Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Im Buch und in der Wirklichkeit P18 5

24. února 2018 v 20:00 |  Lydia
Díl 5

Trvalo to celé měsíce, než konečně našel jednu z jejích knih v mudlovském knihkupectví. Napřed si myslel, že je to náhoda. Hermiona Grangerová nebylo v mudlovském světě jistě žádné zřídkavé jméno. Jakmile však pohlédl na zadní obálku, kde se vždy nacházely informace o autorovi, dívala se tam na něho z fotografie.


To bylo zajímavé. Svou bývalou vzornou studentku po nějaký čas sledoval. Denní Věštěc mu to velice zjednodušoval. Až do chvíle, kdy do toho pořádně třískla a rozešla se s tím zrzavým chlapečkem. Osobně to velmi uvítal, neboť si vždy myslel, že nejmladší Weasley ani v náznaku nemůže stačit ženě jako je ona. Pak však jakoby zmizela z povrchu zemského. Sice si matně vzpomínal, že snad v Denním věštci četl nějakou kratičkou zmínku o tom, že se stáhla do mudlovského světa, ale považoval to za novinářskou kachnu. Copak by ta mladá a tolik oblíbená čarodějka jako ona mrhala vším, co uměla a znala, svým talentem? Zcela určitě ne. Ale pak o ní opravdu už nic neslyšel a neviděl. Nyní držel v rukou knihu, kterou zcela zjevně napsala pro mladé mudlovské ženy.
Vzal ji k pokladně a zdráhal se pobaveně koukající prodavačce vysvětlovat, že tu knihu kupuje jen pro svou přítelkyni. Malá slečna Grangerová se jednoznačně zapsala do oblasti ženské literatury.

Když knihu přečetl, mohl tento dojem pouze odsouhlasit. Kniha se četla dobře a rychle. Měla podivuhodně dobrý, lehký a plynulý styl, který se četl bez problémů a který si člověk rychle oblíbil. Také její humor ho zaujal. Avšak obsahově v žádném případě nešlo o téma pro něj. Příliš mnoho citů, příliš mnoho ženských - a tím pro něj nadmíru komplikovaných - myšlenek o mužích. A sem tam také zkreslené zobrazení sexuality mezi mužem a ženou. Nebo byli mudlovští muži v této otázce jiní než kouzelníci? Jiní než on sám?
Po delším rozvažování se rozhodl, že to zřejmě tak nebylo…

Její spisovatelskou kariéru sledoval dál. Zařídil si doma internet, který byl v mudlovském světě velmi v kurzu, a vyhledal si, že už vydala tři knihy. Londýnská knihovna nabízela všechny tři, a tak přečetl i oba její novější romány.
Byly podobné jako ten první román. Tematicky sice byla osvěžujícím způsobem nápaditá a v každém románu vytvořila zcela nový svět a situaci. Její styl zůstal i nadále jednoduchý a dal se přelouskat lehce a bez jakéhokoli odporu. Obě knihy však i tak byly vyložené knihy pro ženy.
Na zadní obálce vždy byla její fotka. A tady začalo pro Snapea to skutečné překvapení. Jestli byla na fotografii ve své první knize, kterou si pro sebe koupil, ještě ta mladá holka, kterou tehdy učil, na dalších obrázcích se stále více stávala ženou. Její posun od holčičky jemné postavy a nejistého vztahu ke světu kolem ke štíhlé, sebejisté a zářící, mladé, hezké ženě nemohl přehlédnout.
Na fotografii své třetí knihy ho naprosto zřetelně oslovila a nápadně se mu líbila. Dokonce ho vzrušovala.

Vydání jejího čtvrtého románu vyloženě očekával. Ne kvůli knize. Ne, jen kvůli fotografii. Knihu sice také přečte, když už ji bude mít u sebe, ale ta fotka pro něj bude mnohem důležitější. Jak se bude prezentovat tentokrát, jak se vyvinula dál, jak se změnila?
Vystřízlivěl ihned. Vydavatel tam dal fotku, kterou už použil pro její třetí román.
Maličko frustrovaně se po tomto hořkém poznání uvelebil s jejím nejnovějším dílem na gauči, aby se na jeden den vydal do světa, který vytvořila.
Delší dobu k tomu nepotřeboval, ačkoli ji to stálo jistě dobré dva roky práce. Nespravedlivé, avšak takový je osud autora, ale současně zřejmě také ten největší kompliment pro něj.

