Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Happy Halloween 22/28

10. června 2018 v 20:00 |  Vestilia
22.
Několik vteřin na ni Severus nevýrazně hleděl, pak zvolna zakroutil hlavou. Myslela, že tím vyjadřuje, že jí nechce odpovědět, avšak jak promluvil, znělo to spíš, jako by pochyboval o jejím zdravém rozumu.
"To se mě ptáš teď? Tady?"
Hermiona pokrčila rameny.


"Proč by ne? Když jsem se na to téma ptala posledně, byli jsme sami a ve tvém bytě. Neodpověděl jsi mi - "
Ihned ji přerušil.
"A tak si myslíš, že ti odpovím tady, na veřejnosti? Pravděpodobnější než to, že moje reakce nyní proběhne jinak, je spíš to, že ti prostě nechci odpovídat vůbec."
Teď vypadala naštvaně. Asi ji měl za necitlivou a nerozvážnou. Možná dokonce za lhostejnou, protože nerozuměla, že svou odpověď nepronesl z - v jeho očích - dobrých důvodů. Možná byl nazlobený proto, že se nenechala odmítnout. Mohla vysvětlit své stanovisko blíže, a proto řekla: "Ptám se tě, protože bys měl vědět, že bych to ráda věděla. Tolik, že to teď prostě muselo ze mě ven. Odpovědět mi můžeš, kdykoli budeš chtít. Nebo taky ne."
Na chvíli zavřel oči a povzdechl si.
"Všechna čest tvému neutuchajícímu zájmu. Žádal bych mnoho, kdybych chtěl na zbytek tohoto víkendu vynechat rozrývání ran?"
Myslel to naprosto vážně. Co se stalo? Nedokázala to vyjádřit, neboť ohleduplnost a upřímný zájem se v ní hlasitě přely, aniž by naznačily jakýkoli výsledek. Ve chvíli, kdy si unaveně pomyslela, že se jejich vzájemná očekávání společně strávených dnů zjevně velmi vzdálila, si uvědomila, že to nemohla být pravda. Pronesla tedy nikoli smířlivě: "A protože je pro tebe klidný víkend tak důležitý, čekal jsi včera až do večeře, aby ses vrtal v mých bolestech. Když už měříš dvojím metrem, tak si to alespoň přiznej."
Severus si promnul kořen nosu, jako by ho rozbolela hlava. Nebo jako by se rozčílil.
"Prosím, vidím jisté rozdíly, ano. Nesrovnávej mě a sebe," vyrazil ze sebe, avšak znělo to jen rezignovaně, už ne agresivně.
"Proč ne? Protože moje problémy jsou banální?"
"Protože tys chtěla pomoct, Hermiono. Tys chtěla někoho, kdo by ti porozuměl."
Sklopila hlavu.
"Chceš mi tím vážně říct, že ty to tak necítíš?"
Polkla, když uviděla, že ihned přikývl.
"Pokud jsi porozuměla tomu, proč jsou věci kolem mě takové, jaké jsou, budeš na mě maximálně shlížet."
Zakroutila hlavou stejně rychle, jako on předtím přikývl, načež si Severus odfrkl a opovržlivě se zeptal: "Kde bereš tuto jistotu? Z toho, že s tebou Potter probral pár věcí z mého spisu? Protože si myslíš, že vědomí o tom, co jsem udělal, je cestou k porozumění? Když to akceptuješ, budeš strašně povrchní. Nebo naivní."
Přijela tramvaj a Severus se otočil a nastoupil, jakmile se otevřely dveře. Chvilku zvažovala, že ho prostě nechá odjet; natolik ji jeho slova ranila. Pak ho přece jen následovala a unaveně klesla na sedadlo vedle něj. Oháněl se okolo sebe, ale přesně to věděla, věděla, do čeho se pouští. Pokud by hodila flintu do žita v momentě, kdy ukáže své obvyklé chování, nedokázala by tím, že chce skutečně vědět, kým je.
Tramvaj se rozjela. "Jsi důvěřivá, Hermiono," shrnul to a snažil se o klidný tón. "Co když ve mně uvidíš něco, co tam není? Pro všechny jsem vypočítavý. Jsem ten, který jedná vždy jen tehdy, když jde o jeho vlastní zájmy. Pro tebe ne, a to mi dělá nepopsatelně dobře. Ale co když pochopíš, že v jistém smyslu mají všichni ostatní stejně tak trochu pravdu?"
Hermiona se nadechla k odpovědi, ale on hned zakroutil hlavou.
"Opravdu si o tom popřemýšlej, Hermiono. A netvrď, že víš, že to tak není."
Chvíli váhala, ale pak kývla.
