Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Im Buch und in der Wirklichkeit P18 2

18. února 2018 v 20:00 |  Lydia
Díl 2

Už půl hodiny psala do knih autogramy a odpovídala na další dotazy, a obchůdek se postupně vyprazdňoval.
Cassie už chvíli stála vedle Hermiony, která se neúnavně a přátelsky věnovala svým vděčným a nadšeným čtenářkám, a pak se na ni téměř mateřsky podívala.



"Dáš si ještě čaj, Hermiono? Vypadáš vyčerpaně a venku sice už neprší, ale pořád je tam zima. Čaj tě zahřeje na cestu domů a udělá ti dobře," řekla a Hermiona se na ni usmála se souhlasem v očích.

"Ano, prosím, to je skvělý nápad. Děkuji," kývla vděčně a znovu se otočila ke stolu, kde už k ní byla přisunuta další kniha.
Za chvilku už to bude pro dnešní večer vše. V obchodě už nebylo moc lidí. Jen tři, abychom byli přesní. Ještě třikrát napíše své jméno. Pak přijde čaj a u čaje ještě malé popovídání s Cassií, a pak už domů a do své teplé, měkké, pohodlné postele. Už teď se na to toužebně těšila.

Ony tři autogramy zvládla rychle. Tři zbývající dámy na ní viděly, jak je vyčerpaná. Už na ni bezohledně nedotíraly dalšími otázkami a místo toho si jen nechaly rychle podepsat své knihy, aby následně opustily knihkupectví s několika málo slovy na rozloučenou a s upřímným díkem za vydařený večer.
Obchod byl tedy konečně zase prázdný, a autorské čtení tímto uzavřeno. Hermiona se ohlédla po Cassii a také po čaji.

Velice se polekala, když zaslechla tichý zvuk, který vznikne, když se po stole posune kniha. V obchůdku byl tedy ještě jeden návštěvník, kterého neviděla. Tak tedy napíše ještě jeden autogram. Unavená se skoro automaticky koukla na knihu a zarazila se.
Ruce, které držely tuto knihu, nebyly ženské. Byly to zcela zjevně mužské ruce. Pěstěné ruce s dlouhými, štíhlými prsty, působícími jemně, a přesto silně. Světlá, zdravá pleť. Přesně zapilované nehty, pod kterými se nenacházelo ani smítko. Muž, který o sebe dbal. A také muž, který četl její knihy. Muž, který byl jistě homosexuál.
Vzhlédla, aby se na něho podívala a usmála se na něj. Ať už je to teplouš nebo ne. Neměla moc čtenářů - mužů. Hodně o sebe pečovali. Ale to, co viděla, když mu pohlédla do tváře, jí ihned vyrazilo dech.

"Nebuďte nezdvořilá, slečno Grangerová. Zíráte na mě. To jsem nikdy neměl rád, jak jistě víte. Podepište se konečně. Pokud jsem byl předlohou pro Vašeho 'podmanivého anti-hrdinu', snad se mohu od Vás dočkat i autogramu," slyšela jeho plný, hluboký hlas jakoby z dálky.
Byla jak praštěná do hlavy. Viděla ho přece umírat. Vlastníma očima. Jak jen mohl teď stát před ní?
"Fawkes," pronesl klidně a ona si byla jistá, že si právě přečetl její myšlenky. Bezpochyby toho byl schopen, což dobře věděla.
Kývla jako omámená.
Fénix. To naprosto dávalo smysl. Jednak mohla tato zvířata najít život tam, kde ho člověk už neviděl. Jednoduše byli schopní přiblížit se smrti více než lidé. A jednak byl Snape jednoznačně Brumbálův muž. Jestli ne dokonce ten nejvěrnější a nejoddanější muž, který kdy po jeho boku stál. Všechno, co Snape vykonal, udělal pro Brumbála. Bylo tedy jen logické, že jeho fénix se o Snapea postaral, když ho opravdu potřeboval.

Hermiona nebyla schopná setřídit si myšlenky nebo dokonce zformulovat otázku. Šok, že před ní stál muž, kterého přes deset let považovala za mrtvého, byl příliš silný. Sklopila tedy hlavu a do jeho knihy napsala roztřesenou rukou autogram.

