Hermiona na něho čekala, sedíc na zábradlí s cudně překříženými kotníky. Snape před ní poklekl na koleno.
"Smím, Popelko?" zeptal se a nastavil jí střevíček.
Hermiona ho pobaveně sledovala.
"Samozřejmě, můj Princi," odpověděla.
Snape opětoval její pohled, jemně uchopil holou nožku a špičkou prstu úmyslně přejel po chodidle. Byl velice zklamaný, když neucukla.
"Nejsi lechtivá?"
"Ne, tam nejsem," odpověděla s šelmovským úsměvem na rtech. "Ale jsem lechtivá na mnoha jiných místech."
"To je aspoň pozvání," řekl pomalu a opatrně jí střevíc obouval. "Myslím, že bych měl zahájit nějaká pozorování ve vědeckém duchu."
Hermiona na něj koukala.
"V laboratorních podmínkách samozřejmě," odpověděla čtverácky. Pak viděl, jak jí zaškubaly koutky úst. Tento výraz jejího obličeje už poznával.
"No tak jo," řekl, postavil se na nohy a oklepal si prach z kalhot. "Jaká strašná nepřijatelná myšlenka tě teď napadla? Klidně ji můžeš vyslovit."
Úsměv se jí rozzářil.
"Dobře, ale mohl bys toho litovat. Píchal jsi někdy někoho na laboratorním stole?"
Zasmál se tomu a posadil se vedle ní na zábradlí.
"Je mi líto, že tě zklamu, ale ne, opravdu ne. Proč se ptáš, copak ty ano?"
Hermiona zakroutila hlavou.
"Ne. Jen jsem vždycky koukla na stůl v laborce a pomyslela si, že by to byla opravdu dobrá poloha, pokud by se výška příslušného muže a stolu k sobě hodila."
"Můžu čestně prohlásit, že jsem nikdy nepřemýšlel o erotickém potenciálu mé laboratoře. Ačkoli, nyní, když jsi mě na tu myšlenku přivedla…" Zmlkl. Sakra. Opravdu přivedla jeho myšlenky tímto směrem, a ne jen abstraktně. Jeho laboratoř v Bradavicích by se samozřejmě použít nedala, ale ona měla ten pěkný sklípek ve svém domečku, a pokud si vzpomínal dobře, byl tam ten stůl zhruba ve výšce boků a … Všiml si, že se na něho hloubavě dívá.
"Nevím, jestli sis toho všiml," řekla, "ale stůl v mé laboratoři v chatě by byl zhruba ve výšce tvých boků."
"Opravdu?" odpověděl, jako kdyby mu ta myšlenka byla naprosto vzdálená. "A, čistě hypoteticky samozřejmě, byla by to ta výška, na kterou jsi myslela?"
"Hypoteticky, ano, myslím, že správný poměr výšky boků ku výšce stolu by odpovídal zhruba jedna ku jedné."
Ode dveří na terasu se náhle ozval hovor - to malá skupinka vyšla ven na terasu. Zůstali blízko domu a někteří z nich si zapálili cigarety. Giles Pemberton byl mezi nimi a Snape na něho kývl.
Zdánlivě je dál pozoroval a tiše řekl:
"Takže, v této hypotetické situaci, kterou jsi zmínila, jaké by přesně byly pozice účastníků?"
"No," začala Hermiona potichu, "vezměme si náhodný příklad: Já bych seděla na laboratorním stole, zatímco ty bys stál přede mnou, abych ti mohla nohy ovinout okolo těla."
"Proto tedy ta důležitost relativní výšky stolu," pokračoval Snape a byl opravdu hrdý na to, že jeho hlas zněl naprosto jistě.
"Přesně. Samozřejmě, jako věděcký úkon by ten experiment musel být několikrát zopakován, aby byl zaručen spolehlivý výsledek."
Merlinovo mužství, ta je v tom teda dobrá. Dovolil malému úsměvu, aby zdvihnul jeho koutky, a - stále ještě se na ni nedívaje - dodal:
"A směl bych kromě toho navrhnout, aby byly rovněž otestovány i nějaké jiné srovnatelné pracovní plochy ve funkci kontrolní skupiny?"
Téměř mu zavrněla v odpověď a zaslechl v tom i úsměv:
"To je vynikající nápad. Hmm. Myslím, že tomuto účelu by mohly vyhovovat pracovní deska v kuchyni a jídelní stůl. Předkládám hypotózu, že deska je příliš vysoko a stůl by mohl být o kus nižší, ale to by bylo lze velmi jednoduše zjistit."
