Kapitola 11
Chodba se zdála mnohem delší než dřív, cesta k Chroptící chýši jako by nechtěla končit. Myšlenka, že se jednoduše otočí a nepůjde za ním, se Hermioně vtírala víc a více. Avšak ona proti ní bojovala. Musela si přiznat, že měla strach, strach ze Snapeovy reakce.
Ne, nechtěla k němu, nechtěla být vystavena jeho zlobě.
Byl spoutaný, bezbranný, a přesto se ho bála. Snape totiž nepotřebuje hůlku ani své ruce, aby ostatní zranil. Jediný jeho pohled stačí, z vlastní zkušenosti to věděla velmi dobře. Nikdo jiný nedokázal svému okolí prezentovat tolik pohrdání, škodolibosti a výsměchu toliko svýma očima a protažením koutků úst. Nehledě na volbu možných slov.
Opravdu měla strach, nevěděla si s touto situací rady. S ním si nevěděla rady.
Jediná jeho věta jí dokázala okamžitě vehnat slzy do očí. A byla si jistá, že kousavými komentáři nebude šetřit. Pomstí se jí za to, že ho viděla v takové slabé chvíli.
Ruce se jí začaly viditelně třást. Nechtěla tam, chtěla nazpátek. Proč to všechno dělala? Proč obelhávala všechny své přátele, všechny lidi, kteří to s ní mysleli dobře? Aby vyhledávala konfrontaci se svými strachy?
Nikoli. Dělala to, protože za něj převzala zodpovědnost. Bylo to její svobodné rozhodnutí, že ho tu ubytuje, její rozhodnutí, že se bude v pravidelných intervalech vykrádat z hradu jako zloděj.
Proti očekávání si ráno nikdo nevšiml, že se nepohybovala v dohledu hradu tak, jak slíbila. Měla by být ráda, avšak radost nepřicházela. Myšlenka, že se o ni někdo stará, dává na ni pozor, byla velmi příjemná. A směšná, jak shledávala.
Dorazila ke dveřím Chýše.
Konečně. Strašné.
Pokoušela si namluvit, že jí nemůže ublížit, že ona je ta silnější. Silnější? Nejradši by se hlasitě rozesmála.
Zrychlil se jí dech, nesmírné bylo nutkání obrátit se k odchodu. Při posledních krocích zrychlila tempo, aby onomu nutkání nepodlehla.
Nekontrolovaně, s chvějícíma rukama sáhla po klice. Rozebere ji na prvočinitele. Dveře se otevřely takřka nehlučně. Místnost za nimi byla ponořena do úplné temnoty, cestu osvětlovalo jen chabé světlo z její hůlky.
Věděla, že je to nemožné, ale i přesto se jí rozbušilo srdce při myšlence, že se Snape mohl osvobodit a nyní na ni ve tmě číhal.
Navenek zůstala v klidu a během procházení místností zažehla svíčky, které prostor osvětlovaly už minulou noc. Proudilo z nich teplé a uklidňující světlo. Pro začátek se k posteli nedívala. Jeho hněvu se postaví, až to bude opravdu nevyhnutelné. Z kapsy hábitu vytáhla talíř s jídlem a kouzlem ho zvětšila. Postavila ho na podnos, který stál nedaleko postele, stejně jako včera.
Nyní už zbývalo jen pohlédnout na postel, pokud se nechtěla zesměšnit i bez jeho pomoci tím, že se mu bude se zjevným strachem vyhýbat.
Snape ležel obličejem k ní. Spal.
Hermiona si nedokázala představit, že by to jen předstíral. To by nemohl působit tak uvolněně. Hněvivá vráska mu zmizela z čela, hluboké brázdy okolo úst se podstatně vyhladily. Vypadal pokojně.
Jako omámená na něj několik vteřin zírala.
Jako by před ní ležel cizinec, člověk, kterého ještě nikdy před tím neviděla. Pak se změnil.
Obočí se pohnula, víčka zamrkala. Probouzel se. Okamžik na ni zmateně koukal, a pak se jeho mimika očividně zatvrdila. Do Hermioniny duše zase vnikl strach, na který krátce zapomněla.
