Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Účetnictví - povídka

25. února 2018 v 20:36 |  Arda - Vždycky je to Lucian
Pěkně zdravím všechny mé čtenářky, jak ty stávající, tak i ty nově přišedší. Naprosto spontánně jsem se rozhodla účastnit se akce Blogu.cz a přispět jim do tématu týdne svou troškou.
Už nějakou dobu jsem koketovala s psaním vlastních povídek a postupně na tom pracovala. Nyní zjevně přišel čas se do toho pustit naplno. Přijměte prosím mé pozvání do vlastního světa Luciana Salavy a Alžběty Vítkové. Všechno kolem nich se může změnit, jen ti dva zůstávají.
Proto mějte neustále na paměti: VŽDYCKY JE TO LUCIAN. <3
Všechno krásné Vám přeje
Arda z Lyry



Účetnictví
Zase pondělí. Zase škola. Asi by měla být zhnusená jako všichni ostatní okolo. Ale Bětka nebyla. Chodila sem ráda, učila se ráda a vítala každou novou možnost dovědět se něco nového. Ve studiu byla úspěšná. Šprtka - řekli by možná někteří, ale ona to o sobě nikdy přímo nezaslechla. Jenže i tak by jí to asi bylo jedno.
Bětka se táhla z šatny do třídy v proudu studentů, kteří probírali víkendové události. Toto vzrušující téma postupně vyměnili za aktuální problém - nastávající vyučování. Poloviny Bětčiny třídy, té holčičí poloviny, se týká účetnictví. Kluci si budou takto zrána užívat tělocvik.
Alžbětě přišlo škoda, že vlastně v tělocviku nikdy neměla možnost kluky potkat. Že tím střídáním není žádná šance. "Podařilo" se to jen jednou při změně rozvrhu a pro Bětku představoval vrcholný zážitek šplh na laně. Petr, jinak nenápadný chlapec tichého ražení, přišel k lanu, vyskočil a vmžiku byl nahoře. Bětka jako u vytržení pozorovala, jak se jeho silné paže přitahovaly a Petr jako šipka směřoval vzhůru. Určitě na něj zírala s otevřenou pusou. Úžasné, co je možné takto náhodně odhalit. Člověk by to do něho neřekl.
Petr sedí přede mnou, myslí si Bětka, moc toho nenamluví, což vůbec není na škodu. Vždycky to byl tak nějak fajn kluk, jen jsme se o tom jaksi nikdo nedozvěděli, usmála se pro sebe.
No tak jo, účetnictví. Těžký předmět, ale snad to nějak zvládne. Vlastně bezva, proč se utápět v depresi? zafilozofovala si Bětka, když si vzpomněla na vyučujícího. Posadila se na své místo, vylovila sešit a pouzdro z tašky, a začalo zvonit.
Právě včas, Betynko, jsi dobrá, pochválila se. Salava by měl řeči. Veronika sem tam přijde se zvoněním a dostane vždycky co proto.
A už byl tu, jako by snad stál za dveřmi. Magistr Salava pružným krokem vešel do třídy a přísnýma očima přejel všechny přítomné dívky. Bětka jeho pohled překvapivě vítala. Připadal jí příjemný, ačkoli před ostatními holkami to přiznat nemohla.
Během cesty ode dveří ke katedře prohodil: "No tak se postavte…" a čekal, až zahrčí i ta poslední židle a studentky opustí pozici vsedě. Jakmile se dočkal, nechal všechny s pobavením a slovy "děkuji, sedněte si" zase klesnout do lavic a posadil se také. Vzal si k ruce třídní knihu.
"Kde je nějaká služba? Nebyla za mnou, nehlásí, co jste za skupinu…" začal zostra. Jako vždycky.
Ten nám nic neodpustí, bliklo Bětce v hlavě. A proč by měl? blikla druhá myšlenka, zvláštním způsobem spokojená. Jen ať po nás pěkně dupe, takhle se toho naučíme nejvíc. Vyklepané z množství učiva i ze Salavovy nekompromisnosti drtíme poctivě na každou hodinu.
