrti."
Hleděla na něho udiveně.
"Je to opravdu to, co chcete?"
Vystrčil bradu skoro dětinským způsobem a přikývl. Jeho otec tedy byl žalostně hrdý? Měla by jakési tušení, že jeho vlastnost byla poděděná.
Únava jako by byla odvátá. Rozhořčeně vstala, došla několika kroky až ke dveřím obývacího pokoje a vší silou je za sebou zapráskla.

Jedenáct hodin, studenti byli ve vyučování, profesoři také, minimálně ti, kteří neměli celý týden neschopenku. Což byli všichni až na Hermionu. K čertu s odpočinkem v posteli.
Odešla do sovince a u psacího stolu - který vlastně nikdo nikdy nepoužíval, protože zápach ptačích výkalů byl téměř nesnesitelný - sepsala tři dopisy. Jeden Harrymu, jeden makléři a jeden Tristanovi. Neboť Snape měl tak trochu pravdu.

Odpoledne se s Harrym podle své prosby v dopise setkala ve vesnici. Stáli před Hermioniným domem snů. Zřídkakdy jí to označení přišlo tak odpovídající.
"Tak ráda bych ho koupila, Harry. Ale co myslíš, jak moc to zhorší šanci, že se mnou Ron kdy bude znovu mluvit? Vždyť to měl být náš společný dům."
Její přítel se zhluboka nadechl.
"Myslím, že by ho to fakt naštvalo. A na dost dlouho. Ale naštvaný je tak jako tak."
"Myslíš, že se mnou stejně už nikdy mluvit nebude?" zeptala se ani zcela vážně, ani v žertu.
"Nebuď hloupá, na to jsme toho spolu prožili příliš mnoho. A ještě dneska nás toho hodně spojuje."
Avšak s povzdechem dodal: "Ale ne, já bych ho nekupoval."
Hermiona přikývla. Bylo by to špatně a ona to věděla. To bylo zřejmě také důvodem, proč svého makléře v dopise už prosila o další možné alternativy.
Takže tento dům ne.
Téma změnila velmi tvrdě a ani se nesnažila to nijak zjemnit.
"Profesor Snape říká, že chce zemřít," informovala Harryho tichým hlasem. Ne kvůli nebezpečí, že by je někdo mohl slyšet, byli na ulici úplně sami. Šlo jí víc o to, aby chvění jejího hlasu nebylo příliš patrné.
Snape se neobjevil, ačkoli o něm začala hovořit. Možná proto, že z jejího ducha po celý den nezmizel ani na chvilku. Jistě ještě dřepěl v jejím obývacím pokoji.
"Takhle to řekl?" zeptal se Harry se zděšením v hlase. Odkývala mu to.
"Více méně, ano. Říká, že chce svůj klid. A já že na něho mám zapomenout, protože jsem to možná já, která mu brání umřít."
Podívala se do jeho naprosto překvapeného obličeje a jeho další otázka zrcadlila tentýž pocit.
"Teď najednou?"
Hermiona se posadila na nízkou zídku, tak unavená, že z ní ani neodhrnula sníh.
"Najednou ne. Říkal to už víckrát, jen ne tak … drasticky a s konečnou platností. Nebo jsem nepoznala, nakolik vážně to myslí."
Harry polkl.
"To jsi mi nikdy nevyprávěla -"
