Kapitola 6 - For Crying Out Loud
Pozn. autorky: Ti z vás, kteří znají album Bat out of Hell, si můžou všimnout, že jsem skladby seřadila volněji. Z nějakého důvodu jsem při vymýšlení děje měla obě poslední písničky v hlavě v opačném pořadí. A tak to taky zůstane z důvodů, které budou objasněny. Omlouvám se všem rozzlobeným fanouškům Meatloafa!
Za jiných okolností, přemítal Snape, by si večerní párty opravdu užíval. Jídlo bylo neobyčejné, víno vybrané a společnost příjemná. U stolu seděla vedle něj z jedné strany starší paní, která vypadala, že už několik dní nic nejedla a chtěla jen dohnat ten ztracený čas, a tím mu ušetřila nutnost zdvořilé konverzace, a z druhé strany Verity. Bavila ho veselým komentováním zbytku hostů, takže na konci jídla věděl, kdo s kým měl aférku, kdo měl těžkosti v obchodech a který z přítomných velikánů se mohl chlubit kriminální minulostí.
Při jiné příležitosti by byl zřejmě polichocen pozorností tak atraktivní ženy jako byla Verity, a dokonce by mohl spekulovat i o tom, jestli by se v této pozornosti dalo pokračovat ve fyzické rovině. Ale tento večer se jeho zájmy ubíraly jiným směrem. Abychom byli přesní: Na opačné straně stolu a trošku dál vpravo, kde Hermiona dělila svoje nesčetné půvaby mezi staršího plukovníka a jeho synovce. Synovci bylo něco málo přes dvacet a v Hermionině přítomnosti zjevně ani neotevřel pusu - Snape viděl nějaké nervózní úsměvy, ale konverzaci žádnou. Jeho strýček nebyl tak rezervovaný a soudě podle útržků, které Snapeovy uši zachytily, trávil velkou část večera tím, že se snažil pobavit Hermionu značně rizikovými (a možná také naprosto vymyšlenými) historkami o svých vojenských dobrodružstvích.
Hermiona pro každého vypadala, že se opravdu dobře baví, ačkoli lehké protočení očí věnované Snapeovi, když se jejich pohledy setkaly, dávalo tušit něco jiného. Hrála to skutečně dobře. Tato myšlenka ho přirozeně přivedla k otázce, jak upřímné ve skutečnosti bylo její jednání vůči němu o tomto víkendu. Toto hloubání si přísně zakázal. Teď na to opravdu nebyl čas.
Ovšem, vypadala báječně. Její zelené hedvábné šaty obepínaly její postavu na všech správných místech, drženy úzkými ramínky, a dovolovaly téměř neslušný pohled na její holá záda. Oči si nalíčila tmavě a svůdně, a v uších se jí třpytily malé diamantové náušnice. Z čistě estetického pohledu byla něco zvláštního. Pokud však člověk vzal v potaz také její inteligenci, jejího nezávislého ducha a smysl pro humor, byla perfektní. Ó, do prdele, pomyslel si. Myslím si, že je perfektní? Nejen že se díky ní chovám jako klučík pod vlivem hormonů - teď už tak i přemýšlím.
Hermioně se ulevilo, když Helen vstala a navrhla, aby se všichni přemístili do salonu na portské víno a kávu. Plukovník Algernon Davenport byl svým způsobem zábavný, ale bylo lepší užívat to v menších dávkách než při menu o pěti chodech. Neustále zkoušela přimět k hovoru i jeho nevýrazného synovce, ale Nigel (jmenoval se Nigel? Nebo Neil?) se jen ostýchavě usmíval a odpovídal jednou slabikou, jako by nikdy před tím s žádnou ženou nehovořil. Ačkoli mu to nebránilo v tom, aby jí při každé příležitosti obdivně nezíral do výstřihu.
Oběma mužům se důstojně omluvila zamumláním "Bylo mi potěšením, ale nyní musím věnovat pozornost svému muži" a proklouzla mezi tlachajícími hosty až ke Snapeovi. Mluvil s Verity, avšak zvedl koutky úst na pozdrav a položil jí ruku okolo pasu, zatímco dokončil myšlenku.
