close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Das Leben danach - P18 - 5/28

26. září 2019 v 20:00 |  Vestilia
Hermioně vstoupily do očí slzy strachu a zoufalství. Jak mohla jenom být tak hloupá, proč sem přišla sama? Proč?
Myslela, že onen hlas, který kletbu vyslovil, neznala. Avšak nyní, když se k ní připlazil, samozřejmě věděla, o koho se jednalo.
Snape, ztělesnění zrady, se nad ni naklonil, byl tak blízko, že se jí v obličeji dotkly jeho mastné vlasy. Cítila z něho směs potu, moči a krve a chtělo se jí z toho zvracet.
Co se s ní teď jenom stane?

Snape zřetelně viděl strach i slzy v jejích očích. Ale také nenávist a pohrdání. Přesně tak, jak očekával. Nikdy by nevěřila pravdě. Tímto způsobem získá její "pomoc" podstatně rychleji, než kdyby ji byl přátelsky poprosil. Musí jen hrát svou obvyklou roli. A to také učinil.
Jakmile po její tváři skanula první slza, protáhl zohavený obličej a okolo úst mu zahrál škodolibý úsměv.
"Ale ale, Grangerová. Kdopak nám to tu bečí? Vždyť Vám nic nedělám. Přinejmenším tehdy, když mě budete přesně poslouchat a zařídíte se podle toho, co Vám nyní sdělím."
Z toho chladného chrčení, které mělo s jeho dřívějším hlasem společné jen velmi málo, jí běhal mráz po zádech.
"Jak je pro Vás zajisté patrné, potřebuji lékařské ošetření a kromě toho místo, kde se budu moci zotavit."
Jeho oči se do ní neodbytně zabodly.
"Zřetelně vidím, že se sama sebe ptáte, proč byste mi měla pomáhat, že ano?"
Chvíli mlčel; nedokázala poznat, jestli to udělal, aby ji trápil, nebo protože už skoro neměl síly pokračovat. Mluvil dál hlasem, který byl pouhým šepotem.
Musela se plně soustředit, aby rozuměla každému jeho slovu.
"Představte si to, včera byl přepaden dům Vašich rodičů."
Z Hermionina hrdla se vydral sten. Všechny její strachy se v tomto okamžiku zdály být realitou. Snape neochvějně pokračoval dál.
"Ještě žijí, slečno Grangerová, viděl jsem je. Co si myslíte o takové dohodě: zachráníte můj život a já pak za to život Vašich rodičů."
Vyslovil tato slova a zrušil kletbu, kterou na ni vyslal. Tušil, že se nebude bránit, dokud se nedozví všechno.