"A co stůl ve tvé zahradě, pod dubem?"
"Venku? Jsi opravdu dobrodruh. Neobával by ses, že by mohl být náš… experiment pozorován?"
Snape se maličko natočil, aby na Hermionu viděl. Seděli blízko vedle sebe, ale stále ještě se nedotýkali. Věděl, že určitě vidí touhu v jeho očích, a upřímně odpověděl:
"Tak jak se právě teď cítím, bych si tě vzal přímo tady na této zdi, aniž bych měl jakékoli zábrany kvůli případnému publiku."
Pozorovala ho s neskrývanou náklonností v očích.
"A já bych tě pravděpodobně nechala, pokud by ses o to pokusil." Zmlkla a položila svou ruku na jeho, která ležela mezi nimi na opracovaném kameni. "Ale nebyl by to fakt dobrý nápad."
Snape cítil teplo její ruky podobné žáru na té své.
"Kvůli nediskrétnosti?" zeptal se s lehkostí, kterou necítil.
"Ne, kvůli tomu ne." Zašklebila se a zamrkala na něho zpod víček. "Mám velké obavy ze srázu pod námi. Oba bychom si zlomili vaz."
Cítil, jak mu v koutcích cuká úšklebek, a napětí se rozpustilo humorem.
"Byl by to však zatraceně dobrý způsob, jak se vzdálit."
Tiše se tomu zasmála, a on se rovněž zasmál svým hrdelním smíchem, načež otočil ruku a propletl své prsty s jejími.
"Vždyť víš, že tuto noc neusnu ani na vteřinu, ženo."
Sladce se na něho usmála a nevinně vykulila oči.
"A to já zas jo. A mám v plánu ty nejbáječnější sny."
Nakonec to byla Hermiona, která nepravidelně uklimbávala, zatímco Snape vedle ní spal spánkem spravedlivých. Znovu a znovu v hlavě procházela scénáře pro následující den. Když se konečně setkají s Markovem, měli by výhodu překvapení na své straně a on by byl v menšině, minimálně magicky vzato. V ideálním případě by jejich první setkání bylo zařízené tak, že by u toho bylo co nejméně mudlů. S trochou štěstí by Markov Snapea nepoznal a byli by schopni ho při dobré příležitosti izolovat a zatknout, ale bylo celkem pravděpodobné, že se ti dva muži znali, v kterémžto případě by napřed zakročili a chaos odstranili až pak. Její tým tu byl na zavolání nebo na vykouzlení Patrona a místní mudlovská policie byla o situaci zpravena (nebo minimálně o její dosti upravené verzi) a byli v pohotovosti na telefonu.
Velmi doufala, že důkazy, které naleznou v laboratoři, se budou týkat i Archieho Price. Mudlovská policie bývala nazlobená, pokud si nemohli nechat žádného podezřelého pro sebe na hraní poté, co vypomohou při vyšetřování pro Jednotku, a v každém případě by to bylo uspokojující, kdyby jim mohli předat slizského pana Price v poutech. Usmívala se a vzpomínala na Archieho, jak stál odpoledne skrznaskrz mokrý v řece. Severus byl naprosto skvělý.
Nebylo to nic platné. Nakonec musela přiznat, že po něm - minimálně - velice touží. A maximálně? No, o tom teď přemýšlet nebude. Zítra ji čeká důležitý úkol. Dokonce už dnes - bylo po půlnoci, než jsme se dostali do postele.
Opřela se o loket a v tlumeném světle pozorovala Snapeův obličej, jehož hrany ve svitu měsíce tvořily ostré reliéfy. Ležel na zádech, jednu ruku pod hlavou a druhou nataženou směrem k ní. Znovu se položila a přitulila se k ní, až ležela na boku vedle něho, hlavu na jeho rameni a jednu ruku odloženou na jeho hrudi. Po vteřině času na rozmyšlenou pokrčila koleno a vysunula nohu nahoru, až mu ležela na stehně. Uf, trošku výš. To není jeho noha, co cítím. O čem jenom může snít? Náhle v břiše pocítila jemný záchvěv vášně. Jakpak by asi zareagoval, kdybych na něho vylezla? To by byla škoda nechat to jen tak odeznít. Její tělo se otřáslo potlačovaným smíchem, a pak se zarazila, když Snape tiše řekl:
"Asi je už pro tebe obvyklé, že mě vzbudíš tím, že se mi směješ. Povyprávěla bys mi prosím, co je tady tak zábavné?"