"Pane učiteli," vytrhla Bětku z myšlenek služba, shodou okolností kamarádka Leňa. "Já jsem za Vámi byla, ale Vy jste tam nebyl." Znělo to jako výtka. Uvidíme, jak se to odrazí v náladě páně magistrově, ušklíbla se Bětka.
"Tak máš počkat, nebo mě najít," usadil ji Salava. "Co jste za skupinu, co budeme dělat?"
"Jsme druhá skupina," začala Leňa znejistělá tím, jak ji sjel na tři doby. Uf. "Je hodina 30, a…" dovolila si vtípek "nebudeme dělat nic."
"To není zcela vyloučeno, nicméně já bych to netvrdil." Magistr Salava vstal od stolu a ležérně se o něj opřel bokem.
Týjo! Sluší mu to… Jak to dělá? všimla si Bětka. Vždyť na sobě nemá nic zvláštního; džíny, košili, ale wow, fakt pěkně.
"Všechno zbytečné si schovejte do kabelí, napíšeme si písemku." Bětka se naráz propadla do stejného stresu jako její spolužačky a přestala učitele pozorovat. I bez toho věděla, že teď určitě nasadil ten svůj samolibý výraz absolutní převahy.
"Ale pane učiteli…" "Vždyť jsme psali minule…!" "Máme si ji opravovat…!" žadonily všechny holky a magistr Salava se pásl pohledem na vykulené obličeje s očima navrch hlavy. Zastavil se u jedněch, které zůstaly umístěny v původní, běžné pozici. Alžběta Vítková. Holka šikovná, proč se taky nebojíš? pomyslel si krátce, a jeho oči putovaly dál.
"Tak budeme zkoušet," stresoval Salava dál a všechny holky propadly novému děsu. "Říkal jsem přece, že v listopadu zkouším. Kdo jde dobrovolně?"
On se v tom absolutně vyžívá, zjišťovala Bětka. Bohužel to pomáhá. Taková aktivizace je opravdu účinná. Bohužel. Ale v jejím případě by to opravdu nemuselo být. Na ni by byl mohl jen promluvit a stačilo by to k maximálnímu výkonu. I brouknout by třeba mohl…
"Co, Veroniko?" Oslovená dívka sebou prudce trhla. Bětka také, vyrušená z myšlenek a zároveň vyděšená z jejich obsahu. Veronika prosebně sepjala ruce: "Pane učiteli, ne, já ne," a hledala slova, jak ho obměkčit. "Říkal jste příští týden." K rukám přidala ještě naprosto nešťastný pohled.
"Pojď," pokračoval magistr Salava neochvějně. Veroničin výstup na něho neudělal naprosto žádný dojem. Asi. "Nebo za sebe sežeň náhradu."
Ach, Luciane, pomyslela si Bětka a ihned se vylekala, že ho, ač v myšlenkách, oslovuje křestním jménem. A co jako? Zní krásně a k němu se hodí. Ach, Luciane, jestli Vy ji netrápíte pro své vlastní potěšení…
Veroničiny prosebné oči splašeně těkaly po třídě a ruce se jí křečovitě zaklesly do sebe. "Holky!" vyrazila ze sebe zoufale, "běžte některá!" Viděla, že žádná z oslovených se nepřetrhne, jakýpak div taky, a ihned se zase obrátila ke katedře.: "Pane učiteli, dneska ne!"
Asi ji už potrápil dost, usoudila Bětka ze Salavova výrazu, a měla pravdu. Uvědomovala si, že příště to třeba padne na ni.
"Však jsem říkal, že dneska budu zkoušet dobrovolníky. Když žádní nejsou, mrkneme se na ty vaše výtvory z minula a budeme probírat dál."
Že mu na to vždycky skočíme?! divila se Bětka, pozorujíc Veroniku na pokraji kolapsu. Vždyť i ona byla roztřesená z náhlé hrozby písemky či zkoušení. Bohužel to fungovalo i na ni.
"Mám tu vaši prověrku, jak jsem říkal," oznámil magistr Salava a pohodil službě na stolek hromádku. Leňa vyskočila jako blesk a v mžiku práce rozdala všem holkám.
