Kapitola 18
Před čtyřmi dny se vrátil do svého bytu. Zasazoval se o to, aby mohl obývat tyto prostory.
Minerva se dlouho bránila k tomu svolit, nejraději by ho viděla v nebelvírské věži. Bylo velmi těžké to vybojovat, ale vyplatilo se to. Tady byl jeho domov.
Přesto se Severus Snape necítil tak, jako by byl opravdu tu.
Byl ve svém bytě, spal ve své posteli, dýchal vzduch, který ho denně obklopoval po všechny ty roky. Okolo sebe viděl nábytek, který sám vybíral, tmavý a těžký. A přece to všechno na něj působilo zvláštním způsobem cize.
Už před lety se vzdal veškeré naděje, že toto místo kdy ještě uvidí očima jeho obyvatele. Jak velmi ten uplynulý rok nenáviděl.
Všechno ztratilo svůj význam, nebylo už nic, pro co by se vyplatilo žít. Přítomna byla jen hrůzná monotonie bytí. Jen přežívat, plný strachu očekávat volání Voldemorta, s děsem myslet na vykonané činy.
Den za dnem se budil s vědomím, že je zrůda. Noc za nocí ho vyhledávaly jeho oběti, aby ho žalovaly za hrůzy, které jim musel vykonat.
Více než jednou si pohrával s myšlenkou, že to zakončí, že Voldemortovi s konečnou platností ukáže záda a přijde sem.
Avšak tyto úvahy vždy zavrhl, protože věřil, že neexistuje nikdo zpravený o skutečné podstatě věci v noci Brumbálovy smrti, protože se musel bát, že jeho slovům nikdo neuvěří.
Udělal tedy, co se po něm žádalo, aby sám přežil. A to všechno jen proto, aby mohl v rozhodujícím momentu Voldemortovi vrazit nůž do zad. Trpěl kvůli jediné variantě. Z dnešního pohledu jakoby kvůli ničemu. Nedokázal si vysvětlit, proč tolik lpěl na své bídné existenci.
Byl loutkou, bytostí, jejíž život stále určovali jiní. Dokonce i po své smrti mu Brumbál vzal jakékoli rozhodnutí o dalším průběhu událostí. Ředitel jen předal otěže do jiných rukou. Dnes za to toho starého muže nenáviděl.
Trpěl, aniž by dokázal rozeznat i tu nejmenší jiskřičku naděje na konci své cesty. Následky tohoto roku s sebou ještě dlouhou dobu viditelně ponese.
Teprve až se podíval do zrcadla tady, ve své ložnici, uvědomil si, jak vypadal. Vychrtlý, vysílený, nemocný. Posetý jizvami.
Co v něm Grangerová asi viděla?
O kolik horší musel být pohled na něj v době, kdy se jejich cesty proťaly.
Hermiona Grangerová.
V Chroptící chýši užasle pozoroval její snahy ho ochránit. Postavila se mezi něj a McGonagallovou. Co by se s ní asi stalo, kdyby Minerva neznala pravdivý příběh? Přičemž vlastně on sám zabránil tomu, aby se její reakce projevila. Nechtěla si nechat přiřknout jakoukoli vinu. Alespoň pro ni měla zůstat cesta zpět.
Ale přesto, co by se stalo? Utekla by, možná společně s ním?
Chtěl si za tuto absurdní myšlenku vynadat, avšak teplo, které z ní vyzařovalo, tomu zabránilo.
Ne, nezměnilo se nic.
Už minulý večer musel naposledy užít léčivý lektvar. Se zatajeným dechem čekal, až pominou vedlejší účinky. Jeho hlava už zase byla čistá, ale Hermiona z ní nezmizela.
Uplynulé dny byly čirým trýzněním; její chování v Chýši i obrana jeho osoby znamenaly pro jeho fantazii novou krmi. Bez přestání ji viděl před sebou.
Žádnému člověku neumožnil přístup do svého bytu, nikdo ho nesměl spatřit v tomto stavu. Nikdo ho nesměl rušit.
