Kapitola 13
Hermiona si také byla jistá, že asi nikdy nebude moci zapomenout na to, jak Snape při probouzení vypadal. Jasně v jeho rysech spatřila zděšení, že ho uviděla plakat, tak zřetelné, tak žalostné.
Avšak kromě toho se ve výrazu jeho obličeje promítalo tolik pocitů; zoufalství, zklamání, nenávist. Na chvíli měla opravdu problém ho pustit. Jakmile si však uvědomila, že na něj zírá, a otočila se, odešla jako obyčejně k podnosu. Uklidila chaos, který na něm vládl poté, co vstoupila do místnosti a potřeby, které přinesla, na něj odhodila v momentu, kdy zaznamenala, v jakém rozpoložení se Snape nachází.
Vstoupila do Chýše s neochvějným předsevzetím, že si se Snapem musí nutně vyjasnit některé věci.
Jak dlouho ještě zůstane spoutaný v Chýši?
Bylo to od ní lidsky nedůstojné, ale něco na tom mohla změnit teprve tehdy, až jí nabídne příležitost, kdy mu bude moci věřit. Co doteď řekl, se jen těžko dalo ověřit. Poprosila Arthura, aby se koukl na dům jejich rodičů. Hermiona sama se tam kvůli vlastnímu bezpečí nechtěla vydat. Pravděpodobnost, že Smrtijedi zakleli pozemek, aby je upozornil, až na něj Hermiona vstoupí, byla velká.
Arthur jí vylíčil, že rodiče nebyli doma, ale vše působilo nenápadně. Takže věděla totéž, co před tím. No, zjevně tedy nebyl rozbořený. Co Smrtijedi prováděli, když při přepadení oběti nezastihli? Stáhli se, aby nepoukazovali na svůj "neúspěch". Nebo zanechávali pozdrav jako například vypálený dům, aby lidi alespoň vystrašili? Nevěděla.
Hermiona ještě pár vteřin dělala, jako kdyby něco na podnose hledala, aby sesbírala dostatek odvahy k tomu, co přijde, a pak se s ním otočila ke Snapeově posteli. Podnos postavila na zem.
Díval se na ni, uzavřený a obrácený do sebe.
"Mohu pro Vás něco udělat?" zeptala se ho opatrně. V žádném případě to nesmí znít soucitně, ačkoli by to korespondovalo s tím, co vůči němu právě pociťovala. Nekonečný soucit s člověkem, kterého vyhledávaly tak komplexní noční můry. Co by asi nalezla pod jeho odmítavou slupkou?
Mlčky zakroutil hlavou. Hermiona se zhluboka nadechla. "Takhle to dál nejde. Ráda bych Vás osvobodila od těch pout…"
"Doteď jsem měl pocit, že se Vám líbí, jak můžete tímto způsobem demonstrovat svou nadřazenost," přerušil ji chladně. Náhlá změna jeho nálady ji zarazila. Vyjel na ni. Jakým právem?
Odpověděla koktavě, jeho obvinění ji hluboce zasáhlo. "Vždyť Vy jste se zbláznil. Opravdu si myslíte, že mě baví se sem dvakrát denně plížit?"
Protáhl obličej do škodolibého úšklebku. "Ano, samozřejmě."
Její obličej zračil bezradnost. "Jak… jak jste přišel na tak zmatený nápad? Pokouším se Vám pomoct!"
Chtěla být také hlasitější, ale na to byla příliš vyděšená. "Nikdy bych ani v nejmenším nezpochybnil, že jste mě ze zdravotnického hlediska ošetřila výtečně, Grangerová. Ovšem nyní nejsem už nic víc než vězeň, někdo, na koho můžete shlížet."
V tom okamžiku nastalo přesně to, čeho se od včerejšího rána bála. Útočil na ni, aby se pomstil za všechno, co mu podle něho udělala. Tedy za všechno, co viděla.
