S procitnutím na Severuse doráželo tisíce dojmů. Nejprve si všiml, že byl schopen dýchat téměř bezbolestně. Ne, všiml si, že vůbec ještě dýchal.
Zřetelně se proměnilo i to, na čem ležel. Jeho tělo spočívalo na něčem měkkém, už mu nebyla zima jako v posledních minutách, na které si vzpomínal. Paže, nepohodlně natažené za hlavu, se pokusil bez úspěchu přitáhnout k tělu. Nohy měl napjaté od sebe, a nemohl pohnout ani jimi.
Podle něj byl na vině této ztráty kontroly nad vlastními údy jeho oslabený stav. Jakmile se znovu, zhluboka nadechl, uvědomil si další dvě věci. Zmizel pocit obrovské žízně. Zůstalo pouze velmi vyschlé hrdlo, nedokázal si představit, že by kdy dokázal říci jediné slovíčko. Změnila se i jeho vůně. Byl cítit zase… jako člověk.
Taky se jako člověk vnímal. I opuchnutí v obličeji zřetelně ustoupilo, také zaschlá krev zřejmě zmizela, tedy alespoň už necítil na kůži žádné napětí.
Kde k čertu byl?
A jak se tam dostal?
Poté, co Grangerová zmizela, svůj život uzavřel. Viděl, jak utíká z lesa, díval se za ní až na velkou louku před hradem. Nechtěl ji ztratit z očí. Avšak pak ho zachvátila vlna bolesti takové intenzity, jakou ještě nepocítil. Za poslední dva dny si často myslel, že o moc horší už to být nemůže. Jenže to, co zažil potom, ho dokonale poučilo.
Vysloveně cítil, jak plíce pumpovaly vlastní krev, jak se orgán snažil zastavit svou práci tak mučivě, jak to jen šlo. Rád by se byl svíjel v bolestech, ale i k tomu mu chyběla síla. To jediné, co ještě mohl dělat, bylo zavřít oči. Avšak bolesti se tím nezbavil.
Měl pocit, že uběhly hodiny, s každým nádechem, každým zoufalým zachroptěním, z něho unikal život. Toužil po bezvědomí, které ho osvobodí, nechtěl už snášet další bolest. Nechtěl už dál žít.
Jak to ještě dlouho může trvat? Proč to jeho tělo nevzdalo, proč tolik visí na takovém žalostném stavu?
Odpověď měl nyní na dlani. Jeho tělo nebojovalo nadarmo, ještě stále dlí mezi živými. Ale proč? Stihla se Grangerová opravdu vrátit včas?
Ale kde teď byla? Jistě využila jeho slabosti a dopravila ho na ošetřovnu do Bradavic. Pak asi jeho tělo bojovalo zbytečně; jen mu poskytlo milostivý odklad.
Ale proč by ho v hradě tak komplexně léčili? Bývalo by stačilo udržet ho při životě natolik, aby dokázal zodpovědět otázky. A následně by ho už jen nechali svému osudu.
Kde to byl?
Vystopovali ho nakonec Smrtijedi a udělili mu milost?
Nepravděpodobné.
Nikdy by nepředpokládali, že se objeví v Zapovězeném lese, přede dveřmi nepřátel, a milost by ve Voldemortových řadách nenalezl. Člověk mohl přežít vlastními silami, nebo zemřít. Pro Voldemorta byl neužitečný.
A to jen vinou té zatracené…
Ne, to k ničemu nevedlo. Vždyť si byl nakonec vinen on sám. Bylo to jeho rozhodnutí.
A v této chvíli jsou i větší problémy, než je tento. Musí vědět, kde je, ihned.
Jeho vnitřní hlas mu nevraživě našeptával, že stačí jen otevřít oči. Slyšel ta slova stále a stále dokola, avšak i když se tolik snažil, nedařilo se mu to. Víčka měl jako z olova, z nevraživých slov se stal zlomyslný smích, hlas se smál jeho bezmocnosti a slabosti. On, velký Mistr lektvarů, nebyl schopen ani otevřít oči.
Byl to opravdu velký kouzelník.
Ze rtů se mu vydralo prudší zasténání. Mělo to znít rozzlobeně, avšak k jeho vlastnímu zděšení to vnímal spíše jako plačtivé a oslabené. Pak zaslechl kroky. Někdo k němu přišel.
Lekl se, když mu vlhký hadřík přejel přes obličej.
"Slyšíte mě?"
Ihned ten hlas poznal, opravdu to byla Grangerová. Skutečně se k němu vrátila.
Chtěl jí odpovědět "ano", ale jeho hlas nebyl schopen ničeho jiného kromě slabého zachrčení.
Kroky se zase vzdálily. Zrovna když se chtěl sám sebe zeptat, proč ho to tak vyděsilo, se vrátila.
"Vypijte to."