"Nebylo to příliš slavné," pokračoval Salava suše, zatímco každá hleděla do papíru popsaného spoustou červených písmenek a čísel. "Iveta, Marta, Saša, Elena, Jana, Veronika… Alžběta…" Bětčino jméno vyslovil po krátké pauze a zvedl kvůli ní zrak od svého obligátního deníčku. Svůj pronikavý pohled zaměřil na ni.
Jako by mi viděl do hlavy! šílela Bětka už při té představě. To by fakt nebylo dobré. Radši vyklopte hodnocení… Luciane, dovolila si znovu odvážnější myšlenku, zatímco na něj stále ještě hleděla, rozhodnutá neuhnout. Uhnul on, vrátil se ke svému deníčku a souborně oznámil: "Za jedna."
Holky se tvářily trochu zmateně, přece jen té červené bylo v každé písemce opravdu dost. Ale vyšlo to na jedničku? Jo?
"Nezapomeňte," promluvil znovu Salava a deníček sklapl, "že to není známka, ale počet dosažených bodů." Během všeobecného úleku z toho, že každá studentka utržila jen jeden jediný bod, ho odhodil na stolek a založil si ruce na hrudníku.
Pane. Bože. Bětka vzdychla v duchu a byla ráda, že to může učinit takto skrytě. Jak to, že jsem si toho ještě nevšimla? ptala se sama sebe, ale ihned si uvědomila, že se utápí v obdivování Salavovy hrudi a netváří se dost vyděšeně. Její výraz se patřičně upravil. Zjistila však, že pozdě, protože magistr Salava si absence očekávané reakce povšimnul také.
"Kdo tomu nerozumí?" zeptal se do davu.
Spíš se ptejte, kdo rozumí tomu, co se tady teď se mnou děje! navrhla mlčky Bětka. Vždyť se jí zdá, že ji Salava svádí, aniž by hnul brvou. Žádná ze spolužaček se neozvala. Rozuměly tedy, nebo se nechtěly handrkovat?
"Všechny všechno chápete? Jak jste to tedy mohly tak zmastit?!"
… se mě zeptejte. Týjo, už tak nevím, čí jsem! Bětka byla v koncích. Vedla se Salavou ten jednostranný dialog, a on to věděl. Doprčic. On to zcela určitě věděl! Stačil jediný pohled na něj a byla o tom přesvědčená.
"Třeba ty," obrátil se na Bětčinu sousedku Leňu. "Tobě se ty peníze na účtu okotily nebo co? Jestliže znáš nějaké kouzlo Davida Copperfielda nebo Severuse Snapea, tak mi ho řekni, a já ho použiju také. A co ty?" vybafl a Bětce se zastavila krev v žilách. Na místě ztuhla. Snad se teď neptá jí? Stojí tak nebezpečně blízko, přímo před jejich lavicí. Když by byla schopná se nadechnout, ucítila by jeho vůni. Opatrně k němu zvedla zrak a s úlevou viděla, jak se obrátil na Ivanu.
"Já jsem měla jiný kouzlo," odsekla mu Ivana, zklamaná ze svého chabého výkonu.
A ty ho máš taky, zašeptala Bětka, probírajíc se ze své paralýzy. Se zpožděním si uvědomila, že přestal fungovat její vnitřní dialog. Ona šeptala! Takže se vyjádřila slyšitelně! Zabte mě radši hned! zaúpěla zase pěkně v myšlenkách, ale už to nebylo nic platné. Oči Luciana Salavy spočívaly na ní.
Bětka s politováním zjistila, že ji paralýza neopustila. Bohužel. Znovu byla zcela v její moci, avšak kromě stresu a pocitu trapnosti se objevilo i něco jiného. Potěšení z jeho pohledu. Z toho, že se na ni díval. A z toho, JAK se na ni díval. Zkoumavě, pozorně, ale v žádném případě ne nepřátelsky. Ne pobouřeně. Oči se mu pobaveně leskly a kolem úst mu hrál náznak úsměvu.
"Tak tedy máte kouzla, o kterých mi nechcete říct," reagoval na Ivaninu prostořekost, ale zrakem stále zůstával u Bětky, "nebo jste si hrály na Bingo: hele, nějaké číslo, lup ho tam."
"Ale Bingo už zkrachovalo," namítla Ivana a přitáhla jeho plnou pozornost.
