4.Happy Halloween 4/28
15. března 2018 v 20:00 | Vestilia
4.Hermiona z toho zatraceného lesa utekla. Netušila, jak se nyní má přiměřeně chovat vůči Snapeovi - kolegovi, kterého potkávala téměř u každého jídla. Momentálně v ní s každým krokem, který ušla, bujelo přání vyškrábat tomu povýšenému kreténovi oči.
Dobře, možná jeho motivy a mentální naladění chybně vyhodnotila, ale pokud doufal, že je dobrý nápad špehovat v myšlenkách nic netušících lidí, pak si byl ve svých soudech asi stejně jistý jako ona sama.
A mohl být opravdu spokojený? Nemohlo mu být přece lhostejné, že ho stále ještě odsuzovali idioti, po všem, co udělal a co obětoval. Mluvila z něj zatrpklost a zahořklí lidé těžko mohou být šťastní. Myšlenku, že si jsou v mnoha bodech zjevně podobní, komentovala pro sebe rozzlobeným zavrčením. I kdyby oba byli nespokojení a projevovali se jako praví experti v sebeklamu a popírání, s jistotou bylo mnohem víc toho, co je rozdělovalo. Jako první slušné chování.
Urazila už polovinu cesty okolo jezera, když tu za sebou uslyšela tlumený zvuk rychlých kroků. Bylo by směšné utéci před Snapem jako dítě, proto zůstala stát. Teprve teď zjistila, jak se třese vztekem.
"Jak zdvořilé je to od takové uražené kozy, že se zastavila."
Nutkání náhle se otočit a využít energii pohybu k tomu, aby mu jednu vrazila, byla skoro nezvladatelná. Místo, aby tomu podlehla, zatlačila nohy pevně do země, až věřila, že se každým okamžikem o kus propadne.
"Jenom si poslužte, co byste ráda, bouchněte si. Možná by to od Vašeho rozchodu s Weasleym byla první věc, kterou byste udělala ve svém vlastním zájmu."
Samozřejmě to neudělala. Stále ještě zády k němu zašeptala: "Co ode mě chcete? Proč to děláte?"
Hermiona s děsem zjistila, že se jí třese hlas. Začala snad brečet? Kvůli napranému profesorovi, který okolo sebe házel verbální narážky? Možná spíš kvůli tomu, že každá z nich drsně seděla.
"Chtěl bych, abyste se probudila. Nestávejte se člověkem, jako jsem já."
Byla to jen náhoda, že vyslovil její dřívější myšlenku, nebo se už zase bez vyzvání účastnil jejího přemýšlení?
Nyní se přece jen otočila.
"Nejsem jako Vy!"
Do jejího hlasu vniklo tolik rozhořčení, že bylo lze snadno poznat, že takové srovnání považuje za urážku.
"Ne, nejste jako já. Jste přátelská, dobromyslná a ohleduplná. Pomáháte každému vždy a bez rozdílu, protože jednoduše chcete. Než se pro cokoli rozhodnete nebo i promluvíte, uvážíte, co by to mohlo znamenat pro Vaše okolí."
Ztěžka polkla, neboť jeho slovům chyběla obvyklá povýšenost, s níž obyčejně trestal "lidskou dobrotu". Ano, jeho slova opravdu zněla jako kompliment.
"Rozchod s Weasleym byl zřídkavým zkratovým jednáním. Najednou jste byla na okamžik bezohledná vůči zrzkovi i jeho rodině. Vůči všem, kteří Vás z nějakého idiotského důvodu měli za perfektní pár. A přesně to zdravé jednání nyní zkoumáte. Neodvažujete se ani si pomyslet, že ten trotl byl pro Vás bez vzdělání a empatie. Ani v myšlenkách ho nechcete zranit. A proto o tom nepřemýšlíte a neprocítíte to. Potlačujete to.
Nechcete cítit stesk po Vašich rodičích. Proto to jednoduše neděláte. Nechcete s Minervou jednat jinak než s respektem, proto se ani v duchu neposmíváte. Aby Vaše chytrá hlava nezvítězila nad Vaším přehnaným slušným chováním, přenášíte svou pozornost jinam, vrháte se se svou péčí na okolí a nadbytečně to kompenzujete. Vidíte problémy i tam, kde žádné nejsou. Nebo přinejmenším menší, než tušíte. Ale ani to nestačí, že? Jste nešťastná a někdy byste si přála, abyste necítila raději vůbec nic. Už třičtvrtě roku se proto stále intenzivněji věnujete nitrozpytu."
Kolik času strávil v její hlavě? Zděšeně od něj o krok ustoupila. Myšlenka na útěk jí najednou přišla velmi lákavá, stejně jako výpověď.
"Nejste už sama sebou," uzavřel skoro jemně svou přednášku.
Se vzdorem vyslovila: "Ano, dospěla jsem," na což rozhodně zavrtěl hlavou.
"Ne, zahořkla jste."
"A kdyby, může Vám to být přece jedno."
Přikývl.