"Proč to děláte? Co ode mě očekáváte? Že Vás bez jakéhokoli důvodu osvobodím a poskytnu Vám přístup do hradu…"
Zase ji přerušil: "Grangerová, jste čarodějka. I pro Vás by nemělo být příliš obtížné mě tady zamknout. Tak bych měl alespoň nějakou volnost v pohybu."
Poslední slova doprovázelo zachrastění jeho pout.
"Myslíte, že jsem hloupá? Já Vás osvobodím, a jakmile příště přijdu, Vy mě přepadnete…"
Snape se zlomyslně zasmál.
"Slyšíte, co povídáte? Teď jste tvrdila, že mě už tady nechcete nechávat spoutaného. Ale skutečně pustit mě taky nechcete."
Neodpustila si rozhořčené odfrknutí.
"Dejte mi pádný důvod, abych Vám mohla důvěřovat, a já to udělám."
Zařval na ni, ještě hlasitěji než předtím.
"Zachránil jsem Vaše rodiče, co ještě chcete?"
Nyní už byl opravdu naštvaný, to viděla naprosto jasně, tělo se mu chvělo. Ale na situaci jako takové to nezměnilo nic.
"Tvrdil jste to! Když jsem Vás vyzvala, abyste řekl něco, co mě bude motivovat, co zabrání, abych Vás vydala. Jak mám vědět, že se nekonala první verze?"
Oči se mu zúžily a svá slova víc zašeptal, než řekl.
"Ruku na srdce, Grangerová. Věřila byste mi, kdybych od začátku mluvil pravdu?"
Bez váhání mu odpověděla: "Ano, věřila bych Vám, v každém případě víc, než mohu nyní."
Zrychlil se mu dech, uvnitř opravdu vřel.
"Jste prolhaná. Nic byste neudělala. Do hradu byste běžela. O pravdě byste se jistě mohla přesvědčit i během mého výslechu. Buďte upřímná, nevěřila byste mi."
Hermiona váhala o okamžik déle, než by se dalo považovat za důvěryhodné. Měl pravdu, nevěřila by mu, ne víc než teď. A podle událostí posledního roku by prvním impulsem s jistotou byl (pokud by jí nepohrozil) úprk k hradu a prozrazení jeho úkrytu. Vždyť to byl nenáviděný nepřítel, zrádce.
Rozhodnutí nepředat ho Řádu padlo velice pozdě, teprve až začala přemýšlet, proč asi zachránil její rodiče, teprve až po dalších minutách překonala prvotní šok a mohla myslet o něco jasněji. Už jeho pohledu nedokázala vzdorovat.
"Vykládám si to jako souhlas," vyslovil s plným zadostiučiněním. "A nedělejte, jako byste byla dobrý člověk. Nejste nic než pokrytecká lhářka. Přál bych si, abych Vaše rodiče přenechal svému osudu."
Nyní bylo na ní, aby začala ječet.
"Co mi v tomto okamžiku brání v tom, abych Vás vydala?"
Zase ten smích.
"Pocit, že něco nemůžete udělat správně. Vaše osobní slabost, že? V každém z Vašich pohledů vidím otázku po motivech mého jednání.
Není to tak, že se bojíte, jestli třeba nejsem přece jen "dobrý člověk"? Že se bojíte vydat "nevinného" a nechat ho popravit?"
Proti své vůli zděšeně vyslovila nahlas otázku, kterou si chtěla vlastně jen pomyslet: "Odkud to víte?"
Chvíli mlčel a překvapeně na ni hleděl, ovšem jen proto, aby se jí o vteřinu později vysmál. Pak řekl, bojuje s dechem: "Odhadl jsem to, střelba naslepo. Typický vzor chování dítěte. Musíte dospět, Grangerová. Nebo radši ne, neboť by mi tady pak opravdu chyběla zábava."