Nenechala ho dokončit větu.
"Vždycky byl u toho. Nešlo to."
Celý jeho obličej se stal jednou jedinou otázkou.
"Kde je teď?"
Pokrčila rameny: "U mě v obýváku. Dobrý důvod se té místnosti vyhnout. Vůbec se mu nebude líbit, že jsem se jím půl dne v myšlenkách zabývala."
Váhavě přikývl, ale předtím jí věnoval skeptický pohled. "Co chceš dělat teď?"
Smutně se usmála: "Nejsem už v pozici, kdy bych mohla udělat něco, co on kategoricky odmítá - "
Harry ihned porozuměl tomu, co tím chtěla říct.
"Copak ti nějak hrozil?" skočil jí popuzeně do řeči.
"Ne přímo. Dokonce se omlouval, ale věř mi, že příliš nestojím o to, ho provokovat. Jeho nálada není lepší než za jeho života.
Především přestanu s hledáním. Firenze mi stejně říkal, že řešení sotva v nějaké knize najdu."
Jeho rozčilený pohled jí připomněl, že o tomto rozhovoru ještě nic nevěděl, a tak mu svěřila vše o setkání v Zapovězeném lese.
Nakonec - slunce už dávno zašlo a dost se ochladilo - řekla: "Budu ráda, když budeš číst dál. Já teď budu předstírat, že dělám, co chce on. Můžu jenom doufat, že svůj názor změní."
Podívala se na Harryho a zastřeným hlasem dodala: "Je to moje vina."
Zašklebil se.
"Tato věta mi přijde velmi známá."
"To není vtipné. Vyčítala jsem mu, že je zaměřený jen na sebe. A že může za to, že já sama už nemám žádný život."
Ke svému zděšení teď opravdu začala plakat. Harry k ní přistoupil, objal ji a tiše řekl: "Jste zvláštní dvojka."
Odporovat nemohla. Tak jen převedla řeč jinam. K něčemu, co bylo třeba prohovořit ve Snapeově nepřítomnosti.
"Harry, prokázal bys mi ještě jednu laskavost?" zeptala se ještě v jeho objetí. Odpověděl střelhbitě a zřetelně kývl.
"Samozřejmě," pronesl pak také jasně a rozhodně.
"Jeho matka zmizela někdy po tom, co se stal Smrtijedem. Můžeš o tom něco vypátrat? A napsat mi výsledek?"
A znovu, bez váhání? "Samozřejmě, postarám se o to."
Chlad se prodíral vrstvami jejího oblečení, náhle nemohla potlačit chvění, načež její přítel reagoval: "Doprovodím tě do hradu."
Zhruba za deset minut stáli před dveřmi do Hermionina bytu.
"Mám jít ještě s tebou dovnitř?" zeptal se Harry s upřímnou péčí, ale Hermiona jen zakroutila hlavou a jemně se usmála.
"Ginny už na tebe jistě čeká s večeří. Já to zvládnu."
Ulevilo se jí, že mu tato odpověď stačila a rozloučil se.
Jak si předsevzala, obývacímu pokoji se vyhnula. Stále ještě byla dost nemocná na to, aby bez špatného svědomí zavolala domácího skřítka - jak požadovala Minerva - a povečeřela v posteli. Jakmile odstavila podnos bokem a zhasla světlo, usnula.
Dveře od ložnice nechala pro všechny případy otevřené.

