Kapitola 15
Hermiona doufala, že jí pobyt v pokoji přinese klid, avšak nyní působil vpravdě stísněně. Ticho jako by ji chtělo přimět k tomu, aby se konečně vypořádala se všemi pocity a bláznivými myšlenkami.
Byla sama. Nejen v této místnosti, ale v celém životě.
Nikdo si asi jejího zmizení před snídaní nevšiml. Zase. Nikdo se zřejmě o ni nezajímal.
Ve stejném momentu, kdy se v ní rozhostila tato myšlenka, se za ni odsoudila. Jistě jsou důležitější věci než dítě, které o sobě tolik pochybuje.
Snape měl pravdu. Byla dítětem, malou holčičkou, která se cítila mimo střed dění. Tyto měsíce se řeší podstatnější situace než samota, kterou cítila.
Avšak to v ní zoufalství nijak nezmenšilo. Jako by se v její hlavě svářily dva hlasy.
Ať je ráda, že se nikdo neptal, kde byla.
Byla sama, nikdo se o ni nestaral. V této válce byla nevýznamná, byla přítěží. Pravděpodobně byli všichni rádi, když s nimi nebyla. Proto se po ní ani nikdo neptal.
Náhle začalo silně pršet. Veliké kapky hlasitě bubnovaly na okno. No super, jakmile se vypraví ke Snapeovi, ještě k tomu zmokne.
Snape…
Celou dobu se snažila vyhnat ho ze svých myšlenek. I na tom pohořela.
Pokořil ji.
Chtěla ho za to nenávidět, ale ani to se jí nepovedlo, nebo lépe řečeno jen částečně. Zklamání převážilo zlost. Dělala pro něj všechno, co bylo v jejích silách. Postavila se všem svým strachům, zachránila mu život, ačkoli by byla hračka ho vydat. Ošetřila mu rány, jednala s ním tak lidsky, jak jen situace, ve které se nacházeli, dovolovala.
A jak jí poděkoval?
Bez varování ji uhodil do obličeje, jen aby jí ukázal, že ona je ta slabší, že ona je slabší než těžce zraněný člověk.
Jako kdyby to nevěděla sama.
Zareagovala pomalu jako šnek. Při dalším útoku na hrad by se raději měla schovat, než bojovat. Nikdo nesmí přijít o život, když se bude snažit zachránit neschopnou Hermionu. Už nikdo další.
Nepatřila sem. Nikdy tomu tak nebylo.
Jakmile se Snape uzdraví, opustí hrad.
Co s ním bude?
Měl by být rád, že ho nadále bude zásobovat jídlem a léky. Nezajímalo ji nic z toho, co nastane po jeho uzdravení. Možná poprosí nějakého skřítka, aby sdělil Minervě, kdo dlí v Chroptící chýši, a jemu to řekne úplně stejně těsně před tím, než opustí pozemky. Bez rozloučení.
Myslela na Harryho a Rona, na všechny Weasleyovy a hluboce ji to zabolelo. Nechá všechno za sebou. I tolik krásných a dobrých vzpomínek - a nebude již cesty zpět. Ale dál to také nepůjde.
Vždycky chtěla dokázat, že je dobrá čarodějka. Především sama sobě. Bylo na čase si přiznat, že to projela. Ať ji mají za zbabělou. Jen ať sama sebou opovrhuje každý den, kdy se na sebe podívá do zrcadla.
Raději to, než být zodpovědna za smrt dalšího člověka, než znovu bojovat, zatímco ostatní na ni při tom budou dávat pozor.
Nebe ještě více potemnělo, pokoj se vnořil do šedého, slabého světla.
Musí se vydat za Snapem.
Věděla, že ho musí zaopatřit, že potřebuje lektvar, přesto se nedokázala přemoci a vstát. Nejprve si namlouvala, že to neudělala, protože to nechce.
Jakým právem si zasloužil její pomoc? Ale ve skutečnosti měla jednoduše strach mu znovu čelit. Jakými slovy ji zraní tentokrát? Co ještě udělá, aby ji dohnal do totálního zoufalství? Jistě jí mimořádně pohrdá.
Někdy, ani nevěděla, kolik bylo hodin, zažehla svíčku. Ve slabém světle vyhledala v nočním stolku kouzelný lektvar a léčivou mast.
Po zastávce v kuchyni vyrazila na cestu do Chroptící chýše.
Čtyři dny… Za čtyři dny se uzdraví. Pak bude Hermiona moci jemu a celému svému životu tady s konečnou platností ukázat záda.
Ještě ani neotevřela dveře do místnosti, a už ho slyšela sténat. Co se dělo tentokrát?
Nemohlo by to projednou probíhat tak, že mu jen ošetří rány a odejde, jak rychle to jen půjde? Co ji za těmi dveřmi čeká nyní?
