1. dubna 2018 v 20:00
|
9."Kde to jsme?"
Hermiona se tiše zeptala a nejistě se rozhlížela okolo sebe. Zřídkakdy se cítila takto nepřirozeně. Snape si netečně prohlížel jídelní lístek. Odpověděl až se zpožděním.
"V nejstarší restauraci tohoto města. Dříve to byla opravdová výzva, když se sem chtěl člověk dostat. Dneska je to jen otázka peněz. Což neznamená, že by to nebylo divukrásné místo."
To jí však o geografické poloze nepovědělo zhola nic. Avšak stačil pouze její povzdech, aby k sobě přitáhla jeho pohled s vysvětlením: "Nechat Vás chvilku v nejistotě je prostě příliš zábavné, než abych si to mohl nechat ujít. Jsme v Budapešti."
Tedy Maďarsko. Snape mluvil maďarsky.
"Předpokládám, že jste si nestřihl rychlokurz maďarštiny jen proto, abyste se mohl tento večer blýsknout jako nepostradatelný doprovod?"
Přešel tuto ne zcela vážně míněnou otázku slovy: "Mám Vám přeložit jídelní lístek?"
Co od něj následně uslyšelo, jí připomínalo domorodce. Okamžitě se distancovala od husích jatýrek; to bylo jedno z jídel, která by si nikdy nevybrala. Pod pojmem "typická jídla této země", který jí Snape řekl, si nedokázala představit vůbec nic, nechala tedy volbu na něm.
Hned po objednání jim bylo naservírováno rosé víno, jehož jméno si nezapamatovala. Nemohla zapamatovat, čehož velmi brzy litovala, protože chutnalo neuvěřitelně dobře, bylo lehké a ovocné.
Místnost se zvolna zaplňovala a Hermiona byla překvapená, že hladina hluku přesto nestoupla. Lidé se u stolu bavili normálním hlasem, avšak kromě jemného zurčení nedolehlo ke stolu, kde seděli, vůbec nic.
"Na to, že dle Vašich slov nemáte přehled o restauracích, je to interiér, který vcelku udělá dojem," a než na to mohl něco odpovědět, zeptala se naprosto zpříma na to, co ji opravdu palčivě zajímalo.
"Proč mluvíte maďarsky?"
Zase nechal uplynout několik vteřin, během kterých si ji jen mlčky prohlížel, než vyslovil odpověď.
"Rodina mé matky měla maďarskou větev, na kterou byla velmi pyšná. Moje prababička byla rozená Esterházy…" ústa se mu posměšně protáhla při vyslovení toho jména, což ihned vysvětlil.
"Vidím, že na Váš výraz je spoleh jako vždy. Člověk vyloženě vidí, jak pátráte ve svém mozku. Vy to jméno znáte?"
Zakroutila hlavou.
"Je přehnané říct, že ho znám. Připadá mi známé."
Ano, už ho někdy někde slyšela nebo četla. Snape přikývl.
"Esterházyové jsou maďarskou šlechtickou rodinou. Kouzelnickou, s vlivem v našem světě i v tom mudlovském. Historicky vzato byl u každého důležitého jednání nějaký Esterházy, ať už se jednalo o nekouzelnické naložení s Napoleonem Bonapartem po jeho porážce u Slavkova, jako rakouský vyslanec, nebo důležitý zástupce při rozhodnutí nechat kouzla zmizet z mudlovského světa. Téměř v každém uměleckém muzeu je k vidění výpůjčka či dokonce dar této rodiny. Jsou bohatí, vlivní a mají styky všude."
Hermionina obočí se užasle zdvihla, na což poznamenal: "Což zjevně pro mě neplatí, jinak bych se sotva nechal zaprodat na tu zatracenou školu. Moje prababička svatbou do rodiny Princů přišla o všechna práva. Je to tak jako ve světě často, kořeny jsou glorifikovány jen kvůli jménu. Je to blbost, ale tato nadměrná hrdost vysvětluje, proč jsem byl nabádán ke studiu maďarštiny. Můj pradědeček, který propadl tomuto velikášství, si opravdu myslel, že jeho rodina někdy získá to potěšení být na koni. Odkud bral toto přesvědčení, je mi záhadou."
Byl naservírován první chod, čímž byl prozatím Snapeův výklad přerušen. Litovala toho, neboť ve chvílích, kdy nebyl jeho výsměch namířen přímo na přítomného partnera v rozhovoru, bylo velmi zábavné ho poslouchat.
Lítost však působila jen krátce, právě tak dlouho, než si Hermiona do úst vzala první lžíci božsky vonícího, červeného vývaru. Rybí polévka, to zcela jednoznačně a na první pohled prozradily filety. Aroma bylo nebeské, jemně rybí, ovocné, sladké a zároveň kořeněné. Natolik kořeněné, že sáhla po připraveném chlebu, ale ve své chuťové rozmanitosti právě tak vyvážené, že pálení pociťovala jako příjemné. Ryba samotná byla jemná a šťavnatá.