Hermiona se usmívala a svou nohu mu jemně tlačila na jeho erekci.
"No, když mi povyprávíš ty, o čem se ti zdálo."
Snape jí jednou paží obejmul a prsty vsunul pod lem jejího topu bez rukávů, kresle jí po kůži jemné kroužky.
"Nemám v úmyslu ti to vyprávět, ale mohl bych se nechat přesvědčit, abych ti to ukázal."
Hermiona se protáhla jako kočka a přitiskla se do jeho ruky; nohu napínala a klouzala jí po jeho stehně.
"I když je ta nabídka velmi svůdná, stále mě ještě bolí hlava, je mi líto." A vedle postele je ten zatracený mikrofon. "Možná dnes večer."
"Připomenu ti to."
Snape se překulil na bok, aby na ni viděl, a oběma rukama ji volně obejmul.
Ano, prosím, připomeň mi to.
"Možná bych však i přesto mohla dostat jednu pusu na dobrou noc," řekla Hermiona a usmála se, stále se dívajíc do jeho tmavých očí a viděla, jak mu v měsíčním světle jiskří.
Trochu se k ní přiblížil a velmi jemně ji políbil na rty, pak se stáhl a téměř nejistě ji pozoroval. Hermiona si všimla, že čekal na další krok od ní.
A ten také udělala. Položila mu ruku do týla a přitáhla si ho zase blíž, aby ho mohla pevně políbit. Jeho rty se pod jejími otevřely a ona klouzala jazykem po jeho, chutnala spánek a zubní pastu a whisky, a náhle ji bouřlivě líbal on, převzal iniciativu, oba je otočil a překulil ji na záda a zpola zakryl svým tělem. Pevně ji hladil po boku. Když se jejich jazyky olizovaly a ochutnávaly, sténala do jeho úst, zabořila mu jednu ruku do vlasů a tu druhou pod tričko, aby pohladila teplou kůži jeho zad.
Dobrotivý Merline, já toho muže chci teď. Seru na jakékoli odposlechy. Jen v tomto jediném případě nechám své libido rozhodovat místo mého mozku. Doprdele, přestává. Jen mi netvrďte, že jeho mozek ten spor vyhrál. Je to chlap. Jeho mozek do toho nemá co mluvit.
S nadlidskou silou se Snape od Hermiony trochu oddálil, ještě jednou ji políbil - cudně - na rty, a jemně se opřel o její čelo. Zavřel oči. Oba ztěžka dýchali.
Týjo, to bylo fakt těsně, mysel si. Skoro jsem zapomněl na ten zasraný mikrofon. Ještě čtyři vteřiny a strhal bych jí oblečení z těla a … Mysli na něco jiného. Rychle.
Zdvihl hlavu a otevřel oči. Hermiona na něho hleděla s pokřiveným úsměvem, který obsahoval směsici vášně, zklamání i porozumění.
"Mám velké tušení, že ty bolesti hlavy za pár hodin poleví," řekla konverzačním tónem.
"To doufám. Musí to pro tebe být frustrující."
"I pro tebe je to drsné, já vím." Nestydatě se ušklíbla, a zřejmě znovu nastolila svou vnitřní rovnováhu a humor.
Pak ji políbil ještě jednou - tentokrát krátce, než by je to strhlo.
"Tak pojď, ženská. Zkusme se aspoň pár hodin vyspat."
Oba je uložil na bok, její záda si těsně přitáhl k hrudi. Propletla prsty jedné ruky s těmi jeho.
"Pěkně se vyspi, můj milovaný," zamumlala.
"Pokusím se," odpověděl, jsa si naprosto vědomý toho, že by skutečně neusnul ani na okamžik, kdyby si napřed nedal v duchu studenou sprchu a nevyhnal si z mozku ten vášnivý opar. S povzdechem začal v myšlenkách vyjmenovávat předsedy Starostolce od roku 1023: Edrelbert Nespolehlivý, Cymric Wulfstan, Godric ap Hywel ap Rhys ap Myrddin…
S konečnou platností zabral někdy v polovině devatenáctého století a vzbudil se o několik hodin později. Jednoznačně se necítil odpočatý. Jeho nenasytné libido soutěžilo v žaludku o pozornost s hlodající nervozitou. Přišlo mu neuvěřitelně těžké dovolit Hermioně odejít a nechat ji samotnou prohledávat Markovovu laboratoř. Minimálně ji chtěl doprovodit. A jedna malá, ale příznačná část jeho samotného jí chtěla zoufale vyjevit, že má jít domů a nechat jeho, aby Markova zatkl.
