close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Das Leben danach - P18 - 8/28

6. října 2019 v 20:42 |  Vestilia
Kapitola 8
Severus Snape se vzbudil a bylo pro něj těžké posoudit, kolik hodin uběhlo od doby, kdy ho Grangerová opustila.
Opustila… Znělo to tak sentimentálně a stejně to vyjadřovalo přesně to, co cítil poté, co zmizela, poté, co zůstal sám v temnotě.


Postarala se o něho, udělala víc, než jen ošetřila jeho rány a udržela ho při životě. Po jejím zásahu se poprvé po několika měsících cítil čistě. Minimálně po tělesné stránce; proti metaforické krvi na svých rukou by se asi moc dělat nedalo.
V jejích očích byl vrahem, zachránila ho také jen ze strachu o své rodiče, avšak přes to všechno pro něj udělala o tolik víc, než bylo nutné. Nyní jí byl neodvolatelně vděčný. To bylo asi to poslední, čeho tím chtěl dosáhnout.
V jeho hrudi bojovaly nejrůznější pocity. Měl by jí být vděčný, to také byl, pokud by k sobě byl čestný. Avšak zároveň jeho žilami pulsovala zloba, která mu rozbušila srdce. Proč to dělala? Copak nebyl jeho život už tak dost bídný? Musel být navíc ještě vděčný této holce? Vděčnost. Komu ten pocit kdy prospíval? Představoval pouze neschopnost a slabost člověka, odkázaného na pomoc druhého.
Teď se mohl s konečnou platností počítat k podobným slabochům.

Život se mu mohl odvíjet dál v zajetých kolejích. Nebylo to přesně to, co si v mládí přál, ale v posledních měsících aspoň věděl, na čem byl. Vrah, kterého nikdo nestrpí. Nebylo příliš lichotivé, použil-li proti sobě vlastní sarkasmus, ale bylo tomu tak. Dobře, popis s jistotou odpovídal. Ale už ne stejným způsobem jako dřív.
Předtím byl ten nenáviděný vrah alespoň respektován. Dříve by si nedovolili ho tlouci a kopat do něj. Respekt. Co mu z něho zbylo?
Polomrtvý ležel Grangerové u nohou, vynutil si její pomoc. Nyní ležel tady v Chroptící chýši, v jediné skrýši člověka, jehož nejvíce nenáviděl. Přivázaný jako zvíře, které se jinak nedá zkrotit.
Paže měl dlouho umrtvené, s tím pocitem se už probudil. Ale pokud by toto ještě nebylo dost nepříjemné, přidružily se k tomu zatracené lidské základní potřeby. Grangerová se bude jistě královsky bavit na jeho účet, až sem přikvačí - on bude před ní ležet připoutaný, s kručícím žaludkem a staženým obličejem kvůli svému plném měchýři.
Ano, celá situace se citelně vylepšila. Bylo to to správné rozhodnutí riskovat svůj život pro dva naprosté cizince.
Byl idiot.