"Tak," řekla Verity s úsměvem. "Vidím, že jsem tu navíc. Zkoušela jsem ho bavit, Jane, ale přísahám ti, že mě ani zpola neposlouchal. Má oči jen pro jednu ženu, a ta bohužel nejsem já."
Snape otevřel ústa k protestu, ale Hermiona ho přerušila:
"Ne, to popřít nemůžeš. Vím, že jsi celý večer pozoroval starou paní Fortescueovou."
Snape pokrčil rameny.
"Nemohu si pomoci. Knírek u žen mi vždy připadal neodolatelný."
Všichni tři se zasmáli, a Verity se pak rozloučila a vydala se zachraňovat Gilese, kterého si znovu vzala na paškál Stacey Priceová. Snape a Hermiona následovali ostatní hosty do vstupní haly a k salonu.
"Myslím, že mě začíná bolet hlava," řekla Hermiona tiše. "Za moment se omluvím Helen a na půl hodinky se vytratím."
Snape kývl a políbil ji na tvář s nečitelným výrazem obličeje.
"Budu čekat, ženská."
Hermiona vstoupila do salonu a našla Helen při kontrole kávových konvic. Blížila se k ní a Helen se na ni usmála.
"Milá Jane, bavíš se dnes večer?"
Hermiona trochu protáhla obličej.
"Bylo to naprosto báječné, ale trochu mě bolí hlava. Půjdu si teď vzít pár tabletek proti bolesti a na půl hodinku si lehnu, pokud ti to nevadí."
Na Helenině tváři se objevil výraz sympatie.
"Ne ne! Nabídla bych ti moje tabletky, ale Jurij velmi trval na tom, že jsou sestaveny přesně pro mě, takže nevím, jestli by účinkovaly."
"Neměj starost, mám něco velmi účinného - na Stevena je taky spoleh." Hermiona jí věnovala slabý úsměv. "Jsem si jistá, že mi za chvilku bude dobře, tak se pravděpodobně uvidíme později."
Helen stále ještě vypadala ustaraně.
"Mám za tebou poslat Ceri, kdybys ještě něco potřebovala?"
Hermiona rozhodně zavrtěla hlavou.
"Ne, opravdu, já to zvládnu. Přesto děkuji."
"No, když jsi si jistá. Dobře si odpočiň."
"Děkuji, Helen."
Hermiona rychle opustila místnost. Při odchodu zachytila Snapeův pohled a nepatrně kývla jako v odpověď na jeho tázavé obočí. Vyšla po schodech až k jejich ložnici, pak prošla do koupelny a zavřela za sebou dveře.
Uklidňovala se hlubokými nádechy a ze skrýše na stehně vytáhla hůlku. Ťukla si s ní na hlavu, a jak začínalo zastírací kouzlo fungovat, pocítila studené brnění. Věděla, že není zcela neviditelná, ale stačilo to k tomu, aby unikla těm zvědavým pohledům. Vyzula si boty, odložila je stranou a po špičkách běžela tiše zpět do ložnice a na chodbu. Zkontrolovala pohledem obě strany chodby, načež za sebou tiše zavřela dveře pokoje.
Nahoře na schodech zastavila a čekala, až se poslední hosté přiloudají do salonu. Jakmile si byla jistá, že je vzduch čistý, prokmitla po schodech dolů a přes vstupní halu. Zastavila teprve u dveří do pracovny. Naposledy se pro jistotu ohlédla okolo sebe, otevřela dveře, vklouzla dovnitř a dveře zase za sebou zavřela. Chvilku se o ně opřela a snažila se popadnout dech.
Pak šla dál ke dveřím na druhé straně místnosti. Hůlkou provedla diagnostické kouzlo, které však ukázalo jen charakteristické znaky mudloodpudivého kouzla. Stiskla kliku a poznala, že jsou zamčené. Ukázala hůlkou na klíčovou dírku, zamumlala "Alohomora!" a cítila, jak klika povolila. Zakroutila hlavou. Snape měl pravdu. Markov prokázal opravdu dechberoucí jistotu, že ho kouzelnický svět nenajde.
Prošla vstupními dveřmi a nacházela se v dlouhé chodbě. Měsíční světlo pronikající okny vlevo ho slabě rozjasnilo. Na pravé straně chodby se nacházely troje dveře a na konci byly ještě jedny.
