Hermiona byla zmatená, naprosto rozčilená. Jen pár metrů od ní ležel Snape, ten netvor. A co udělala ona? Uvolnila pouta jeho pravé paže, aby se mohl slušně najíst.
Nevydala ho, ne. Taky s ním nejednala, jak si zasloužil. Proč také? Také ho člověk mohl opečovávat, aby brzy na to pláchl, přidružil se ke svým starým přátelům a táhl krajem, zanechávaje za sebou spoušť.
Dobře, zachránil její rodiče. Možná.
Ale zaslouží si za to vděčnost takového rozsahu? Takovou péči, která dalece přesáhla nutnou míru? Vyvažuje to jedno všechny jeho předchozí činy?
Všechno v ní chtělo zakřičet ne!, ale něco tomu zabránilo. To stejné něco, které se postaralo o vykouzlení měkké postele, které se postaralo o to, aby nevěnovala svůj čas zlepšování techniky kouzlení kleteb, ale aby se plížila sem a zásobovala ho vším, co potřeboval.
Na cestě do kuchyně potkala Minervu. Na její otázku, co že má dneska v plánu, Hermiona s ledovým klidem zalhala, že se trochu projde po pozemcích, stále v dohledu hradu. Teď nebyla ani v dohledu, ani se to místo nedalo identifikovat v Pobertově plánku. Z toho bude později velký průšvih, neboť Minerva do něj jistě někdy nakoukne. Nebo už to dávno udělala.
Proč to Hermiona pro Snapea dělala?
Zřetelně jí také předvedl, že její osobou prováděné prohlídce nepřikládá žádnou hodnotu - proč to i přesto dělala? Jediný pohled na něj stačil k tomu, aby jí sdělil, že je mu výrazně lépe. Ale ne, slečna Přechytralá musela jako vždy udělat všechno naprosto perfektně. Koho zajímalo, jestli budou mít jeho zranění nějaké následky? Dožil by se toho vůbec?
Nevěděla, ani neměla ponětí, co se s ním stane, až se zase trochu uzdraví.
Asi se ke Smrtijedům nebude moci vrátit. I kdyby ho zase vzali mezi sebe, Hermiona to nepřipustí. Vždyť mu nezachránila život proto, aby mu dala možnost zavraždit ji při dalším přepadení hradu.
Ta myšlenka byla absurdní, to jí bylo jasné. Nepřenesl přes srdce ani to, že by zavraždil její rodiče, dva lidi, které předtím v životě ani neviděl.
Srdce… Až donedávna si ani nebyla jistá, jestli nějaké má. Poslední minuty ji poučily, zřetelně ho cítila tlouci v jeho hrudi.
Hermiona věřila, že nikomu ta procedura vyšetření nemůže být více nepříjemná než jí. Avšak Snapeova reakce ji přebila snad tisíckrát.
Necítil se pouze nepříjemně, tak jako ona. On se bál. Ale čeho? Bál se jí?
Nevěděla, ani to nemohla vytušit. A nyní ležel ten muž tady a jedl tak způsobně. Jen nad tím mohla zakroutit hlavou. Jak se snažil nepůsobit hladově za žádnou cenu. Jako by si toho už dávno nevšimla. Nebo to neslyšela.
Nač to předvádění? Byl pro ni jedna velká hádanka.
Avšak jedna věc naprosto převážila otázky o jeho současném chování. Proč zachránil její rodiče? Později se ho na to znovu zeptá a nenechá se jen tak lehce odbít jako minulou noc. Doufala, že své předsevzetí bude moci dodržet.
Než se nadála, celou snídani snědl. Copak na něj zírala celou dobu? Pravděpodobně ano. Avšak on si toho nevšiml, stejně jako si zřejmě předtím nevšiml, jak dlouho ji tiše při prohlídce pozoroval.
V jeho pohledu… Ohromilo ji, co viděla v jeho obličeji a mimice. Tolik strachu, nedůvěry a nedorozumění. Co od ní čekal? Že využije jeho stavu, aby ho potýrala ještě o trochu víc?
Snape jí jediným pohledem signalizoval, že má odstranit podnos.
"Věřím, že se teď cítíte o něco lépe," řekla opatrně.
