close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Das Leben danach - P18 - 16/28

4. listopadu 2019 v 18:31 |  Vestilia
Kapitel 16

Něco bylo jinak. Ne, všechno bylo jinak.
To byly první myšlenky, které se vetřely do Severusova vědomí ještě před tím, než se opravdu probudil, než otevřel oči.
Údy ho bolely. Několik vteřin trvalo, než mu došlo, proč.

Bylo to nadarmo, všechno.
Grangerová, nenáviděl ji.
Teprve nyní si všiml, že se může volně pohybovat. Ona ho tedy skutečně osvobodila. Kdy?
Nedokázal si na to vzpomenout, pravděpodobně ztratil vědomí.
Ta hlupačka měla neuvěřitelně silnou vůli. Nezmýlily ji ani hrozby, ani žebrání. Byla tady, u něho, celou dobu. Mohl si dokonce vzpomenout i na její pokusy zmírnit jeho bolest. Na její zoufalý hlas.
Přesto, bylo to špatně, všechno bylo nadarmo.
Otevřel oči, aby se krátce na to dost vyděsil.
Byla stále ještě tady.
Co to k čertu mělo znamenat? Ležela v posteli obličejem k němu a … spala.
Dobrá příležitost zakroutit jí krkem.
Ačkoli se mu to protivilo, musel si přiznat, že po tom vlastně vůbec netoužil. I když by si to asi byla zasloužila.
Ležela u něho, vypadala tak klidně. Uvolněně. Nikdy ji takovou neviděl. Už jako dítě byla vždy nanejvýš soustředěná a přišlo mu, že se neustále snažila nic neudělat špatně.
Ne že by si jí kdy skutečně všímal. Byl to dojem, ke kterému mu postačoval náhodný pohled. Během posledních setkání do svého pohledu vložila něco neklidného, opatrně pátravého. Byla napjatá, celou dobu.
Avšak nyní působila tak… uvolněně.
Dech měla hluboký a klidný, na rtech jí téměř pohrával jemný úsměv. Musela být velmi unavená, když si k němu dobrovolně lehla.
Byla hezká.
Úlek nad touto myšlenkou se nechtěl dostavit.
S údivem stáhl obočí k sobě.
Proč ho toto poznání nepřekvapovalo?
Donynějška pro něj přece byla jen otravná šprtka, která si sotva zasloužila jeho pozornost, ale vyloženě si ji vynucovala. Proč ho to nepřekvapovalo?
Protože v posledních dnech nikdy nebyla otravná - možná kromě dnešní noci, kdy zničila všechno, pro co vlastně žil.
A on se ani nerozčílil.
Myslela to dobře. V prvé řadě u toho myslela na sebe a obyvatele hradu, avšak to, že mu mohla bránit v odchodu i kvůli starosti o jeho osobu, bylo do jisté míry uklidňující, skoro dojemné.
Byla to iluze. Vždyť neměla vskutku žádný důvod se o něj strachovat. Nikdy jí žádný nedal, naopak.
Nepřekvapovalo ho to, protože ona prostě… byla hezká a on to už dávno zjistil. Jeho podvědomí jen nikdy nezvítězilo nad vědomím, nikdy by si takovou myšlenku nepřipustil, ačkoli v něm už neuvěřitelně přítomně dlela.
Jeho duše byla dnešního rána jakoby průzračná. Sám si pogratuloval k tomu, že je schopen přemýšlet. Bylo možné, že noční bolesti oslabily působení lektvaru, že jeho mozek byl příliš zaměstnán zpracováním signálů bolesti, než aby ho sváděl ke snění?
Vlastně mu to bylo jedno.
Vynadal si a jí taky - za roli, kterou v jeho fantaziích hrála. Avšak nyní byl důvod toho všeho dost zjevný.
Ulevilo se mu, že našel řešení. Minimálně měl nyní logické vysvětlení, proč o ní snil takovým způsobem. Ano, lektvar zřejmě přišel o něco ze svého účinku, už mu zase bylo zatěžko i pouhé pomyšlení na slovo jako např. sex. Zřídkakdy si užíval svou prudérnost a to, že zrudne už při pouhé myšlence na tělesnou blízkost.
Jak to bylo neuvěřitelně uklidňující.
Ano, když byl nejzávažnější problém vyřešený, mohl klidně pohlédnout do budoucnosti, zašeptal mu sarkastický hlas. Jaké jiné starosti by ještě ve svém životě měl? Maličkosti…