"Chutná Vám to, že?" zeptal se Snape s upřímným zájmem.
"Velice."
S trochou posměchu dodal: "Musím Vám říct, že to není právě ta varianta polévky typická pro tuto zem. Ta je servírována spíš na způsob guláše a na každém talíři nesmí chybět kapří hlava."
Zřejmě by s chutí snědla i to. Až na tu hlavu. Tak jen znovu pokrčila rameny.
"I tak je velmi dobrá."
V dalších chvílích se zdálo, jakoby jídlo představovalo onen pověstný písek v soukolí, neboť i poté, co oba vyprázdnili své talíře, se už žádný pořádný rozhovor nerozproudil. Tentokrát to byla Hermiona, která, aby unikla nepříjemnému pocitu, pozorovala okolí a oči se jí rozšířily, když do místnosti vstoupili čtyři muži v černých fracích a s motýlky. Dvě pouzdra s houslemi a zřetelně větší cello prozradily, že se jednalo o hudebníky. Jen jeden s sebou nenesl nic. Přišli do jednoho z rohů místnosti a ten muž bez nástroje přistoupil k tomu, co Hermiona doteď měla za pěkně zdobený dřevěný stolek. Zjevně se o nic takového nejednalo, byl z něj odstraněn poklop. Snape asi sledoval směr jejího pohledu, neboť pronesl: "Cimbál. Zvukem podobný citeře, ale nebrnká se na něj, nýbrž se tluče do strun."
Ano, v této chvíli se hudebník k nástroji posadil a do rukou vzal dvě hůlky, na horním konci vyměkčené.
Jeden z houslistů vyslovil něco v té nesrozumitelné řeči, a pak už hudba začala. Klidně, melancholicky, velmi žalostně. Bezpochyby pěkně, opravdu tklivě a neobyčejně smutně. Housle až skoro plakaly.
Hermionu tato scenerie uchvátila více, než jí bylo milé, neboť melancholie po ní vysloveně vystartovala.
"Vám se to nelíbí?" narušil Snape její sentimentálnost a jí bylo trapné, když mu s chraplavým hlasem odpovídala: "Zní to strašlivě smutně."
Na to zprvu neřekl nic a Hermiona se neodvažovala na něj pohlédnout, neboť tušila, jak škodolibý jeho výraz právě teď byl.
'Sentimentální huso,' vynadala sama sobě.
"Vyčkejte, slečno Grangerová. Téměř každá maďarská skladba zastupuje devízu, která by měla být i Vaše. Nakonec je všechno dobré."
Zatraceně, ta jeho slova - všechno jiné než škodolibá, tedy naprosto vřelá slova - to zhoršila daleko více. Zasáhla ji uvnitř, a stejně tak i poznání, že to takto nemohlo být. Ta bezstarostná Hermiona Grangerová, dívka, jejíž největší starostí byl neúspěch ve škole, tuto válku nepřežila. A i kdyby se tak stalo, smrt rodičů při nehodě, ztráta posledních konstant v jejím životě, by tomu dítěti zlomily vaz. Většinou byla schopná si každý den uvědomit, že ve 24 už člověk prostě není dítě. Ale bylo to více než jen to. Ztratila víru v dobrý konec, byla si jistá, že ta bolest se stane jejím věčným průvodcem. Pokud toto poznání odsunula daleko od sebe, bylo nutné svůj život jen prožít. A Snape to teď několika málo slovy rozhrábl.
Do očí jí vstřelily slzy, což celou situaci udělalo ještě více nepříjemnou. Vlastně spíš nesnesitelnou.
"Omluvte mne," řekla, zcela od něj odvrácená, a vstala. Tento náhlý výbuch emocí jí byl trapný.
Odcházela tam, odkud přišla a v přilehlé místnosti ke své úlevě na jedné ze zdí uviděla decentní tabulku s písmeny WC. V tom okamžiku se hudba opravdu změnila, zrychlila a působila veskrze euforicky.
Trvalo to jen chvilku, než se znovu vzchopila. Zůstala ovšem otázka, co se v ní právě odehrávalo. Trvalo tedy o pár momentů déle, než měla také odvahu se znovu postavit Snapeovi.Tak, jak ho doteď zažila, byl všechno, jen ne sentimentální. Počítala s tím, že si nebude moci odpustit nějaký kousavý komentář. Obávala se toho. Ale nemohla strávit zbytek večera na dámských toaletách.
Už když znovu vstoupila do sálu, ve kterém stál jejich stůl, spočíval jeho pohled na ní. Klouzal po její postavě zcela neskrytě, prohlížel si ji odzhora až dolů. Oproti svým původním myšlenkám se jí ulevilo, že se zase může posadit a uniknout jeho hodnocení. Kousavý komentář, před kterým se v duchu obrnila, se ovšem nekonal. Místo toho řekl něco naprosto jiného.
"Vypadáte velmi pěkně, slečno Grangerová."