"Ano, to mohlo. Prakticky to tak však vůbec nevypadá. Každoroční příležitost plivnout Brumbálovi do tváře, mi nyní uniká mezi prsty. Přísahám Vám, u portrétu to není ani zdaleka tak uspokojující."
Zoufale si povzdechl a zavřel oči.
"Zosobněná zahořklost mě tedy chce upozorňovat na mé chybné chování. Jestli toto neslibuje úspěch, tak nevím…"
"Nejsem už zahořklý. Jen nahněvaný na většinu lidstva."
Křivě se usmála a shovívavě pronesla: "Skutečnost, že věříte, že je v tom nějaký rozdíl, ve mně vzbuzuje velké pochybnosti o tom, že má tento rozhovor smysl. Měli bychom v něm pokračovat později, až Vám houby už nebudou zamlžovat myšlenky. Nebo to spíš úplně nechat být. Držte se dál od mé hlavy."
Otočila se a ušla přesně tři kroky, když řekl: "Zahořklý jsem myšlenkou, že nikdo nepochyboval o mé zradě. Vědomí, že všichni pociťovali perverzní zadostiučinění, že jsem zradil, což se neustále očekávalo, mému sociálnímu cítění příliš neprospělo. Minerva je hloupá husa, nedokážu jí odpustit, že ani jednou nezvažovala, že by Brumbálova smrt mohla být podlou hříčkou. Nikomu z mých dlouholetých kolegů to nedokážu odpustit. A ty ubohé pokusy ospravedlnit se nebo dokonce prosit o prominutí to ještě zhoršovaly. Ano, byl jsem zahořklý, neboť z důvěryhodného zdroje vím, že tito lidé toho nelitují kvůli mně. Jde jim jen o to, jak vypadají navenek, o skutečnost, že se stejně mýlí. Ale není to už tak důležité, myslím, že už to nepotřebuji."
Tentokrát si odfrkla ona a znělo to skoro pobaveně.
"Ó, to funguje? Nezměnilo se nic, ale už Vás to nezajímá? Prozraďte mi, jak se to dělá, pak to použiji na své naprosto neodůvodněné starosti. Ochrání Vás to před rušením klidu z mé strany."
S tím pokračovala ve své cestě pryč, následována Snapem, který se k ní rychle přidal.
"Takovou ochranu nepotřebuji."
"Protože si užíváte tu změnu? Kdy jste se mohl komu naposledy tak nevázaně vysmívat?"
Zmlknul, ovšem jen do té doby, než se na něho podívala, a mohla tak v té chvíli odhalit jeho veskrze výsměšný úšklebek. Pak jí řekl: "Ó Grangerová, prosím Vás. Vysmívat se můžu každý den, mnoho studentů mi nabízí vysloveně široký prostor k napadení. A abych to řekl naprosto jasně, výsměch je moje přirozená forma vyjádření, není možné jej potlačit. To, že jste se objevila v lese, Vám nijak nezazlívám."
Znovu se zhluboka nadechla. Zcela jasně ji přetěžoval, všechno, co řekl, si jakoby odporovalo.
"Jaká přátelská slova pronášíte vůči osobě, kterou dle svého mínění nemůžete vystát."
A jak to Hermiona vyslovila, získal zřejmě její rozum náhle převahu. Něco tu absolutně nesouhlasilo.
"To Vy jste tvrdil, že Vás nemohu vystát. Kdybyste opravdu byl v mojí hlavě - "
Jen mávnul rukou.
"Není nutné mi nyní lichotit. Moje slova byla taktický manévr. Chtěl jsem Vás vyprovokovat. Úspěch mi dává zapravdu."
"Manipulujete lidmi!"
"Neustále."
Hrdost, provázející tato slova, ji zarazila. Neustále? Co to mělo znamenat? Znovu si povzdechla, asi se to stalo zoufalým automatismem. Byla unavená a zmatená.
"Snědl jste houby, abyste si promluvil s Brumbálem. Tak proč jste teď tady?"
Zastavil se a pokrčil rameny.
"Protože je to důležitější."
"Co?"
"Vy."
Komentáře
[1]: Margareta: Zhoubovaný Severus!
Ano, opravdu se zdá, že bude osobnější... Přijď v neděli pro pokráčko.
Díky za díky, atmosféra houstne. ![]()
Tak to jsem zvědavá na Hermioninu reakci
. Jestli bude moc řešit, jak moc zdrogovaný Severus je
.
[3]: Resthefuture: Pořád o tom přemýšlí, takže hádám, že jen tak nepřestane.
Další nášup už je tu, hurá na něj. ![]()
Hermiona byla prostě ve špatný čas na špatném místě. Zhoubovaný Severus by v té chvíli vynadal i Merlinovi, kdyby se tam objevil. Ale měl by se radši rychle vrátit k ohýnku, dokud z něho ta mnohomluvnost nevyprchá. Jestli teď zabředne do osobnější roviny, zítra bude litovat. A zuřit, asi.

Děkuji za kapitolu. Je to napínavé!