Hermiona si byla jistá, že v tom nešťastném případě, kdy by o něm opravdu znovu snila, Snape pokoj co nejrychleji opustí. Stejně tak v případě, když si na něho vzpomene bezprostředně po probuzení - což se stalo. Avšak on se neobjevil, byl už tu, stál sotva dva kroky od její postele a shlížel na ni. Víc to tušila, než věděla, neboť v ložnici vládlo ještě příliš velké šero na to, aby rozeznala jeho obličej nebo dokonce jeho výraz.
Hůlku měla položenou na nočním stolku. Ohromilo ji zjištění, že v posledních dnech, po změně jeho vzezření, ani nepomyslela na to, že vyzkouší, jestli na něho nyní působí kouzla. No, v případě pochyb to bude muset hned otestovat.
Hermiona se pomalu posadila a vzala si hůlku. Mávnutím odhrnula závěsy. Ať už si myslel cokoli, stále ještě to nepoznala, neboť výraz jeho obličeje byl neproniknutelný. Ale nyní alespoň věděla, že se na ni opravdu díval. Jeho pohled spočíval na její tváři, avšak jejím očím se vyhýbal.
Chvíli pokračovala v mlčení, ale jen chvíli.
"Smím Vás beztrestně oslovit, nebo to znamená už příliš mnoho pozornosti?"
V jejím hlase při tom bylo patrné napětí.
Nyní jeho oči zabloudily k Hermioniným.
"Proč o mně musíte ještě také snít?" zeptal se téměř zoufale.
Hermiona pokrčila rameny a už chtěla odvětit, že vždycky problémy řeší až do noci, ale ještě včas ji napadlo, že jí předtím vyčítal, že v něm vidí jen nevyřešenou úlohu.
A to nebyla pravda. Byl mnohem víc. Stal se pro ni každodenností, o což v žádném případě nechtěla přijít. Bylo by jistě příjemnější, kdyby se neobjevoval vždycky tak náhle, ale zcela zmizet by určitě neměl. A právě tuto myšlenku nyní vyslovila, a bohužel se při tom příliš neovládala.
"Nechci, abyste zemřel," řekla zastřeným hlasem, neboť už sama myšlenka, že by někdy mohl být pryč, ta myšlenka, že přesně to bylo jeho přáním, jí vháněla slzy do očí. A zřejmě díky ní o něm také snila.
Avšak on, místo aby ji ihned pokáral za její plačtivost a strašnou přecitlivělost, si pořádně povzdechl. Na chvíli zavřel oči, a pak tiše pronesl: "S Vámi se to nedá vydržet."
Jeho slova ji natolik zasáhla, že začala skutečně plakat. Naučila se ho mít ráda, a jeho odmítnutí zvládala těžce.
"Co zásadního dělám tak špatně?" zakřičela na něho, sama překvapená.
Skoro jí přišlo, že se jeho tvář trochu vyjasnila, jako by si tu situaci uvědomil teprve nyní. Podíval se na ni a jeho rty se stáhly do křivého úšklebku. Na okamžik si byla jistá, že se jí vysměje. Ano, Snape na ni vysloveně shlížel a vysmíval se jí.
Avšak když zlost začala hledat, kudy uteče, řekl: "Necháváte mě vě víře, že Vám na mně skutečně trochu záleží. Staráte se o to, že vyhlídka na osamělý život v odlehlém domě v klidu, po kterém věčně toužím, mi už nepřijde tak lákavá."
Snape ta slova vyslovil s takovou porcí pohrdání, že trvalo několik vteřin, než konečně porozuměla jejich obsahu. Aniž by o tom přemýšlela, pronesla tiché "Děkuji.", což ho přimělo k bleskové reakci.
"Neděkujte mi ještě taky za to, že se tady zesměšňuji."
Hermiona si odfrkla, kroutíc hlavou.
"Můžete mi říct, co tady právě bylo směšné?"
Snape našpulil rty způsobem pro čarodějku už důvěrně známým. Byla si jistá, že to uvozuje pořádnou porci škodolibosti, kterou na ni vychrstne, a se svou domněnkou měla pravdu.
"Právě jsem přiznal, že si vážím společnosti nesnesitelné šprtky. Právě jsem vyslovil, že její společnosti dokonce dávám přednost před tou nejpříjemnější společností vůbec, tedy před svou vlastní. Co by mohlo být směšnější?"
Na její tvář se vkradl úsměv, začínající smích ještě taktak dokázala potlačit.
"Odpověď by nemohla být jednodušší. Mám totiž ráda Váš způsob humoru - a to je humor, o tom už nemám pochyb, milujete provokace. Váš humor se vždy zlomyslně a výsměšně strefuje do Vašeho okolí, a tím momentálně ve většině případů do mě. Není ještě směšnější, že se vědomě nechám zesměšňovat a jsem k tomu svolná?"
Viděla, jak po těchto slovech ztěžka polkl, zjevně přetížený, a pokračovala v promluvě, aniž by do detailu promýšlela každé jednotlivé slovo.
"Sním o Vás, protože jste pro mě důležitý. Cením si Vaší přítomnosti, a když mi řeknete, že chcete zemřít, připadne mi to prostě strašné. Sním o tom, že Vás v panice hledám, protože jste zmizel. Nebo o tak strašně banálních věcech, jako že spolu s Vámi sedím u čaje a povídáme si o životě. To bych si opravdu přála, ačkoli se obávám, že na to nikdy nedojde."
Snape přikývl a triumfálně si přisadil: "Protože také máte za nepravděpodobné, že přežiji."
A přece se teď rozesmála, i kvůli tónu, který použil. Chyběl už jen ukazováček, kterým by na ni mířil, a slova 'Aha, já jsem to věděl!', a obrázek žalobce, kterému se podařilo podezřelého zamotat do vlastních nesrovnalostí, by byl perfektní. Jeho tvář se zachmuřila, a ona vysvětlovala, obtížně se ovládajíc: "Ne, jen považuji za nepravděpodobné, že byste mi otevřel dveře."
Snape se zatvrdil a pronesl naprosto vážně: "Pak jste mě však neposlouchala. Otevřel bych Vám dveře. Jen si nejsem jistý, jestli by od Vás bylo moudré, abyste také vešla dovnitř."
Po těchto slovech naznačil úklonu a opustil místnost. Hermiona na něho ohromeně zírala.

