4. února 2018 v 20:00
|
16. Doznání
Napětí ve vzduchu zřejmě zabránilo tomu, aby Hermiona mohla i jen trochu jasně myslet. Útržky rozhovoru jí vířily hlavou, ptala se, jestli opravdu porozuměla tomu, co řekl. Musela mít naprosto nepřítomný pohled, čehož si však všimla teprve tehdy, až na Snapea znovu zaostřila, neboť zase začal mluvit.
"Jste plná pochybností o sobě samé a nevšímáte si uznání, které na Vás doráží ze všech stran. Tristan byl naprosto unešený Vaším talentem, ale Vy jste tomu porozuměla jen tehdy, když to vyjevil naprosto jednoznačně nějakým komplimentem. Profesor Brownlee sedí vedle Vás u stolu a pro každého jiného stačí jeden pohled, aby poznal, že celé měsíce přehlížíte, že by se i přes nedostatky, které vnímáte jen Vy sama, ihned nabídl jako náhrada za Weasleyho. Jsem si jistý, že v tomto smyslu už jste dlouho tématem pro posměšky ve sborovně."
Přeměřil si ji skeptickým pohledem a vyšel jí několik kroků vstříc, čímž podstatně zmenšil vzdálenost mezi nimi.
"Máte ponětí, jak děsivé pro mě různé momenty byly? Postupně jsem poznal, že Váš chaotický duch není ani zdaleka tak chaotický, nýbrž jen neúnosně rychlý. Jste tak žalostně chytrá jako vždycky. A přesto nespatříte, co je zjevné. Naopak, nic netušíc konzumujete bez rozmyslu všechno, co před Vámi leží. Nebo stojí."
Tlukot Hermionina srdce dramaticky eskaloval. Něco v ní jí radilo utéci, zatímco druhý hlas trval na opaku. Chtěla si vyslechnout, co měl na srdci?
Zůstala stát, ale spíše kvůli naprostému přetížení, než z přesvědčení.
"Ano, jste to Vy, kdo činí mou situaci neúnosnou. A vy opravdu věříte tomu, že Vás mám stále za nedostatečnou. Nevnímáte nic, často ani skutečnost, že tu jsem. Měl jsem příliš mnoho času k tomu, abych Vás pozoroval. Příliš mnoho jsem toho o Vás zjistil. Pokud bych nakonec přežil, nebyla by to žádná výhra."
S každým slovem postupně utichal a nyní stál před ní s výrazem, který zjevně prozrazoval, že by byl snad měl raději mlčet. Neměla nejmenší tušení, jak dlouho mlčky stáli proti sobě, než vyprskl zlostná slova: "Nezírejte tak na mě!"
Avšak pak na chvíli zavřel oči a v naprostém protikladu pronesl skoro klidně: "Zjišťuji, že přece jen bylo lepší počkat na moment, kdy to sama poznáte, než Vám to servírovat na stříbrném podnose."
Nevšimla by si vůbec ničeho, vždyť Hermiona si ani sama nebyla jistá, jestli skutečně řekl to, co myslela, že slyší. Bylo to tak protichůdné k tomu všemu, co jí říkal v posledních měsících. A stejně se nejistě zeptala: "Vy mě máte rád?"
V jeho pohledu viděla, že si je asi jistý, že ztratila rozum. Pak sklonil hlavu a povýšeně odpověděl: "To je otázka definice. Znovu a znovu jsem si užíval pohled na Vás pod sprchou a nedokázal jsem snést, když jste se dávala Weasleymu. Myšlenka, že někdy možná opravdu budu zase sám sebou a Vy mě upustíte jako horkou bramboru, je skličující. Pokud však to 'mít rád' pro Vás vylučuje, že ve chvílích jako je tato bych Vás nejraději uhodil do obličeje, pak Vás asi spíš rád nemám."
To, co řekl, ještě vystupňovalo choaos v jejím nitru. Překvapení, ohromení a stud se hlasitě přely. Bála se detailněji promýšlet, co vyslovil, představovat si, co viděl. Trapná červeň jí vzplála v obličeji, vyhýbala se Snapeovu pohledu a vyrazila ze sebe žalostný zvuk.
"Nebuďte nyní šokovaná, je to na Vaši zodpovědnost. Vy s tím svým ujišťováním a přibarvováním. Sen o návštěvě u čaje, nebuďte směšná…"
Hlas se mu třásl vlivem něčeho mezi zlostí a přetížením.