Co by se stalo, pokud by měli všichni ostatní pravdu? Změnilo by to něco na tom, co je Severus dnes? Byl přesvědčeným Smrtijedem, pohrdal lidmi, jako je ona. Minimálně většinou těch, kteří byli jako ona. Šel za Brumbálem, jakmile si uvědomil, že Lilyin život je v ohrožení. Prosil Voldemorta, aby ušetřil život ženy; Harry a James mu byli lhostejní. To bylo tvrdé. Byla si však jistá, že by se už dnes takto nerozhodoval. Dal všechno za to, aby byl Voldemort poražen, téměř za to zemřel. Co je na tom vypočítavého? Jeho život se s návratem Voldemorta obrátil k horšímu. V čem tkvěl jeho zájem? Kousla se do rtu, když ji v mysli vytanula Harryho slova. Měl skončit v Azkabanu, a Brumbál tomu svým vlivem zabránil. Aby měl po návratu Voldemorta svého špióna. Ale pokud by jednal jen ve svém vlastním zájmu, ne z přesvědčení, nepotřeboval by Brumbálovi zachraňovat život, když si navlékl prsten Gauntů. Nemusel by Harrymu předávat Nebelvírský meč. Vždyť mu přece šlo vždycky jen o Lily. Má to za vypočítavost?
Tramvaj zastavila před hotelem, oba vystoupili, a ona se zeptala: "Nedokážu si představit, co tím myslíš. Chceš mi tím říct, že svých činů nelituješ?"
Po chvilce váhání řekl: "Lituji mnoha věcí. Ale jistě z jiných důvodů, než si to právě představuješ."
Zastavila se a zhluboka, rezignovaně se nadechla, aby vydechla povzdech. Severus rovněž zůstal stát - se třemi kroky zpoždění - a obrátil se k ní, když promluvila.
"Proč mi to nevysvětlíš? Naznačuješ věci, které mě dál nechávají tápat v temnotě. Po slovech jako 'budeš na mě shlížet' si představuju jen to strašné. Co to má znamenat?"
Zúžil oči a ona tušila, že už má jejího dotírání právě tak dost. Avšak místo aby se otočil, zasyčel na ni: "Protože tě nechci ani vědomě odehnat, ani ignorovat. Protože jsem doufal, že u tebe jednou nastane stav ohleduplnosti. Ale prosím, ty povýšená nade všechno, tak mě k tomu přinuť, nech mě to všechno rozbít."
Hermiona chtěla něco namítnout, ale Severus ji přerušil.
"Ne, teď budeš poslouchat a netvrď mi, že jsi to tak nemyslela. Budeš mě poslouchat a až později se sama sebe zeptáš, jestli snad nebylo lepší mlčet."
Stáli uprostřed chodníku, okolo procházivší lidi už na ně koukali a Severus na ni takto řval. Hermiona tedy sáhla do kapsy u kabátu a zakouzlila alespoň Zastírací kouzlo. Severus už pokračoval dál.
"Myslíš si o mně, že jsem býval zatvrzelým Smrtijedem, který lituje svých činů spáchaných v zaslepení. Který dnes ví, že všechno bylo špatné. No, to tě musím zklamat. Vždycky jsem to věděl. Dívka, kterou jsem velmi zbožňoval, byla ta, kterou moji pozdější 'přátelé' nazývali mudlovskou šmejdkou. Toto označení jsem měl pro každého, kdo pocházel z mudlovské rodiny. Nikdy jsem nebyl přesvědčen o tom, že jsem lepší, přinejmenším ne ve vztahu k mému původu. Chtěl jsem se tímto názorem pouze zalíbit. Mým prarodičům, Zmijozelům, později Voldemortovi. Jemu jsem se zaprodal za osobní postup, měl moc a v jeho stínu mohli nezčetní idioti dosáhnout čehokoli. Jaké dveře by se pak otevřely nadanému a inteligentnímu kouzelníkovi? Byl jsem natolik inteligentní, že cena, kterou jsem měl zaplatit, nehrála roli. Dokážeš si představit, že mě ta chladnokrevnost opravdu překvapila? Zastrašila? Že jsem měl tak zasraný strach, že jsem prostě udělal všechno, co po mně chtěli, jen abych se nestal tím, na koho se snese mučení a smrt? Vařil jsem jedy, na setkáních Smrtijedů jsem dokazoval svou 'loajalitu' popravováním lidí. A Voldemort věděl, že jsem to dělal jen ze zbabělosti, viděl to v mojí hlavě a užíval si to. Pokračoval jsem v tom, protože jsem nezvládl vypadnout. A protože jsem neodešel, mohl mě Voldemort poslat do 'Prasečí hlavy', kde jsem vyslechl proroctví. Hloupé, dá se jen říct. Nebyla to jen čirá vypočítavost, ne. Byla v tom i zbabělost."
Zmlkl, a jakmile porozuměla tomu, že má něco říct, učinila to zřejmě týmiž slovy, které očekával.
"Opravdu tomu věříš? Odešel jsi. A není odsouzeníhodné, najít k tomu nezbytnou odvahu z osobních důvodů. Je to naprosto normální!"
Nafoukaně se zašklebil, skoro zlomyslně. Copak pociťoval zadostiučinění, když ji zpravoval o svých domnělých chybách?
