Kapitola 12
Nechtěl na ni myslet, měl z toho opravdu strach.
Grangerová odešla před hodnou chvílí. Snape ji nyní chtěl vyhnat z vlastních myšlenek stejně, jako ji vykázal z místnosti, ale nepodařilo se mu to.
Proč ona, proč?
Jeho tělo si z něj tropilo žerty, fantazie ho nechala neustále snít - s tím by asi ještě dokázal žít. Ale proč musela být Grangerová svědkyní této slabosti? Vůbec si nevšiml, že reálně vstoupila do místnosti. Že je opravdu skutečná, pochopil teprve ve chvíli, kdy se její reakce tak drasticky odlišovala od předešlých fantazií. Takto nemohl zabránit tomu, aby to odhalila.
Mnohem horší však byla skutečnost, že v jeho snech hrála hlavní roli právě ona. Nikdy se to nesmí dovědět.
Nikdy netoužil po tělesné blízkosti, naopak. Ztráta kontroly, právě ta, kterou nyní prožil, ho vždy vystrašila.
Člověk pozbyl jakoukoli možnost logického uvažování, s děsem myslel na chvíli, kdy ho dostihne orgasmus. Copak neměl vědět, že to nebylo reálné, nemohlo být reálné? I kdyby u něj takové doteky skutečně mohly způsobit danou reakci, neoddal by se fantazírování v takové podobě.
Grangerová bezpochyby poznala, na co myslel, o čem snil. Přesto reagovala neuvěřitelně… neutrálně, ano, téměř vyrovnaně. S porozuměním.
Ale co by asi tak řekla, kdyby do místnosti vstoupila ve chvíli, kdy sténaje stříkal do noční košile? Pochyboval, že by mu pak dokázala pohlédnout do očí, aniž by se hlasitě nesmála. To se už znovu nesmí stát.
Chtěl ji vyhnat ze svých myšlenek, nechtěl na ni promrhat už ani jedinou myšlenku. Ale nedařilo se to.
Znovu se musel dívat na to, jak jeho duch vytvářel obrazy. Obrazy, na kterých byla ona.
Něžně se na něj smála, jemně ho hladila po tváři.
Ne, to nechtěl, požadoval, aby to skončilo. Dech se mu zrychlil, tlak v podbřišku předznamenával, že to, co zažil ráno, se zopakuje. Ne, nepřipustí to, ne znovu.
Fantazie začala pracovat, to ovlivnit nemohl. Ale muselo být přece v jeho silách odvést sny jiným směrem než ke Grangerové. Odreagování, nutně potřebuje něco, co ho přivede k jiným myšlenkám. Se zaujetím se rozhlédl po svém "bytě".
Tady prožil Lupin nesčetné proměny během doby společně strávené studiem. Sem, na toto místo ho chtěl Black vlákat. Nebezpečí vlkodlačího kousnutí bral jako studentský žertík.
Tady byl před čtyřmi lety napaden třemi studenty, k jejichž záchraně pospíchal.
To byl jeden z momentů, které mu velmi jasně dokazovaly, jakou měrou nevděčnosti byl potrestán.
Poděkovali mu někdy, že se krátce nato, co ho sami zakleli do bezvědomí, před ně postavil, aby je chránil před proměněným, nekontrolovatelným Lupinem?
Ne, nikdy.
Nikdy mu nikdo za cokoli nepoděkoval.
Jeho nasazení pro Řád vedlo k tomu, že byl označkován jako nejhledanější vrah kouzelnického světa a přežíval v dřívější skrýši svých největších nepřátel. Za čin, pro který sám sebe více než nenáviděl.
Pobertové… V době studií byli opravdoví hrdinové, vzory, k nimž vzhlížel každý Nebelvír. Každý, kdo chtěl svou budoucnost strávit tím, že bude ponižovat ostatní.
Ostatní, kteří se Pobertům nepodobali. Jako on sám.
Ano, tady ležel kořen jeho obrovského a v těchto chvílích nekontrolovaného strachu z ponížení. Zažil to nesčetněkrát a tolik ho to trápilo, že se otupil a už ani nic jiného nečekal. Dokud nedokázal ignorovat slova i pohledy ostatních. Cesta do tohoto stavu byla dlouhá. Velmi dobře si dokázal připomenout další události, které k tomu přispěly.
Seděl ve stínu velkého dubu nedaleko jezera. Srdce mu divoce bilo.