Řekl jí, že ji pozoroval ve sprše, vědomě a se zalíbením. Naprosto na rovinu zvolil svá slova, jistě proto, aby ji jako obvykle dráždil a provokoval. A nyní sám působil šokovaně, jako by zrovna zjistil, co že to řekl.
Avšak navzdory jejímu vlastnímu šoku viděla jasně alespoň jednu věc.
"Nic jsem si nepřikrášlila," špitla, aniž by na něho pohlédla.
Nezareagoval na to, ale co taky měl říct?
Jakmile se v ní vzbudil pocit, že ve vlastním obývacím pokoji působí jaksi nepřiměřeně, došla k pohovce a usadila se na ni s očima stále ještě sklopenýma. Zvětšený odstup mezi nimi byl právě tak utěšující, jako stabilita pohovky. Bylo toho na ni opravdu moc a nohy se jí při každém kroku tak třásly, že se bála, že ty dva metry nezvládne překonat bez klopýtnutí.
Co jí to právě sdělil? Měl ji rád, neboť té otázce neodporoval, rád se na ni koukal…
To poznání neúnavně pronikalo do jejího vědomí. Nikdy by nic podobného byla netušila!
A nyní v ní klíčil také pocit polichocení. Ten zlý a obecně špatně naladěný profesor Snape cítil něco k Hermioně Grangerové, která ho stále rozčilovala. Tajně ji pozoroval, měl ji za inteligentní. Vždycky toužila po jeho uznání a nyní ho dostala víc, než jí bylo milé. Mělo být milé.
'Drž hubu, Grangerová!' uklidňovala samu sebe v duchu. Avšak bohužel ještě nikdy příliš nedala na rozkazy.
Byla polichocena, popírat to by nemělo smysl. Profesor Snape ji svým speciálním způsobem doslova zahrnul komplimenty. Měl ji rád. Jistě to bylo dokonce více než mít rád. Její nevědomost pro něho byla nesnesitelná. Obával se, že ho opustí. Že by ho opustila a už s ním nebyla v kontaktu? Naprosto absurdní myšlenka, na to byl přece příliš přítomný. Jak by s ním už nikdy neměla chtít mluvit? Jde tady vůbec ještě o tu pouhou vůli? Dokázala by si představit, že by ho několik dní neviděla? Několik týdnů? Nikdy? V žádném případě.
Byl… Ano - co?
Podívala se na něho a zděsila se chladným pohledem, který na ní spočinul. Co si asi právě teď myslí? Co od ní nyní očekává? Měla by něco říct? Co?
Tak jen znovu zopakovala:
"Nic jsem si nepřikrášlila."
A protože stále ještě nereagoval, doplnila: "Nedokážu si vůbec představit, že byste tady už nebyl."
To souhlasilo. Nechtěla ho postrádat. To skutečně fascinující na tom bylo, že byl úplně stejný jako za svého života. Choval se jako vždycky, nelítostně a zlomyslně ve volbě svých slov, a přesto ho měla ráda.
A přesto to tak nebylo. Zřejmě ho měla ráda také právě proto. Zřejmě proto, že mu nyní lépe rozuměla, protože ho znala. Spousta věcí, které říkal o Ronovi a o ní samotné, byla tak strašně přesná a jen její cit pro slušné chování a loajalitu jí zabránil v tom, aby se nerozesmála. Nebo pocit být zraněna.
Snape byl dobrým pozorovatelem, který mohl mnoho situací vyhodnotit naprosto jasně. Všechno komentoval brutálně, ale zřídkakdy chybně, a vždycky úmyslně. Věděl o jejích slabinách, jistě toho nebylo moc, co by nevěděl, nanejvýš věci, kterým neporozuměl správně.
Měl ji rád. Přesně takovou, jak ji znal, jaká byla, a pocit být naprosto akceptována, bez okolků, byl bezpochyby krásný. Dokonce velmi krásný, neboť její srdce znovu zrychlilo svůj tep. Opravdu se do ní zamiloval? Bylo to to, co jí řekl?
Nuceně polkla, chtěla ta slova zadržet, ale nepovedlo se jí to.
"Jste do mě zamilovaný?" zeptala se tichým šeptem, hlasem zvýšeným nejistotou.
Snape zavřel oči a frkavě se zasmál.
"Vy umíte být tak fascinujícím způsobem nechápavá, slečno Grangerová. Nestačí, že na Vás naprosto nepokrytě zírám nebo že se do Vás strefuji ohledně volby partnera, ani to, že Vám to poměrně jednoznačně vyjevím. Obdivuji Vás, toužím po Vás, jsem dokonce připraven vydat se napospas směšnosti bez vidiny úspěchu. Nepředstavitelně mě přitahujete. Nepředstavitelně pro všechny zúčastněné. Je to i pro Vaše problémy s porozuměním dostatečně jasné?"
