Jakmile Hermiona následujícího rána otevřela oči, nepřála si toužebněji nic jiného, než aby mohla dále spát. V hlavě jí hučelo a už teď vleže ji ovládl silný pocit nevolnosti.
Nechtěla vstávat, ale musela.
Minervina slova ze včerejší noci ji zaměstnávala ještě velmi dlouho.
Mladá žena si byla tak jistá, že si nikdo jejích pocitů nevšimne, že je dokáže skrývat. V tomto bodě se asi zmýlila.
"Svěř se přátelům…" řekla šéfka Fénixova řádu. Nikdo jí neporozumí, všichni nad zbabělou Hermionou jen zahanbeně zakroutí hlavou.
To riziko nemohla podstoupit. Už tak bylo dost těžké, protloukat se s vlastními pochybnostmi. Komentáře ostatních už by neunesla. Téměř zoufale si vzdychla a vstala.
Opět byla ráda, že má pokoj sama pro sebe. Nikdo nemohl vidět její opuchlé oči, které se do pohledného stavu proměnily teprve kouzelnou formulí, kterou v poslední době pronášela tak často. Obývala dívčí ložnici svého někdejšího ročníku. Často se budila s jasným pocitem, že jsou tu spolužačky s ní. Jakmile však poznala, že se tu nachází jen jedna postel, její vlastní, vrátila se do kruté reality. Byla sama. Avšak přesně tak to konec konců chtěla.
Celý Řád obýval místnosti v Nebelvírské věži a okolo ní. Pro případ útoku Smrtijedů byli všichni blízko a mohli se navzájem varovat a ochraňovat. Jen s obtížemi nevyslovila Hermiona poznámku o tom, že takto mohou být taky všichni v mžiku chyceni.
Po sprše odešla do společenské místnosti. Téměř kompletně přítomná rodina Weasleyova se na ni zářivě falešně usmála.
Nový den, nová hra.
Severus se vzbudil v nesnesitelných bolestech. S každým nádechem zasténal. Takže stále ještě žil. Sám se za tak odolného neměl.
Slunce stálo vysoko na nebi, hádal, že bylo asi dvanáct. V hrdle ho pálilo, naposledy se doušek vody jeho rtů dotkl tedy minimálně před 24 hodinami.
Pokud tedy zakrátko nezemře na krvácení do plic, další pravděpodobná příčina úmrtí bude asi smrt žízní.
Tmavá postava vnímala teplé letní slunce jako nevysvětlitelně uklidňující, přestože v minulosti vlastně vždy raději vyhledávala stín. Jemné paprsky jí jako by přinášely energii. Pravděpodobně se však staraly jen o to, aby Snapeovo tělo dále nevychládalo. Stále padal do bezvědomí - na krátkou nebo i na delší dobu.
Následkem toho mu připadalo, že den uběhl neuvěřitelně rychle. Pohyb slunce směrem k západu jako by se víc a více zrychloval, stíny obrovských stromů v lese se stále prodlužovaly. Rudá koule už už zapadala a vzduch se znatelně ochladil. Téměř toužebně pozoroval, jak se nebesa a země nořily do červeně a rozplývaly se v ní. Nyní mu tváře ovíval studený vítr a chladil zbědovaná místa. Pak slunce zmizelo úplně. Viděl ho teď s konečnou platností naposledy?
Nemohl to vědět, jen mohl sledovat, co se stane. Znovu upadl do bezvědomí, které mu vzalo i bolest.
Bezvědomí málem vedlo k tomu, že by byl propásl Hermionu Grangerovou. Dneska neplakala, na měkké zemi sotva vnímal její kroky, a přesto ji slyšel. Nebo cítil její přítomnost?
V tomto okamžiku mu bylo jedno, proč se probudil právě ve chvíli, když přišla až na dosah. Jeho vůle přežít se zase přihlásila ke slovu.
Pokud nechtěl zemřít tady, musí jednat. Teď.
A on to udělal přesně tak, jak si naplánoval, když ji viděl včera v noci.
Skrze jeho rty se prodralo zasténání. Horečně naslouchal temnotě okolo sebe.
Nic. Zdálo se, že se nepohnula.
Naprosto zřetelně v duchu viděl zamyšlený výraz jejího obličeje jako tak často ve vyučování, když jí zadal nějakou zdánlivě neřešitelnou úlohu. Mohl vidět, jak jí spodní ret zmizel mezi zuby, jak do něj, ztracená ve vlastních myšlenkách, kousala, jako by ji to mohlo přivést blíže k řešení.
Měl pocit, že ubíhají minuty. Nejradši by na ni zařval, ať si laskavě trochu pohne, že nemá čas celý den. Avšak to samozřejmě nebylo možné, nesmí ho poznat, než bude dost blízko u něj na to, aby mu byla vydána napospas.
A on si byl jistý, že se přiblíží. Vždyť byl jejím profesorem šest let, šest let trpěl její téměř neukojitelnou zvědavostí. Konečně slyšel, že váhavě pronesla "Lumos".
Skrze prořídlé stromy uviděl slabý paprsek světla, který vrhala její hůlka do noční černoty. Teď to viděl ve skutečnosti, její váhání, souboj, který zřejmě probíhal uvnitř ní mezi zvědavostí a rozumem. Jak se dalo čekat, zvítězila zvědavost.
Jakmile Severus spatřil, že se mučivě pomalu pohybuje jeho směrem, sevřel hůlku ještě pevněji. Tak pevně, že se mu nehty zaryly do dlaně. Avšak tu malou bolest nevnímal; už se plně koncentroval na to, co přijde.
"Haló…? Je tam někdo?" ptala se bojácně.
Ta naivní koza. Věděla přece naprosto přesně, že jednala proti vší dostupné logice.
Byl sám, ale stejně dobře se tu mohla skrývat tlupa Smrtijedů, kteří čekali jen na přechytralou Grangerovou, aby ji předali jako rukojmí Temnému pánovi. Musela se toho bát. A přesto, její zatracený soucit a nebelvírské hrdinství ji nechaly samotnou a téměř bezbrannou tápat do Zapovězeného lesa.
Neměl by se jí však příliš zabývat, její otázka mu nahrávala. Znovu zasténal, tišeji, slaběji. Soucit byl vždycky její velkou slabinou. Stále více se mu přibližovala, stále více šance na jeho přežití vznikalo. Když od něj byla už jen tři metry, udělal to.
"Petrificus Totalus."
Chtěl tu kletbu vyslovit zcela nedbale, avšak jeho hlas, ochraptělý výkřiky bolesti, se chvěl. Příliš mnoho záviselo na tom, aby jí zabránil v útěku. Pokud by mu unikla, byl by odsouzen k smrti - na základě svých zranění nebo proto, že celý Řád by prohledal les a zcela jistě by ho našli.
Hermiona se zřítila k zemi s očima vykulenýma v šoku a neschopná jakéhokoli pohybu. Snape se připlazil k ní. Vůbec nemusel zkoušet, jestli by mohl vstát, nohy by ho neunesly, ani vsedě se bolesti po celý den téměř nedaly vydržet.
Dorazil k ní a dýchal trhaně a rachotivě, i těch pár metrů zdáse bylo pro jeho ztrápené tělo příliš. S námahou ji oslovil chraplavým hlasem.
"Dobrý večer, slečno Grangerová.
Těší mě, že jste byla tak hodná a přišla mě navštívit."
Díky za kapitolu.