Opatrně stiskla kliku.
Vlastně chtěla vypadat klidně, ale to, co uviděla, ji přimělo rychle přejít místnost. Byl celý zpocený, vlasy se mu lepily na obličej. Jeho tělo se chvělo, úplně se třásl. Oči měl otevřené, avšak skelné, a pohledem těkal po místnosti.
Zase ji zachvátila panika, znovu odkryla přikrývku. Bála se, že při jeho dnešním vzezření najde na jeho noční košili krev. Cosi ho hrozitánsky týralo, měla strach, že ho nezvládla dobře ošetřit, měla strach z toho, že jí nyní zemře před očima.
Avšak kromě skutečnosti, že měl noční košili tak propocenou, že se mu přilepila na tělo, nic jiného neobjevila.
Co se to s ním dělo?
Vzala mu obličej do dlaní a přinutila ho dívat se přímo. Kůže mu pálila, jako by měl horečku.
"Co je Vám?" zeptala se bez okolků pevným hlasem.
Pohled se mu vyjasnil, zaostřil ji, i když s námahou.
Potřeboval začít několikrát, než se mu podařilo jí odpovědět, a to bylo spíš kňourání než hovoření.
"…Bolesti…"
Hermiona ztěžka polkla. Takhle trpět mu tedy nepřála.
"Kde?"
Znovu uběhlo několik vteřin, než byl schopen promluvit.
"Všude… volá mě."
Zachvátilo ji zděšení.
Samozřejmě ihned věděla, co tím myslí. Chytila ho za levačku a o kus vykasala rukáv košile.
Znamení zla zřetelně vystupovalo z kůže, na několika místech byla kůže porušena, krvácela.
"Jak dlouho?" zeptala se naléhavě.
"Několik hodin…," řekl tiše.
Nyní se v ní rozhostilo špatné svědomí. Jak dlouho tady asi ležel a trápil se, zatímco ona se utápěla v sebelítosti?
Všechny důvody pro její odsouvaný návrat byly naráz odváty.
Hmátla po lahvičce s lektvarem a otevřela ji.
"To… teda nepomůže," vyrazil ze sebe Snape.
Rozpačitě přikývla, a tiše pak odpověděla: "Já vím… Ale stejně si ho musíte vzít."
Otevřel ústa a poslušně ho vypil.
Pohled se mu stále více vyjasňoval, nyní jí bodavě hleděl do očí. Její přítomnost ho asi dokázala trochu odvést od bolesti.
"Osvoboďte mě, slečno Grangerová," řekl náhle a naprosto klidně.
Vyděšeně zavrtěla hlavou.
"V žádném případě…"
Přerušil ji.
"Když za ním teď nepůjdu, bude mě hledat a zabije mě. On ví, že žiju, Znamení zla je aktivní…"
Srdce jí bušilo, avšak byla pevně rohodnutá.
"Nenechám Vás odejít."
Nálada se mu změnila. Pokud předtím skoro kajícně prosil, nyní to vyžadoval s plnou zlostí.
"Odvaž mě, ihned. Nebo toho budeš litovat."
Ustoupila o několik kroků. Srdce se rozbušilo ještě o něco víc. Hrozil jí, už zase. Ruce se jí začaly třást, stejně jako hlas. Avšak odpověď se nezměnila.
"Ne. Nezachránila jsem Vás proto, abyste se vrátil k vrahům… Abyste zase mohl vraždit."
Zakroutil hlavou, pak zlostně zakřičel: "Vždyť Vy netušíte…"
"Ne, zjevně ne. Nerozumím tomu, jak Vy… Pamatuji si velmi dobře na to, co jste udělal, a zabráním tomu, abyste se vrátil k těm jako Vy."
Podíval se na ni s neidentifikovatelným výrazem v očích.
"Ty naivní, hloupá holko…"
Teď zakřičela zase ona.
"Sotva Vám pomůže, když mě budete urážet."
Vyslovila to, a jeho obličej se zkrabatil. Vyrazil ze sebe tichý výkřik, který se snažil co možná nejvíce potlačit. Z chvění se stalo cukání a křeče svalů.
"Prosím, slečno Grangerová. Nechte mě jít. Prosím."
Mluvil tiše, žalostně. Přistoupila k němu zase blíž.
Dýchal přerušovaně, na čele mu vyrazily krůpěje potu, kůže zčervenala a jakoby žhnula. Hůlkou vyčarovala mísu studené vody a několik ručníků. Za jeho tichého sténání mu aplikovala studené zábaly na lýtka a předloktí. Dalším ručníkem mu stírala pot z obličeje, ochladila mu kůži. Avšak nic z toho mu zřejmě nepřineslo úlevu.