"Jasně, přirozeně. Odešel jsem s plným vědomím následků. Tak důsledně, že to Voldemort nepostřehl. Neudal jsem se, Hermiono. Neobrátil jsem se na bystrozory, nýbrž na toho, u něhož jsem doufal, že z toho vyváznu bez trestu. Doufal jsem, že informace, které pro něho mám, budou stačit. Když jsem poznal opak, přesto se pro mě všechno obrátilo k dobrému. Jako učitel v Bradavicích jsem se náhle ve Voldemortových očích stal cenným špiónem. Nechal mě pocítit, co by mi hrozilo, kdybych ho zradil. Díky Brumbálovi jsem však mohl toho přesvědčeného Smrtijeda najednou zahrát mnohem přesvědčivěji, protože jsem ovládal nitrobranu. Jako špión jsem tenkrát už nemusel zabíjet nebo se účastnit přepadení, vlastně jsem se ani těch setkání moc neúčastnil, protože by to bylo mohlo ohrozit mé domnělé krytí. Zprvu jsem měl mít ve škole své jisté místo, měl jsem vyvrátit možné pochybnosti. Když to monstrum zmizelo, doufal jsem, že se vrátí až o mnoho později. Možná až v době, kdy ti, kteří by si pamatovali můj slib, byli už dávno mrtví. Zpětně bych asi měl být vděčný, že se to takto nestalo, neboť volání Znamení zla nebylo možné odmítnout. Neměl jsem jinou možnost, odešel bych tak jako tak, třeba jako uznávaný špión. Pravděpodobně by mě neusmrtily jen bolesti. Karkarovův osud ukázal, co by mi jinak hrozilo."
Opravdu si myslel, že byl zbabělý muž? Zahnala svou myšlenku rozhodným zakroucením hlavy. Znala jeho vzpomínky a jeho myšlenky v prvé řadě sledovaly jedno.
"Chtěl jsi chránit Harryho!" řekla s přesvědčením, na což jen mávl rukou.
"Ano, Potter, trn v mém oku. Stále mi připomínal, co jsem způsobil. Už jako dítě se stal odvážným a nezištným zachráncem magického světa. To jsem ho měl nechat vběhnout do nebezpečí? Už tak je těžké unést pohled do zrcadla."
Zjevně zase čekal nějakou odpověď, neboť vteřiny ubíhaly a on mlčel. Žádnou nedostal; užaslá Hermiona nebyla schopna jediného slova. Demonstrativně jemně jí položil ruce na obličej, sklonil se k ní a políbil ji. Počítal s tím, že uhne? Ani ji to nenapadlo, jeho dotykům se zcela oddala.
Bylo jí ho nekonečně líto. Nejen kvůli tomu, že se doslova rozerval a zatratil, ale také kvůli tomu, protože všechna jeho slova prostě nemohla být správná. Který zbabělý člověk se dobrovolně postavil své minulosti a neustále si ji připomínal strašlivými obrazy? A proč by měl zbabělec dělat o tolik víc, než by bylo nutné? A co bylo zbabělé? Strach ze smrti? Strach z bolesti? Vážně si myslel, že existuje jediný člověk, který by se hrdinně a bez váhání vystavil mučení? Pomyslela na svou zohavenou kůži a nedokázala si představit, že to, co musel vytrpět on, nebylo o nic horší než by bylo ignorování Voldemortova volání po jeho návratu.
Najednou se pohnula, odstoupila od něho, avšak ne náhle, zděšeně, ale klidně a kontrolovaně. Svá slova zvolila provokativně - ve víře, že ho tím donutí k reakci.
"Shlížet na tebe nemůžu, Severusi. Ale možná tě potěší, že pro tebe mám něco jiného, nenáviděného - spoustu soucitu. Ne vůči slabému a politováníhodnému muži, ale vůči naprosto odvážnému, který se vidí v naprosto špatném světle."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 11. června 2018 v 18:05 | Reagovat

O, statečný Severusi, naše velká celebrito, zřejmě, sláva není všechno? Tobě nikdy nepadne do klína zadarmo, ani za cenu vlastního sebeobětování. Tvá duše prahne po uznání, ale nedostane se jí ho, neb na Tvá bedra byl naložen osud horší pekla. Všechna špinavá práce, rozkazy dvou pánů, kterým sloužils, Tě odvedly od společnosti a jejich pravidel. Nyní tápeš a nevíš, co počít s duší rozervanou. Maluješ zběsilá díla, abys zakryl jemnost pod skořápkou. Severusi Snapee, odlož již minulost a žij pro budoucnost, pro život plný práce a radostí, naplň svůj život lidmi, kteří Tě přijmou, dej jim znát své skutečné já a ostatní nech stranou.
Moc děkuji za kapitolu. Nemohu nějak porozumět těžkopádnosti příběhu a ve vztahu HG/SS krokům zpět, ale autorka asi myslela, že nechce napsat slaďák, tak tam rve ( s odpuštěním) každou "chujovinu," která Severuse tíží.
Skláním se nad schopností to přeložit a neztratit se v oněch spletitostech. O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.