Čím více toho přečetl, tím pozbýval klidu. Její nový hrdina, Caleb, mu připadal velmi známý. Během krátké doby poznal, že jí jako předloha pro jejího nového mužského hrdinu posloužil právě on.
Caleb vypadal jako on, byl vysoký jako on, stejné postavy, a tragický hrdina se mu také neuvěřitelně podobal svým zjevem. Rovněž barva vlasů a očí souhlasila. A tak, jak popisovala Calebův hlas, by i on sám popsal vlastní hlas, a také Caleb sám ho stále znovu upomínal na sebe samého. I způsob, jak její protagonista jednal a volil svá slova, mu přišlo jedna ku jedné totožné se sebou samým.
Opravdu horko mu však bylo při prvních milostných scénách, které popisovala mezi Calebem, ze kterého se v průběhu děje navíc vyklubal špión, a Hannou, její ženskou protagonistkou, která naproti tomu neobyčejně připomínala ji, Hermionu.
Caleb nebyl milý ani ohleduplný milenec jako ostatní muži v jejích dosavadních dílech. Ne, byl tvrdý, drsný, mužný, chladný, přesto vášnivý, skoro divoký a jednoznačně egoistický a nekompromisní. Věděl, co chce, a také si to stále znovu od Hanny bral, ač jí to vždy k užitku nebylo.
Snape se tam při takových popisech příliš nenacházel, ale musel uznat, že mu bylo takové chování v posteli přisuzováno a podsouváno zcela jistě proto, že ho Hermiona znala pouze z vyučování, a pak si ho představila v posteli…
Možnost, že by někdy udělala právě toto, ho vzrušovala a dotýkala se jeho světa ve spánku. Už v době jejího studia si byl vědomý jejího upřímného obdivu vůči sobě. Často viděl, jak na něho koukala. Vždy to však interpretoval jako ne příliš časté uznání své osoby. Prostě to tak musel mít.
Co když se však mýlil? Co když už tenkrát pro ni znamenal víc a ona o něm už tenkrát fantazírovala? No, jistě si o něm mohla udělat takový obrázek, jaký nyní popisovala zde s Calebem a Hannou.
Tato myšlenka ho rozechvívala. Opravdu ho chtěla nebo dokonce ho stále ještě chce? Opravdu nyní na papír přenesla to, co by s ním byla ráda prožila? Pokud byl ve skutečnosti jejím Calebem a ona svou Hannou, pak by si dokázala všechno to, co napsala, představit s ním a snad si to i přála…
Merlin věděl, že byl ochoten milerád jí podlehnout a dát jí všechno a být pro ni všechno, co by jen po něm chtěla. Jen kdyby mu to vyjevila…
Jednak už tenkrát během jejího studia ji nijak nezatracoval. Nepřemýšlel o ní jako o případné partnerce, neboť byla jeho studentkou, a tím to bylo mimo diskusi. Navíc však jeho role vyžadovala, aby ji odmítal. Avšak na vánočním plese v jejím čtvrtém ročníku jí tajně přiznal, že se proměnila v nápadně hezkou mladou ženu a že ho vzrušovaly a přitahovaly také její duše a její rozum. V této kombinaci, jak se mu nabízela, pro něj byla opravdu žádoucí. To ho takto v minulých letech nepotkalo.
Jeho dobrodružství s mudlovskými ženami byla vzrušující a jednalo se o příjemný způsob, jak trávit čas, ale nikdy nepotkal žádnou takovou, se kterou by si dokázal představit rozhovor nebo dokonce druhou noc či pravidelné setkávání.
V zásadě byl stále osamocený. S tím se však uměl vyrovnávat stále méně. Pokud byla Hanna opravdu obraz Hermiony a jejích přání, tužeb ve vztahu k němu, pokud by přemýšlela a jednala přesně jako její postava, skvěle by se k němu hodila.