Po tomto přívalu slov otevřel zase oči a viděl, jak opatrně přikývla. Jeho ruce se zaťaly v pěst, a tím jednoznačně vyjádřil své napětí. Ano, i jeho čelisti byly k sobě přitisknuty téměř násilím. Musí něco říct, ale co? Znovu ztěžka polkla, načež tiše zašeptala: "Něco takového z Vašich úst představuje snad největší kompliment, který jsem kdy obdržela."
Něco z jeho napětí se uvolnilo.
Počítal s výsměchem nebo snad se zděšením? Měla být zděšená? Ano, u Merlina, proč nebyla? Před ní stál Snape, postrach jejího dětství, a vyjevil jí, že po ní touží.
Jak často se asi objevil v noci v její ložnici, zatímco spala? Jak často byl svědkem sexu s Ronem? Jak často ji viděl nahou ve sprše? Co si při tom asi myslel? Proč při té myšlence neutekla s křikem pryč?
Jako zkamenělá seděla na pohovce a alespoň zjišťovala, co necítí. Ano, nebyla ani pobavená, ani zděšená. Z jeho perspektivy by to zřejmě byly relativně možné pocity. Možná z perspektivy mnoha dalších.
Místo aby zlomyslného muže odpálkovala a řekla mu, že jakákoli myšlenka na ni je absurdní a zvrhlá, označila jeho slova dokonce jako kompliment.
"Nebyl to kompliment," ohradil se právě teď zastřeným hlasem.
Zakroutila hlavou - což propůjčovalo spolu s jejím rozčileným výrazem tváře naprosto zjevný výklad - a on dodal: "Bylo to konstatování něčeho pro mě zjevného. Pokud by to měl opravdu být ten největší kompliment, který jsi kdy obdržela, tak je mi tě líto."
Chvíli vypadalo, že je sám iritovaný náhlým tykáním. Ale opravdu jen chvíli. Po malé přestávce, kdy jen tázavě stáhl obočí k sobě, mluvil dál a u důvěrného oslovení zůstal.
"Jsi pěkná žena, inteligentní, loajální, odvážná. A stejně se pověsíš na trotla jako Weasley, protože věříš, že je to pořád lepší, než být sama. To je naprosto absurdní. Každý muž, který má trochu rozumu, by se považoval za šťastného, kdybys mu věnovala pozornost. Je arogantní předpokládat, že je málo těch, kteří se cítí být ti rovnocenní. A hloupé si myslet, že každý z nich, který nemá tvé IQ, by se toho bál jako Weasley."
Během své řeči přistoupil k pohovce. Postavil se přímo před ni a pochybovačně na ni shlížel. Byla si jistá, že jeho tvář velmi dobře odrážela jeho nejistotu.
Zase zavřel oči.
"Když jsem si to uvědomil poprvé, říkal jsem si, že je to způsobené mou izolací, že jsi jediný člověk, se kterým vůbec můžu komunikovat, ale to vlastně není pravda. Nikdy nebyla. Potkávám tolik duší, všechny se tak snaží, povzbuzují mě. Avšak ta mrtvá, po které jsem skoro 17 let toužil, mi teď už jen jde strašně na nervy. Jak to mám v mezisvětě vydržet? Před očima tam mám, jak směšné bylo moje lpění na naivních pocitech. Jak nepřijatelné."
Plynule se posadil na podlahu a Hermiona na chvíli vyděšeně věřila, že se zhroutil, ale on si jen před ni sedl. Už se nemusela na něho dívat nahoru. On se na ni naproti tomu stále ještě nepodíval, jeho oči byly stále zavřené. Ale pokračoval dál, tichým, ale pevným hlasem:
"A zase je to nepřijatelné, neboť já jsem to, co jsem. A ještě k tomu mrtvý. Ani si nevšimneš, že sotva můžu vydržet vedle tebe sedět na podlaze, a proto se mi často nepodaří vnímat obsah textů. Moje pohledy nevnímáš. Neboť je to tak nepřijatelné a tak absurdní, že pro tuto možnost nemrháš jedinou myšlenkou. To bych měl zřejmě vítat. Ale na druhé straně mi to vždy ztížíš, když si vědomě na mě uděláš čas, během kterého se mnou mluvíš, jako by to bylo to nejběžnější na světě. Během kterého o mě sníš a v horečkách mě žádáš. Během kterého mě na celý den necháš zavřeného ve svém obýváku v jistotě, že na mě myslíš. Neboť, ať je to ještě absurdnější, můžu ti říct, že naděje jistě umírá až nakonec."
