close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Symbiose 17 P16

8. února 2018 v 20:00 |  Vestilia
17. Probuď se!

Neklidně stála před učebnou Jasnovidectví a nedokázala ani vyjádřit, co si od toho slibovala a v co doufala. Hermiona přešlapovala z jedné nohy na druhou, minuty se zdánlivě stávaly hodinami.
Konečně se dveře otevřely.


Studenti si vzájemně vyměnily pohledy a jí bylo naprosto jasné, jak vypadala - se zarudlým nosem a napuchlýma očima. Naprosto uřvaná čarodějka. Bylo to horší, uřvaná profesorka. Bylo jí to jedno. Bezohledně se protlačila kolem posledních studentů, a jakmile stála v místnosti, zoufale vykřikla: "On zmizel!"
Firence si dlouho prohlížel ji i její okolí, a pak přikývl.
Nakonec se starostlivě zeptal: "Co jste řekla?" a při těch slovech byl dost duchapřítomný na to, aby zavřel dveře.
"To, co jsem říkala často. Že má žít."
Pokynul jí k jedné z židlí a ona se vděčně posadila, uvědomujíc si teprve teď, jak se napětím třásla.
"Vůle a úmysl, slečno Grangerová. Chtěla jste to více než předtím?"
Ano. Bezpodmínečně to chtěla. Chtěla mu dokázat, že každé své slovo myslela vážně. A nechtěla se už muset bát, že zmizí ze dne na den. Nyní zmizel, z minuty na minutu.
Odpověděla na kentaurovu otázku kývnutím a pokoušela se zadržet slzy.
"Nezoufejte, slečno Grangerová!" žádal ji Firenze netypicky přísně.
Hermiona se na něho překvapeně podívala.
"Sotva Vám pomůže, když strachy zatemní Váš rozum. Co mělo každé z Vašich přání dosud za následek?"
Třikrát se zhluboka nadechla a vydechla, než uvěřila, že je schopná promluvit alespoň trochu pevným hlasem.
"Změnu."
Zakroutil hlavou.
"Bylo to mnohem víc. Byl to vývoj, vždycky. A především se vždycky stalo to, co jste ve Vašem přání vyjádřila. Proč by se nyní měl stát opak?"
Několik vteřin o jeho slovech přemýšlela. Protože však nereagovala slovně, Firenze se zeptal:
"Proč vycházíte z toho, že se stalo něco špatného?"
"Už tady není," řekla zoufale.
"Připomeňte si, že tu nebyl nikdy. Nikdy zcela, nikdy skutečně. Byla to jen jeho duše, která se více a více zhmotňovala. Tedy alespoň pro Vás."
Hermiona stáhla obočí dohromady a pochybovačně hleděla na kentaura.
"Vy to všechno říkáte s takovou jistotou… Jakto, když o tom kouzle vlastně nic nevíte?"
Na jeho obličeji se zjevil jemný úsměv.
"O tomto kouzle nevím nic, ale o magii v antice ano. Vždy respektuje pravidla logiky, nic se nestává náhodně nebo úmyslně. Bylo to Vaše přání, že má žít. Proto jsem pevně přesvědčen, že ta správná otázka není ta, jestli tu profesor Snape ještě je…"
A konečně jí to došlo a jeho slova pochopila.
"Ale kde."
Přikývnul.
Chvíli přemýšlela o následcích, které bylo nutné vyvodit z tohoto poznání, a pak vstala.
"Děkuji Vám," řekla zřetelně na rozloučenou, avšak Firenze tím zdáse nebyl příliš překvapen.
"Jsem si jistý, že ho najdete," řekl naprosto přesvědčeně.