Prohlížel si vše okolo sebe, aby přišel na jiné myšlenky. Skrze několik drobných trhlin v očouzených oknech pronikalo do místnosti jasné světlo. Všiml si, že od jeho posledního pobytu se toho dost změnilo. Zaprvé jeho ležení. Neležel na staré, moly prožrané matraci, ale na pohodlné, bíle povlečené posteli. Bílé, jak neuvěřitelně odpovídající.
Tapety na zdích se naproti tomu jevily beze změny. Šedé, sedřené, na mnoha místech zvlněné, odchlípené. Vzduch však nečpěl, jak se dalo čekat. Nebyl zatuchlý, prašný ani starý - naopak měkký, jako by se před pár minutami větralo.
Byla tu Grangerová, pozorovala ho ve spánku a pásla se jeho slabostí? Při té myšlence se mu srdce divoce rozbušilo a zlost v něm kypěla. Už nesnesl tiše ležet, spoutaný, neschopný bránit se útoku v jakékoli formě, zejména byl-li by tím útokem pouhý pohled, proti kterému by nebylo lze se ochránit.
Zachrastil pouty. Když si uvědomil, že se na jejich pevnosti nic nezměnilo, začal řvát. Křičel jako zvíře vší silou svého těla. Avšak pouta zůstávala neviditelná a přesto nezměněně těsná okolo zápěstí i kotníků. Nemohl uprchnout, nemohl se bránit, nemohl … dělat nic.
Byl zatracený k nemožnosti jednat, vzdal se kontroly nad svým vlastním životem ve prospěch rodičů čarodějky, která ho spoutala a nechala tady.
A do tohoto návalu vzteku pronikla jediná logická myšlenka. Jediná, která mu působivě prezentovala, jak byl paranoidní. Okna Chýše se nedala otevřít. Ne mechanicky, ne magicky, ani hrubým násilím. Tady se vyvětrat nedalo.
Pomalu se z toho zblázní. Pokusil se uklidnit dech, sám se nutit ke klidu, avšak pocity se nenechaly utišit tak rychle, jak vzplanuly. Zase jednou cítil potvrzení toho, že jim v prvé řadě nemá dávat žádnou šanci se projevit, zavřít je za vysokými, pevnými zdmi ve svém nitru, kde pro ně nebylo možné otravovat.
To by teprve byl pro Grangerovou pohled: Snape casnující pouta…
Ne, to jí nedopřeje. Nikdy.
Uběhly další hodiny, než konečně zaslechl kroky. Nebo mu to tak alespoň přišlo. A zase se z něj chtěly dostávat ven pocity, tentokrát ty nejvíce hodné opovržení. Strachy.
Šepotavý hlas mu bez přestání domlouval, kladl otázky, jestli to vůbec byla Grangerová, kdo se blížil k jeho úkrytu. Co by jinak udělal? Nic, neboť byl neschopný čehokoli. Co když ho zradila a nyní k němu přijde kat? Ale kontroloval se. Kdyby ho byla zradila, byl by asi už dávno mrtvý.
A stejně, když se otevřely dveře a on ji poznal, jen ji, opravdu se mu maličko ulevilo. Možná to bylo právě to pohnutí, které propůjčilo jeho hlasu méně ostrý nádech, než zamýšlel.
"Kde jste byla tak dlouho…?"
Podívala se mu do očí.
"Je teprve půl jedenácté. Tedy něco přes šest hodin, které jste tu strávil sám. A jsem si jistá, že 99 procent z nich jste hluboce prospal."
V jejím hlase slyšel zřetelnou nejistotu, všiml si, že všechny věty v podstatě formulovala v oznamovacím tónu. Nebyla ani zpola tak odvážná, jak měl signalizovat její pohled. Měla strach, byla vystrašená ze slabého, spoutaného muže, který nevážil víc než ona sama a jehož hůlka ležela bůhvíkde.
Ještě před několika hodinami působila tak jistě a odhodlaně. Nyní mu už zase připadala podstatně více jako studentka, jako dítě.
Měla s sebou naprosto přeplněný podnos. Snape registroval bohatou krmi a nějaké zdravotní pomůcky.
"Chcete se najíst, než Vás prohlédnu, nebo naopak?" zeptala se pohotově.
Prohlédne? Na otázku neodpověděl. Myšlenka, že ona…
Rány se nezahojily samy od sebe a místo smrtijedských hader měl na sobě zářivě bílou bavlněnou košili. Podvědomě mu to bylo jasné celou dobu. Svlékla ho, musel před ní ležet nahý. Dobře, byl v bezvědomí, nepotřeboval na sobě cítit její zkoumavé pohledy. Avšak opakování této procedury? Při plném vědomí? S pažemi natáhnutými nad hlavu a s roztaženýma nohama? Zavřel oči a po své levici uslyšel hluboký vzdech. Nyní si dokázal představit, proč byla Grangerová tak nejistá.
Postavila podnos na zem a přistoupila k posteli.
"Věřte mi, taky bych si dokázala představit něco zábavnějšího."
Jakmile ta slova vyřkla, Snape ucítil, jak mu zrudly tváře. Nenáviděl ji. Ale více sebe za to, že se po všem, co mu život nabídl, dokáže tak zjevně stydět a vysloveně se obává toho, že bude zcela bezbranný. Bezbrannější než už tak.
Prostě s tím začala.