Hermiona už doufala, že se příval jeho slov už konečně zastaví, a on si ještě přisadil: "Ale víte, teď si alespoň můžu zodpovědět otázku, která mě mučí od chvíle, kdy jsem "ztroskotal" tady. Ptám se sám sebe, proč nejste na cestách s Potterem a Weasleym, abyste zachránili svět. A jo… Ani ti dva idioti už nejsou schopni snést Vaši společnost."
Podařilo se mu to, během pár minut vyhledal její nejslabší místo a nasypal sůl do rány, jež dlouhé měsíce silně krvácela.
Do očí jí nezadržitelně vstoupily slzy. Nechtěla, aby viděl, jak velmi ji ranil. Chtěla od něj pryč, utéct jako dítě. Což bylo zřejmě to, čeho chtěl Snape dosáhnout.
Jakmile jí přes tvář přeběhla první slza, napadlo ji daleko lepší řešení.
Tak on jí tu takto kázal? Asi tedy bylo na čase, taky mu pár pravd vyjevit. Znovu se mu pevně podívala do očí, následkem čehož překvapeně trhnul obočím.
Hlas se jí ani trochu netřásl, což především ji samotnou velmi překvapilo.
"Víte, Snape, znáte ten obrat "Kdo sedí ve skleníku, neměl by házet kameny."? Je velmi zajímavé, že mě dítětem nazve někdo, kdo během spánku pláče, není schopen vykonat potřebu před jiným člověkem, kdo má daleko přes třicet a prožívá vášnivou noc se svou přikrývkou. Je to velice dospělé, upozorňovat ostatní na chyby jen proto, aby odvedl pozornost od těch svých. Je to pro Vás fakt nesnesitelné, že jsem měla to pochybné potěšení prožít toto všechno s Vámi.
A já jsem tak hloupá a přehlížím to. Pokouším se Vás uklidnit, když se přede mnou třesete kvůli tomu, že je třeba se podrobit ošetření.
Jsem tak hloupá a hladím Vás, abych Vás zbavila děsu nějaké noční můry…"
Zase na ni zařval.
"Držte hubu, Grangerová."
"Jinak co? Chcete mi vyhrožovat?"
Vzepjal se, zachrastil svými neviditelnými pouty.
Nedokázala zabránit vyděšenému ucuknutí. Za to by si nejraději vrazila pohlavek.
Neuniklo mu to. Snape viditelně hledal duševní rovnováhu a bojoval s dechem.
Na chvíli oba zmlkli, a on pak zdánlivě bez souvislosti změnil téma.
"Grangerová, pusťte mě, chci se vymočit do kýblu."
Na rtech mu pohrával drzý úšklebek.
Srdce se jí rozbušilo. Zkoušel ji, ale co tím chtěl ověřovat?
Jestli má odvahu to udělat, nebo jestli ji dostatečně zastrašil? Jestli ho ještě někdy osvobodí? Nebo jak lehké by to asi bylo ji ve zlosti přemoci?
"Kolik je ve Vás ještě lidskosti? Odpoutáte mě, nebo mi natáhnete plenku?"
Vyzýval ji, měla by na to reagovat? Vždyť byl ještě dost oslabený, zraněný, 24 hodin nic nejedl. Neměl hůlku, zatímco ona ano. Ne, neprojeví už žádnou další slabost, dokáže mu, že ji nezastraší. Jakou měla jinou možnost? Stejně žádnou. Posledně čural před 20 hodinami. Znovu vykouzlila kbelík na totéž místo jako předtím. Ustoupila o několik kroků a osvobodila ho z pout.
Trvalo ještě několik vteřin, než vstal. Klidně rozpohyboval své údy, které zřejmě zmrtvěly. Pak opatrně spustil nohy z postele, kolébavě vstal, třesa ušel první kroky, zavrávoral, když se s maličko rozkročenýma nohama postavil ke kbelíku. Tentokrát neváhal.
Shrnul si noční košili a Hermiona s úlevou vydechla. Potácel se zpět k lůžku.
Ale fuj, osklivy Sevicek
Libi se mi, jak se ho boji. Jeho charisma miluju 