Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Říkal mi "Princezno"

3. května 2018 v 10:21 |  Arda - Vždycky je to Lucian
Nová povídka pro téma týdne, kterým je tentokrát "Princ na bílém koni".
Nezapomeňte - Vždycky je to Lucian.

Říkal mi "Princezno"



Už dlouho si uvědomuji, že je přímo úchvatný. Uchvátil mě postupně, avšak se vzrůstající tendencí. Každý pohled na něj mi najednou způsobuje smyslové blaho - chlap jako hora, ramenatý a silný. Dostávají mě jeho vlasy, jiskřivé oči a speciálně hlubina v nich přímo nekonečná.
Lucian. Vidím ho celkem pravidelně a jsem z něho hotová. Když se s ním chci obejmout, musím si vystoupit na schůdek. Díky tomu jsem pak stejně vysoká. A to je panečku objetí! Nahoře se tisknu k širokému hrudníku a dole ke stehnům z oceli a možná - ale opravdu jen možná - vnímám mezi tím i náznak, příslib něčeho navíc, co by třeba mohlo být. Jeho paže mě uzavřou do nekompromisního svěráku, odkud není úniku. To však zcela jistě nemám v úmyslu. Také ho k sobě přitulím, rukama ho obejmu okolo krku a něžně poškrabkám po zádech. Nabrat dech do plic se zdá být skoro nemožné, avšak nikdy nejsem ta, která to dechberoucí objetí přeruší.
Jednou mi řekl: "Betynko, jsi pro mě příliš velké pokušení." Napůl si povzdechl, uvolnil sevření svých paží a chvíli mě pozoroval. Pak oční kontakt přerušil a pustil mě úplně. Asi spíš kvůli sobě udělal několik kroků od toho svého domnělého nebezpečí a myslel si, že se tím snad zachránil.
Netuší, že to je naopak jeho konec. Že už je chycen. Že laso zasvištělo vzduchem a smyčka, neminuvší cíl, se mu stahuje okolo těla. Copak neví, že v takových situacích je o věcech budoucích dávno rozhodnuto? Netuší, že otázka "co?" se stala bezpředmětnou. Že teď už se zeptáme spíše "kdy?", a nebo už ani na žádný upřesňující dotaz nedojde. Že už to má v rukou ono velké Tady a teď. A trochu také já.
Úplně to vidím: Při zavíračce v těch svých, někdy až příliš drsných žertících něco naznačí. Hbitě mu tu hozenou rukavici vrátím. Jedná se o moji představu, takže můžu v klidu přejít fakt, že mě málokdy něco vtipného a trefného napadne takto bryskně. Nyní tedy zareaguji nějakou přesně cílenou odpovědí a zastavím ho s rukou na klice. Zevnitř - zatímco ostatní už budou venku a uslyší pouhé cvaknutí klíče v zámku.
Lucian se už jen stačí mírně podivit. S malým, opravdu chabým pokusem o stopnutí toho všeho nezmůže už zhola nic - a najednou to velmi dobře ví. Ve chvíli, kdy ho chytím za kravatu a dychtivě přitáhnu k sobě pro první z úžasných polibků, očekávám jeho poslední souvislou promluvu toho večera. Něco ve smyslu: "Princezno Elizabet, k Vašim službám."
"Ou jes," stačím si už jen pomyslet. Možná, že jsem mu to zvládla i zašeptat ještě před tím, než jsem s požitkem zavřela oči a naše rty se setkaly.
Jako bychom se ocitli na vrcholu toho všeho duševního blaha. Ať se mi teď nesnaží vysvětlit, že to není ono. Takový emocionální overload může způsobit jen on: Svýma rukama v momentě, kdy se mě dotkne, svými rty, ať už se mě dotknou anebo mi potichoučku zašeptají do ucha: "Princezno…"
V té chvíli přichází ke slovu srdce. Moje i to jeho, skryté v úžasném hrudníku pod bílou košilí. Škoda, že ji zakrátko pohodím někam stranou. Ale nezapomenu na ni. Po tom všem, příjemně unavená, se do ní na chvilku zabalím. Nehraje roli, že mi bude příliš velká. Celá se do košile zachumlám a vdechnu Lucianovu vůni, kterou tam zanechal. Takhle dnes voní jenom pro mě. Jako opojné. Uvažuji, že si asi tu vůni nechám i s košilí a už mu nevrátím ani jedno z toho.
Bosýma nohama se brouzdám v trávě zeleného koberce a hledám své ruce v dlouhých rukávech Lucianovy košile. Pro mě jsou to šaty, ty nejkrásnější šaty, jaké jsem kdy měla na sobě. Jediné šaty, u kterých se těším, až o ně konečně přijdu a on mě k sobě znovu přitulí. Jeho ruce mi začnou na stehnech, kde nahmatají dolní lem, přejíždět látkou směrem dozadu a zpátky, a pak už pomalu nahoru. Přes zadeček, který se mu vejde do obou dlaní. Připadám si jako jeho panenka, křehká osůbka, které ty veliké a silné dlaně nikdy neublíží. Naopak. Poskytnou jí tu nejlepší ochranu.
Pohladím ho po jeho rozložité hrudi, ale příliš času mi nenechá. Chytí mě za ramena a jemně stáhne látku košile z mého těla. Pobaveně sleduje hmátnutí do prázdna, kterým jsem se pokusila unikající oděv zachytit, a s ještě pobavenějším výrazem si košili oblékne sám. Upraví si ji do kalhot. Upřeně na mě celou dobu kouká a usmívá se.
Jeho pohled zabloudí k mému oblečení, prozatím netečně ležícímu na hromádce na zemi.
'Nechci ho!' křičí ve mně všechno. Chci svou, ehm, jeho košili! Jeho vůni. Jeho ruce na mém těle, když mě objímá. Jiskry v jeho očích. Chci jeho tady, v Jezeřanech. Tady a Teď.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.