O necelých dvacet minut později dorazila Hermiona na Ministerstvo kouzel. Také tady na ni upírali nevěřícné pohledy, ale jí to bylo jedno!
Zaklepala na dveře Harryho kanceláře a ulevilo se jí, když ihned odpověděl "Dále". Když otevřela dveře, Harry se na ni napřed jen podíval, ale jakmile ji poznal, vyskočil hned ze židle.
"Co se stalo?"
Dobře, ta zděšená otázka jí prozradila, že se tak zmobilizoval spíš kvůli jejímu zjevu.
"Je pryč."
Povykládala mu, co se stalo, ne do detailu, neboť Snapeovo vyznání bylo jen mezi ní a profesorem, ale snad dostatečně na to, aby zdůraznila, že strašně trpí kvůli zmizení toho muže. Zřejmě o něco víc, neboť Harry se zeptal: "Ty a Snape… Co je to?"
Pokrčila rameny. Byl mužem, který jí vyznal lásku. A ona věřila, že přišla o rozum, protože zmizel, a bála se, že už ho nikdy neuvidí. Co to bylo?
Odsunula tuto myšlenku pryč a řekla: "Harry, pomož mi. Musím ho najít."
Přikývl.
"To se nedá přehlédnout…"
Po chvíli ticha dodal:
"Samozřejmě ti pomůžu. Co chceš udělat?"
Než začala Hermiona mluvit, nejistě si skousla spodní ret.
"Pokud má Firenze pravdu, existují vlastně jen dvě možnosti. Profesor Snape může někde být. Kouzlo možná končí finálním získáním hmoty a stvořením nového těla. Jeho duše byla možná znovuzrozena v úplně novém těle."
To by znamenalo, že pro ni bude nemožné ho znovu najít. Ale bylo to opravdu tak? Jak pravděpodobné bylo, že měl Firenze pravdu? Potřebovala jistotu a existovala jen jediná možnost, jak si ji v nejbližší době opatřit. Buď se Severus Snape proměnil zase v sebe sama a je mezi živými, nebo leží jeho tělo jako zetlelá mrtvola v hrobě.
Harry zakroutil hlavou a vyjádřil tím pochybnosti v jejím hlase. Ona tedy pokračovala: "Musím to vědět. A vidět."
Schoval svůj obličej v dlaních.
"Hermiono, umím si představit krásnější věci než rušení profesora Snapea z posmrtného klidu."
"Já vím. A bojím se to udělat. Ale stejnětak doufám, že to tentokrát bude jiné. Věřím, že hrob je prázdný."
Znovu ji pozoroval.
"Přeju ti to. Kdy to chceš udělat?"
Odpověď v ní byla naprosto jasná. Avšak před tím si nemohla pomoci a znovu ze sebe vyrazila: "Musím to vědět, Harry. Firenze si je jistý. Ale co když se mýlí? Musím vědět, jestli je mrtvý."
Její hlas byl stále tišší, stále zoufalejší.
"Takže dnes v noci?" zeptal se s plným porozuměním.
Dokázala jen přikývnout.
"Takže dnes v noci," opakoval Harry svá vlastní slova, tentokrát ovšem naprosto rozhodně.
Hermiona se mu vrhla okolo krku.
"Děkuji ti!"
Smluvili se na jedenáctou a doufali, že jejich úmysly nikdo v hradě nezpozoruje. Jedno kouzlo odstraní zeminu z rakve, kterou Harry popisoval už jako dost zpráchnivělou. Další vyzdvihne rakev z hrobu. Otázka několika málo minut. Pokud bude na pozemcích klid, nikdo si toho nevšimne.
Hermiona si nechtěla představovat, co tam uvidí. Vlastně to byl zoufalý čin. Její pochybnosti o přežití profesora vzrůstaly každou minutou. Nesměl být mrtvý. Ale byl, už celá léta.

Ve třičtvrti na jedenáct se oblékla; Harryho potkala u vchodového portálu tak, jak se dohodli.
"Jsi si jistá?" zeptal se skepticky.
Chvěla se, byla stašně napjatá a už několik hodin bojovala s neustálými nevolnostmi. Ale ano, byla si jistá.
"Tak pojďme," řekla rozhodně a udusila v zárodku každou námitku svého přítele.
Mezi hroby od pohřbu padlých už nikdy nepřišla, ačkoli ležely tak blízko hradu a ona k tomu v posledních měsících měla v podstatě neustále příležitost.
Napřed, krátce po konci války, ze smutku ze ztráty tolika přátel a známých, čemuž se raději chtěla vyhnout, než se tomu vědomě vystavovat. Pak jí každá myšlenka na Snapea vnukla pochybnost, že ztrácí rozum, a tak se vzpomínce na něho vyhýbala. A v posledních týdnech?
Zřejmě se nechtěla vědomě přesvědčit o tom, že to byla realita. On byl jedna z těch mnoha mrtvol.

