Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Happy Halloween 27/28

28. června 2018 v 20:00 |  Vestilia
27.
Záplava dopisů Dennímu věštci a rozhořčení lidí ani v dalším týdnu neutichlo, a noviny tedy ve čtvrtek oznámily, že smlouva s Ritou Holoubkovou byla rozvázána. Hermiona tuto zprávu znovu přijala u učitelského stolu a se smíchem. Ta ženská mohla celé roky beztrestně šířit lži, kazila lidem pověst a pomlouvala je. A korunu tomu dala Severusova výpověď, která vyvolala vyhazov Rity Holoubkové od Denního věštce.

Zašla se svými konstrukcemi příliš daleko, přesně jak předtím konstatovala Minerva. Vyplynulo to zřejmě z toho, že se asi kouzelnická společnost měnila. Denní Věštec ztrácel více a více na hodnověrnosti, poutavá témata už tolik netáhla, naopak byla dokonce více odmítána. Reportérka asi zastávala názor, že část obyvatelstva lačnící po skandálech bude stačit k tomu, aby jí zajistila práci. Tato část ji měla držet u kormidla spirálou stále podivnějších a stále nepravděpodobnějších pomluv. A to fungovalo. Dokud většina umírněných čtenářů nepohrozila tím, že noviny, šířící zjevné lži, bude bojkotovat.
Výpověď Rity Holoubkové, která měla přijít už dávno, nebylo to jediné pozitivní na Severusově "útěku".
On sám dával přednost plíživě změně. V Maďarsku dostal od prvního dne v novém zaměstnání opravdu plné uznání za svou práci, za to, co na vědeckém poli dokázal, aniž by to bylo kriticky mícháno s jeho minulostí nebo na základě jeho statutu hrdiny uměle nafouknuto jako naprosto průkopnické. Také přímluva ve Velké Británii jistě měla svůj podíl na této plíživé změně. Představa, že to byla i její zásluha, ji vždy přiměla k blaženému úsměvu.
Stále se držel její prosby a motivy, s kterými se stále znovu objevovala přede dveřmi jeho bytu, už nahlas nezpochybňoval. Vánoce a Silvestr strávili společně v tiché shodě. V Budapešti, v malém bytě patřícím Severusovi, s výhledem na Dunaj. Prozatím spartánském, s malým množstvím nábytku, avšak stejně o dost příjemnějším, než byl jeho učitelský byt. Sice působil neosobně, avšak ne zcela chladněa hole. Možná to bylo i tou profánní normálností, která vedla k tomu, že se mohl Severus trochu dát dokopy. Hermiona doufala, že se byt ještě zaplní.
Harry, který doteď zavíral oči před tím, co mu řekla jeho žena, se ocitl v krizi, protože se Hermiona u Potterů neobjevila na Štědrý večer. Dostal se z toho však relativně rychle a akceptoval to, aniž by došlo k tomu, co Ginny prorokovala.
Obecně se zdálo, že Severus s Hermionou mají v úmyslu totéž. Brali, co se nabízelo, a dál se po ničem nepídili. Někdy dokonce čarodějka věřila, že ucouvli o dva kroky. Nešlo už o všechno nebo nic. Jeden pro druhého byli přínosem, jak v rozhovorech, tak v tělesné blízkosti a něžnostech, aniž by při tom mluvili o lásce nebo dokonce očekáváních do budoucna. Víkendy se staly ostrovem mezi všedními dny, které vyplňovali tím, co zažili společně. Navštěvovali muzea, objevovali zemi nebo chodili do divadla. Minulost nechali odpočívat. Možná ze strachu, že naruší a poškodí to křehké, co si vystavěli.
Hermiona z tohoto vzoru poprvé vybočila začátkem února. Při vstupu do bytu jí do nosu pronikl zápach ředidla. Ne vtíravě, spíš tak, že po důkladném vyvětrání ve vzduchu zůstal ještě zbytek chemikálie. Teprve tehdy si čarodějka skutečně uvědomila, že Severus nepověsil obrazy ani v novém obývacím pokoji, ani jinde.
"Maloval jsi?" vyslovila otázku, jakmile se posadila ke stolu v obývacím pokoji. Jen ji to zajímalo. Severus přikývl, avšak slovy neodpověděl. Po chvilce váhání se tedy zeptala naprosto přímo: "A tvé obrazy z Bradavic? Pověsil jsi je?"
Tentokrát zakroutil hlavou. Po několika vteřinách, kdy si Hermiona už byla jistá, že jí ani tentokrát neodpoví, ze sebe vyrazil: "Jsou ještě v krabici tak, jak jsi mi je donesla a z dnešního pohledu už nikdy pověšeny nebudou."
Zhluboka, vzdychavě se nadechnul a pronesl: "Našel jsem si pomoc, Hermiono."
Posadila se o něco příměji, a ať už v jejím obličeji viděl cokoli, pokračoval ještě: "To, co jsem řekl dřív, asi nesouhlasí. Jsem pomatený. Mnohem víc, než bych byl sám považoval za možné. Až nyní jsem schopen to poznat. Ale sotva to něco na realitě mění."
Když už mu skoro chtěla odpovědět, dodal: "Každý si o tom myslí to svoje, takže mi teď prosím neříkej, že jsem na dobré cestě a všechno se zlepší."
Zdvihla obočí, ale zároveň přes stůl sáhla po jeho ruce. Jemně ho hladila bříšky prstů a řekla mu: "Každý si myslí to svoje? Tak mi prosím nevkládej slova do úst. Mám z tebe radost a přeji ti dostatek sil. Smím říct toto?"
Sklopil hlavu, zkoumavě na ni pohlédl, a pak přikývl.