Stále znovu prosil, ať ho nechá odejít, hlas mu zněl stále plačtivěji, a ona se třásla.
"Rozumějte mi prosím… Nemohu," odpovídala vždycky.
Později ji už možná ani neslyšel, pak už se ani neptal. Zůstalo už jen jeho utrpení. Sténal, plakal.
Nyní byla ráda, že už její přítomnost nevnímal. Neboť takto ho mohla utěšit, použít gesta, za která by jí jinak pohrdal.
A už bylo pryč to předsevzetí, že jí už odnynějška bude lhostejný.
Bylo jí ho líto, neboť to, co prožíval, bylo prostě nelidské. A zase v ní vzplanula otázka, co všechno asi už má za sebou.
Odhrnula mu vlasy z obličeje, jemně přejela prsty přes jeho zdravou líc.
"Nemohu… Je mi to líto, že musíte takhle trpět. Je mi to líto, že Vás takhle vidím, to Vám přísahám. Ale já nemohu," řekla znovu.
Přeběhly hodiny, v nichž se svíjel bolestmi.
Krátce přemýšlela, že ho osvobodí z pout, ale rychle tu možnost zavrhla. Údy se mu už třásly tolik, že by ho už nedokázala udržet v klidu, aniž by ho k tomu musela nutit použitím kouzla Petrificus Totalus, což vnímala jako ještě horší variantu.
A byl v ní i strach, že by pak zase ještě nabyl vědomí. Nenechá ho odejít, za žádných okolností.
A pak se úplně náhle uklidnil. Třas těla se proměnil na jemné chvění. Tělo se mu ochlazovalo. Hůlkou zkoumala jeho stav.
Usnul hlubokým, osvobozujícím spánkem, bylo po všem.
Uvolnila jeho pouta. Tělo se mu okamžitě stáhlo, otočil se k ní zády a zůstal ležet v embryonální poloze. Vzala hůlku, odstranila propocenou košili, provedla hygienu pomocí čisticího kouzla a zase ho oblékla. Opatrně ho přikryla.
Chvilku přemýšlela, jestli ho má nechat samotného. Ne, na to byl moc slabý. Navíc byl poprvé bez pout, a to bezprostředně po volání Voldemorta. Co by se stalo, kdyby se při příštím Hermionině příchodu zkusil přece jen vrátit zpátky. Toto riziko nepodstoupí.
Zůstala tedy, posadila se třesouc na podlahu před postelí a pozorovala ho. Hlasitě drkotal zuby, asi mu byla dost zima.
Ani ohřívací kouzlo nezafungovalo, chlad nechtěl ustoupit. Nějakou dobu bezmocně pozorovala jeho chvění.
Po přeměření jeho teploty s děsem zjistila hodnotu maličko nad 35 stupni. Další se dělo jakoby samo od sebe.
Měla starost, byla rozjitřená a dost vyšťavená na to, aby s ním soucítila vpravdě nekonečně. Tak strašně trpěl. A nedozví se to. Potřeboval teplo a Hermiona potřebovala přestávku. Jen na okamžik, aby se sama uklidnila, pak zase vstane.
Jen na okamžik.
Položila se k jeho zádům a objala se pažemi.
Také ona potřebovala útěchu. Jeho hoře na ni zapůsobilo. Musela si přiznat, že jí to v žádném případě nebylo lhostejné. Zklamání z jeho rány převážila zlost, protože tušila, že posledně jednal z pocitu naprosté bezmoci. Byl velice rozezlený, vždycky takový byl, celou dobu, co ho znala. A ona tu zlost ještě vědomě rozdmýchávala. Chtěla ho provokovat a ranit. Očividně se jí to velmi dobře podařilo.
Po všem, co viděla poslední dny, bylo jasné, že měl mnoho důvodů ke hněvu. Nechtěla mu dávat ještě jakýkoli další. A ano, nakonec měl pravdu. S jistotou byl pro ni pocit, že je vydána na pospas jinému člověku a jeho úsudku, jímž si člověk nemůže být jistý, minimálně stejně nesnesitelný. Měla by neuvěřitelný strach.
Že se už tak nejen cítil, ale také jí to velmi zřetelně ukázal (proti své vůli a následkem vedlejších účinků lektvaru), muselo pro něj být strašné. A ona na něj ještě ukazovala prstem, což pro něj byla zjevně nesnesitelná slabost. Jeho zranitelnost mu prezentovala zlými slovy.
Plakala pro něho, nyní, kdy už byla schopna zpracovat, co viděla a prožila, aniž by měla strach, že se vzbudí a přemůže ji.
Usnul.
A po několika minutách udělala Hermiona v slzách totéž.
Hodně nevšední zápletka