close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Das Leben danach - P18 - 2/28

8. září 2019 v 20:00 |  Vestilia
Severus Snape se třásl po celém těle, jehož bolest téměř nedokázal snést. Už celé hodiny se belhal po tomto zatraceném lese, potřeboval pomoc, ale neexistoval nikdo, kdo by mu ji mohl poskytnout. Byl Smrtijedem, vrahem. Jestli tady natáhne bačkory, ani živá duše ho nepolituje. Rodinu už neměl, přátele neměl nikdy, a tak se Severus Snape, chladnokrevný vrah Brumbála, nyní nacházel v bezprostřední blízkosti hradu, který kdysi býval jeho domovem. Proč byl tady? Nenapadlo ho jiné útočiště, nikde se nemohl schovat. Ve své duševní zmatenosti se přemístil sem, do lesa, který znal jako své boty. Ach, jaký byl hlupák!


Nebylo už možné se vrátit, nesnesitelné bolesti bránily tomu, aby se dokázal soustředit na přemístění. Uvěznil se tady jako na stříbrném podnose.
Jak k tomu mohlo dojít? Temný pán ho potrestal za opakované selhání, aby mu následně zabránil v jakékoli pomoci. Od ostatních Smrtijedů ani žádnou pomoc očekávat nemohl. Čekali jako supi na jeho skon, tiše jásali nad každou kletbou, kterou mu Voldemort uštědřil. Ne, přátele nikdy neměl. Vedle lidí, kteří jím pohrdali, byli i jiní, kteří se ho báli. Vše se v jeho životě jevilo jen černé nebo bílé, nikdy šedé.
Přemohla ho nová vlna bolesti, silnější než ta předchozí. Nepřežije to.
S touto myšlenkou pociťoval podivnou prázdnotu. Netoužil po smrti, ale pokud by nastala, nebyl by ani nějak přehnaně smutný. Vždyť by to bylo celkem příjemné, být už bez bolestí.
Vzdal to a klesl vysíleně k zemi. Proč by nemohl ztrápeně bědovat jako zvíře; našel by se tu někdo, pro koho by se vyplatilo se ctí odejít z tohoto světa?
Nikdo ho neuslyší, byl tu sám.
Teplou a měkkou zemi v lese celý den vyhřívalo letní slunce silnými paprsky a nyní v nastupující noci zase to teplo vydávala. Když ležel, dýchalo se mu podstatně lépe a také bodavá bolest v pravé noze se dala o dost lépe snést. Jistě to byl nejlepší okamžik pro celkovou inventuru. Opatrně si ohmatával hrudník. Napočítal tři zlomená žebra. Obličej mu z levé strany hodně otekl, nos byl s jistotou zlomený.
"Asi se tím moc nezmenší…"
Tuto naprosto absurdní myšlenku, která ho tak najednou napadla, přikládal svému oslabenému stavu. Jako by to ještě kdy koho zajímalo, jak velký je nos mrtvoly.
Levé rameno se vykloubilo, pravým chodidlem nemohl pohnout, asi měl zlomený kotník.
Voldemort se dobře postaral, aby se na něm vyřádili ostatní Smrtijedi.
"Patří vám. Ale myslete na to, že to má přežít…," zněla jeho chladná slova.
Ano, přežil to. Jen tak tak.
Nikdy nezapomene na to, jaké to je, když ho 12 mužů současně bilo a kopalo.
"Teď odsud zmiz! Nezajímá mě, kam půjdeš a jestli tě najdou nebo jestli chcípneš. Máš plné právo na mou pozornost, ty ubohá nicko."
Voldemort se dobře staral o své "věrné".
Únava ho přemohla, myšlenka, že už se neprobudí, v sobě skrývala cosi pokojného. Proč nikdy nenašel odvahu k tomu, aby se zabil sám? Kolik by si tím ušetřil žalu? Nejpozději před dvěma lety - to už bylo opravdu tak dlouho? - se tak měl rozhodnout. Ale ne, visel na tom bídném bytí, kterému se nadávalo život, jako by bylo významné. Směšné.
Nějaký vzlyk ho vrátil zpět do přítomnosti. Na okamžik věřil, že byl jeho vlastní, avšak když se opakoval, mohl tuto možnost vyloučit.
Nevěděl proč, ale pocit, že by se v blízkosti mohl nacházet člověk, naplnil jeho tělo novou energií, skoro jako by jeho podvědomí stále ještě doufalo v záchranu. Nad tím mohl jen zakroutit hlavou. Bylo to beznadějné, kolikrát to ještě má opakovat?
Ale stejně, automaticky šel směrem, ze kterého, jak věřil, slyšel to vzlykání. Tedy lépe: plazil se. Nevšiml si, jak blízko okraje lesa se pohyboval. Od cesty vedoucí okolo velkého jezera ho dělilo jen několik stromů. A od mladé ženy, která po ní šla.
Hermiona Grangerová.
Poznal ji hned, střapaté vlasy by poznal mezi tisíci jinými.
Také ona se tedy ještě nacházela v tomto bohem zatraceném hradě. V jeho jediném skutečném domově. Rychle zapudil tuto sentimentální myšlenku, na to teď opravdu nemá čas.
Tam jde, sama, ve tmě… Jak lehkomyslná.
Co mu brání v tom, aby ji napadl?
Bláhová otázka - jednak s ohledem na zranění, jednak pro naprostou nesmyslnost takové akce. Ale co tu dělala? Zase se ke slovu přihlásilo jeho podvědomí a srdce se mu rozbušilo rychleji.
Možná by ji dokázal přimět k tomu, aby mu pomohla. Ale jak? Rychle mu projely hlavou události posledních hodin. Kohokoli jiného, kterého by mohl potkat, by bylo obtížné přesvědčit o poskytnutí pomoci. Ale u ní, u Hermiony Jean Grangerové, se to vyloženě nabízelo.
Následoval ji, paralelně, skrytý v lese. S útokem nepočítá, on ji ochromí a…
Křup.
Kolenem zlomil nějakou zatracenou suchou větev. Uviděl, jak sebou trhla, otočila se a zrychlila krok. Pokoušel se ji následovat, ale nebylo to možné, byl prostě příliš pomalý. Už došla na velkou louku. Teď by bylo nebezpečné na ni sesílat kletby, její pozice byla z hradu viditelná velmi dobře. Pokud by to někdo viděl, jeho osud by byl pravděpodobně s konečnou platností zpečetěn.
To má z toho. Není radno doufat, nebezpečí, že bude zklamán, bylo příliš velké.
S vyčerpáním se zhroutil u stromu. Byl unavený, mnohem více než kdy předtím. Bídně tady zahyne. Ale možná…
Severus Snape vložil svůj osud do rukou Hermiony Grangerové. Pokud se dožije toho, že ji ještě jednou potká, udělá to. S touto myšlenkou se ponořil do neklidného spánku protkaného bolestmi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nes Nes | 8. září 2019 v 22:19 | Reagovat

Díky za překlad už se těším na další kapitolu.

2 ardazlyry ardazlyry | 10. září 2019 v 19:31 | Reagovat

[1]: Nes: Díky Ti, nějaký ten úvod do děje musí být, brzy se to rozjede. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.