Vyzkoušela první dveře vpravo. Otevřela je a v přítmí rozeznala audiovybavení a nějaké obrazovky. Červené a zelené LEDky vesele blikaly; jejich pěkné barvičky odváděly pozornost od bezpochyby hanebného účelu bezpečnostního centra. Hermiona neviděla, jestli jsou tam i záznamové přístroje - pokud ano, byl by to bohatý zdroj důkazů. Zatímco zavírala dveře, v hlavě si udělala poznámku, aby to zítra ujasnila, a šla k dalším.
Druhá místnost byla koncipovaná jako kancelář, i s počítačem. Hermiona zamumlala "Finite" ke zrušení zastíracího kouzla, pak vstoupila a zaklapla dveře. Rozsvítila hůlku, sedla si za psací stůl a zapnula počítač. Se zhasnutým světlem hůlky čekala, až počítač naběhne, a světlo z monitoru využila ke kontrole zásuvek. Byla zklamaná, ale ne příliš překvapená, že nenašla nic zajímavějšího než papír do tiskárny, tužky a kancelářské sponky. Počítač naběhl a tiše zapípal. Zadejte heslo. Sakra. Teď je vidět něco jako opatrnost.
Zkusila některá hesla, spíš ve víře než v očekávání úspěchu. "Helen" nefungovalo, ani "Penbryn". Se sarkastickým úsměvem zkusila "Voldemort", pak "ZnameníZla". Bez úspěchu. V duchu pokrčila rameny. Jeden člen její Jednotky měl takzvaně magicky šikovné prstíky pro počítače. V rekordním čase ho hekne. Vypnula počítač a vrátila se do ponuré chodby, jen aby se vyděsila téměř k smrti, když blízko zaslechla hlas.
"Nigeli, chlapče, jsem naprosto střízlivý a jsem schopen jet domů," halekal plukovník Davenport svým nezaměnitelným a zjevně ne střízlivým hlasem.
Hermiona s ulehčením zjistila, že hlas byl slyšet oknem zvenku. Davenportovi museli parkovat přímo vedle tohoto křídla budovy. K tomu se ovšem velmi hodila myšlenka na to, aby všechny zvuky a světlo omezila na minimum.
Srdce jí stále ještě bušilo rychleji než normálně. Hermiona se přesunula k posledním dveřím na pravé straně. Dveře se otevřely a umožnily jí pohled do ložnice. To bylo překvapení. Na druhé straně, když o tom člověk přemýšlel, dávalo to smysl, že by tady dole Markov mohl zůstávat, obzvlášť tehdy, když vařil lektvary, které vyžadovaly pozornost po mnoho hodin. Místnost měla jen nezbytné zařízení, jednoduchou postel, noční stolek a prázdný regál. Spíš jí to tu připomínalo soukromý pokoj v nemocnici. Zadní dveře v levém rohu místnosti jí po rychlém okouknutí prozradily, že vedou do sprchy a na toaletu.
Hermiona se zase vrátila do chodby, a než otevřela poslední dveře, zastavila se. Klika pod její rukou znovu bez problémů povolila, ale dveře samotné byly těžké. Dost těžké, že dokonce potřebovala váhu celého těla, aby je odstrčila. Zajímavé, myslela si. Zesílené nebo s olověnou vložkou? Druhá možnost by mohla sloužit k tomu, aby chránila veškeré elektronické vybavení před jakýmikoli kouzly, působícími za dveřmi. Cítila v břiše pocit očekávání a nahlédla dovnitř.
Merlinovi a všem jeho malým pomocníčkům díky! Měsíční světlo, proudící oknem do velké místnosti, bylo reflektováno skleněnými nádobami, kotlíky a láhvemi rozmístěnými na čtyřech laboratorních stolech. Hermiona za sebou dveře opatrně zavřela, aby nebouchly hlasitě. Místnost metodicky prohledala, zleva doprava, prověřila skříně a popisky na láhvích a vytvořila si v myšlenkách inventuru vybavení a přísad. V každém případě se tu nacházely všechny přísady pro lektvar Bodnutí škorpióna, a kromě toho mnoho dalšího. Jen nebesa sama věděla, co jiného tady ještě vařil, ačkoli Severus by pravděpodobně mohl vyslovit pár dobrých domněnek. Když už o něm mluvila… Ve světle své hůlky se podívala na hodinky. Časový limit, který si sama stanovila, byl téměř u konce.