Hermiona sledovala muže, který, vzdálený jen na délku paže, se zavřenýma očima seděl před ní na zemi. Jeho slova znamenala více než jen komplimenty. Bylo to bezohledné vyznání lásky. Bezohledné vůči sobě samému. A i když na něm bylo napětí velmi patrné, přesto působil, že se ovládá. Vydal se jí všanc.
Od této chvíle s otevřenýma očima. Díval se jí do tváře, navenek neuvěřitelně klidný. Ona klidná nebyla.
Byla si vlastně jistá, že jí srdce už už vyskočí z hrudi, tak ztěžka a rychle v ní bušilo. Třásla se a ruce měla zvláštně ztuhlé. V obličeji se jí zrcadlily nejrůznější grimasy.
Byla potěšená. Také trapně dotčená, to spíš, protože si ničeho z toho nevšimla, ale jeho slova ji především zasáhla v pozitivním smyslu. Což zřejmě představovalo přehánění století. Ano, při celé té situaci jí bylo jasné, že se radovala. Radovala se vyznáním lásky někoho, kdo zemřel. Mrtvého Severuse Snapea.
Ne, nechtěla ho postrádat. Ale co chtěla?
Zase se na něho asi několik vteřin tiše dívala, neboť on si pořádně povzdechl a chtěl vstát.
"Počkej," řekla tiše.
Sklonil hlavu a výsměšně se zeptal: "Na co? Na tvé zdvořilé kopačky? Nemusíš na mě ve svých slovech brát ohled a hned můžeš říct, co chceš."
"Ale já přece vůbec nevím, co mám říct!"
Při tom zděšení zněl její hlas opravdu panicky. Stáhl obočí skepticky k sobě a nakvašeně ji vyzval:
"Nech toho."
"Co přesně? Nemám přemýšlet o tom, cos mi řekl?"
Nyní už skutečně vstal.
"To by asi byl ten nejšťastnější případ. Nepřemýšlej o tom, jednoduše na to zapomeň."
Kvůli tomu tedy ta panika - její podvědomí bylo chytřejší než ona sama.
Otočí se, začne litovat toho, co řekl, a nikdy už se k tomu nevrátí.
"Zcela jistě na to nezapomenu, protože mi nikdy nebudeš lhostejný, až zase budeš živý. Jsi pro mě důležitý, jsem ráda, že jsi tady - "
Snape ji zlostně a příkře přerušil.
"Nepotřebuji žádné almužny od dobrotivé Grangerové, která nemůže dopustit, aby jakákoli bytost na Zemi trpěla."
Během svých slov se od ní odvrátil a odešel zpět k oknu. Následovala ho, avšak měla dost strachu z jeho hrozícího výbuchu, a zachovávala tedy patřičný odstup.
"Mohl bys eventuelně uvažovat o tom, že pro mě znamenáš víc, než ptáček se zlomeným křidélkem?"
Odfrkl si, avšak na ni se nepodíval.
Nyní zavřela oči Hermiona. Hledala slova, která by vyjádřila, co mohla jasně pojmenovat. Jen to.
"Nejsou to žádné almužny. Chtěla bych, abys žil, chtěla bych s tebou moci diskutovat v realitě, chtěla bych s tebou skutečně trávit čas."
Hlas se jí třásl, zoufale čekala na jakoukoli jeho reakci. Ale nepřišla. Tak zase otevřela oči. Avšak po Snapeovi nebylo nikde ani památky.
Ačkoli by byla uslyšela, kdyby procházel okolo ní, rozhlížela se po místnosti. Nic.
Prohlédla všechny pokoje svého bytu, stále dokola volala jeho jméno. Marně.
Zmizel.
To je to nejhezčí vyznání lásky, jaké si dovedu k Severusovi připodobnit! Žádné uměle vykroužené romantické sentence, jen prosté a tvrdé sdělení pravdy! A já jsem naměkko!

Kam se poděl? Možná, že od ní čekal stejné vyznání a ona se styděla a on se urazil a někde trucuje? Přece ho musí najít!!Ať doběhne za Firenzem, ten jí ho najde i po čuchu!
Fakt doufám, že se objeví!! Jinak odmítám číst dál