Bylo mu zabráněno v návratu k Voldemortovi, pokud by ovšem nechtěl zemřít pomalou a velmi mučivou smrtí. Pán Zla se neptal, jestli někdo přišel, vyžadoval to a pro nepřítomnost nebylo žádné omluvy. Odteď byl vyobcován, pronásledován, a to oběma stranami. Kam se jen podít?
Nemůže strávit zbytek svého života tady, na pozemcích hradu, jehož obyvatelé si jeho smrt přejí jako sotva kdo jiný. Tady, kde byl závislý na Grangerové.
Grangerová.
Vzpomínal na své sny. Tvář mu při tom maličko zrudla.
Řešení bylo tak prosté. Přišla mu hezká, převedl tedy své sny na její osobu. To nyní vysvětlovalo všechno, co se v něm odehrávalo.
Část z toho.
Proklel svůj vnitřní hlas. Copak se nedokázal spokojit s tím, co si byl připraven připustit?
Zřejmě ne, neboť stále hlouběji hledal ve svém duševním světě, jehož existenci se pokoušel neustále potlačovat.
Nejen že ji pokládal za hezkou. Zoufale se snažil ignorovat to, ale pohled na Grangerovou mu to více než neulehčoval. Nejen že ji pokládal za hezkou. Pokládal ji za žádoucí.
Nejraději by rezignovaně zasténal. Avšak zůstal tiše.
Žádoucí. To dítě.
Byla tak naivní, jeho jednoznačné zájmy nepoznala, ani když stáli tak blízko vedle sebe.
Když ji téměř… Nechtěl na to myslet, zahanbovalo ho to. Avšak zase se tomu nedokázal ubránit.
Proč si představoval, že si ji vezme takto? Proč ne jinak, normálně?
Protože by to nikdy nedovolil. A protože se ještě nikdy normálním způsobem s žádnou ženou nespojil.
Jako věrný přívrženec Voldemorta ženy dostával "darem", a jejich zkušenost se pak snažil učinit co možná nejlidštější. Více než jednou později pozměnil paměť té "vyvolené".
Nebo se to událo v rámci rituálu Smrtijedů, kdy bylo naprosto jedno, s kým člověk onen akt zažil, protože důležitý byl jen výsledek.
Nikdy nebyla v jeho životě žena, kterou by…
Pohnula se, tiše si vzdechla a otočila se na záda.
Obličej měla pomačkaný, neboť si ležela na paži, a tedy na hábitu. Záhyby látky se nyní ocitly na její tváři.
Snape zadržel dech, přišlo mu, že jakýkoli jeho zvuk ji musí nevyhnutelně vzbudit.
Byla tak hezká. Nevinně a čistě v tomto momentu působila.
Nad její lehkomyslností mohl jen kroutit hlavou.
Jak přišla na to, že si lehne do postele ke Smrtijedovi, do postele muže, od kterého mohla čekat vpodstatě cokoli?
Naivní, musel se jen opakovat, byla naivní. Ve své podstatě tak dětská, tak důvěřivá. Jak jen si mohla uchovat takové vlastnosti v životě, kdy byla většina lidí příliš brzy konfrontována s tvrdou realitou?
Vždyť i ona sama musela vidět, jak mnozí kolem ní umírají. Jak jen mohla být stále tak důvěřivá?
Konečně poznal, co je na ní tak zvláštního, což ho přimělo k tomu, aby o ní smýšlel v její prospěch, o tolik přátelštěji ve srovnání s ostatními lidmi.
Dokonce i ve snu její nevinnost symbolicky demonstroval. Ač jen ve formě spodního prádla.
Byla prostě dobrá. O tolik lepší než on. O tolik lepší než všichni ti, které znal.
I Albus, muž, ke kterému vzhlížel, kterého obdivoval, byl ve skrytu potměšilý.
Touto myšlenkou v žádném případě nechtěl pochybovat o osobě Brumbála, o symbolu dobra, přestože nebyl jen a pouze dobrý. Ten stařec velmi dobře dokázal ovlivnit druhé, dokonce je manipulovat.
Grangerová byla jiná. Byla jen dobrá, bez jakýchkoli jiných pohnutek. Působila tak oproštěná od egoismu, pomohla mu, aniž by se mohla přesvědčit o pravdivosti jeho slov. Vrátila se po všem, co řekl a udělal.
Bylo to dávno, kdy cítil tak hlubokou vděčnost vůči jinému člověku. Bylo to dávno, kdy si takový pocit vůbec připustil. Velmi dlouho.
Poděkuje jí za to, za všechno, co udělala.
Náhle otevřela oči.
Ještě v polospánku se protáhla a znovu se otočila na něj. Ačkoli se jejich pohledy setkaly, nebyl schopen z ní spustit oči.