Když přišla do pravého zadního rohu laboratoře, narazila do skříně se spisy. Otevřela ji a téměř ze sebe vyrazila triumfální "Jó!". Během listování sešitými papíry se spokojila se šťastným úsměvem. V měsíčním světle nebo ztlumeném světle své hůlky toho nemohla rozeznat moc, ale viděla dost na to, aby zjistila, že se jedná o objednávkové formuláře a faktury s daty zákazníků a dodavatelů. Snad to bylo dost na to, aby se lektvary distribuované do mudlovského světa mohly vystopovat a zničit.
Druhá zásuvka byla napěchována ručně psanými poznámkami, které vypadaly jako azbuka. Takže to byl Rus. To zodpovědělo jednu otázku, avšak vedlo to k mnoha dalším, z nichž ta nejpalčivější byla: Co tam ksakru píše? Překladatelské kouzlo by fungovalo a vlastně není tak těžké ho provést, ale ona si netroufala tam strávit ještě více času. Nebyla by překvapená, kdyby Helen poslala Ceri nahoru s teplým kakaem nebo něčím takovým, kdyby se dlouho neobjevovala.
Proti své vůli položila poznámky zpátky do zásuvky a zavřela ji. Vrátí se sem hned ráno, rozhodla se, než dorazí Markov. Stejně bude jednodušší pracovat za denního světla. Krátce se rozhlédla po laboratoři, aby se ujistila, že všechno zůstalo tak, jak původně bylo, a pak si pospíšila s návratem na párty.
O pět minut později už se zase objevila v salonu a dělala vše pro to, aby vypadala, že se právě zotavila z bolestí hlavy, a ne tak, že musí nejprve popadnout dech. Většina ze zhruba třiceti hostů, přítomných na večeři, tu stále ještě byla a alkohol a rozhovory tekly proudem. Snape ji jistě vyhlížel, neboť k ní téměř ihned přispěchal.
"Jak se cítíš?" zeptal se ustaraně, zatímco natáhl ruku a jemně ji pohladil po hlavě.
"Mnohem líp, děkuji," odpověděla a pokoušela se najít způsob, jak si s ním promluvit o samotě.
Snape na ni zkoumavě hleděl.
"Vypadáš ještě trochu bledá. Myslím, že ti čerstvý vzduch udělá dobře."
"To je vynikající nápad."
Vzala Snapea za ruku a on ji vedl k otevřeným dveřím na terasu na konci salonu. Když procházeli okolo jedné neobsazené židle, vzal z ní sedák. Hermiona se na něho tázavě podívala.
"Vydrž," zamumlal.
Jeden páreček, na jejichž jména si Hermiona ani za milion nedokázala vzpomenout, stál právě venku, ale jinak byla terasa prázdná. Snape ji směroval rovně ke kamennému zábradlí v úrovni boků. Plynulým pohybem na něj položil sedák ze židle, vzal Hermionu do náručí a zdvihl ji. Posadil ji na sedák tak, že seděla zády k domu a obličejem směrem do zahrady patnáct stop pod ní, ozářené měsícem.
Otočila hlavu a obdivně se na něho usmála.
"Velmi šikovné. Naplánoval jsi to tak?"
"Vůbec ne. Jsem jen dobrý na spontánní romantické akce. Teď se otoč a já ti namasíruji ramena." Snížil hlas. "A můžeme si promluvit."
Hermiona se poslušně posadila zase zády ke Snapeovi. Na holé kůži cítila jeho teplé ruce. Začal jí jemně masírovat krk, jeho dlouhé prsty uvolňovaly napětí, o kterém ani nevěděla, že tam má.
"Nuže?" zeptal se. Jeho hlas jí tiše vibroval v uchu.
"Mmmh. To je příjemné."
"Myslel jsem, nuže, co jsi zjistila?" jeho hlas byl plný pobavení.
"Ach, to…"
"Ano, to."