Konečnou jistotu, že Calebem myslela jeho samotného, nabyl, když Caleb na konci knihy navlékne své Hanně po další vášnivé milostné hře na prst decentní stříbrný prsten ve tvaru hada, který se těsně a majetnicky ovíjel okolo jejího jemného prstu.

Hanna se na Caleba nevěřícně podívala a zeptala se: "Ty mě skutečně miluješ?"
"Navždy," odpověděl jí temný velikán, sklonil se k ní a netrpělivě vyhledal její ústa k dalšímu hlubokému polibku."

Touto scénou kniha končila.
Touto scénou, která Snapeovi všechno vyjasnila. Stříbrný prstýnek s hadem a to jediné slovo - na tomto místě a v této souvislosti trochu nešikovně působící - jako odpověď na Hanninu otázku. A to, ačkoli až do konce nebylo jasné, jestli Caleb tu mladou, pěknou holku pouze nevyužíval či ho opravdu okouzlila.
Velmi dobře si byl vědom vzpomínek, které přenechal Harry Potterovi a dokázal si spočítat, že Lilyin chlapec ukáže vzpomínky po jeho smrti i ostatním dvěma členům Zlatého tria. Odtud totiž pocházelo ono "Navždy" v její knize a on mohl tušit její skryté přání, když zrovna toto své významné doznání vložila do úst svému hrdinovi.
ONA jím ve skutečnosti chtěla být "Navždy" milována.
Calebem opravdu myslela jeho a přála si s ním víc - pokud se držel své teorie, že ona byla Hanna a že román vypovídal o všech jejích tajných přáních, vztahujících se k němu.


Najde ji a přiměje ji k tomu, aby se mu přiznala, a pak s ní bude každý den. Mohla by to pro něj opravdu být ta pravá.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 margareta margareta | 24. února 2018 v 21:48 | Reagovat

Teď se trochu bojím. Myslím si, že  skutečný Severus bude přece jenom kapku jiný, než ten papírový Caleb a že ta knižní Hana se bude taky v reálu od Hermiony lišit :-? Vždyť se vlastně osobně moc neznají. Ony takové dlouhé všední dny dokážou pěkně převálcovat i sebevětší vášeň! Neměli by to uspěchat!
Díky za pěkné čtení a těším se na další díl! :-D  :-D :-P

2 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 25. února 2018 v 8:45 | Reagovat

[1]: Margareta: ...tak to poslouchejte dobře, HG i SS, Margareta radí nic neuspěchat!;-) Brzy pokračujeme dál a uvidíme, jestlu Tě poslechnou. :-D

3 sisi sisi | 26. února 2018 v 19:01 | Reagovat

Já fakt nevím, toho čekání už bylo dost. Po válce čekal, až se uzdraví, vybuduje novou kariéru, stáhl se z veřejného dění, ona si prošla svým trápením s tím lasičákem, teď se živí, dobře psaním, to je celkem bezpečné, ale málo výdělečné. Knihy naopak jsou tradičně velmi drahá záležitost. Já bych nechtěla propást jejich fázi sbližování a Severusovo dvoření se. Moc si ho nedokážu představit jak se koří její moudrosti, kráse ušlechtilosti, nevím čemu. On je dokonalým rytířem a gentlemannem. Určitě by jí nedělal to, co Caleb Hanně. Aspoň ne tak hrozně. :-!
Děkuji za překlad, stojí za to číst. (1 s hvězdičkou)

4 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 26. února 2018 v 20:25 | Reagovat

[3]: Sisi: Naše věčná optimistka... ;-) Čti dál, beruško, už tu máme další díl a zbývá už jen jeden jedinýýý!!! 8-)

5 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 26. února 2018 v 20:25 | Reagovat

[3]: Sisi: a díky za díky, těší mě, že si pochvaluješ. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.