Sáhla na podnos pro dózičku s mastí, a ruce se jí příšerně třásly. Narovnala se v zádech, očekávajíc ostrý komentář. Avšak nedočkala se. Přišla k loži a on na ni sotva zaměřil pohled. Celkově vypadal v obličeji tak nějak zmateně. Předpokládala, že zřejmě spal velmi tvrdě a nyní se ještě zcela neprobral.
To jí umožnilo s úlevou dýchat.
Pravděpodobně jeho pomstě unikne. Věděla samozřejmě, že to neznamená její zrušení, avšak v této chvíli se s ním zabývat nemusela. Co se stane později, jí teď bylo jedno.
Rysy jí změkly. Posadila se na hranu lůžka tak, jako to udělala dopoledne.
Zřetelně viděla, jak Snape zrychlil dech.
"Jak se Vám daří?" zeptala se opatrně.
Neodpověděl. Pohled působil stále ještě zvláštně vzdáleně a nezaostřeně, téměř jako v horečkách.
Její schopnosti v diagnostických kouzlech byly omezené. Dokázala identifikovat zlomeninu paže, musela se naučit rozeznat a léčit nejrůznější zranění. Avšak pro další péči tu vždy byla Poppy. Nevěděla, jak lze magicky odhalit infekci. Nebo že by nakonec něco naprosto přehlédla? Umíral snad právě na nějaké neodhalené zranění?
"Bolí Vás něco?" zeptala se zlomeným hlasem. Opět nezareagoval. Zachvátila ji panika. Vypadal naprosto sklesle.
Rychle vyskočila rovnýma nohama a odkryla deku. Viděla na něm, jak se najednou napjal, jako by až v tomto momentu skutečně procitl. Zjevně chtěl něco říci, avšak místo toho najednou viditelně zrudnul v obličeji. Tvářil se zmučeně a s hlubokým nádechem zavřel oči.
Co se s ním jen dělo? Nedokázala si to vysvětlit. Minimálně ne do chvíle, kdy očima zkoumavě sklouzla po jeho těle.
Mnohé vysvětlovala šedavá skvrna, kterou rozeznala na noční košili.
Předpokládala, že to začalo. Zjevně snil opravdu živě a ta mentální nepřítomnost byla jen další indicií. Před ní ležel Snape, kterému bylo trapně a neměl ponětí, co se s ním stalo. Snape, který se tady v posteli… Ne, nebude o tom přemýšlet, ani nemůže.
Cítila, že barvu obličeje jistě mají podobnou. V totální panice zase pohlédla do hlav postele. Dobře, oči měl stále ještě zavřené.
Něco v ní nahlas a zřetelně křičelo, aby se zachovala naprosto neutrálně. Nereagovat s trapností, neboť - ať už z jakéhokoli důvodu - nechtěla tuto situaci pro Snapea učinit ještě více nepříjemnou, než už tak byla. Celé to přejde, bude prostě pracovat dál, jako by se nic nedělo.
Podívá se na jeho rány a ošetří je. Pak mu to vysvětlí.
Nedívej se tam, jen se tam prostě nedívej.
Tentokrát to vyžadovalo několik vteřin navíc, než nashromáždila potřebnou koncentraci na to, aby ho zbavila noční košile. Tato známá, i když nepříjemná situace, v níž však aspoň nic prvoplánově neodkazovalo na Snapeovu nepříjemnost, jí znovu dodala jistotu.
Jedeme dál. Rány na první pohled vypadaly o dost lépe a jednoduché diagnostické kouzlo, speciálně pro Snapea vyslovené nahlas - ať ví, co se děje - jí prozradilo, že horečky neměl. Z toho, co měla k dispozici, viděla, že se jeho stav stabilizoval. Pravděpodobně opravdu živě snil.
Sáhla po kelímku, který předtím panicky odhodila stranou.