Hermiona se bránila pocitu trapnosti. Ten zatracený muž musel vědět, jaké rozptýlení jí způsobil. Přiměla své myšlenky k návratu k ožehavému tématu a pryč od kůže pod jeho rukama.
Tiše a výstižně referovala Snapeovi o svých odhaleních v Markovových prostorách.
"Takže si myslím, že zítra ráno budu ještě jednou předstírat bolesti hlavy a vrátím se tam přeložit některé z těch papírů. A vy budete mezitím snídat," uzavřela to.
Cítila, jak se Snapeovy ruce na jejích ramenou trochu napjaly, ale on jen řekl:
"Pokud jsi si jistá, že je to nutné a vhodné."
"Jsem."
"Tak dobře tedy."
Chvíli mlčeli a Snapeovy prsty ji stále ještě pomalu hladily po pokožce. Opřela se o jeho ruce a pokyvovala nohama, až je zcela uvolnila.
"Zatraceně. Spadla mi bota do křoví!"
"To bylo pěkné metrum, které jsi použila." Snape se opřel vedle ní o zábradlí. "Ačkoli si myslím, že je to vlastně skalka."
Hermiona zamyšleně uklonila hlavu na stranu.
"Ano, myslím, že máš asi pravdu. Tak už běž."
Snape se obrátil a pohlédl na ni se zdviženými obočími.
"Kam teď mám jít?"
"Tam dolů. Přinést mi botu. Je to tvoje vina, že tam spadla. Uvolnil jsi mě až příliš."
Snapeovy oči se pobaveně blýskaly.
"Omlouvám se. Už to nikdy neudělám."
"Ale jo, uděláš. Ale napřed mi přineseš zpátky botu. Prosím?" Sladce a uměle se usmála a zamrkala na něho řasami.
Snape si odfrkl, ale s rukama schovanýma do kapes se loudal ke schodům vedoucím do zahrady. Když stál přesně pod Hermionou, podíval se nahoru na ni.
"Kde přesně je ta tvá absurdní část obutí?"
Hermiona nahlédla dolů a ukázala rukou.
"Asi tam, myslím."
Snape nejistě vstoupil na skalku a Hermiona zaslechla tlumené nadávky, když se pokoušel držet rovnováhu na kamenech a nerozšlápnout žádnou rostlinu.
"Ó! Vidím ji!" volala. "Je za Hlohyní."
Snape se znovu podíval nahoru s lehce rozčileným výrazem ve tváři.
"To mi nepomůže."
"Ta velká rostlina s bílými květy," vysvětlovala Hermiona.
Snape se sklonil pod příslušnou rostlinu, a pak začal klít nahlas.
"Au. Do prdele zatraceně!"
"A se špičatými trny," pokračovala Hermiona ve snaze pomoci mu.
Snape se narovnal a zamával jejím stříbrným střevícem, jako by ji s ním chtěl zaklít. Maličko zlomyslný úsměv se objevil na jeho obličeji, když k ní vzhlédl.
"Můžu ti koukat přímo pod sukni, víš to?"
Hermiona rychle překřížila nohy a s takovou dávkou cti, kterou měla, se otočila, takže nyní seděla čelem k domu.
Snape se lehce usmíval a kráčel zpátky k Hermioně. Teď jsme si kvit, myslel si. Nebyl ovšem skutečně schopen dívat se jí pod sukni - nebylo tam dost světla. A samozřejmě byl příliš gentlemanský na to, aby se tam díval.
Tak jsem se až bála, že pod tím křovím bude tajný vchod do sklepa, nebo někam tam, že tam Snape spadne, Hermiona bude dělat šokovanou šokem, seběhnou se lidové a bude mela. Naštěstí se nic z toho nestalo a i na dívání se pod sukni byla moc tma. Taky je Snape naprosto dokonalý gentleman a nic takového by nedělal, dokud nedozraje čas...
Jinak je tu Hermiona dokonalá špionka a na práci s doličným materiálem si počká. Děkuji za překlad, autorka měla dobrou inspiraci v poslechu oné hudby, ale to nevadí, třeba ještě neslyšela, jak šumí pramínky Vltavy v pohraničí, tak si nemůže přivolat magii vod. Těším se na pokračování. 