10. února 2018 v 20:00
|
18. Náklonnost a její kouzlo
Jeho okolí se náhle změnilo. A on neměl ke své lítosti ani nejmenší tušení, kde se nachází.
Grangerová, co to říkala? Začala mluvit, ale slovům už porozumět nedokázal, zanikly v šumu a nyní tady, v tom bílém nic - neboť to bylo všechno, co viděl, nekonečná bílá - šumění eskalovalo do bolestivého pípání v uších. Ano, bolestivého, natolik, že padl na kolena a ztrápeně křičel. Byla to celá věčnost, co dřepěl na zemi, než se někdo jemně dotkl jeho ramene.
Podíval se do modrých očí Albuse Brumbála. A s tímto pohledem zmizelo zvonění v uších.
"Je to pryč, Severusi."
Co bylo pryč? V jaké formě?
"Jsem mrtvý?" zeptal se a zděšení z té myšlenky ho samotného překvapilo. Brumbála asi ne, neboť se dobromyslně usmíval.
"Ne, můj milý, Hermiona tě volá. Je čas se probudit."
Ale jak? A proč tak najednou?
"Myslel jsem, že si budu muset vybrat."
Slova, která slyšel, ho rozčilovala stále víc.
Brumbál sklonil hlavu.
"Severusi, zvolil sis už v okamžiku, kdy jsi přišel k sobě v mezivětě, a pak v každém momentu, který jsi tu strávil a přál sis od nás pryč. Od začátku a stále toužebněji. Pokud by sis jen jednou opravdu přál, abys nás mohl následovat, bylo by po všem."
Výraz Severuse Snapea v tomto okamžiku zřejmě mluvil za vše, neboť mrtvý ředitel se zasmál.
"Nedělej si starosti, ona ti to vysvětlí."
"Kdo, Hermiona Grangerová?"
Jak by to mohlo být možné, nevěděla přece nic, stejně jako on.
"Ne, ne, Minerva. A nyní dýchej, hochu. Dýchej."
Teprve nyní si uvědomil tlak v plicích. Ano, musel dýchat, protože myslel, že se ihned udusí. Nastalá bolest roztrhla všechno bílé. Nedostávalo se mu vzduchu.
Na chvíli možná zaslechl nějaké hlasy, a když se mu konečně podařilo naplnit plíce vzduchem - což provázel zvuk, který mu připadal, jako kdyby někdo foukal do plechové konve - otevřel naráz oči, mučen bolestí. Avšak neuviděl nic, neboť v tom okamžení se ponořil do temnoty.
Bolest i hlasy ztichly.
Hermiona ze Severuse nespustila oči celých deset minut od doby, kdy Poppy opustila ošetřovnu. Chtěla tak zajistit, že v žádném případě nepropásne chvíli, kdy se probudí.
Chytré rozhodnutí, protože k tomu došlo tak tiše, že skutečně jen pohled do jeho bdělých, otevřených očí prozradil, že byl při vědomí. Neschopná promluvit, jen s bezmeznou úlevou mlčky opětovala jeho pohled.
Byla to Minerva, která prolomila ticho jemným hlasem.
"Vítej zpátky, Severusi."
Jeho oči ihned střelily na druhou stranu postele.
"Nezapomeň dýchat, můj milý. Byl by to průšvih, kdyby ses teď přímo po probuzení udusil."
Zakroutil hlavou, zcela jemně, a nechápal to. Hermiona s ním mohla jen souhlasit, bylo to nepředstavitelné.
"Žiješ, Severusi. Tvoje duše nikdy z tohoto světa načisto nezmizela, ale vždycky byla spojena s ní."
S těmito slovy už Hermiona nepochybovala. Minerva věděla naprosto přesně, co se stalo. Bez dalšího pobízení ředitelka vysvětlovala:
"Tvoje duše byla napojena na Hermioninu, od chvíle, kdy jsi zemřel."
Hermiona se zeptala: "Ale jak?", avšak bylo naprosto zjevné, že Severuse předstihla jen o chvilku. Jistě by to jinak byla první slova po jeho probuzení.