"Však ty, co ho teď použily, zkrachovaly také. Pokud už jste se pokochaly dost," pronesl Salava už zase k celé třídě, ale Bětka to jasně vnímala jako zprávu pro sebe, "prověrky mi služba vysbírá a budeme probírat dál."
Magistr opustil své výsostné místo před lavicí Bětky a Leni a vydal se dopředu. Cestou mrknul Ivetě do sešitu.
"Co tady máš za zmatky? Nějaké šipky, co to je?"
"Pane učiteli, já nemám poslední zápis."
"To by ses měla stydět," houkl na ni Salava a bylo na něm vidět, že se spíš baví. Tedy Bětka to viděla. Vida, nějak se mu vylepšilo naladění, třeba se dočkáme i nějakého vtípku, sledovala ho. Dostala se zpět do svého běžného módu a šok z Lucianovy blízkosti zdárně opadal. Už mu asi v myšlenkách jinak neřekne… Hm, to je prekérní situace, dost nebezpečná.
"Za takový věci se stydět nebudu," bránila se Iveta. "Styděla bych se za horší."
"Prozradíš nám, za jaké?"
Aj, to je těžký kalibr, ale asi jen pro mě, vrněla Bětka, když vnímala zvučný magistrův hlas. Vibroval v jejích útrobách. Tímhle tónem by z ní vylákal naprosto cokoli. A ihned.
"Ani ne," prohodila drze Iveta. Zřejmě byla vůči hlasu magistra Salavy dostatečně imunní.
"A co třeba opít se do němoty?" navrhla napůl škodolibě Elena. "Za to se člověk taky musí stydět."
"Ano," broukl Salava a Bětka se jen taktak držela vzpřímeně, "ale v jejím případě by to muselo být úplně do němoty."
Holky se rozesmály. Nojo, kdy asi nastane situace, kdy by Iveta neřekla ani slovo? Bětka se chichotala taky, ale něčemu úplně jinému. Usazení držkaté Ivety bylo mistrovské, ale ten jeho humor, tem byl vyloženě boží.
Lucian Salava si stoupl k tabuli a začal na ni něco čmárat. Tradičním škrabopisem, na nějž byly třeba luštitelské vlohy. Jenže k řešení tu byly i jiné otázky, např. jak dlouho Bětka obdivovala jeho prvotřídní džíny. Zezadu.
"Co to je?" otočil se na patě Salava a vybafl na Bětku. Ta svýma očima jen taktak utekla k jeho hieroglyfům na tabuli a ani při tom nestihla příliš zčervenat.
"To je hrůza!" hlesla a s plným uvědoměním, že je v tom až po uši, složila hlavu do dlaní.
"Ne, to je zaúčtování avíza."
Spolužačky začaly otvírat sešity, aby si mohly poznačit novou látku. Chvilkové ticho přerušila Saša: "Pane učiteli, jak se v tom máme vyznat?" Mhouřila oči, ačkoli seděla v první lavici.
"Ale to je jasné," pronesl Salava, jako by mluvil s totálním idiotem. "Toto je devítka a toto trojka," vysvětloval jí blahosklonně. Že ji má za evidentně hloupou, vycítily snad všechny holky. A přitom je to on, který má rukopis pod psa.
Ne ne, nazvěme to přesněji, přemítala Bětka, škrábe jako kocour. Ano, tak se mi to líbí víc. Elegantní šelma, vrnící či zatínajcí drápky - podle toho, co je potřeba.
"Copak to je trojka?" přidala se také Ivana a vypadala dost rozhořčená. Jistým způsobem Sašu bránila, což vyjadřovala souhlasnou kritikou Salavova písma. "Vždyť to vypadá, jako když zvrací pes!"
Salava se vmžiku objevil u její lavice a výhružně se nad ní vztyčil: "Není zcela vyloučeno, že váš pes zvrací trojky," ušklíbl se.
Ivana nevěděla, jestli se může smát, nebo se spíš obávat nejhoršího. Magistr na ni huknul, a jako vždy nadskočila celá třída.