S těmito slovy mu podložila hlavu a ke rtům přiložila pohárek. Teprve nyní cítil, jak je má drsné a rozpraskané. Přes veškerou slabost ihned poznal, co mu dala. Posilující lektvar. Jeho vlastní výroby. Poprvé ho uvařil účinný krátce předtím, než Brumbálovi vzal život. Při útěku tam všechno nechal, i pergamen s komplikovanou recepturou.
Její hlas mu prořízl myšlenky: "Za pár minut Vám bude o něco lépe."
Smysly už se mu zostřily, neboť v těch slovech zřetelně cítil chlad, který tam dříve nevnímal.
No, s čím asi tak počítal? Že o něho bude laskavě pečovat po tom všem, co jí napovídal? Po pár vteřinách byl schopen otevřít oči.
Vedle něj stála Grangerová, shlížela na něho. V jejích očích se zrcadlily ty nejrozdílnější pocity - opovržení stejně jako starostlivost.
"Snape… Takže přece nejste mrtvý. Nevím, jestli se z toho mám radovat nebo naštvat. Kvůli mým rodičům je to možné označit za zázrak, že jste se znovu probral. Kvůli všem ostatním bych to označila jen jako špatnou hru osudu."
Chtěl se vzpřímit, ale nepodařilo se.
"Ušetřete si síly. Drží Vás magická pouta, vlastní silou se nepohnete."
Byl jí tedy vydán na milost.
"Za několik minut budete zase moci mluvit. Doufám, že mi řeknete něco užitečného, jinak budete v hradu předán Řádu rychleji, než řeknete 'Voldemort'."
Za několik minut.
Musel se rychle rozhodnout.
Špatná lež bude totéž, co rozsudek smrti. A pravda… Pravdě od něj nikdy neuvěří. Neuvěří tomu, co prodělal za posledních pár dní a už vůbec ne událostem celého roku. Nikdo tomu neuvěří, také on sám by to měl za lež, kterou vymyslel poté, co nějaký Smrtijed padl u Voldemorta do nemilosti.
I Veritasérum by mu moc nepomohlo. Mistru lektvarů od vzniku pravdomluvného lektvaru neustále podsouvali, že na něj má vlastní přípravek na potlačení účinku.
Během svých úvah na sobě Snape cítil pronikavý pohled bývalé studentky. Tušil, že Grangerová nebude dlouho otálet a vychrlí na něho další slova, že ho znovu vyzve k řeči. Jako její učitel měl zkušenost, že byla extrémně netrpělivá. Avšak teď před ním neseděla žádná školačka, která toužila po tom, aby mohla zodpovědět otázku, což přinášelo uznání, a která mávala paží ve vzduchu. Před ním stála žena poznamenaná strachem a zlobou. Byl bezbranný a bez ochrany, vydaný napospas jejím pocitům a její hůlce.
Zatraceně.
Držela jeho život vysloveně v hrsti. Pokud si nepospíší, nevyhnutelně ho ukončí. Pravděpodobně ne sama, avšak její jednání nakonec k Snapeově smrti povede.
Cítil se příliš slabý na to, aby si jen dokázal představit, jak by vypadala konfrontace s rozezlenými členy Fénixova řádu. Jen tušil, že by to nebylo méně bolestivé než trest, který utrpěl od Voldemorta a jeho přívrženců.
Ne, jistě by si nedali tu práci s Veritasérem. Vedle všech pochybností o účincích byl Potter koneckonců svědkem Brumbálovy vraždy. Byli si jistí, že vědí, co udělal. Tady šlo už jen o pomstu. A možná o rodiče Grangerové.
Jakmile poznal, že se oči mladé ženy zužují hněvem, právě když chtěla s pohrůžkou zvednout hůlku, začal mluvit. Ne, šeptat.
"To, co Vám musím říct, Grangerová, by opravdu mohlo být zajímavé. Svým jednáním jste vyrovnala dluh…"
Přerušila ho.
"Nevěděla jsem, že jsem Vám kdy byla něco dlužná, Snape."
Hlas se jí třásl zlostí, chvíli vypadala, že má problémy držet se pod kontrolou a nevrhnout se na něj v návalu slepé nenávisti. Avšak po několika nadechnutích se zřejmě zase dokázala opanovat. On to nedokázal. Tolik lidí mu bylo dlužno, aniž by to věděli. Naštvaně tedy odpověděl:
"Moje milá slečno Grangerová, měla byste svůj volný čas věnovat obměkčení svého psyché…"
Udělala něco, s čím nepočítal. Její pravice upustila hůlku na zem a pevně mu obemkla hrdlo. Proklel sebe a svůj vychrtlý krk, i holka byla schopna ho zaškrtit jednou rukou.
"Ukončete své hračičky! Nepotřebuji pomoc od kohokoli, abych ti předvedla, co si o tobě myslím. Ani nepotřebuji kouzla. Okamžitě mi teď řekneš, co chci vědět, nebo přitlačím a podívám se, jak pod mýma rukama zaklepeš bačkorama."
To už opravdu nebyla ta malá školačka.
a jeje, Miona nam vyrostla. Chudak Sevie.