"Díky jednomu velmi starému spojovacímu kouzlu…"
Nyní to byl on, kdo ředitelku přerušil, hlasem pro Hermionu úžasně jasným, skoro normálním: "Proč duše slečny Grangerové?"
A jeho pohled při této otázce krátce zalétl k mladé čarodějce.
Minerva zdvihla ruce a řekla zcela určitě: "Myslím, že bude jednodušší, když mě necháte vykládat a otázky budete klást až nakonec."
V pauze, kterou udělala, tomu nikdo neodporoval. Severus ji využil k tomu, aby se posadil a umístil si polštář za záda jako opěrku. Jakmile se usadil, Minerva začala.
"Magie, kterou vyučujeme v Bradavicích, je keltská, moc druidů byla dále rozvíjena. Při tom mnozí často zapomínají, že je to jen jeden druh kouzlení. Germánský způsob byl tomu keltskému velmi podobný a už před několika stoletími došlo ke smíchání a rozšíření do celé Evropy. Africké a asijské formule se naproti tomu zcela od těch našich odlišují, v působení i provedení. Podobné to je s indiánskou magií. A pak je tu ještě něco, co mají všichni za zapomenuté - "
Hermiona ji přerušila vydechnutím: "Antická magie."
Minerva s úsměvem přikývla.
"Přesně tak, antická magie. Také zcela odlišná od té naší. Její zánik byl zdůvodňován slabějším působením. To až tak úplně nesouhlasí; skutečnost, že Severus žije, zřejmě působivě dokládá opak. Úspěch je v mnoha případech závislý na mnoha faktorech, stejně jako na důležitých předpokladech, které je třeba dodržet. Velmi zjednodušeně se to dá vysvětlit takto: keltská magie je zaměřena na cíl a vypočitatelná, antická je emocionální a ve svém působení často nevypočitatelná."
Ředitelka se zhluboka nadechla.
"Alespoň pentagram ze starých časů zůstal, ale je mnohem více než symbolem ochrany. Je základem pro všechna kouzla antické magie. Číslo pět tu hraje elementární roli. Jako v případě kouzla, které působilo mezi vámi: Byla to pět přání, která vedla k pěti změnám u Severuse. Tvoje duše se nejprve pro něj otevřela, Hermiono. Pak na sebe vzala pro tebe viditelnou podobu, pak bylo možné se jí dotknout. Ve čtvrtém kroku zase vešla do svého těla, které novým vstoupením oddělené duše došlo do stavu těsně po smrti, neboť jen v takovém těle může přebývat duše. Nakonec se tvé rány zacelily a probudil ses k životu, Severusi. A to všechno na Hermionino přání."
Hermiona krátce zavřela oči.
"Proč já?" zašeptala, a Severus si pohrdlivě odfrknul: "To je otázka, kterou rád položím také. Proč já? Tolik lidí je mrtvých - "
Minerva přikývla.
"Ano, tolik lidí je mrtvých. To, proč žiješ, Severusi, se dá lehce vysvětlit. Hermioně a tobě se jednoduše povedlo to, na čem mnozí jiní doteď zjevně ztroskotali."
Smutně si povzdechla.
"Ty, můj milý, jsi dokonce ten poslední, na koho jsem toto kouzlo použila."
Hermiona už tímto absolutním poznatkem po tom všem, co se stalo během poslední hodiny, nebyla překvapena.
Možná si i Firenze nebo Brumbálův portrét mohli promluvit s Minervou a ona jen disponovala příslušným věděním a mohla z toho vyvodit správné závěry. Pro Hermionu však zřejmě bylo pravděpodobnější - od příchodu ředitelky k hrobu a díky jejímu klidu - že to věděla, protože to způsobila sama.
Vědomí o této skutečnosti ovšem trochu vyvolalo zlobu.
"Pokud jsi to však byla ty, proč jsi mi to neřekla? Tak dlouho jsem věřila, že jsem se zbláznila, ignorovala jsem ho ze strachu!" zvolala Hermiona vytočeně.
