Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Lucianova pláž - povídka

27. února 2018 v 19:46 |  Arda - Vždycky je to Lucian
Přináším Vám všem další příběh o Lucianovi a Alžbětě. Tentokrát jsou zhruba stejně staří a k tomu dobří kamarádi.
Napsáno při příležitosti Tématu týdne "S tužkou v ruce".
A nezapomeňte: Vždycky je to Lucian.
Arda z Lyry <3



Lucianova pláž

"A teď si budu asistentku vybírat sám," pokračoval Lucian a spokojeně si hověl na sedačce. "Bude totiž pro mě."
"Vždyť už jednu máš," usmála se Bětka a upila čaj z malého šálku.
"Ale potřebuju dvě," mrknul šibalsky a v jejích očích vyrostl ještě víc. "Jedna totiž všechnu mou práci nestíhá."
'Učiněný superman,' pomyslela si Bětka, ale ve tváři tu myšlenku skrýt nedokázala. Smála se na Luciana a nechala na sebe dopadat paprsky jeho pozornosti. Připadala si jako na pláži v době největšího žáru. Spalujícího, nebezpečného, ale neuvěřitelně opojného.
Potlačila blažený povzdech. Lucian vyměnil svůj neutrální pohled za zkoumavý. Bětčina změna mu zřejmě neunikla. Otevřel pusu, nadechl se a už už chtěl něco říct, když se mu rozezněl telefon. Ze slov na jeho konci drátu vyplynulo, že šéf čeká.
"Tak už musím," prohlásil Lucian s definitivností v hlase a začal se sbírat. "Na čaj tě samozřejmě pozvu."
Než se Bětka nadála, stál před ní v kabátě a s aktovkou v ruce. Na rozloučenou ji objal, příliš krátce na její vkus. U baru naproti zaplatil útratu a chystal se jít. Ještě jednou se na Bětku zahleděl, a pak už pružným krokem odcházel pryč.
Alžběta zůstala sedět. Sledovala Luciana celou dobu, dokud jí nezmizel z očí, a cítila, jak něco ztrácí. Náhlé rozloučení jí působilo téměř fyzickou bolest. Překvapilo ji to. Proč cítí tak neuvěřitelný smutek?
Z batohu vyhrabala knihu, kterou dnes plánovala dočíst. Ano, ponořit se myšlenkami do ní určitě pomůže v uklidnění. Záložka s růží jí ukázala stránku 190. Do konce tedy zbývalo už jen 25 stran, pro Alžbětu otázka okamžiku.
Otevřela knihu. Jala se soustředit na obsah, ale písmenka jí jen skákala před očima, rozmazávala se a do mozku jí z nich neproniklo ani ň. Myslela jen na něj.
Odložila knížku stranou a zkusila to se svými poznámkami. S sebou měla i dvě hotové povídky. Uvažovala, že by je třeba Lucianovi přečetla, ale asi to byl hodně ujetý nápad. Ne ne, on se nikdy nesmí dovědět, jak o něm smýšlí, i když jsou to pouhé přibarvené fantazie.
Vzala si k ruce rozpracované nápady, které bylo možné použít a provázat do smysluplného celku pomocí nějaké zajímavé situace. Pročítala, co už napsala, ale na nic nového přijít nedokázala. Zírala na ty útržky textů. Na konci přečteného odstavce netušila, jak začínal. Přerovnávala listy. Snažila se něco si poznamenat, ale ruce se jí neuvěřitelně třásly. Skoro to po sobě nepřečetla - a ani nebylo co číst; nové řádky neměly hlavu ani patu.
Nakonec celou složku sklapla. Položila ji na knížku a třesoucí se ruce jí spadly do klína. Jejím myšlenkám kraloval Lucian.
Co se změnilo? Lucian odešel, víc nic. V čem je to nyní jiné? Lucian jí chybí. Když tu seděl s ní, vnímala to jako něco naprosto normálního ve smyslu: jak jinak než takhle. Trávit čas s Lucianem se náhle jeví jako to nejpřirozenější na světě. Stav bez něho vyvolává nepříjemnou tíseň.
Lucianova energie je úžasná. Efekt, který měla Bětka to potěšení si dopřát, by jistě fungoval i na rušném náměstí či v přeplněném metru. Jen vnímat, jak stojí vedle ní a září. Lucian.
Co cítí a proč to cítí až teď? - Opravdu si, Bětuško, myslíš, že je to tak nové? Ještě před chvilkou sis lebedila na Lucianově pláži… - Aha, není to nové, není to náhlé. Mám to v sobě stále. - Stále ještě? - Už dlouho a stále ještě, přesně tak. - Napiš si to, Bětuško, ať to pochopíš. -
Jako kouzlem bere Alžběta tužku do ruky a otvírá svůj poznámkový blok. Píše. Přijde jí, jako by jí ta slova někdo diktoval, jako by nechala ruku psát, co sama chce. Jako by přijímala signály skrze automatické písmo. Jako by její srdce zachytilo vlnu, jejíž naladění naprosto totožně vibruje s ní samotnou.
Tužka sama píše, Alžběta ji nechává žít vlastním životem. Přemýšlet o tom všem bude pak. Hoří jí tváře a do očí se jí derou slzy. Znamenají smutek ze ztráty Luciana, což paradoxně vůbec ztrátou není.
Lucian se totiž neztrácí. Lucian je tu pro každého, kdo to potřebuje. Ještě nikdy neviděla, že by někoho odmítl. Ani jí ještě neřekl ne. Jeho energii si může užívat každý. Rozdává se všem. Bětka se usmála při vzpomínce na jeho slova: "Nejdřív to byl otravný zákazník. Pak se z něho stal kamarád."
Píšící ruka se zastavila. Proč ji tak náhle rozbolela hlava? Proč se cítí pod takovým tlakem? Kde je ten úžasný klid, který ji provázel celý den?
Naladila se na to, co tu už není. Na toho, který odešel a nepřijde. Je třeba vrátit se zpět k sobě. Do svého vlastního vesmíru. Stáhnout chapadla šátrající po Lucianově záři a neubližovat jemu ani sobě samé.
Tím si pomůže. I ostatním. I Lucianovi. Tolik toužila Lucianovi pomoci! Vybízí k tomu mnoho možností. Jednou z nich je vytvoření pozitivního a nekomplikovaného klimatu. Lucian pro ni dělá tolik! Ubere mu tedy "povinností" a pomůže mu v jejich skupině udržovat dobrou náladu. Vždyť s úsměvem jde všechno hned líp.
Nebude ho zatěžovat těmito úvahami. Ani svými literárními výmysly. Nechá si to všechno ve skrytu své duše, jako tajemství nejsvětější. Ušetří Luciana alespoň těchto starostí, i tak toho má sám dost. Vždyť jí to jde už skoro samo. Stále lépe se jí daří přirozeně se otevřít mezi ostatními, vymýšlet vtípky a upřímně se smát.
Pro ni je Lucian osvěžením všedního dne. Krásným ostrovem uprostřed širých vod každodenních činností. Krásným květem na trnitém keři. Krásnými chvílemi pro potěchu její duše.
Knihu i složku s poznámkami ukryla do batohu. Zachumlala se do vyšívané mikiny s kapucí. Teplou pašmínu ovinula okolo krku. vše zakryla kožíškem a vydala se ven. Cestou si nasadila rukavice. Ale ještě před tím si přečetla "slova shůry" na papíru vytrženém z bloku:

Jaké to bude,
až se zase potkáme?
Stejné, jak včera?
Mnohem krásnější?

Jaké to bude,
až si ruce podáme?
Na uvítanou
pusa potěší.

Jaké to bude,
až mě zase políbíš?
Pohled tvůj potká
potichu se s mým.

Jaké to bude?
V očích jiskry vykouzlíš.
Neslíbíš nic,
ale já vše vím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 13. března 2018 v 22:51 | Reagovat

Tak, krásný příběh mezi Alžbětou a Luciánem  není úpná idylka, něco se chystá, mraky se kupí na obzoru a za chvilku přijde bouře. Chuděrka Alžběta začala blouznit jak v horečce a píše veršíky na ubrousek v kavárně. Něco mi to připomíná. Období samizdatu, nebo nějaké takové, když nebyl papír na psaní a psalo se na cokoliv bílého, nebo, haha, dopis na koresponďák se psal i po okraji dokolečka, kam až to šlo, :-x
Mám plnou hlavu plánů na letní dovolenou, skládám k sobě týdny práce a výletů, jako puzzle, docela jsem chytla teď i Alžbětinu mentální pláž a kavárnu s prosklenným stropem. Pěkná představa.

2 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 15. března 2018 v 20:57 | Reagovat

[1]: Milá Sisi, s potěšením si Tě přečtu i tady. Každou povídku lze číst samostatně, postupně z toho vyplynou nějaké "skupinky", které jakoby patřík sobě. Užívej si Severuse i Luciana! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.