"Bez věnování? A co se stalo s Vaším precizním, pěkným rukopisem, slečno Grangerová?" vysmíval se jí tiše, jakmile si knihu opět přitáhl zpět a hodnotil její podpis.

"Proč jste tady, profesore?" zeptala se bezvýrazně. Jistě, byly tu jiné věci, které od něj chtěla vědět. Ale právě v této chvíli ji zaměstnávala otázka, proč se vynořil jakoby odnikud a šikanoval ji.

"Protože vím, že jsem to byl já, kdo Vás inspiroval k Vašemu Calebovi. Každé jedno slovo se mi podobá. Má mou výšku, můj hlas, také můj ne právě líbivý vzhled, dokonce ani u barvy vlasů a očí jste nebyla kreativní. A myslím si, že bych měl být odměněn, když už jsem - bez dotazu a ostatně také nechtěně - ztělesnil Vašeho "podmanivého anti-hrdinu," zašeptal jí do ucha poté, co se k ní nečekaně předklonil. Přeběhl jí mráz po zádech.
Ještě nikdy jí nebyl tak blízko, ještě nikdy nezněl jeho fascinující hlas tak smyslně a ještě nikdy necítila jeho vůni a teplo jeho těla tak intenzivně, jako právě teď.

"Nemám peníze, profesore," odpověděla vyděšeně.

"Já vím. Uměním - ať už jakýmkoli - se dneska peníze nevydělají. Tragické, avšak pravdivé. Přesto mě těší, že z toho alespoň můžete žít. Ale dost zdvořilostí. Máte něco jiného, čím mě odměnit můžete a také to uděláte, slečno Grangerová," vrátil jí s úšklebkem.

"Promiňte prosím, ale budu zavírat obchod. Můžete prosím odejít?" vložila se do toho Cassie, která právě vyšla z malé kuchyňky knihkupectví a zaslechla zřejmě kousek rozhovoru.

"Slečno Grangerová, doprovodíte mne," vyžadoval Snape po Hermioně narovinu a přesvědčivě poté, co své statné tělo po Cassiiných slovech znovu vztyčil do své plné výšky. Byl opravdové zjevení.
Hermiona během let skutečně zapomněla, jak impozantně působil.
Teprve teď se přiměla k tomu, aby si ho detailněji prohlédla. Jeho stále ještě smolně černé vlasy mu mezitím dost porostly a on tu bujnou hřívu spínal na krku. Obličej už nepůsobil tak vyhuble, jak si ho vybavovala ve vzpomínkách. I když obecně nebyl tak kostnatý, jak ho znala. Přibral tak akorát, aby mu to slušelo. Vypadal zdravě. V obličeji už nebyl nepřirozeně bledý. Ovšem svému stylu odívání zůstal věrný. Jen a pouze temná čerň a drahé, ušlechtilé materiály a upnutý střih ke krku.
Líbil se jí. Skutečně se jí vždycky líbil. Nyní se jí však líbil ještě víc a zcela jinak, než když se její obdivování zaměřovalo z největší části na jeho vědomosti a znalosti.

"To asi neudělá. Ještě si se mnou vypije čaj, a pak ji zavezu domů. Byla dnes večer mým hostem a já bych chtěla být dobrou hostitelkou a splnit své povinnosti. Děkuji Vám však za Vaši snahu. Dveře jsou tam vepředu, jak jistě víte," vyrazila ze sebe odvážně Cassie a Hermiona okamžitě vstala.
Ihned zpozorovala těžké, tmavé bouřkové mraky na jeho obličeji. Pro Cassii to bylo více než neblahé.

"Profesore, já… Cassie má pravdu. Pozvala mě ještě na čaj a já nechci být nezdvořilá. Buď ještě chvíli počkáte, nebo mě vyhledáte zítra," skočila Hermiona rychle mezi něj a nicnetušící prodavačku knih.

"Vyhledám Vás. Po čaji. Domů Vás doprovodím já. Postarejte se o to, aby byla tato skutečnost naprosto zřejmá," šlehl po ní pohledem a ona ihned věděla, že pro Cassii bude nejlepší, když mu vyhoví. Bude to muset té sympatické obchodnici vysvětlit.