Jaro přišlo a odešlo a Hermiona si uvědomila, že se asi mění stejně jako Severus. Její práce už jí nepřišla nesnesitelná, ale dokonce v ní zase našla zalíbení, čehož si všimla jednoho dne při vyučování. Smích nebyl ničím, co by lidi okolo neočekávali a překvapilo je to. Nemusela už se přemáhat, aby navštěvovala přátele. Naopak, do Londýna, do domu na Grimmaldově náměstí ji to táhlo stále častěji.
Skoro jí to přišlo, jako by vystoupila z bubliny.
Vědomí, že nemá zodpovědnost na smrti svých rodičů, bylo jakýmsi spouštěčem. Přijala to a dokončila to, co se rozumělo pod pojmem obvyklého smutku. Rodiče jí chyběli, avšak nyní si myšlenky na ně nezakazovala, vzpomínala na ty nejhezčí zážitky, aniž by ji utlačovala vina, její letitý průvodce.
Jednoho pátečního večera v květnu jí Severus ukázal svou kresbu, kterou vytvořil v Budapešti. Nezobrazovala nic strašlivého, nic znepokojivého. Jednalo se o pohled na břeh Dunaje v Budapešti. Hermioně to přišlo známé; poznávala to místo, kam ji Severus zavedl po první společné večeři v tomto překrásném městě. Scéna se nořila do soumraku, ale ve srovnání s jeho jinými kresbami byla i přes to vysloveně půvabná.
"Máš to za kýč," konstatoval Severus, když si Hermiona ten obrázek několik vteřin tiše prohlížela. Pobaveně si odfrkla.
"S jistotou nebude moc lidí, kteří by jako kýč označili malbu, ve které dominuje černá a šedá a kdy celé město leží jakoby ve smutném oparu. Já k nim nepatřím."
Sáhl po plátně a chtěl si ho vzít zpátky.
"Takže je to špatné," vyprskl.
"Ani špatné to není! Nech mě, ať si to prohlídnu v klidu," odpověděla Hermiona nepokrytě pobavená. Nechal jí ho, ale ruku neodtáhl.
"Nevím nic o malbě, ale je zjevné, že to umíš. Ten obrázek se mi velice líbí. Za objektivitu však ručit nemohu."
Severus chvíli mlčel, pak však pronesl podstatně klidněji: "Pokud se ti opravdu líbí, je ti to k dobru. Patří tobě."
Hermiona na něho pohlédla a v jeho obličeji objevila jisté napětí. Usmála se a zeptala se: "Víš, co mě už drahnou dobu zajímá? Ty 'opravdu zdařilé kopie mistrovských děl', které skrývají tvé malby, jsou od tebe?"
Nyní si odfrkl Severus.
"Jedná se o magické kopie. Buď toho o umění víš opravdu velmi málo jako kterýkoli jiný člověk na tomto světě, nebo je to naprosto průhledný způsob, jak si mě omotat okolo prstu."
Hermiona se rozesmála.
"Zas tak průhledné to být nemůže, neboť to neupřesňuješ. Takže jsem jen nevzdělaná jako zbytek světa nebo malá úlisnice?"
Našpulil rty a na pár vteřin uklonil hlavu na stranu. Pak následovala jeho odpověď.
"Jsi špatná úlisnice. Mělo by ti být jasné, že nemohu být schopen přesně okopírovat různé styly jednotlivých umělců."
Nyní napodobila jeho postoj: "Ne, tak daleko jsem tedy nepřemýšlela. Ber to jako směsku nevědomosti a podlézavosti. Doufám, že mě miluješ i tak."
Laškovně pronesená floskule měla být poslední větou o tom, čeho si byla naprosto vědoma. Ale o citech však nemluvili vůbec.
"Ve skutečnosti jsou to opravdu obrovské slabosti, které tu zmiňujete, slečno Grangerová. Sotva je možné je srovnávat se slabostmi narušeného zločince. Mělo by Vám být dostatečnou odpovědí, že od toho zjevně mohu odhlédnout a akceptovat Vaši přítomnost. Ano, i přesto tě miluji."
Překvapení ani zdaleka nevystihovalo to, co v té chvíli cítila. Na toto ještě před třemi měsíci opravdu choulostivé téma nyní reagoval s větší ironií než ona. Řekla tedy napřed ne to, co by bylo nejvhodnější, ale to mnohem nutkavější. Zabývala se tím už tři týdny, ale odsouvala to jako příliš ožehavé.
"Jakou pomoc sis vyhledal, Severusi?"
Zjevně to přineslo ovoce.
"Ani zmrzlinu a cukrovou vatu, ani lékouzelníka. Je to moták, který pracuje v malém městečku u Balatonu jako psychoterapeut."
Tato slova zněla o dost vážněji. Přitulila se k němu a objala ho.
"Taky tě miluji" a potichu pro sebe dodala 'ty odvážný muži'.
V neděli si s sebou do Bradavic vzala svůj pohled na Budapešť. V obývacím pokoji jí visel cca 15 měsíců.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 29. června 2018 v 21:54 | Reagovat

Děkuji za další kapitolu, ale víš, že nás rozmazluješ. Když budeš přidávat 1x týdně, budeš mít víc času na všechno ostatní. Většina překladatelek to tak dělá. Omezí vydávání, protože je to ruší od osobních událostí. Na tom snad není nic nepochopitelného, nebo :oD neakceptovatelného.
Hermiona už zvládá všechno lépe. Zvykla si na nový režim a přizpůsobila se. Už nemá ani výčitky svědomí, prostě žije svůj život v práci a v soukromí a Rita Holoubková si už vážně nenapíše ani řádek? Žádný sólo kapr na titulní straně? ;-)  :-D :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.