Jakmile její svaly už nebyly ochromeny, začala se nekontrolovaně třást. To se nemělo stát, on lhal. To se nemělo stát. Opakovala tato slova v duchu jako mantru. Jen tlumeně Hermiona vnímala, že Snape začal znovu mluvit.
"Běžte do hradu, pomozte mi. Pokud budete čekat příliš dlouho, nebudu už dost živý na to, abych Vaše rodiče zachránil."
Neváhala, vyskočila ihned. Avšak jakmile se chtěla rozběhnout pryč, Snape ji zastavil. Skoro by byl zapomněl na jeden důležitý detail.
Snaživ se o nenucený tón, pronesl další lži. Pokud by to byla pravda, už by byl dávno nežil.
"Ach, Grangerová. Mám u sebe rychle působící jed. Pokud by Vás třeba napadlo, že někomu povíte, že jsem tady, budu mrtvý dřív, než se kdo dozví, kde se ukrývají Vaši rodiče."
Přikývla na znamení, že mu rozumí, a vyběhla. Jako smyslů zbavená klopýtala po pozemcích. Musela být rychlá, jejím rodičům se nesmí nic stát, za vůbec žádných okolností. Nikdy by si to neodpustila. Na chodbách vládla temnota a bylo tam naprosté ticho. Její kroky se naopak hlasitě odrážely ode zdí spícího hradu. Věděla, že vlastně není příliš nutné být hlasitá, pokud by tu na ni někdo natrefil…
Hermiona na to nechtěla myslet, důležitý byl jen život mámy a táty. Pokud tedy ještě žili. Ne, na to také nesměla myslet, nechtěla pochybovat o jeho slovech, jinak by to bylo příliš bolestivé. Vždyť sem přišel, proč by jí měl lhát? Proč tu teď byl?
Těžce zraněný Smrtijed, v podstatě vrah, ležel v Zapovězeném lese, v bezprostřední blízkosti Řádu. Proč? Zjevně tu byl proto, že potřeboval pomoc, ale proč se nenechal ošetřit od ostatních vrahů? Proč podstupoval toto riziko?
Na jeho báchorce tak nějak něco nesouhlasilo. Proč by Smrtijedi brali takové zajatce? Hermionini rodiče by byli velmi dobré exemplární oběti, ale žádné rukojmí.
Dorazila na ošetřovnu. Doba, kdy Poppy spala ve svém bytě vedle, byla dávno pryč. Nikdo si nevšimne, že se tu Hermiona stavila. Také skříně už dlouho nebyly pevně uzamčeny, protože neexistovali studenti, které by člověk musel ochraňovat před sebou samými. Hojivé lektvary a protijedy byly každému návštěvníkovi hradu volně k dispozici.
Hermiona shrábla všechno, co se jakýmkoli způsobem jevilo jako použitelné. Snape se nevyslovil, jaký charakter jeho zranění mají. Posilující lektvar, dezinfekční prostředky, mast na obnovení kůže. Ošetřovnu opouštěla po pár dalších minutách s několika lahvičkami navíc.
Bylo jí jedno, co se skutečně stalo, jestli Snape mluvil pravdu nebo ne - pomůže mu. Riziko, že se její rodiče opravdu mohli nacházet v zajetí Smrtijedů, bylo prostě velmi vysoké.
Později, později, až bude jisté, že ten bastard přežije, může přece jeho slova znovu prověřit co do pravdivosti. Avšak ze všeho nejdřív pro něho musí najít úkryt.
Když běžela okolo Mlátivé vrby, něco ji napadlo, ale vnímala to jen okrajově. Nyní ji bolel každý nádech, který učinila, pískání v plicích se nedalo přeslechnout. Běžela po pozemcích už hodně dlouho a hodně daleko. Prostě už nemohla.
Ale Hermiona přesto vběhla do lesa nezměněnou rychlostí. Nesmí se za ním vrátit příliš pozdě.
Co se stane, pokud už bude pozdě, pokud už bude Snape mrtvý: Co se stane s jejími rodiči? Jeho stav nepůsobil stabilizovaně, když ho "našla". Ne, to byla myšlenka, kterou rozvádět nemůže, jinak by se zbláznila.
Najde ho. On ji sjede, proč jí to trvalo tak dlouho, a všechno bude dobré. Najde - to bylo dobré slovo. V tomto zatraceném lese vypadal jeden strom jako druhý, jak měla ksakru najít ten správný, u jehož kořenů Snape ležel? Volat ho asi moc nemůže. Uběhlo ještě dalších pět minut, během kterých tápala v temnotě se sporým osvětlením své hůlky.
A pak ho našla. Ležel naprosto nehnutě na lesní půdě v téže pozici, ve které ho tam zanechala. Oči měl zavřené. Hermiona si klekla vedle něj, doufala, že takto zblízka pozná, zda se mu zdvihá a klesá hrudník.
Neviděla to.
Proti své vůli se přiblížila ještě o kus blíž a opatrně se dotkla tepny na krku. Hermiona musela Poppy tak často pomáhat ošetřovat zraněné, že v tom již měla jistou rutinu. S velkým úsilím nahmatala jeho tep, sem tam se mu z plic vydralo tiché, klokotavé chrčení.
Tuto noc, poprvé za všechny ty měsíce, během kterých ho proklínala jako Brumbálova vraha, k němu pocítila něco blízkého soucitu. Tady ležel, znečištěný, páchnoucí, více mrtvý než živý. Jak zoufalý musel být, že se tolik vysílený vrátil zrovna sem? Kdyby neporušila všechna pravidla hradu, nedožil by se příštího rána.
Tak jo, ani to, že přežije s její pomocí, se nedalo jistojistě konstatovat, ale ona pro to udělá všechno. Musela, kvůli svým rodičům.