Po všem, co jí předchozího dne sdělil, zvažovala, že se na tato slova nezeptá, aby ho nehnala do rohu. Vydrželo jí to však jen chvilku a po několika vteřinách vstala, přehodila přes sebe župan a došla do obýváku za ním.
"Měl byste začít psát knihy, za způsob, jakým zvyšujete napětí, byste třeba mohl dostat i nobelovku," řekla velice nejistě a s otázkou v hlase, což se k těm slovům nějak nehodilo.
Snape stál u okna, zády k ní, a díval se ven. Na svou odpověď si dopřál tolik času, že už s ní ani nepočítala, když začal hovořit.
"Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Nyní nelze posoudit, jestli tuto radu více potřebujete Vy nebo já."
Zhluboka se nadechla a řekla: "Mluvíte v hádankách."
Otočil se k ní.
"Často se ptám, co je nesnesitelnější - Vaše naivita nebo můj strach, že to je vše, co dokážete."
Mluvil tiše, což v ní vyvolalo pocit hrozící pohromy, neboť taková byla její zkušenost, kterou získala po šesti letech jeho vyučování.
Během mlčení asi o té otázce opravdu přemýšlel, neboť ji následně zodpověděl.

"Zřejmě to druhé, neboť jinak bych to asi nevyslovil. Řeknu Vám ještě jedno přísloví. Jeden pohled řekne více než 1000 slov. Pro Vás to platí jen velmi jednostranně. Jste otevřenou knihou, z Vašeho obličeje lze vyčíst všechno. Ale Vy sama se tak fascinujícím způsobem málo díváte. To je téměř děsivé a vpravdě politováníhodné."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 28. ledna 2018 v 23:42 | Reagovat

Děkuji, to byla nádhrená kapitola. trošku jsem si u ní i pobrečela, ale tím dobrým způsobem, že bych moc chtěla, aby byli spolu a šťastní. :-)

2 margareta margareta | 29. ledna 2018 v 15:28 | Reagovat

Že se Hermiona málo dívá, v tom s ním souhlasím. Jinak by si už musela všimnout, jak se vytrácí jeho vůle odejít a zároveň jak vzrůstá jeho strach, že to ona bude ta, co odejde. Že ho přivede zpět a pak ho opustí. No, nejspíš se on sám taky špatně dívá, jinak by už postřehl její zvyšující se závislost na jeho přítomnosti. :-D
Moc děkuji a čekám na další díl! :-P  :-D

3 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 29. ledna 2018 v 20:35 | Reagovat

[1]: [2]: Sisi, Margareta: Ou yees, děvčata, Hermiona něco nevidí! Dobrák Severus jí to vysvětlí už příště. Naše příště je ve čtvrtek! 8-)  Přijďte. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.