25. března 2018 v 20:00
|
7.Ten večer bude největší katastrofou v jejím životě, o tom Hermiona ani v nejmenším nepochybovala. Připadlo jí, že se na ni valí drama, kterému není možné se vyhnout. Pohrdavě si odfrkla a s výsměchem zpražila svůj odraz v zrcadle: "Ano, jsi ubohá oběť. Stačila by jediná sova, abys ukončila tu frašku, do které ses sama uvrtala."
Ale neposadila se k psacímu stolu nachystat pergamen s odmítnutím. Stáhla si ručník z hlavy a začala se prát se svou lví hřívou.
Snape… Půjde s ním na večeři. Oblečení si vybrala s rozmyslem. Elegantní, ale jednoduché, šaty místo kalhot. Decentní make-up zdůraznil její oči a vysoké lícní kosti. Takto se neupravovala už několik let, a nyní to dělala zrovna pro muže se žlutými, křivými zuby, hákovitým nosem a mastnými vlasy. Pro toho, kterého před několika málo hodinami skoro políbila. Ne skoro, ona ho políbila! Sotva by pomohlo obelhávat samu sebe, udělala to.
S trochou nadhledu a velkou porcí smyslu pro realitu si byla jistá, že měl naprostou pravdu.
Soucit ji vylákal do lesa, lítost nad bytostí, která v jejích očích potřebovala pomoc. A stejné pohnutky se postaraly o to, aby mu darovala dnešní večer. Tento moment komentoval odraz v zrcadle velmi bolestivě.
"Přesně tak, jen ze soucitu se také snažíš nevypadat jako koště. Už tě zuboženou viděl a stejně tě vylákal do lesa. Divadlo, které tady děláš, je tedy přehnané a absolutně není nutné. Pokud ti jde pouze o soucit."
Čelist jí spadla, když hledala nějakou vhodnou odpověď, jakékoli vysvětlení, avšak všechno, co objevila, bylo: "Drž už hubu. V tomto zatraceném hradě jsou jen kouzla a nevyžádané rady."
Snape neuvedl žádný čas, takže Hermiona byla už v šest hotová, avšak na ťukání na dveře čekala pak ještě až do půl osmé. Proti vzrůstající naději, že se tento večer přece jen konat nebude, neustále bojovala, neboť si byla jistá, že Snape přijde, minimálně kvůli tomu, aby se před ní neshodil.
Jakmile konečně sáhla po kabátu a otevřela dveře bytu, stejně byla trochu překvapená tím, co ji očekávalo. Snape si zřejmě také dal záležet na svém zjevu. Jeho vlasy vypadaly umyté a pleť se mu neleskla. Ano, vlastně vypadala čistě.
Tato okolnost ovšem nezměnila to, že působila bledě - mnohem více než jindy. Nabrala barevnou podobnost s nevyzrálým sýrem. Jako kontrast k tomu posloužily fialové kruhy pod očima. Na sobě měl krátký černý kabát a černé kalhoty. 'Typické,' pomyslela si pro sebe.
"Dejte mi vědět, až ukončíte svou prohlídku, slečno Grangerová. Možná bychom pak mohli vyrazit, než nás uvidí nějaký student."
Samozřejmě, půl osmé. Všichni budou ve Velké síni na večeři. Jeho posměvačný tón a formální a přesto falešné oslovení ji na okamžik donutily zoufale zavřít oči.
"Také Vám přeji dobrý večer. Je pro Vás možné někdy dobudoucna zařadit i oslovení?"
Obočí mu vycestovala do výšky.
"Oslovení profesorka mám za nevhodné, to jsem Vám řekl už včera. Podle mě je 'slečna Grangerová' důsledkem navazujícím, logickým a zdvořilým. Mějte to tedy jako zařazené."
Takže zpět na začátek. Hrálo to nějakou roli? Asi ano, jak s politováním zjistila, což ovšem spěšně odsunula stranou.
S jistotou je tento večer zase pasuje na jejich ustálená místa. Minulá noc byla výstřelkem, to snad viděl stejně jako ona. Byl tedy také dobrý nápad trvat na schůzce. Zítra bude všechno zase normální. Zase ho bude moci vidět takového, jaký je. Jako podivína, který mimo působení psychogenních hub velmi dbal o to, aby si lidi držel dál od těla.
'Zapamatuj si pro příště: o Halloweenu se vyhýbej Zapovězenému lesu.' S touto myšlenkou k němu beze slova vykročila a zavřela za sebou dveře.