A Bětky se to navíc dotýkalo téměř bytostně. Viděla se na Ivanině místě, a v té představě vstala a opatrně začala couvat. Salava ladně, a především střelhbitě obkroužil lavici a napřímil se přímo před ní. Hleděl jí do očí, jako by si chtěl prohlédnout každou myšlenku v její hlavě. A ony, bez Bětčina svolení, vyplouvaly na povrch a objevovaly se jí ve tváři. Obdiv, uznání, respekt, touha po dosažení jeho odbornosti, něha, náklonnost,… Bětka z toho byla stále víc a více šokovaná, nemohouc tomu přenosu zabránit. Salavovy oči jakoby nasakovaly všechny informace a hledaly další. Nenašly však hněv, odpor ani zhnusení, což ho zřejmě trochu překvapilo, ale navenek nedal znát vůbec nic. Dál si ji intenzivně, avšak zcela neutrálně přeměřoval a jeho obličej se pomalu, pomaloučku skláněl k jejímu.
Dávno v sobě neměla strach. Nacítila jeho srdce, energii, která se mu rozlévala z hrudi a vnikala do ní jako elixír. Ještě, ještě blíž, ať se tě můžu dotknout, žadonila Bětčina duše, žíznící po blízkosti…
"A pane učiteli, k čemu to avízo potřebujeme?" pískla Elena a všechno bylo v tu ránu pryč. Magistr Salava netlačil Bětku proti zdi, ale stál zase před Ivaninou lavicí. Nevzbuzoval už v Bětce chuť ho objímat tak neuvěřitelně hmatatelně - a to tedy ani v Ivaně. Ačkoli první jmenovaná by to ocenila a byla si téměř jistá, že se to opravdu stalo.
Salava prošel uličkou mezi lavicemi dopředu a ucedil: "To máte znát z ekonomiky. To je přesně ono." Postavil se před tabuli, založil si ruce na hrudníku a zamračil se: "Chodíte do hospod a neučíte se. Natožpak účetnictví." A každou studentku jednotlivě přejel svým ledovým pohledem.
"Jak to můžete říct? Viděl jste nás tam někdy?" stěžovala si na to křivé obvinění Iveta.
"Ne," zasyčel Salava, "já tam nechodím. Ale slyšel jsem," dštil dál oheň a síru, "že pořád brbláte, že nestihnete úkol z výpočetky. Máte individuálně studovat po vyučování."
"A jsou dneska počítače?" zeptala se Veronika.
"Počítače jsou tu 24 hodin denně," odbyl ji Salava samolibě.
"Tak: můžeme dnes přijít na počítače?" opravila se studentka a kroutila očima. Pak ji něco napadlo a dodala: "A my přijdem a Vy nám budete říkat, že jsme čarodějnice…"
Magistr Salava se zatvářil výsměšně, ale nadřazené držení těla i tón hlasu si ponechal: "Ale to přece jste, i když nejste na počítačích."
Krátce se podíval na Bětku, a jeho pohled na chvilku změkl, jako by vyjadřoval dodatek: "…hm, a jaké…" Bětka sklopila oči a začervenala se. Pochopila to i beze slov.
"A to jsem se zrovna učesala!" stěžovala si polohlasně Leňa.
"To je pech," usmála se na ni Alžběta. Náhle měla chuť udělat něco bláznivého. Zvedla hlavu, podívala se přímo na magistra Salavu a zřetelně vyslovila: "Nastartuju koště a přiletím."
Salava se pobaveně ušklíbl, přikývl a řekl: "Tomu říkám aktivní přístup, Alžběto. Jen tak dál." Dívala se mu do očí a zdálo se jí, že už se k ní zase přibližuje.
Ozvalo se zvonění, ohlašující konec hodiny. Naštěstí.
Magistr Salava si odešel ke katedře shrábnout své věci a přes rameno prohodil: "Tak si ukliďte ten svinčík, co máte pod sebou, a můžete jít."
Všechny holky začaly jako o závod balit do kabelí a nevšimly si, že poslední Salavův pohled patřil zrudlé Bětce nehnutě sedící na židli a snažící se vydýchat, co právě prožila. Jemně na ni kývl a téměř neznatelně se usmál. Pak vykročil ze třídy pružným, elegantním kocouřím krokem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 25. února 2018 v 23:51 | Reagovat