Hořkou pravdou je, že odvaha není odměněna pokaždé.

Tato slova stála na černém kameni, označujícím místo posledního odpočinku Severuse Snapea. Vybrala je Minerva. Ve váze stály čerstvé bílé lilie. Hermiona je vzala a postavila o několik kroků dál.
Bez dalšího slova se Harry pustil do práce. Během půl minuty byl náhrobek i obruba odsunuty stranou. Pak vyslovil kouzlo, které vykopalo jámu. Pak se od okraje podíval dolů. Ať už si posvítil na cokoli, vykřikl jen zděšené "U Merlina!" Otočil se k Hermioně, která neměla čas počkat na vysvětlení. Štěkot Tesáka zněl po pozemcích. Zřejmě zaslechl Harryho, Hagridova chajda stála asi 300 metrů odsud, avšak uši psa fungovaly i přes jeho pokročilý věk stále ještě velmi dobře.
Mávnutím hůlky Hermiona zvedla rakev. Naprosto nedotčenou rakev z červenohnědého dřeva, nalakovanou a lesknoucí se, zašpiněnou pouze vlhkou zeminou.
Srdce jí prudce bilo, prsty se jí chvěly tak, že se jí kouzlo na otevření poklopu nechtělo podařit. Tentokrát to bylo na Harrym, který se viditelně ovládl natolik, že jí přišel pomoci. Víko se otevřelo díky němu.
Rakev byla vyložena jednoduchou bílou látkou - žádný satén, který by se k Severusovi Snapeovi naprosto nehodil. Jeho hlava ležela na malém polštáři. S kůží a vlasy.
Svit hůlky zjevil obraz mrtvého muže, skvrny na obličeji a rukou nebyly rozpoznatelné, rty byly bledě modré a svalstvo povolené. Ale nebyla to mrtvola, která pod zemí ležela už skoro tři roky. Nebyl to pohled, který popisoval Harry v prosinci. Mrtvý vypadal, jako by ho pohřbili před několika hodinami. Každopádně v jejích očích.
Hermiona poklekla vedle rakve. Hlas se jí chvěl pochybnostmi: "Co vidíš, Harry?"
Přistoupil k ní a plný úcty zašeptal:
"Muže krátce po smrti. Přísahám ti, že to tenkrát vypadalo naprosto jinak."
Kývla a slzy úlevy se jí rozběhly po obličeji.
"Pomož mi. Pomož mi ho dostat odtud."
Ještě během svých slov si strhla plášť z ramen a rozprostřela ho na zemi. Ohřívací kouzlo udrží tělo profesora mimo chlad zasněžené země.
Působil neuvěřitelně poklidně.
Právě když Harry následoval její žádost a levitoval mrtvolu na zem, oznámilo hlasité dýchání spolu s těžkými, rychlými kroky příchod Hagrida a Tesáka.
"Hej vy tam!" řval rozzlobeně.
Strhl Harryho za plášť a odstrčil stranou, poznal ho až v momentě, kdy Harry upadl.
"Harry, co to jako…"
Každé další slovo mu zůstalo v krku; Hermiona z toho usoudila, že právě poznal postavu na zemi a její stav.
Několikrát se rychle nadechl a vydechl, a teprve potom ze sebe vyrazil: "U všech dobrých duchů, co se to tady děje?"
Vzhlédla k poloobrovi a zašeptala: "Není skutečně mrtvý. Nějakým způsobem."
Hagrid kývl a vypadal naprosto mimo. Nakonec přece jen zamumlal šokovaná slova: "Dojdu pro profesorku McGonagallovou."
Jakmile zase zavládlo ticho, nehledě na Harryho rychlý dech, se Hermiona odvážila vztáhnout ruku směrem ke Snapeovi.
Byl studený, tak chladný, jako zimní zem. Jemně mu konečky prstů přejela přes tvář, odtud její ruka putovala k jeho límci. O kousek ho odhrnula stranou. Díry, které do jeho krku vyryly zuby hada, tam byly. Nezahojené, ale bez krve.
Severus měl na sobě společenský hábit z těžké brokátové látky s ornamenty. Hermiona by si byla nikdy nepomyslela, že něco takového vůbec vlastní.
Ticho prořízl Harryho třesoucí se hlas:
"Jak je to možné?"
Bylo jí to jedno, naprosto lhostejné. Na chvíli zavřela oči a snažila se sebrat.
"Jsem tady, Severusi. Jsem tady, protože tady chci být. Protože mi chybíš."
Polkla a bojovala proti absurdní myšlence uvnitř její hlavy, avšak naprosto ztroskotala.
'Neměla jsi jíst to jablko, Sněhurko.'
Zase ho pohladila po tváři.
"Nepřišla jsem sem, abych se s tebou v slzách rozloučila, víš? Doufám, že se vzbudíš. Přeji si to, víc než všechno ostatní."
A přesně to byla pravda.