"Pane," kývla mu stroze a vyjádřila tím, že rozumí.


"Hermiono, já vím, že se skoro vůbec neznáme. Ale tuto otázku si nemohu odpustit. Kdo, popřípadě co to teď bylo? Kdybys teď během autorského čtení netvrdila, že je tvůj učitel mrtvý, myslela bych si, že tenhle týpek byl přesnou předlohou pro tvého Caleba," řekla Cassie tiše, avšak rozčileně poté, co za Snapem zamčela dveře obchodu a zatáhla Hermionu do malé kuchyňky, umístěné vzadu, kam nebylo možné dohlédnout zvenku.
Hermiona jí byla vděčná. Nebylo jí dobře. Uvnitř se stále ještě třásla. Bzučelo jí v hlavě. Netušila, co si o tom má myslet, nebo co má cítit.

"Je to on, Cassie. To on byl můj učitel. On je předlohou pro Caleba. On… tenkrát jsem ho viděla umírat. Ale přesto bylo možné ho ještě zachránit," mumlala rozrušeně.

"Ale - promiň mi - mrtvý je mrtvý. A pokud jsi ho viděla umírat, jistě se také konal nějaký pohřeb," pokračovala Cassie neméně zmatená.

"Taky že byl. Ale jeho rakev byla prázdá. Jeho mrtvola se nikdy nenašla. Skoro deset let jsem si kladla otázku, co se s jeho tělem stalo. Teď vím, že bylo pryč z toho důvodu, že nikdy žádná mrtvola nebyla," šeptala Hermiona zděšeně a po tváři jí stekla první malá slza.

"Týjo, tak to opravdu nechápu. Tedy, tys ho viděla umírat. Říkala jsi, že vykrvácel, a přesto se nenašlo tělo? To nedává smysl, promiň. Můžeš mi to všechno vysvětlit? Možná ti to pomůže zorientovat se v celé té věci," navrhnula Cassie opatrně a obejmula Hermionu okolo ramen.

"Nemohu ti to vyprávět, Cassie. Ne všechno. Bylo by toho příliš a ani bys mi to nevěřila. Nebyla bys schopná mi uvěřit.
Ale to neštěstí se nestalo ve vyučování. Byl napaden zvířetem. Zakouslo se mu do krku. Všechno jsem to viděla z úkrytu. Sesunul se k zemi a rána na krku mu masivně krvácela.
Hrozně trpěl a musel prožívat nelidská muka, ale já jsem pro něho nemohla nic udělat. Pokud bych opustila svůj úkryt, abych mu pomohla, byla bych také zabita. A to by on určitě nechtěl.
Strávil celá léta tím, že neustále chránil mě a moje přátele. Určitě by mě vlastnoručně zabil, kdybych byla tak hloupá a sama se vystavila nebezpečí kvůli tomu, abych ho zachránila, ačkoli mu už nebylo pomoci. Alespoň to jsme si tedy mysleli.
Tenkrát jsme tam jeho tělo nakonec museli nechat. Nebezpečí, že sami zemřeme, bylo příliš velké. Nemohli jsme ho vzít s sebou.
Následujícího rána jsme chtěli pochovat jeho tělo, ale to zmizelo," vyprávěla Hermiona události posledních válečných dní ve variantě, které mohou tak nějak porozumět i mudlové.

"A vy jste si mysleli, že to zvíře, které ho napadlo, s ním udělalo bůhvíco, a tak jste mu alespoň zařídili pohřeb?" ptala se Cassie opatrně a všimnula si, jak těžce to Hermiona všechno nesla.

"Ano, tak nějak. Ano," kývla ponořená ve vzpomínkách.

"Dobře, to se celkem dá pochopit, ačkoli se stejně ptám, kam jsi jen mohla chodit do školy, když jsi během školních let zažila něco tak nepochopitelného," pokračovala Cassie.

"Ve Skotsku," šeptala Hermiona obrácená do sebe a zírala do zdi.

"Jasně, tam, kde chlapi nosí sukně, se jistě mohou dít i další absurdní věci. Ale kde byl po celá ta léta, když nebyl mrtvý? Já na jeho místě bych na sebe ihned upozornila a žila dál, aby po mně už nesmutnili a abych se nemusela dívat na vlastní náhrobní kámen," filozofovala Cassie dál.