Výborně, právě jsem četla povídku od výborné spisovatelky! Nemůžu jinak, než tě zařadit do výběru TT - přesně o tom je středoškolské MLÁDÍ! Tedy - neměla jsem nikdy účetnictví, ale o něm zřejmě mládí není. Jsem přímo nadšená, jak jsi vystihla představy mladé děvčice :-D

2 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 26. února 2018 v 20:27 | Reagovat

[1]: Kitty: Děkuji a jsem velmi poctěna. :-)

3 Michelle Michelle | 27. února 2018 v 21:32 | Reagovat

Trochu mi dělá problém naladit se na to klasické školní klima.. ale jsem zvědavá na další díl :-)

4 ardazlyry ardazlyry | E-mail | 1. března 2018 v 19:11 | Reagovat

[3]: Michelle: Néjni další díl, žádný další příběh navazovat nebude. Postupně se z toho vyvrbí několik skupinek povídek. Třeba Tě zaujme i Lucian. 8-)

5 Abertamy Abertamy | Pondělí v 23:10 | Reagovat

Ahoj, milá Ardo,

uiii, da hat es ja heftig geknistert zwischen Lucian und Alžběta. Schade, dass das Kapitel zu Ende war.
Er ist ja schon wirklich eine imposante Statur, vor der man Angst und Respekt hat und ich finde es immer so süß, wenn sie von ihm als Lucian denkt und sich vorstellt, wie sie ihm näher kommt.
Eigentlich könnte man hier eine Fortsetzung schreiben, denn irgendwie hatte man auch das Gefühl, dass er nicht abgeneigt ist von ihr.

Hast du sehr schön geschrieben, hat mir gefallen. Ich hoffe, du lädst doch noch auch deine anderen Geschichten wieder hoch.

Hezký večer und ganz liebe Grüße
Tina

6 ardazlyry ardazlyry | E-mail | Web | Čtvrtek v 19:44 | Reagovat

[5]: Milá Tino, es hat Dir also die Atmosphäre zwischen ihnen gefallen? Pokračování, denkst Du? Na, vielleicht kommt noch was. Über Lucian und Alžběta schreibe ich in verschiedenem Alter und verschiedenen Situationen und Verhältnissen. Eine Lehrer-Schülerin-Szene wird jedenfalls noch erscheinen. Danke sehr für deinen Kommentar, es bringt mir Lust zum Schreiben zurück. <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.