Cesta k přemisťovacímu bodu probíhala mlčky, stejně jako cesta do malého lokálu na pobřežní promenádě. Silný vítr rval Hermioně vlasy a profukoval jejím tenoučkým podzimním kabátem. Normandie v listopadu tedy byla už sama o sobě podělaný nápad. Úzkostně pátrala ulicí, ve které se nacházela malá rybí restaurace. Pokud bude pokračovat ta smůla dál, budou mít zavřeno.
No, zřejmě nepokračovala. Z velkých oken padalo na vydlážděnou ulici teplé světlo a dveře se daly bez problémů otevřít. Ovanul ji teplý vzduch a těžká vůně vína, zeleniny a čerstvých ryb. S rodiči tu jednou byla během dovolené v této oblasti. V posledních letech ji to sem pak táhlo nezčetněkrát. Napřed k posmutnělému tonutí ve vzpomínkách, které už neuvěřitelně vybledly, avšak později k vychutnávání klidu a krásy okolí. Každá z procházek u moře jí citelně vyjasnila duši. A nyní tu byla se Snapem. Její rozum tedy nebyl až tak jasný.
Přívětivě se usmívající číšník je zavedl k malému stolku pro dva.
"Doufám, že máte rád ryby. Jinak byste odsud asi odešel hladový."
Vzhlédla k němu a ještě zahlédla, jak lhostejně pokrčil rameny.
"Pokud nebudou zkažené, sním je."
Dobře, že do přípravy večera neinvestovala příliš mnoho času. Minimálně do výběru tohoto místa. Hermiona také pokrčila rameny, znovu se zhluboka nadechla a zapíchla pohled do jídelního lístku. Z perspektivy úspory času by bylo velmi radno omezit se jen na hlavní chod. Na to jí však přišel požitek z dobrého jídla příliš svůdný. Ještě nikdy, opravdu nikdy neopustila stůl, aniž by si nedala předkrm s hřebenatkami. Nehrálo to roli.
Koukla na Snapea, který zíral se staženým obočím do lístku.
"Mám Vám překládat?"
Zíral dál a přikývl.
Hermiona znovu prolistovala vlastním jídelním lístkem a vysvětlovala, co by si mohl objednat.
"Co si vezmete Vy?" zeptal se z Hermionina hlediska naprosto překvapivě. Když ji u toho zastihl jeho upřený pohled, přála si, ať zase sklopí zrak. Jeho oči byly iritujícím způsobem černé a ten pohled ji znervózňoval.
Naposledy se chtěla podívat do jídelního lístku, aby se ujistila o svém výběru, avšak v té chvíli pronesl, jako by si právě uvědomil svá vyřčená slova: "Je to jedno, vezmu si to stejné."
Se zavřením lístků k jejich stolu jako na povel přistoupil číšník a Hermiona pro sebe a svůj špatně naladěný doprovod objednala "blanquette de Saint Jacques" a "cabillaud ẚ la cauchoise", k tomu suché bílé šampaňské víno. Pociťovala nespoutanou radost z toho, že ten člověk, provokativně bez zájmu o jídlo, až do servírování nebude vědět, že se jedná nejprve o maso hřebenatek v omáčce z creme fraiche, bílého vína a žampiónů a že také hlavní chod bude reprezentován její slabostí pro ryby - přesněji pro tresku - a žampióny. Neboť se samozřejmě taky nezeptal.
Vlastně neříkal vůbec nic. Díval se mimo ni, stále a stále, jako by studoval zařízení místnosti až do posledního detailu. Podle možnosti pak také svou skleničku bílého vína, která - stejně jako její - stála nedotčena na stole.
Právě servírovaný předkrm si demonstrativně přeměřoval.
Zatímco Hermiona sáhla po vidličce, na její rty se vkradl úsměv. To bylo tak pošetilé. Snape si bohužel vybral právě tento okamžik k tomu, aby se na ni podíval. "Jak vidím, bavíte se dobře, že ano, slečno Grangerová?"
Výčitka v těchto slovech se nedala přeslechnout. Přesto přikývla.
"Ano a doufám, že je smyslem večera, jako je tento, abychom se bavili."
Přitlačil čelisti pevně k sobě.
"Pošetilým chováním doprovodu? Zcela jistě ne."
Zeptala se naprosto klidně: "Jste paranoidní?" na což se zatvářil ještě zlostněji. Tak uhnula.