Její rodiče. On je viděl. Viděl je, protože byl Smrtijed a vrah. Sebrala se.
Ne, nechtěla a nesměla s ním soucítit. Byl zrůda, takové city se nezasloužil. Pomůže mu. Ale skutečně jen kvůli svým rodičům.
Další pohled na Snapea ji postavil před nový problém. Co má udělat teď? Hermiona bojovala sama se sebou.
Když si jeho rány prohlédne tady venku, tedy když ho zbaví oblečení, mohlo by to přinést více škody než užitku. Chlad a špína nebyly věci, které by mu nyní pomohly. Avšak nebezpečí, že bez předchozího ošetření nepřežije přemístění, bylo velké. Nenáviděla svou nerozhodnost. Nenáviděla sebe samu.
Co kdyby si hodila mincí?
Nejraději by se za tu zcela absurdní myšlenku udeřila do obličeje. Mohla tady stát a přihlížet, jak umírá, nebo se mohla rozhodnout a jednat.
Znovu navzájem zvážila šance a rizika, chytila svou hůlku o něco pevněji a v duchu vyslovila formuli "Mobilicorpus". Ano, uměla kouzlit neverbálně, jen se nedokázala rozhodnout, kdy neverbální kouzla nejlépe použít.
Byla perfektní čarodějka.
S jistotou vedla Snapeovo vznášející se tělo ven z lesa směrem k Mlátivé vrbě. Stále doufala, že ji nikdo nevidí. Proč vlastně? Nebylo by teď naprosto jednoduché vydat Snapea, toho zrádce? V poutech by sotva mohl uskutečnit svou hrozbu, že se otráví, pokud by se o něm kdokoli z hradu dozvěděl. Troška Veritaséra by nevyloudila víc než pár jejích zoufalých otázek. Přivést ho do hradu by bylo to nejrozumnější. Poppy by byla schopná ošetřit ho o moc lépe než ona. Pravdu by se dozvěděla tak jako tak. Ano, opravdu by to bylo nejlepší řešení.
Mlátivou vrbu už měla za zády, když se zarazila. Snape zasténal. Byl tak zranitelný, tak slabý. Jeho osud spočíval v jejích rukou. Jeho život ležel v jejích rukou. Pokud ho dopraví do hradu, bude to znamenat jeho neodvratitelnou smrt. Dozví se, kde jsou její rodiče, to určitě. Ale co se stane pak?
Nikdo mu nepoděkuje a nedá mu svobodu. Zemře. A ona bude jeho vražedkyní.
Vražedkyní? Vydala by jen zločince, který bude nakonec zabit. V dnešní době se nekonaly žádné "procesy se Smrtijedy". Bylo veřejným tajemstvím, že Voldemort ovládal ministerstvo i soudy. Bradavice byly před dvanácti měsíci magicky a neodvolatelně předány do správcovských rukou Minervy, avšak to byl jeden z posledních oficiálních aktů v neprospěch Voldemorta.
Chycení Smrtijedi nikdo před Starostolec nepostavil, byli zbaveni svých prohřešků a propuštěni. Takže je Řád ministerstvu už nepředával. Ve zřídkavých případech, kdy zajali přívržence Voldemorta - v soubojích na život a smrt dle tohoto určení málokdy vznikl poražený a přitom přeživší protivník - mu aplikovali Veritasérum. Šokovanost představovalo slabé označení reakce na otřesné činy těch tří, kteří již nežijí. Všichni dostali trest nejvyšší.
Snape zemře stejně jako ti tři ostatní Smrtijedi. Závan větru, který ucítila na těle, jí připomněl, že stále ještě nerozhodně stojí na dobře viditelné louce. Znovu se zhluboka nadechla, znělo to jako zoufalé vzdechnutí, aby se o několik kroků vrátila.
Nejprve ho ukryje… ochrání. Později se pak může ještě rozhodnout, že ho vydá.
Větve Mlátivé vrby už se začaly komíhat, a to byla dobrých deset kroků mimo jejich dosah. Snapeovo tělo opatrně položila na louku, aby dlouhou větví zatlačila na suk na jeden z kořenů stromu. Pod kořenem se otevřel malý vchod.
Znovu Snapeovo tělo nechala pomocí kouzla vznášet asi 50 cm nad zemí. Protáhla se pod kořenem, a strom se znovu začal pohybovat. Teprve když vstoupila do tajné chodby, si znovu uvědomila, jak nízká ta cesta do Chroptící chýše byla.
Nebude lehké vést tělo před sebou a nenechat ho narazit do stěny, když sama lezla chodbou po čtyřech. Avšak na konci chodby byla skrýš, kterou Minerva na Pobertově plánku neobjeví, a přesto bude pro Hermionu dostupná.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 nes nes | 27. září 2019 v 1:52 | Reagovat

Milé překvapení že už byla kapitola dnes už se nemůžu dočkat další.

2 Abramis Abramis | 29. září 2019 v 1:12 | Reagovat

Teda, po pár týdnech, kdy jsem byla mimo, je přeložených tolik kapitol... Začíná se to zajímavě rozjíždět, jsem zvědavá na pokračování :)
Díky za Tvou práci, zpříjemnila jsi mi sobotní večer :)

3 Gringer Gringer | 30. září 2019 v 18:35 | Reagovat

skvely, tesim se na kazdou dalsi kapitolu.

4 Michelle Michelle | 1. října 2019 v 21:00 | Reagovat

Zvláštní rozhodnutí.. ale zoufalé.okamžiky lidi nutí dělat zoufalé věci
Díky za kapitolu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.