S tím nepočítala. Jeho slovy byla nepříjemně zaskočena, stejně jako myšlenkou, že se také snažila, aby vypadala pěkně. Pro Snapea. Nebyl to jen povrchní kompliment? Zjevné naleštění jejího pocitu vlastní hodnoty?
Jeho obočí se hrozivě stáhla k sobě.
"Jde na Vás velmi zřetelně vidět, jak málo jste takovými slovy nadšená - z mých úst. Opravdu jste si myslela, že Vás o toto jídlo prosím jen kvůli společnosti?"
Polkla. Ano? Byla naivní, protože doufala právě v toto? A co tedy čekal místo toho? Kam si myslel, že by to celé mělo vést? Instinktivně se na židli posunula o kousek dozadu.
Jeho obličej se protáhl v zuřivou masku.
"Bez starosti, moje milá. Cenou je toliko trochu žrádla pro mou fantazii. To mi naprosto stačí. Tedy alespoň se mi to tak jeví."
Mluvil naprosto svrchu a najednou byl zase tím, kterým býval vždy. Ano, jeho obličej se stal kamennou maskou, kterou obvykle ukazoval navenek. V Hermioně se pohnulo špatné svědomí, chtěla říct něco, co by mohlo její reakci nějak vysvětlit a zjemnit. Avšak on k tomu nesvolil. Když chtěla promluvit, zasyčel na ni: "Prosím, slečno Grangerová, jenom držte pusu. Tento moment by nezachránilo nic. Od Vás už vůbec nic. Bylo by to něco soucitného a to je to poslední, co chci."
Naštvaně se nadechla, čímž asi zabránila tomu, aby naštvaně odpověděla. Místo toho ze sebe zadrženým vzduchem vyrazila slova: "I kdybych něco takového chtěla říct, co by bylo na mém soucitu tak špatné, k sakru - " avšak on ji přerušil.
"Respekt je opak soucitu. A to je to, co bych si přál."
V tomto okamžiku byl naservírován hlavní chod a Snape na svůj talíř hleděl takovým způsobem, jako by ho chtěl nejradši smést ze stolu.
"To byl ten nejuhozenější nápad, který jsem kdy měl," zasyčel plný hněvu.
Hermiona polkla. Zatraceně, mrzelo ji to za něj. Bylo to něco špatného? Znamenalo to, že si ho nevážila? Zcela jistě ne. Když promluvila, nedívala se na něho, ale na vlastní talíř s pěkně naaranžovanými kachními prsíčky na švestkách a bílých knedlících.
"Mám před Vámi ten největší respekt a po všem, co jste nedávno tvrdil, byste to měl vědět. Nebudu lhát a tvrdit, že mi Vás není líto. Ale proč je to apriori špatné? A proč by jedna skutečnost měla vylučovat tu druhou? Právě proto, že si Vás vážím, mi přijde strašné, že si myslíte, že ostatní Vaše činy neocení. Čím více špatných soudů o mě vynesete, tím více se ptám, jestli se také nemýlíte i v jiných bodech."
Nyní skutečně uhodil pěstí do stolu. Ne tak hlasitě, aby to přitáhlo pozornost ostatních stolů, ale dost hlasitě na to, aby se Hermiona lekla a vyplašeně vzhlédla.
"Někdy je lepší držet ústa, jak jsem Vás žádal. Proč jen jste tak strašně tvrdohlavá a přechytralá?" vyrazil ze sebe.
"Když jsem tak strašná, proč se mnou tedy chodíte večeřet?" odpálila nazpátek upřímně uražená. Sklonil hlavu.
"Protože jste bohužel také tak strašně dobrá, slečno Grangerová. Tak strašně dobrá."
Polkla a její hněv se zřejmě okamžitě rozplynul; ta hrubě zaobalená slova byla velmi milá. Měl ji rád a ona to věděla už ve chvíli, kdy navrhovala první schůzku. Pokusil se ji políbit. Ona to udělala.
Proč by měla při těchto znameních - ať už jim rozuměla nebo ne - na kompliment reagovat zahanbením? Vždyť měl dokonce pravdu s tou svou narůstající zlostí, neboť chování typu "umyj mě, ale nenamoč mě u toho" bylo opravdu divné. A ona zcela jistě nepočítala s tím, že jí bude skládat komplimenty. Takže na to přece nemohla být připravena. Co teď? Ach, k sakru s 'Co teď' a s tím, co byl, nebo ještě lépe co si o něm myslela, že je, s tím, čeho se celá ta léta opravdu bála - alespoň pro tuto chvíli.
Pokusila se tedy odsunout zahořklého Snapea stranou a vyměnit ho za toho, který se smíchem mluvil o marně čekajícím Brumbálovi. Fungovalo to úžasně.
"Je to kvůli Vám. Make-up, šaty, zoufalý souboj s mými vlasy, všechno kvůli Vám."
Jeho udivený pohled a jemné začervenání, které se mu objevilo na tvářích, jí bylo dostatečnou odměnou za ta upřímná slova.
No, tak už se těším na pokračování. Jakpak nám na to Severus asi zareaguje