Znovu zaslechli kroky. Jak dlouho už tady dřepěla? Hned tu budou, jistě ho odnesou pryč. Uvěří zázraku, nejpozději tehdy, až jim Harry řekne, že profesor před čtyřmi týdny vypadal naprosto jinak. Byl to jejich zázrak, jen a pouze zázrak Hermiony Grangerové a Severuse Snapea.
"Chtěla bych, aby ses teď probudil, prosím."
Nic takového se nestalo. Doprdele s vůlí a úmyslem.
"Nefunguje to…" vyrazila ze sebe potichu.
Nějaká paže si ji přitáhla blíž. Překvapeně zaregistrovala, že to nebyl Harry, ale Minerva, která náhle klečela vedle ní a držela ji přitisknutou k sobě.
"Proč to nefunguje?" zeptala se Hermiona naprosto zoufale, ignorujíc skutečnost, že ředitelka nemohla vědět, o čem mluví.
Avšak místo toho, aby byla zmatená nebo zamlklá, nebo aniž by se jen zeptala, co tím myslela, řekla starší čarodějka naprosto klidně:
"Bude to fungovat, dej mu trochu času."
Hermiona se vymanila z objetí a vyděšeně se na Minervu podívala. Avšak každá otázka byla zapomenuta, když od Severuse zaslechla chrčení.
Mladá čarodějka se na něho podívala a právě ve chvíli, kdy chtěla pochybovat o svém zdravém rozumu a dobrém sluchu, se to stalo znovu. Hrudník profesora se zdvihl a zaznělo další duté zachrčení.
Sklonila se nad ním, vzala jeho obličej do obou dlaní. Pokožku měl stále ještě studenou. Jemně ho hladila palci po tvářích, až náhle otevřel oči, zaklonil hlavu a namáhavě, téměř pisklavě lapal po dechu. Nyní odpovídal obrazu, který pro Hermionu představoval někoho, kdo se dusí.
"Musí do hradu," řekla Minerva rozhodně, a Hermiona stejným tónem odpověděla: "Nenechám ho samotného."
"To po tobě také nikdo nechce, moje milá," zazněla jemná odpověď.
Severus teď začal vydávat ztrápené zvuky. Oči se mu zase zavřely, dýchal.
Hagrid se bez vyzvání objevil vedle Hermiony a zdvihl profesora do náručí.
Stále znovu nevěřícně šeptem opakoval:
"Jak je to enem možný…," ale stoupal rychlými kroky nahoru k hradu. Udělal, co bylo třeba, aniž by požadoval jakékoli vysvětlení.