Napřed mu prohmatala obličej, přejela po jizvách, které asi stále byly zřetelné. Měla studené prsty, při každém pohybu zaznamenal lehké zachvění. Mumlala formule, Snape je identifikoval jako čisticí a léčebné. Tím skončilo ošetření obličeje. Právě když se v duchu zeptal, co udělá teď, se stalo to, čeho se opravdu bál.
Naráz odkryla deku. Srdeční tep se mu zvýšil. Kouzlo, které použila, aby ho svlékla, muselo být neverbální, neboť náhle na těle pocítil studený vzduch. Viditelně sebou trhl, když se prsty dotkla jeho hrudníku. Nikdy nevyhledával blízkost lidí, nebyl zvyklý na doteky, ať už jakéhokoli charakteru. Toto vynucené opatření mu bylo více než nepříjemné, protivilo se mu. Nevolnost se v něm vzdouvala.
Chtěl, aby to skončilo.
Srdce mu tlouklo v hrudi tak hlasitě, že to nepochybně musela cítit stejně, jako si všimla zrudnutí v obličeji i chvění, jemuž se zoufale snažil zabránit.
Chtěl, aby to skončilo. Ihned.
V duchu mu vyvstal obraz Grangerové, jak se nad ním skláněla a studovala jeho obličej, vysmívala se jeho slabosti, bavila se tím. Chtěl to vidět, chtěl ji urazit, zařvat na ni, sdělit jí, že tímto ponížením není lepší než každý Smrtijed. Chtěl se jí u toho pevně dívat do očí.
Asi bylo vinou této fantazie, že oči skutečně otevřel. Realita jeho představě opravdu neodpovídala.
Každou jeho ránu vyšetřovala hůlkou, mnohé z nich ani nevnímal; zřejmě proto, že bolest v jiných částech těla o dost převažovala.
Přesně analyzovala stupeň hojení, špičkami prstů se dotýkala okolní tkáně, aby dokázala vyloučit možnou infekci.
V jejím obličeji žádnou radost neviděl. Byla pouze vysoce soustředěná. To ho velice zaujalo.
Proč se nechovala tak, jak předpokládal, že by to on zřejmě na jejím místě udělal? Vždyť ho jistě nenáviděla. V jejích očích nemohl být víc než zrádce, vrah. Někdo, kdo o pomoc neprosí, ale místo toho si ji vynucuje. Proč se tak chovala?
Co to bylo za způsob týrání, proč ho nutila, aby se zabýval pocity druhých, když nerozuměl ani sám sobě a vlastní emoce si nepřipouštěl ze strachu ukázat svou slabost?
Skrze tuto myšlenku si příliš pozdě uvědomil, že se jí dívá do obličeje. Přímo mu pohled vracela, bez jakéhokoli hnutí v tváři. Nedokázal to snést a zavřel zase oči.
Uběhlo ještě několik minut, než pocítil a uslyšel, že se zdvihla, a pak se už opět cítil chráněný látkou "své" noční košile.
Ne, už se na ni nikdy nebude moci podívat, už nikdy. Pevně zavřel oči, doufal, že se vzdálí co možná nejrychleji. Ale ona to neudělala.
"Chtěl byste něco jíst?" zeptala se tiše. Skoro by jí byl neporozuměl.
Zakroutil hlavou, avšak žaludek, který právě v tomto okamžiku zase začal kručet, vyjádřil opak. Nyní se mu s jistotou vysměje. Avšak jakmile znovu otevřel oči, aby mu potvrdily právě ten výsměch, se od něj Grangerová zrovna odvrátila a sehnula se k podnosu, který před několika minutami postavila na podlahu. Přičarovala k němu čtyři nožky a bez komentáře ho postavila na postel.
Pak se stalo něco, s čím Snape nepočítal. Ustoupila o několik kroků a uvolnila mu pouta na pravé ruce. Zaraženě se na ni podíval.
V tom pohledu asi bylo dost otázky, neboť pokrčila rameny a pronesla: "Nevidím důvod, proč bych Vás měla krmit jako dítě..."
Věřil, že tomu porozuměl. To bylo konečně zase logické chování.
Takto pro ni nepředstavoval žádné nebezpečí, neboť volnost jeho pohybu se omezovala skutečně jen na pár centimetrů.
Disponoval-li by ještě o kapku lepší znalostí lidí, poznal by z jejího vyhýbavého pohledu, že to stěží mohla být pravda.
Na podnose před ním leželo několik krajíců, trocha sekané a ovoce. Při pohledu na tu krmi se mu sbíhaly sliny v ústech a ve chvíli, kdy ucítil vůni čerstvého chleba, ho začal hrozně bolet žaludek.
Ne, nebude hltat, ovládne se. Nepotřeboval k tomu všemu ještě ukazovat, jak vyhladovělý ve skutečnosti byl.
Opatrně zdvihl paži, která spoustu hodin ležela napnutá nad hlavou. Ignoroval bodavou bolest, způsobenou normálním množstvím krve v cévách až po špičky prstů. vždyť už zažil horší věci.
Napnul paži dopředu, třikrát sevřel ruku v pěst a začal jíst.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 nes nes | 9. října 2019 v 1:22 | Reagovat

Díky za překlad.

2 Gringer Gringer | 10. října 2019 v 17:38 | Reagovat

tesim se na dalsi dil, zacina to byt poradne zajimavy. Uplne si to dokazu predstavit :-D

3 Michelle Michelle | 22. října 2019 v 21:12 | Reagovat

Tedy, nezávidím ani jednomu.. díky za překlad

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.