Dala si s ním schůzku. S ním! Pořád ještě tomu sotva dokázal uvěřit. Fiona Mulgrewová, Nebelvírka. Opravdu pěkné děvče, a inteligentní byla také. Nejprve byl vůči ní nedůvěřivý, myslel si, že se z jejího zdánlivého zájmu nakonec vyklube další legrácka té ubohé čtyřky.
Ne, neodbyl ji ostře, jak by to jistě udělal v jiných situacích. Na to ji potají obdivoval příliš dlouho. Reagoval na ni však nanejvýš skepticky, zpochybňoval každé její slovo.
Ona však zůstala neústupná. Už dva týdny se pravidelně potkávali v knihovně a diskutovali o právě probírané látce. Samozřejmě nejčastěji o Lektvarech, nejoblíbenějším předmětu obou.
Pár posledních dní ho opakovaně prosila, aby podnikli něco jiného, spolu, mimo hrad. Avšak Severus vždy couval. Bál se reakcí spolužáků ze své koleje. A z té její. Věděl přece, že Black už dávno po Fioně hází ty své pohledy.
Stále si namlouval, že není zbabělec, ale pouze mazaný, když se vyhýbá přesile minimálně čtyř na jednoho. Iluzemi o pomoci spolužáků své koleje se oddávat nepotřeboval. Byl sám, vždycky byl sám.
Všichni ve zmijozelské koleji jím pohrdali, protože neměl čistou krev. Rodina Princových byla jedna z nejstarších a její jméno zaniklo s jeho matkou. S ním, který měl mudlovského otce. Když ho nepřehlíželi, nadávali mu za tu ostudu. Nenáviděl svou příslušnost k této koleji. Jeho matka byla tak hrdá, když ji zpravil o rozhodnutí Moudrého klobouku. Poprvé za celou dobu na něj byla hrdá.
Nikdy se nesmí dovědět, jak to má těžké. Její vlastní život už tak byl dost strašný, nemusel ji tedy navíc zatěžovat svými problémy. O prázdninách byl tím nejšťastnějším studentem Zmijozelu.
Nervózně se podíval na hodinky.
Fiona se zpozdila. Zapomněla na něho? Vždyť to byla ona, kdo si toto setkání doslova vynutil. Před dvěma hodinami mu v knihovně řekla:
"Proč ne, Severusi?" stále zřetelně slyšel, jak se ho ptá.
"Stydíš se za to, že tě někdo uvidí s Nebelvírkou?"
Dívala se tak zraněně, tak uraženě. Co měl tedy dělat jiného, než její prosbě vyhovět? Vždyť pro něj tolik znamenala. Už šest měsíců byla středobodem jeho myšlenek, jen ona sama. Často se musel krotit, aby na ni nezíral příliš okatě. A nyní za ním přišla, chtěla s ním být. Co jiného mohl udělat?
Nepřijde. Nešlo o nic jiného než o vtip na jeho účet, jak to tušil od začátku. Zachvátila ho zlost, na ni, protože se podílela na sprosťárnách té bandy, a na sebe samého, protože na to skočil.
Chtěl jí pohrdat, ale nešlo to. Vždyť tolik doufal…
Právě když chtěl vstát, si před něj stoupla. Měla s sebou osušku.
"Promiň, Severusi. Zdrželi mě…"
Podívala se, jak zapadá slunce. V tom okamžiku se její kůže hedvábně zaleskla.
"Co myslíš, půjdeme si zaplavat?"
Cítil, jak mu zrudly tváře.
"Pro… promiň, nemám s sebou věci na koupání. Ale jestli chceš, skočím si pro ně…"
Lítostivě se na něho podívala.
"Než dojdeš do sklepení a zpátky, slunce dávno zmizí."
Chvíli oba mlčeli.
Pak se na něho zahleděla s prosbou v očích.
"Nemyslíš, že by to šlo i bez nich?"
Chtěl zakroutit hlavou, ale ona pokračovala: "Co bych na tobě viděla? Nebo mi nevěříš?"
Co na to měl říct? Když odpoví ne, už ji určitě nikdy neuvidí, zklame ji. Ale copak jí opravdu mohl věřit?
"Prosím," řekla jemně.
A on svolil. Svlékl si plášť, pak boty, ponožky. Fiona se mezitím vysvlékala také, za pár okamžiků před ním stála jen v plavkách.
Bylo mu zatěžko z ní spustit oči, stále klouzaly po jejím těle. Doufal, že si toho nevšimla. Právě když chtěl sebrat všechnu odvahu a zbavit se trenýrek, zaslechl tleskání a hulákání.
chudak Sevie. :(