Několikrát zamžikala. I pro ni bylo těžké rozpamatoval se na minulé události.
Hermiona Grangerová byla naprosto zmatená, opravdu přetížená.
Odvrátil pohled, aby ji nechal samotnou se svými vzpomínkami.
Nyní se obrátil na záda a ještě na pár okamžiků zavřel oči.
Grangerová bleskově vstala a několika kroky vytvořila odstup mezi nimi. Tomu velmi dobře rozuměl. Jak nepříjemné to asi bylo, když se vzbudila vedle člověka, kterým vlastně pohrdá?
Promluvila a hlas jí zněl překvapivě jemně.
"Jak se cítíte?"
Co na to měl odpovědět?
"Jde to…" zněla jeho strohá reakce.
Znovu zaslechl její kroky, o něco se přiblížila.
Snape otevřel oči.
Stála u jeho postele, v rukou tradiční podnos.
"Měl byste se něčeho najíst. Není to už moc čerstvé, byla to v podstatě Vaše večeře," řekla téměř omluvně.
Stáhl obočí k sobě, v údivu z její mírnosti.
"Najezte se," řekla pak znovu stručně, jako by si teprve podle jeho pohledu uvědomila, jak s ním hovořila.
Tak jedl.
V následujících minutách oba mlčeli. Avšak jakmile Snape odložil příbor, byla to ona, kdo se chopil slova.
"Přemýšlela jsem. To, že jste mě včera…"
Trvalo několik vteřin, než pokračovala a začala jinak.
"Včera ráno jste mohl uprchnout. Mohl jste vzít mou hůlku…"
Snape ji přerušil.
"Z mojí strany nebyl důvod k útěku nebo ke krádeži Vaší hůlky. To jsem nikdy neměl v úmyslu."
V jejím obličeji zřetelně viděl překvapení z těchto přímých a přitom naprosto mírně pronesených slov. Pak se pochybovačně zeptala: "Uděláte to dnes? Vždyť Vás volal…"
Zase ji přerušil. Hlas měl stejně mírný, mírnější než kdy v posledních dnech.
"Ne."
Rysy jí vyjadřovaly nevíru, na což reagoval dodatkem: "To, že jste mi dnes v noci zabránila v odchodu, znemožňuje můj návrat…"
Přikývla a pronesla, nikoli bez zadostiučinění: "Musím říct, že z toho nejsem nutně příliš smutná."
Nezareagoval na to.
Každé slovo, které by řekl, by pochopila špatně.
Když si byla jistá, že už jí neodpoví, přistoupila znovu k jeho posteli.
"Tak už Vás poutat nebudu. Jen doufám, že tohoto kroku nikdy nebudu litovat."
Sáhla po podnose a šla směrem ke dveřím.
"To nebudete, slečno Grangerová."
Otočila se a s překvapením na něj pohlédla.
Pravděpodobně to byla jemnost, se kterou tato slova vyslovil, která k této reakci vedla. Několik vteřin se na něj tiše dívala. Pak přikývla.
Těsně před tím, než došla ke dveřím, Snape v jejích rysech náhle zaregistroval zděšení. Panicky se po něm ohlédla, odhodila podnos a namířila na něj hůlku. Ještě než porozuměl tomuto jednání, dveře už se otevřely.
"Hermiono, jsi tady? Nedokážeš si představit, jaké starosti jsme si všichni dě…"
Přísný hlas Minervy McGonagallové umlkl, když její pohled prolétl místností a zastavil se na Snapeovi.
Nebylo možné určit, na které z těch tří tváří v té chvíli bylo patrné větší zděšení.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ela Ela | 4. listopadu 2019 v 21:45 | Reagovat

Á začíná se nám to hezky pomalu komplikovat...  Děkuju moc za kapitolu.

2 Pavlína Pavlína | 5. listopadu 2019 v 13:04 | Reagovat

Děkuji za kapitolu 😊 jsem zvědavá jak tohle Hermiona obhájí.

3 ardazlyry ardazlyry | 5. listopadu 2019 v 21:38 | Reagovat

[1]: Ela a [2]: Pavlína: Díky za koment, dámy, teď to nabere otáčky. Hermiona je "prozrazena". Už se ví, kam chodila a proč. ;-)

4 nes nes | 7. listopadu 2019 v 2:06 | Reagovat

Díky za překlad a koukám že se to začíná komplikovat.

5 Gringer Gringer | 8. listopadu 2019 v 10:46 | Reagovat

a jeje, zase tam strka svuj spicatej klobouk. skoda, mohlo to bejt zajimavejsi, kdyby tam nevlezla kocka jedna vlezla :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.