"Na Vaše rány teď nanesu mast kvůli desinfekci a proti tvoření jizev," pronesla s naprostým klidem. Přesto sebou znovu zřetelně trhnul, když se ho poprvé dotkla. Co mu asi právě běželo hlavou? Na co myslel? Zranění a podlitiny i při bližším zkoumání vypadaly vzhledem k okolnostem celkem dobře. Žádné záněty neměl.
Ošetřila ho a ještě na něj zakouzlila čisticí formuli. Pak ho znovu oblékla, nutno podotknout, že do čisté noční košile. Asi si toho hned všiml, neboť mu obličej - bylo-li to vůbec možné - zazářil ještě o něco silnějším odstínem červené.
Hermiona ho přikryla a bez dalšího komentáře se pak věnovala jeho obličeji. Oteklina zase o něco ustoupila. Nyní už vypadal skoro jako muž, kterého znala. Ale jen skoro, neboť jeho extrémní vychrtlost propůjčovala jeho rysům ještě ztrápenější výraz než obvykle.
Beze slova absolvoval její ošetření a ani se nebránil. Hermiona pak vstala, odložila mast na podnos a místo toho Snapeovi podala pohárek s vodou a léčivým lektvarem. Už minulou noc dostal vysokou dávku. Pohled jí sklouzl od lahvičky k jeho obličeji.
Nejraději by mu jednoduše dala lektvar, jako ráno by mu poskytla možnost se trochu najíst a zmizela by. To by byla ta jednoduchá varianta.
Ona sama byla strašně nejistá a Snape se na ni určitě už nebude chtít ani podívat. S největší pravděpodobností bude po zbytek svého života terčem jeho zlých komentářů. Nyní věděl, že ať už jí řekne cokoli, může mu odpovědět mnohem dramatičtěji.
Že se vystříkal v posteli jako školák.
Ta myšlenka byla velmi uspokojující, minimálně na pár vteřin. Pak jí velmi rychle došlo, že by to nedokázala. Zrovna dopoledne viděla, jak pro něho bylo důležité, aby z něj vyzařovala sebedisciplína. I přes obrovský hlad jedl způsobně. Jak špatné pro něj muselo být, když ztratil kontrolu nad svým tělem. A o kolik horší ještě to, že byla ona svědkyní této ztráty kontroly.
Rozhodně přišla k posteli a znovu se posadila na její okraj.
Začala mluvit, aniž by věděla, kde by bylo nejlepší začít. "Nyní dostanete další dávku Léčivého lektvaru, stejně jako minulou noc. Je velmi účinný… efektivní prostředek proti bolesti, zároveň však také prostředek zvyšující aktivitu buněk v těle, čímž urychluje léčení."
Zmlkla. Člověk nevysvětluje každý den někomu, koho v podstatě nenávidí, ale s jehož stavem víc a více soucítí, proč se mu přihodil výron semene tak náhle a nevhodně. Hermiona nepochybovala o tom, že to bylo náhlé a nevhodné. Podle toho, jak Snape vypadal, si to určitě moc neužíval.
Za svá slova se stydět nebude. Vyřídí to naprosto věcně, jen tak se s tím vyrovná i Snape. A ona sama. Nikdo se nebude muset stydět. Je to něco naprosto přirozeného, vyvolaného neúmyslně. A týká se to náhodou jen jeho.
"Je to lektvar, který jste vymyslel. Našli jsme postup přípravy ve Vašem bytě. Z této perspektivy pracujete stále ještě pro naši stranu."
To bylo dobré, neutrální poznámka. Její hlas zase nabyl obvyklé zabarvení.
"Jak říkám, zvyšuje buněčnou aktivitu. Musí se aplikovat, dokud se neuzavře proces hojení. Při našich prvních ošetřeních jsme to nevěděli. Pokud jsme ho vysadili příliš brzy, rány, které už se skoro zahojily, se zase otevřely do původního stavu.
Znovu si dovolila podat bezelstnou informaci na okraj, avšak nyní musela přejít k vlastnímu jádru své přednášky.
Konečně mám zase chvilku na čtení..
To je tedy situace.. Hermiona to zvládla se ctí..