I když se mu to silně protivilo, musel si v této chvíli znovu přiznat, že si ty obrazy užíval. Že vzpomínka na ně ho stále vzrušovala.
Mladá žena, vzhlížející k němu plná plachosti a zvědavosti zároveň, mladá žena, která se ho jemně dotýkala, která o něj pečovala, ačkoli to nikdy nepožadoval.
Mladá žena, která mu ve své nepochopitelné velkorysosti dobrovolně darovala své tělo. Nesčetněkrát v posledních dnech a nocích. Protože už nebyl přivázaný v poutech, choutky měl o to větší.
Zahanbovalo ho, že se v noci budil svými vlastními dotyky. Zároveň to podněcovalo touhu, planoucí stále žhavěji. Severus Snape nedokázal porozumět tomu, co se v něm odehrávalo, čelil problému, na který nestačil.
Cítil.
Samota, kterou vždy vyhledával, ho nyní utlačovala. Často tiše vzdychl, přeje si, aby k němu přišla ta skutečná Hermiona a zeptala se, jak se má. Potřeboval to, ukázala mu svou péčí a účastí, jak cenné tyto pocity mohou být. Zašel dokonce tak daleko, že uvěřil, že ji potřebuje. Jen ji, nikoho jiného blízko sebe nechtěl. Jen ji.
Jak často Hermiona stála před jeho dveřmi. Jak často jí beze slov sděloval, nakolik je tímto jednáním pohnutý.
Jak často se pouhou myšlenkou zrychlil tep jeho srdce a tělo se vzrušilo tak, že to sotva bylo možné vydržet.
Avšak ona nepřišla. Nikdo nepřišel.
Poppy ho vybavila dostatečnými lékárenskými zásobami na čtyři dny, nenechala se odradit jen od každodenního zaklepání na dveře a od otázky, jestli je všechno v pořádku.
Minerva mu dopřála mezičas pro vysvětlování až do jeho úplného uzdravení. Tato lhůta uplyne se zítřejším rozbřeskem.
Co jí bude vykládat? Není toho o moc víc než to, co už beztak věděla. Voldemort byl brutální, nedalo se věřit v podstatě žádnému kouzelníkovi vně hradu. Novinkou jistě nebylo ani to, že je v nejbližší době plánovaný nový útok na hrad. Byla to otázka pouhých dní nebo týdnů, Smrtijedi zarputile pracovali na tom, aby překonali upravená ochranná kouzla. Dalo se jen doufat, že Potter zničí viteály dřív, než útok začne.
Ani o viteálech mu Brumbál nic neřekl. Před ním mluvil jen o tajné moci hada. Nevěděl nic. Slepě ho poslali vstříc zkáze.
Úplně všichni, které znal, byli vypočítaví kalkulátoři. Všichni, kromě Hermiony Grangerové.
Právě proto by mu sotva mohla uvěřit pravdu. To jí nevyčítal.
Přišlo by jí to jako špatná lež, aby si zachránil kůži.
Ale pomohla mu i tak. Chránila by ho.
Jeho byt mu sloužil jako azyl, taky se mohl skrýt před pohledy všech ostatních. Mezitím však začal toužit po změně.
Dokázal Grangerové porozumět, ani on by to tady v hradu nevydržel ve dne v noci. A u Smrtijedů byl nyní jistě ještě ve větší nemilosti, než mohla být Potterova kamarádka.
Také on potřeboval čerstvý vzduch, volnost pohybu, jinak by dříve nebo později skončil jako divoké zvíře v zajetí. Ven chtěl, do mírné noci pozdního léta, k velkému jezeru, blízko lesa, kde ji potkal.
Ji… Vždycky jenom ona, jako by jeho ducha před ní nedokázal ochránit žádný lék.
Neklidně rázoval po obývacím pokoji, znovu se mu jakoby bez znatelného důvodu zvýšil tep. Obrazy mu zaplavily mysl.
Chtěl cítit její blízkost jako toho rána, kdy McGonagallová všechno zničila, kdy ji od něj odtrhla. Nikdy se k němu dobrovolně nevrátí, bude se mu vyhýbat jako všichni ostatní.