Nepřikývl, ani nezavrtěl hlavou. Tak tedy ne.
Zhluboka se nadechla a unaveněji řekla: "Znovu Vás připoutám. Položte paži zpět."
Neposlechl ji.
Dobře, pokud to neudělá dobrovolně, bude ho muset donutit.
V myšlenkách si už Hermiona vybavila kouzlo, které mu přitáhne paži do požadované pozice a zabezpečí připoutání. Nebyla to zcela bezbolestná varianta pout, ale neměla si co vyčítat, vždyť si to vybral sám.
Výraz jeho obličeje ji přiměl k tomu, aby zastavila hůlku v potřebném pohybu.
"Proč mi to tak ztěžujete, Snape?"
Její hlas nabral tón téměř zoufalý.
Neodpověděl. Slyšela sama sebe, jak se ho proti své vůli jemně ptá: "Potřebujete ještě něco?"
Na několik vteřin zavřel oči. Hermiona si to vyložila jako souhlas.
"Co se stalo?"
Zase příliš jemně. Nejraději by si za to dala pohlavek. Co se to s ní děje, vždyť to byl přece Snape.
Bez odpovědi. Tedy alespoň bez té verbální. Jen jeho líce se znovu lehce zbarvily do červena. Hermionu zvolna něco napadlo. Poté, co v noci znovu přišel k vědomí, toho hodně vypil.
Super, co by teď měla udělat? Na to nepomyslela. Vzpomínku na možnost úlevy, kterou znala z mudlovských nemocnic, vyhnala z hlavy rychleji, než přišla. Ne, Snapeovi určitě nebude dávat žádnou nádobu pod zadek. A on by u toho taky sotva spolupracoval.
Jaké jiné možnosti by přicházely v úvahu?
Jedna lidská a jedna nelidská.
Ne, nebude vyžadovat, aby to řešil tak jako v lese. Osvobodí ho tedy a …
Nesmí ho při tom spustit z očí ani na vteřinu. Do čeho se to jen pustila?
"Bylo by nepoměrně jednodušší, kdybyste se mnou hovořil. Musíte se vyčurat, že ano?"
Obočí se mu na chvíli stáhla k sobě, avšak potom přikývl.
"V pořádku, Snape…"
Vykouzlila kbelík a postavila ho do rohu místnosti.
"Teď Vás zbavím pout, můžete vstát. Ale pozor: jeden chybný pohyb a budete v cuku letu zase v posteli, kterou však jen tak neopustíte."
Hermiona překvapila samu sebe. Hlas jí zněl mnohem pevněji, než by kdy pokládala za možné. Všechno uvnitř ní řvalo při myšlence, že by ho měla osvobodit. Měla z toho naprosto nevypočitatelného muže strach. Přesto nechala pouta zmizet, ale Snape se nepohnul.
"Nebudu tady čekat věčně," pronesla klidně a mířila na něj hůlkou.
Promluvil velmi tiše: "Jak si to představujete…?"
Ta slova zněla, jako by pochyboval o jejím zdravém rozumu.
"Vstanete, uděláte to, co musíte, a zase si lehnete. Pokud by bylo možné, abych opustila místnost, udělala bych to, to mi můžete věřit. Avšak má důvěra ve Vás k tomu při nejlepší vůli nestačí, omlouvám se. Buď nyní vstanete, nebo to necháte být a já Vás zase připoutám."
Celá situace ji znejistěla, přesto však byla schopná ovládnout svůj hlas natolik, aby zněl jistě, či dokonce sebejistě. A to ani nezrudla. Na rozdíl od Snapea.
Trvalo ještě dalších deset vteřin, během kterých se na ni díval, jako by jí chtěl nejradši zakroutit krkem. Pak se zvedl.
Vrávoraje zamířil do rohu. Očima a hůlkou sledovala jeho kroky a on se na ni díval. Teprve v rohu se k ní obrátil zády. Před kbelíkem znovu zaváhal, nyní to trvalo déle než jen několik vteřin. Jasně viděla, že bojuje sám se sebou, že se chce dokonce otočit. Sama to nevnímala jinak.
Impuls se aspoň otočit byl převeliký, avšak strach z tohoto muže zřetelně převýšil dobré mravy.