Minerva s porozuměním kývla a vysvětlovala: "Protože to kouzlo ve většině případů ztratí svůj účinek, když se ví o jeho existenci. Existuje pět podmínek, které musejí být splněny. Každé přání k posílení duše musí být jasné, pravdivé, bez vypočítavosti a bez negativních pocitů. A ten spojený to také musí chtít. Pouhé přání vzbudit toho druhého k životu, je neúčinné. Musí být emocionální, skutečně toužebné. U spojovacího kouzla mluvíme o všech odstínech náklonnosti. Pojem o působení ono působení zeslabuje, to je důležitý základ tohoto druhu magie. Mlčet musí všichni. I mrtví se tím řídí, že ano, Severusi?"
Severus jen neurčitě kývl.
Hermionino srdce se prudce rozbušilo. Nyní alespoň Severus nebude moci zpochybňovat, že jí na něm skutečně záleží.
"Po Albusově smrti jsem použila toto kouzlo na každého člověka, kterého jsem znala a neplatil za chladnokrevného Smrtijeda. Byla jsem naprosto zoufalá a chtěla jsem zajistit alespoň nepatrnou šanci na přežití," povídala tiše Minerva.
"Takže na tebe ne. Na tebe, kterého jsem najednou tak nenáviděla, jako nikoho jiného. Užívala jsem si chvíli, kdy jsem tě vyhodila ze školy, užívala jsem si to, když jsem tě viděla, že prcháš jako zbabělec. V ředitelské pracovně jsem se ti vysmívala a byl to právě portrét Phinease Nigeluse Blacka, který spatra poukázal na to, že jsi ve svém životě prokázal velké množství odvahy. Zeptal se mě, proč bys nyní měl začínat provádět opak. Ten arogantní pes mě opravdu přivedl k přemýšlení, a následně mi dodal dostatek důkazů, abych pochopila, že jsi stále ještě hrál svou roli.
Prchnul jsi, abys nebojoval proti nám. Byla jsem plná lítosti, stále ještě jsem."
Severus v odpověď na tuto poznámku ztrápeně zasténal, a pak něco nesrozumitelného zamumlal. Minerva nerušeně pokračovala dál.
"Bylo mi jasné, že tu noc, kdy vypukne bitva, sotva budeš moci přežít. Opravila jsem svou chybu a také tebe v poslední minutě ještě postavila pod ochranu spojovacího kouzla. Po troše přemýšlení se mi Hermiona jevila jako ideální partner. Náklonnost neobsahuje pouze pocity jako přátelství a láska, ale také přání po nápravě, uznání a pocit loajality. Tušila jsem, že pravda o tobě vyjde najevo a že Hermiona tím bude trpět, že tě nedocenila."
Po místnosti se rozhostilo rozpačité ticho, které všichni tři dlouhou dobu zachovali. Ředitelka se pak zeptala:
"Hermiono, s kým jsi mluvila o své situaci?"
"Skoro s nikým. Jen s Harrym a Firenzem."
Aniž by si Severus dal tu práci se skrytím pobavení, doplnil ještě: "A s léčitelem O'Lorcanem z Dublinu."
Ale ona se nezlobila a jen řekla: "Přesně, na léčitele jsem skoro zapomněla. Ví minimálně o tom, že jsem slyšela hlas mého mrtvého profesora."
Minervě se ulevilo.
"To je přehledné, se všemi třemi si promluvím, než vyjde najevo, co se stalo. Kvůli těm, kteří stále jěště mají šanci na návrat, by mělo kouzlo zůstat tajemstvím."
S touto větou Hermionu napadlo hned několik otázek.
"Kdo se ještě může vrátit? Všichni?" zašeptala.
Minerva zakroutila hlavou.
"Mnozí, ne všichni. Pokud byly zabity obě části spojovacího kouzla, kouzlo skončí. Jako u Tonksové a Remuse."
A nyní se probudil Hermionin vědecký zájem.
"Jak může vědění o takovém kouzle přetrvat, když musí zůstat tajemstvím, aby působilo?"
"V mojí rodině - jeden římský kouzelník přitáhl s druhým válečným tažením Caesara do Británie a zůstal tady; skotští předkové jsou tedy jen částí mých kořenů - se to vždycky praktikovalo tak, že jen jeden v každé generaci byl zasvěcen do starých kouzel. A každý, u koho tento způsob magie působil úspěšně, to věděl také, minimálně v oblasti, kterou sám prožil na vlastní kůži. V danou dobu Vás do tohoto druhu magie ráda zasvětím."