"Vás zcela jistě nemám za směšného - " a on jí znovu skočil do řeči: "Ne, Vy se mě bojíte."
Pohrdlivě si odfrkla.
"Jak jste na tohle přišel? Podle principu o skleníku a kamenech? Vždyť se na mě ani nedíváte. Je to znak Vaší vlastní nejistoty? Nebo dokonce strachu?"
Na Snapeovi bylo zřetelně vidět, jak se sebou vnitřně bojuje. Souboj zjevně prohrál, neboť ze sebe téměř proti své vůli vyrazil: "Zcela jistě ne, je to vpravdě směšné. Když jsem se na Vás podíval předtím, jen jste si přála, abych už toho nechal. Byl jsem tedy ochoten šetřit Vaše napjaté nervy."
Vidlička jí spadla a cinkla o talíř.
Rovněž se sebou bojovala, s divokými nadávkami na to, jak byl drzý a bez respektu. Kolik času už asi tento večer strávil v její hlavě? Právě včas se v ní ohlásila otázka, 'co asi čekala?'. A že by tu s ním sotva seděla, pokud by s těmito hříčkami nebyl začal. Tak jen chňapla po skleničce vína a najednou ji do sebe kopla. Až skleničku postavila na stůl, znovu se na něho podívala. Jeho obočí byla skepticky stažena k sobě. Co teď od ní asi čeká? Scénu? Náhlý odchod?
"Víte, profesore, nitrozpytu ani za mák nerozumím. Myslím si však, že mi přesto nyní došel jeden z problémů této oblasti. Neznáte pozadí těch myšlenek, že? Nemám za směšného Vás - zcela jistě ne - avšak situaci jako celek. A Vás se nebojím. Často jste pro mě zneklidňující. Což je dáno zřejmě tím, že jste velmi často dělal všechno proto, abyste mě zneklidňoval vědomě."
Nyní se na ni podíval a ona se i přes jeho zkoumavý pohled přinutila pokračovat.
"Opravdu je směšné, že jste mě ani ne před 24 hodinami seznámil s mými vlastními problémy, že jste mě přiměl k pocitu, že o mně víte všechno a nyní si vážně myslíte, že se Vás bojím."
Vágně pokrčil rameny, a právě když chtěla znovu, tentokrát podstatně klidněji namítnout, že z fragmentů různých vzpomínek, které zachytí, nemůže sestavit celý obraz, něco odhodil. Jeho ubrousek se jedním rohem namáčel do hříšně dobré omáčky v jeho talíři.
"Mělo to být jemné poukázání na skutečnost, že o tom nemám tušení? V tomto případě nechť je Vám řečeno, že přesně tento náznak Vám nevyšel," zasyčel naštvaně. Trhnul sebou a ona si byla jistá, že hned uraženě vstane.
Reflexně natáhla ruku a položila ji na jeho. Dobře, alespoň zjevně nechtěla, aby odešel. A zjevně byl on její reakcí překvapený zrovna tak, jako ona sama. Zhluboka se nadechla, zavřela oči a ruku odtáhla. Uběhlo několik vteřin, kdy jen tiše a se zavřenýma očima seděli u stolu.
"Co to k čertu děláte?" zasyčel Snape nakonec.
Pořád ještě měla oči zavřené, avšak odpověděla mu naprosto klidně. "Počítám do dvaceti."
Jakmile došla až k tomuto číslu, znovu na něho zaměřila zrak.
"Nejlepší by bylo, kdybychom začali jednoduše od začátku."
Nezareagoval, proto dodala jednoduchou otázku.
"Máte rád francouzská jídla?"
Zdvihl obě obočí a ona si byla na okamžik jistá, že se sám sebe ptá, kdo z nich dvou je asi pomatenější. Avšak pak skutečně odpověděl.
"To Vám nejsem schopen říci. Tento večer je jistě v mnohém ohledu premiérou."
Otázku, co se skrývá za slovem "mnohém", spolkla. Nebuď příliš osobní, nebuď příliš zvědavá. Zůstaň neutrální. Jako normální lidi, kteří o sobě nic nevědí a jen pomocí obecné konverzace hledají vhodné téma.
Proto jen neurčitě přikývla a chopila se vidličky. S krátkým momentem prodlení udělal totéž.
V mnohém premiéra, aha
. Tak uvidíme, co nám o sobě ještě prozradí :)