Pak to udělal.
Pohled zaměřila jen na jeho záda, na jeden bod mezi lopatkami. Hermiona opravdu neměla sebemenší zájem pozorovat ho při čurání. Avšak na okraji zorného pole si všimla, jak zvedl noční košili. Chtěla zavřít oči, ale netroufla si. Co kdyby vyčkával právě na tento moment, aby nad ní zvítězil a domohl se přístupu do hradu? Co kdyby vsadil na její rozpaky?
Ne, nespustí ho z očí. Nesmí.
Zrádné šplouchání jí v hlavě zobrazilo to, co skutečný zrak velkodušně přehlížel. Co to tady prováděla? Proč se jí to muselo stát? Proč?
Jakmile konečně spustil látku svého úboru, s úlevou vydechla. Avšak neotočil se ihned, několik vteřin zase proběhlo. Když k tomu došlo, byla … zděšená.
Obličej měl zrůzněný hněvem. To neviděla poprvé v životě. Mocně sebou trhla kvůli něčemu zcela jinému.
Snapeovy oči jakoby plavaly v slzách. Jakmile se náhle dal do pohybu, rychleji, než by považovala za možné, myslela, že se na ni vrhne.
Velmi zpanikařila, když si všimla, že nebyla schopná připravit se na napadení. Nebyla schopná se ani pohnout. Celou vteřinu tu stála paralyzovaná, očekávajíc jeho útok. Kdyby to byl chtěl, během mžiku oka by vlastnil její hůlku. Avšak on se zastavil přímo před ní. Viděla, jak mu pulzuje krční tepna.
Pevný hlas byl totálním protikladem k očím plným slz.
"Cítím se jako ve své vlastní minulosti. Ponížení může být velmi uspokojující, že? Doufám, že si to užíváte. Vskutku, smrtijedské metody ovládáte naprosto perfektně."
Na jeho slova zděšeně zakroutila hlavou, což ho asi vytočilo ještě víc. Tiše zasyčel: "Budeš toho litovat. Těším se za chvíli, kdy budeš ty na mém místě močit do kýblu a já se budu dívat."
Tato slova přenesla Hermionu do přítomnosti. Zareagovala včas, Snapeovo chňapnutí po hůlce vyšlo do prázdna. Zvětšila odstup od něj o několik kroků, a on se nepokoušel ho znovu umenšit. Srdce jí tlouklo až v krku.
Mlčky ukázala na postel. Beze slova na to přistoupil, položil se a umístil údy tak, jak ležel celou noc.
"Dělej, co je potřeba, Grangerová…"
Udělala to. O vteřinu později už byl znovu zaklet, neschopný jakéhokoli pohybu.
Měla by si s úlevou vydechnout, unikla jeho hrozbě. Avšak povzdech jí nechtěl přejít přes rty. Beze slova opustila Chroptící chýši.
I když se od něj vzdálila, jeho slova z hlavy dostat nedokázala. Vždyť se chtěla jen chránit. Sebe a všechny ostatní, kteří zde žili. Neměla v úmyslu ho ponižovat. Přesto si musela nyní přiznat, že přesně to udělala, ač neúmyslně.
Tím se dotkla jednoho velmi bolavého místa. Ponížení bylo pro každého člověka jistě hrozné. Jak by se cítila na jeho místě? To byla čistě rétorická otázka, neboť představovat takovou situaci si opravdu nechtěla.
Hermiona z toho byla naprosto přetížená. Vždyť mu nemohla věřit, co měla dělat jiného?
To byla jediná jistá možnost. Avšak ne ta správná.
Ranilo ho to. Jeho.
Snapeovi vhrkly do očí slzy. Pomyslela na lektvary, které mu podala. Jedním důvodem pro extrémní reakci by mohl být i kouzelný lektvar. Jedním, avšak nikoli jediným.
Jezis jak ja mu rozumim, kdyz jsem lezela v nemocnici a dali pode mne misu, taky jsem nesla
par hodin po operaci bricha jsem rqdsi vstala a dosla na zachod. Je to ponizujici. Ale zase ja bejt Hermionou, tak se ho taky bojim. Ale slo by to resit zastenou, nebo necim. 