Hermiona kývla.
"A když říkáš, že ostatní ještě mají šanci, jak dlouho to platí?"
Vzpomněla si na slova o spojení, které není na celou věčnost.
"Pět let po smrti. Vždycky pět. Už Pythagoras se některých z těch, na něž takové kouzlo bez úspěchu aplikoval, po uplynutí doby opatrně zeptal, do kterého kroku kouzlo působilo. Mnozí ztroskotali už na spojení v prvním kroku, protože smutek je často doprovázen zlostí. A přání po návratu mrtvého je povětšinou vztahovačné. Mnozí se asi hlasu ve své duši bojí jako bolestivé vzpomínky."
Minerva se znovu zhluboka nadechla a podívala se na Severuse.
"Hermiona zjevně prokázala velké množství odvahy. A ty velké množství vůle přežít, neboť bez toho by to kouzlo také nemohlo působit. To první jsem očekávala, v to druhé jsem mohla jen doufat."
S úsměvem znovu pohlédla na Hermionu.
"Nyní si krátce promluvím s Poppy. Oficiální verze pro ni i všechny ostatní zní, že Albus zřejmě nevědomky použil na Severuse nějaký neznámý druh magie, ke kterému portrét nic bližšího neuvedl. Obrazy jsou povinovány ředitelce, a dobrák Albus tedy bude velmi přesvědčivě mlčet a odpustí si své narážky. Teď to však jen tak naťuknu, má to čas. Následně si promluvím s Harrym a Firenzem a řeknu jim pravdu. Zítra ráno se pak postarám o toho léčitele. V tomto případě asi bude nejrozumnější použít kouzlo Zapomeň. A pak bude informována veřejnost."
S kývnutím se otočila a za chůze pronesla: "Nechám připravit pokoj pro hosty. Až tě Poppy ještě jednou prohlédne, jistě už tě propustí, ač s nevolí. Ani ona nebude moci nic namítat proti zdravému výrazu, který máš."
A s tím zmizela.
Bylo to tak, Severus vypadal jako zdravý. Jako v posledních dnech svého života. Pokožku měl bledou jako vždy, avšak neleskla se. Také jeho oči postrádaly jinak běžné stíny.
"Gratuluji, Grangerová. Přesto bys neměla zapomenout na to, co si myslím o zírání," zasyčel.
Neurčitě se usmála jeho obvyklému tónu.
"Jsem nesmírně ráda, že žiješ," řekla tiše, avšak na rovinu a upřímně.
Od něj žádná reakce nepřišla. Pohled jí klouzal okolo něj a zůstal u límce nemocniční košile.
"Smím?" zeptala se, teprve až maličko stahovala látku dolů. Viděla dost na to, aby rozeznala, že ze dvou zprvu otevřených děr zůstaly jen dvě skoro kulaté jizvy na obou stranách jeho krku, načež jí jeho ruka pevně obemkla předloktí a odstrčila ji.
"Dotaz o dovolení v normálním případě znamená, že člověk počká na odpověď," prskl.
Vzdychla.
"Překvapilo by tě, že jsem předpokládala, že se tvá nálada nyní jistě dramaticky vylepší?"
Sklonil hlavu.
"Samozřejmě, že ne. Avšak to, jestli odpovídám tvým očekáváním, je naštěstí mé vlastní rozhodnutí."
Napětí mezi oběma bylo téměř hmatatelné. Hermiona pronesla naprosto přímo: "Byla to náklonnost, Severusi. Nemůžeš už popírat, že se to stalo jen kvůli ní."
Bylo udivující, jak lehce ze sebe dostala jeho křestní jméno, jak samozřejmě. Obočí se mu stáhla k sobě, celý obličej se ještě více zatvrdil.
"Zmiň jediným slovem náš poslední rozhovor a já tě odsud vyhodím."
Byla si jistá, že to myslel naprosto vážně.
Zoufale si skousla spodní ret v naději, že tím zažene slzy, které jí vstupovaly do očí. K její úlevě se jí to povedlo. Dokonce našla odvahu ignorovat jeho odmítavou hrozbu.