Poppy musel někdo informovat, neboť lékouzelnice spěchala té zvláštní skupince vstříc.
"U Merlinova vousu…" vyrazila ze sebe a ještě za chůze prováděla diagnostické kouzlo.
"On žije, jak je to možné? Jeho tělesná teplota je na 18 stupních… Ležel více než dva roky pod zemí a dýchá… Jak je to jenom možné?"
Poppy, za každých okolností profesionální lékouzelnice, nyní zřejmě ztrácela sebekontrolu. Avšak jakmile dorazili na ošetřovnu, vrátila se do svých starých kolejí. Překvapivě pevným hlasem vyslovila: "Hagride, polož ho támhle na postel. A všichni ven. Všichni, až na Minervu."
Ředitelka kývla a dodala: "Ano, všichni ven. Zůstat tu může jen Hermiona."
Poppy asi byla už dostatečně ponořena do své práce, neboť na tato slova už ani nezareagovala. Její práce byla naprosto přehledná. Kouzlem zbavila Severuse svátečního oděvu a stejným způsobem ho oblékla do jedné z bílých nemocničních košilí. Na to navazovala řada diagnostických kouzel, z jejichž výsledků léčitelka neustále užasle kroutila hlavou. Hermiona toho věděla z léčitelského umění dost na to, aby poznala, že jeho teplota bez vnějšího zásahu stále vzrůstala, srdce mu klidně bilo a krevní tlak se stabilizoval.
Nervy mladé čarodějky se trochu uvolnily, rozhlížela se okolo a pohled jí utkvěl na Minervě, která na ni rovněž tiše koukala.
Všichni byli naprosto ohromení, šokovaní. Kromě Minervy.
"Myslím, že se velmi brzy vzbudí. Alespoň to by udělal zraněný s jeho vitálními hodnotami. Jestli to také platí pro člověka donedávna mrtvého, samozřejmě s jistotou tvrdit nemohu…"
Poppy si po těch slovech spěšně přejela dlaní přes čelo. Pak její pohled klouzal sem a tam mezi oběma ženami, aby nakonec pronesla: "Vypadáte tak, jako byste chtěly být o samotě, až se probudí. Tuším, že něco z toho, co má být řečeno, není určeno pro mé uši."
S tím léčitelka odešla a nevypadala z toho příliš nešťastně.
"Poppy, ta chytrá žena," řekla Minerva tiše.
Pak čekaly.
Hermiona koukala na muže, který byl o 19 let starší než ona. Ne, to vůbec nebyla pravda, měl 38 let, jako v době své smrti, takže to bylo 16 let. Nebyl tak vlastně pro ni příliš starý? Příliš starý na co?
V kouzelnickém světě existovala spousta svazků, jejichž partnery často dělilo ještě více let, většinou ve starých rodinách. Ale proč o tom přemýšlela?
Měla by si takovou otázku vůbec klást?
Byl to profesor Snape. Muž, který řekl, že ji obdivuje a touží po ní. Při této představě se jí srdce rozbušilo rychleji. Byl to muž, o jehož život se bála a jehož přežití bylo jejím největším přáním.

Sotva po deseti minutách pak opravdu otevřel oči.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | 8. února 2018 v 23:37 | Reagovat

Nemám slov...

2 Shiwa Shiwa | 8. února 2018 v 23:49 | Reagovat

Jedna z nejlepsich Snamionek co jsem za posledni dobu cetla (nebo spis ctu) fekuji za preklad, je to az dechberouci pribeh :)

3 martik martik | 9. února 2018 v 10:19 | Reagovat

S tu rakví jsem zas tak daleko od pravdy nebyla. Každopádně teď se naskýtá otázka, jestli si drahý Severus bude pamatovat něco z jeho "posmrtného" bytí, svou symbiozu s Hermionou. Popravdě o tom dost pochybuji. Hermionu to nejtěžší nejspíš teprve čeká.
Palec nahoru pro Minervu. Už aspoň tušíme (nebo spíš víme), kdo za tím stojí.
Děkuji

4 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 11. února 2018 v 8:55 | Reagovat

[1]: Michelle, [2]: Shiwa: Děkuji a těší mě, jak si beze slov užíváte. Je to opravdu zvláštní příběh. Ona ho opravdu probudila! O_O

5 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 11. února 2018 v 8:58 | Reagovat

[3]: Martik: Ano, trefilas to perfektně, ale nešlo to prozradit dopredu. Teď se musíme dovědět, jestli je Severus v pořádku po všech stránkách a co s tím má společného Minerva. :-)

6 sisi sisi | 11. února 2018 v 22:33 | Reagovat

veliká radost a chvalozpěvy pro toho, jenž mrtev,  nyní ožívá. Halelujah synu jedinému. Oslavujme a radujme se, smrt byla zlomena a nemá více moci.
děkuji za překlad, Hermionu a Severuse teď rozdělí asi předsudky a pýcha, ale oni k sobě najdou cestu, jsou si souzeni. Díky.

7 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | 12. února 2018 v 11:42 | Reagovat

[6]: Ale, Sisi, buď trochu optimistka i v případě HG/SS! ;-)  :-D  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.