Osamocení bylo jeho osudem a navždy zůstane. Ale proč bylo těžké tuto myšlenku najednou snést?
Z vlastní vůle si k němu lehla.
Vypadala tak nevinně.
Co by dal za to, kdyby se mohl znovu vrátit do té chvíle, jen aby natáhl ruku a mohl se jí jednou vědomě dotknout.
Bylo to absurdní.
Chtěl jí položit dlaň na tvář v gestu bez postranních myšlenek. Jen jednou pocítit, jak pulsuje teplo jejím tělem. Jen jednou vnímat svým prsty její měkkou pokožku, beze zlosti a násilí.
Spílal sám sobě za svou slabost. A jí za ty nesnesitelné rány osudu.
Chtěl, aby to skončilo.
Neklid ho dohnal do koupelny. Oddal se iluzi, že myšlenky je možné ze sebe smýt stejně lehce jako prach. Třesoucími se prsty se zbavil oblečení, po několika vteřinách stál pod proudem studené vody. Příliš chladné, než aby se mohl cítit dobře, ale zase ještě dost teplé, než aby ho to mohlo trvale přivést na jiné myšlenky.
Pažemi se opřel o vykachličkovanou stěnu, hlavu spustil k hrudníku, aby mohl ochladit sebe, a tím i své myšlenky.
Nepodařilo se mu to.
Před očima mu zřetelně vyvstala představa jemné ruky, hladící ho jemně po zádech.
Byla u něj, i když pouze v jeho snech. Tiše zasténal, když ho její paže objaly a její tělo se o něj jemně opřelo.
Na rozdíl od vlivu lektvaru věděl, že tato představa ani v nejmenším neodpovídá realitě. Přesto se jí oddal. Rty na krku mu způsobily husí kůži.
Nebude trvat dlouho, než položí ruku důvěrně známým způsobem okolo svého údu, aby se sám, velmi pomalu a s požitkem uspokojil.
Věděl, že mu to nepřinese klid. Jen mu to připomene jeho ubohost. Avšak pro tu chvíli, pro ten okamžik, kdy pocity převzaly moc nad jeho tělem, kdy se dostal rozum do pozadí, mu to připadlo správné tak, jak to jen šlo.
Chtěl ji mít, chtěl se s ní spojit. Chtěl ji mít blízko sebe.
Tiché sténání se mnohokrát odráželo ode stěn koupelny.
Nikdo se to nesmí dovědět. Především ona ne.
Vysmála by se mu.
Nevěděl, kolik minut už bez hnutí stojí ve sprše, ale třas celého těla ho přinutil zastavit vodu. Ručník, kterým se sušil, hrubě přejížděl po jeho těle skoro tak, jako by ho chtěl potrestat za jeho novou slabost.
Krátce přemýšlel, jestli se neuloží do postele, ale na spánek neměl pomyšlení.
Před čtyřmi dny se vrátil do svého bytu.
Bylo na čase si blíže prohlédnout i zbytek hradu.
Odreagování bylo to, co nyní potřeboval.
Zapomene na ni, minimálně v následujících minutách na ni nechtěl myslet. Nikdy v životě nepotřeboval jakéhokoli jiného člověka, nikdy netoužil po společnosti. Nebyla to nejlepší cesta?
Miloval svou samotu, i když nyní všechno mluvilo o opaku. Nic se na jeho životě nezmění. Byl pouze zmatený, a to byla jen její vina.
Ona byla ta, která se nechovala normálně, jen ho zmátlo její chování. Nebyl zvyklý, že někdo akceptoval jeho společnost, že existoval člověk, který se za ním odvážil zas a znovu i přes všechny nesnáze. Přejde to, někdy na ni zapomene, chce to jen čas.
Pouze ozvěna jeho kroků odrážející se od chladných zdí provázela Severuse a jeho myšlenky na cestě hradem.
Právě když myslel, že zvítězil, že si v duchu vybavil ty nejvzácnější přísady do lektvarů, setkal se s důvodem svého nočního putování.
Tváří v tvář.
Stále doufal, že si Grangerová nevšimla, jak sebou zděšeně trhl.
Díky za překlad.