"Co je tak špatného na tom - "
Hrubě ji přerušil.
"Je to trapné. Velmi dobře si vzpomínám na všechno, co jsem řekl. To stačí, nemusíš ještě do rány přisypávat další sůl."
"Do jaké rány?" zeptala se naštvaně. Skoro si chtěla poklepat na rameno, jak musel na okamžik hledat vhodná slova. Nakonec řekl: "Máš mě za úplného blázna? Myslíš, že nevím, že šlo o marná slova? Pokud by ti vyznal lásku Longbottom, sotva bys byla reagovala jinak. Neutralita, ve své nejšlechetnější podobě."
Zavřela oči a povzdechla si: "Když to říkáš."
Viděl to tak absurdně. A přesto si byla naprosto jistá tím, že milostné vyznání od Nevilla by ji těžko zaměstnávalo tak intenzivně.
Zabručel své: "Už zase začínáš? Opravdu by mi pomohlo, kdybys tím nezamýšleným dodatkem stále nedělala dojem, že to teď není tak absurdní, jak to je."
Vyhnula se jeho pohledu.
Před ní se všechno rozprostíralo naprosto jasně, jeho tón mluvil za vše.
Odvrátí se od ní, odejde a už ji nikdy nebude chtít vidět. Pro něj byla jeho slova jen trapnou potupou, na kterou bylo třeba co nejrychleji zapomenout. Nejlépe tak, že zapomene na Hermionu.
Zašeptala: "Proč to ničíš?" a znělo to tak strašně plačtivě, že jí to s jistotou ihned vyčte.
Avšak on to neudělal; místo toho také tiše řekl: "Protože jsem už jednou doufal, že bude možné setrvávat v přátelství, spočívajícím na velmi rozdílných pocitech. Můžu tě ujistit, že to nefunguje."
Vzlykla a přinutila se říct přesně to, co za žádných okolností nechtěla udělat. Neboť bylo přirozeně špatné, kdyby probouzela naděje.
"Ale vždyť já o tom dokonce přemýšlím."
Zmlkl a ona nevěděla, jestli to bylo tím, že jejím málo konkrétním slovům neporozuměl správně, nebo pochyboval o jejich smyslu. Netroufala si však na něho znovu pohlédnout, a tak vstala z jeho postele, brečící a se skloněným pohledem. Stejně tiše jí řekl:
"Pak ses tedy zbláznila."
Dotkla se jí tato věta, která jí vyjevila, že pro sebe nepožadoval nic.
Byl jedním z nejstatečnějších lidí, které znala, byl vtipný a slovně obratný. Uměl být přátelský, když ovšem nechtěl vědomě provokovat. Byl obětavý. A vědomí vlastní hodnoty se u něj zřejmě rovnalo nule.
Přesto se jí zvládl ukázat.
Miloval ji.
Nyní se na něho přece ještě podívala a ihned se setkala s jeho pohledem, který na ní musel spočívat.
Aniž by o tom jakkoli přemýšlela, vysloveně se vrhla dopředu a objala ho. Překvapil ji, když její objetí opětoval.
Plakala přemírou toho všeho, ze strachu před jeho útěkem a kvůli němu, který byl pro ni mnohem víc, než zřejmě viděl sám v sobě. Jen ji takto držel, alespoň nějakou dobu. Pak jí jeho ruce opatrně přejely po zádech.
Jako by šlo o první mapování, velmi opatrně pohladil prsty pravé ruky její obličej, aby jí pak vlasy na levé straně uhladil za ucho.
Nebyla překvapená, když se od ní kousek vzdálil. Tvrdit, že to čekala, by asi bylo přehnané, ale v jeho dotecích to stejně tušila. Přesto se nebránila, když jí ukradl polibek.
Potěšilo mě Brumbálovo vysvětlení, že pokud by žít nechtěl, už dávno by nežil. Hermiono, co kdybys o tom přestala přemýšlet a použila srdce. Při vyslovování přání ti to docela šlo. Já bych mu padla okolo krku už dávno. Severus mě dojal - požaduje pro sebe tak málo, má pocit, že si nic nezaslouží, ale když mu svitne jiskřička naděje, neváhá a jedná. Ach a dík.