Minimálně tři kroky se takto pohyboval, pak se bleskurychle otočil a byl u ní rychleji, než mohla zareagovat. Právě když se chtěla bránit hůlkou, chytil ji za pravici, ve které ji držela, a volnou rukou jí dal hlasitou facku. Celý svět se na okamžik ponořil do úplné temnoty.
Jakmile se její smysly zase zostřily, cítila, jak ji pravým předloktím, ne, vlastně celým svým tělem tiskl ke zdi, zatímco levá ruka pevně svírala její hrdlo. Netušila, kde zůstala její hůlka, ale on si ji zřejmě nevzal.
"Zajímavá výměna rolí, že, Grangerová? Co říkáte na to, že bychom teď uskutečnili mou výhružku ze včerejška? Tam máte 'svůj' kýbl. Nebo nakonec přece jen projevíte porozumění, že není tak jednoduché zostudit se před jinou osobou, především před tím, kým člověk tolik pohrdá?"
Pohledem klouzal po jejím těle.
"Ach… A vidím, i tep se Vám zrychlí, když jste druhému člověku vydána napospas. Ano, dokonce se třesete."
Nyní se mu pohled doslova zabodl do jejích očí. Obličejem se přiblížil k její tváři, a ona v duchu zakřičela. Chovala k němu panický strach, zavřela oči. Vpravdě dětské gesto, jako by se jím mohla ochránit.
Ucítila jeho dech na krku a znovu sebou trhla, když jí zašeptal do ucha.
"Chci ti dát dvě dobré rady. Za prvé: už mě znovu nedráždi, nebo ti to vyjde dráž, než si vůbec dokážeš představit. Za druhé: nikdy neosvoboď člověka, kterého jsi naštvala takovým způsobem. Ne každý s tebou bude jednat tak ... šetrně jako já."
S těmi slovy ji pustil a rychle se otočil. Hermiona se v té chvíli cítila nekonečně slabá.
Zopakoval to, byl schopen ji přemoci ve stejné situaci jako včera ráno. Ačkoli byla dnes připravená, dokonce počítala s napadením. Byla slabá, sotva se držela na nohou.
Ale Snapeovi asi nebylo o moc lépe, chvěl se a padl na postel divně zkroucený a ztěžka dýchající. Dost sil ho stálo i samotné přikrytí dekou.
Hermiona našla svou hůlku ležet na zemi asi tam, kde ji Snape přemohl. Rychle ji zdvihla.
Bylo jí naprosto zřejmé, že jí mohl hůlku vytrhnout a zabít ji. Naprosto v klidu mohl udělat to, čeho se tolik bála. Ale neutekl na pozemky. Copak to nebyl přesně ten důkaz, který potřebovala?
O tom si popřemýšlí později. Nyní ani nebyla žádné jasné myšlenky schopna. Chovala se tedy automaticky. Mlčky přešla po pokoji, zdvihla podnos ze země a postavila ho Snapeovi na postel. Udiveně se na ni podíval.
"Najezte se..."
Její matný hlas se třásl. Několik vteřin na ni ještě hleděl, pak se posadil a začal jíst.
Ráda by teď přemýšlela o tom, co se právě událo, ale hlavu měla úplně prázdnou. Tiše ho pozorovala. Výraz jeho tváře byl naprosto nepřístupný, nevěnoval jí žádnou pozornost. Ale Hermioně to dost ulevilo. Velmi se obávala jeho dalšího, zničujícího pohledu. Byla zřetelně slabší než on, zraněný a oslabený, ani v náznaku nebyla žádnému protivníkovi rovna... Byla zosobněná slabost.
Až všechno snědl, odklidila mu podnos z postele. Jako na rozkaz umístil její pacient paže do známé pozice.
Ano, prozatím ho zase spoutá. Po tom všem, co se právě stalo, nechtěla v žádném případě podstupovat jakékoli riziko. Ano, věděla, že by mohl udělat mnohem strašnější věci, ale tady a teď z něj měla skutečný strach. Pronesla kouzlo a beze slova odešla.
Na cestě zpět do hradu pro jistotu zakouzlila léčebnou formuli na svou tvář a hrdlo. Jistě by to přispělo k velkému pozdvižení, kdyby se vrátila s krevními podlitinami, když chtěla jít jen na procházku.
Procházka... Ne, setkání se Snapem rozhodně žádná procházka nebyla.
prochazka ruzovym sadem. Sevicek zlobi