Jeho hlava věděla, že Hermiona mu byla co do magických schopností rovna a že by tuto skutečnost velmi jasně zdůraznila a připojila k tomu něco hodně bolestivého, kdyby se jen pokusil uplatnit kavalírské chování, které by mohlo být interpretováno jako pochyby o její kompetenci. A on tyto pochyby neměl. Ne zcela. Jednalo se jen o to, že byla tak mladá (ne tak mladá, protestovala část mozku obtěžkána vášní) a relativně nezkušená. A přes všechny moje protesty, že touží po klidném životě, jsem stále ještě maniak s těžko potlačitelným nutkáním ochraňovat lidi. Obzvláště ty, které miluji. Miluji? U Merlinovy pravé půlky zadku, kam to teď došlo?
Hermiona si všimla, že během ranního oblékání byl Snape zticha a v myšlenkách. Po tom, co jsem ho napadla, toho zřejmě už moc nenaspal, myslela si s pocitem viny. Předstírali rozhovor, ve kterém šlo o tom, že Hermiona vynechá snídani, protože ji stále ještě trochu bolí hlava, a Snape byl skoro připravený k odchodu dolů.
Odešla do koupelny učesat si vlasy, a byla maličko překvapená, když šel Snape za ní a zavřel dveře. Stál jí těsně za zády, a jak se podívala do zrcadla, setkala se s odrazem jeho očí.
"Předpokládám, že tady uvnitř nejsme odposloucháváni," řekl klidně.
Hermiona kývla.
"Pokud budeme mluvit tiše. Jsi v pořádku?"
Snape se zkroušeně usmál.
"Uleví se mi, až Markova posadíme do vězení. Chceš, abych na tebe zakouzlil Zastírací kouzlo? Je to jedno z těch, které se u druhých provádí lehčeji než na sobě."
Hermiona se na něho vděčně usmála do zrcadla.
"To by bylo perfektní. Děkuji."
Se zájmem pozorovala svůj odraz v zrcadle, když zdvihl hůlku a pevně jí ťukl na hlavu. Viděla kouzlo, běžící po jejím těle jako studená vlna. Efekt byl děsivý. Byla téměř neviditelná, ale když se hodně soustředila, viděla se lépe a její zjev podobný duchovi byl téměř hmatatelný.
Otočila se, aby se podívala na Snapea.
"Nevím, jestli to poznáš, ale usmívám se na tebe. Možná přijdu ke snídani, až budu v laboratoři hotová, ale pokud ne, setkáme se tady nahoře."
Jednou přikývl.
"Tak dobře. Pěknou zábavu. Pokud se rozhodneš přijít na snídani, nezapomeň prosím zrušit kouzlo, jinak všechny vyděsíš k smrti. A jo, vidím tě dost dobře na to, abych rozeznal, že na mě teď vyplazuješ jazyk. Dětinská holko."
"Starý bručoune," vrátila mu to Hermiona. "Běž a dej si kávu - jsem si jistá, že jakmile si aplikuješ trochu kofeinu, zase budeš normální a šarmantní."
"Myslím, že zůstanu u čaje, děkuji mnohokrát. V posledních čtyřiadvaceti hodinách jsi mé nervy zatížila dost, další stimulace je to poslední, co ještě potřebuji."
Hermioně se celkem zamlouval způsob, jak jeho melodický hlas polaskal slovo "stimulace". Natáhla se, aby ho jemně políbila na tvář, pak počkala, až opustí koupelnu a ložnici, načež ho potichoučku a skoro neviditelná následovala.
Nějak nemá slov, abych neporušila komorní atmosféru této kapitoly. Ti dva jsou, ne, totiž oni by měli být, zase ne, já to risknu: ti dva vypadají že jsou stvořeni jeden pro druhého a spolu jim to jde moc pěkně.

Děkuji za čtvrteční kapitolu, těším se na neděli nebo spíš na pondělí, až bude čas na kafe a stimulaci mozkových buněk, že si znovu pěkně užiju čtení a Severuse.
Díky