"Ale ty máš svůj život ráda. On žil tak, jak bych to nepřála ani svému největšímu nepříteli. Měl všechny důvody k tomu, zůstat prohlášený za mrtvého a někde jinde začít naprosto odznova. Věř mi, moc lidí pro něho nesmutnilo. A pokud ano, bylo to jen proto, že to bylo vhodné, a ne proto, že k němu cítili upřímný soucit," vymáčkla ze sebe Hermiona tiše.

"Jémine, takže asi opravdu nebyl z nejoblíbenějších," vzdychla Cassie a postavila na stůl čajový šálek, který mezitím vypila.

"Ne, to tedy nebyl. Nikdy. Ale teď už bych ho neměla nechat déle čekat. Pokud je stále tak impulsivní, jako tenkrát, může být velmi nepříjemný," odvětila Hermiona. Také postavila svůj šálek a vyčerpaně se odstrčila od linky, o niž se opírala.

"Jsi si jistá, že se s ním chceš ještě dnes setkat? Opravdu tě můžu dovézt domů. Dokonce jsem to měla v plánu," navrhla Cassie. Hermiona se jen tiše smála.

"Jsi milá. Ale ne, nechám to tak, jak to chce on. Je to jistě lepší pro tebe i pro mě. Stejně bych ho dneska večer potkala, tak jako tak, nyní cestou domů nebo pak u mě. Ať už bych o to stála nebo ne. Bude to tak. Protože on to chce," odpověděla a vědoucně se usmívala.

"To máte pravdu, slečno Grangerová," zaslechly náhle hluboký hlas Snapea, který jakoby odnikud vstoupil z prostoru obchodu do kuchyňky.

Přesně v momentu, kdy se k němu Cassie vyděšeně otočila, aby se ho zeptala, jak se dostal do obchodu, zvedl hůlku a zašeptal: "Zapomeň."
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 resthefuture resthefuture | 18. února 2018 v 23:17 | Reagovat

Ze zvedavosti jsem sem nakoukla, ani jsem necekala, ze tu najdu dalsi kapitolu, ale k me velke radosti tu je. Nevim cim presne to je, mozna tou impozantni aurou Severuse, ale tahle povidka me vazne hodne chytla. Uz se nemuzu dockat toho, jak na celou situaci zareaguje Hermiona :-).

2 Laura Laura | 19. února 2018 v 16:23 | Reagovat

je to zajímavý příběh, ale doporučila bych ti si to po sobě několikrát přečíst (a s odstupem času), pár slovních spojení či vět nejsou zrovna košér - to se netýká pouze této povídky :)

3 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 19. února 2018 v 16:31 | Reagovat

[1]: Resthefuture: Ou jes, impozantní je tu Severus sakramentsky. ;-) Užívej si i dál. 8-)

4 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 19. února 2018 v 16:33 | Reagovat

[2]: Laura: Vítám Tě a děkuji za připomínku. Klidně můžeš být konkrétní, ať ty nekošér fujtajbly případně upravíme. ;-) A to se netýká jen této povídky. :-P

5 sisi sisi | 20. února 2018 v 22:21 | Reagovat

Snape vůbec nezklamal, jeho objevení se v kuchyni, to je úplně špionská akce v jeho stylu. Možná by tu byl pěkný na nějakém obrázku, nebo fotečce, to bychomsi vichni užili nejen čtení, ale i koukání a civění. O_O  :-D
Dík za překlad.

6 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 21. února 2018 v 13:05 | Reagovat

[5]: Sisi: A tady znovu jeho náhlé zjevení. S takovou maličkostí jako zavřenými dveřmi si hravě poradí. :-P Škoda, že nekreslím, neváhala bych textíky opatřovat vlastními ilustracemi. Ať můžem civět všechny. 8-)

7 Michelle Michelle | 22. února 2018 v 16:34 | Reagovat

Teda, opravdu dechberouci.. Snape vždy uměl udělat dojem..

8 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 22. února 2018 v 19:32 | Reagovat

Michelle: Jojo, dojem zcela jistě udělal na obě dvě. ;-) A na čtenářky taky, žeano. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.