close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Das Leben danach - P18 - 19/28

14. listopadu 2019 v 20:00 |  Vestilia
Kapitola 19

Hermiona se kradla spícím hradem se svým magicky zmenšeným zavazadlem, nechtěla potkat ani človíčka.
Poslední čtyři dny dodržela přísný Minervin zákaz a neudělala ani krok samotná po pozemcích. Avšak dnes s tím byl nadobro konec.
Počáteční smutek z průběhu rozhovoru s Minervou se rychle proměnil ve zlost. Zřejmě nejednala správně. Zcela jistě ne.
Ale nepočítal se výsledek?
Odpověď asi byla ne.


Snape se uzdravil, to věděla od dnešního odpoledne. Teprve dneska bylo možné najisto tvrdit, že kouzelný lektvar nebyl vysazen příliš brzy. Poppy to odsouhlasila.
Hermiona ho zachránila, přivedla zpátky toho nejdůležitějšího špióna Řádu, udržela ho při životě. Kromě Minervy, jejíž slova byla zakuklená do výčitek, se nikdo nepřiměl jí poděkovat. Naopak.
Stravování s ostatními ve Velké síni jí bylo víc a víc za těžko. Užaslé a pochybovačné pohledy už skoro nedokázala snést. Stejně jako špitání kolem sebe.
Mohla si dobře představit, co si o ní mysleli.
Pohotově zachránila a ochraňovala člověka, kterého měli za vraha.
Pokud si to myslí takto, dotvořili si jednoduše už celý příběh a je to vyřízeno.
Na svém nočním stolku nechala dopis pro Molly, aby všechno vysvětlila. Určitě se všem po počátečním šoku z jejího rozloučení uleví. Také ona skoro necítila bolest z odchodu.
Lež, to bylo okamžitě jasné. Vždyť to byli její přátelé.
Přesto se chtěla vrátit k rodičům, zpět do normálního života, aby se každý den znovu nemusela ospravedlňovat. Doufala, že bude moci zapomenout. Vina a strachy jí po nocích kradly spánek.
Naplnila kufr a truhlu, magicky je zmenšila a nyní si je nesla v ruce. Více si z života, který tu vedla, s sebou nevezme. Ze života, který si kdysi tolik užívala.
Ne, nyní opravdu nebude sentimentální.
Nejprve začne vyhledáním svých rodičů. Měli spoustu přátel, někdo jí prostě musí říct, kam šli. Ona je najde.
I když bylo to přání dětinské, bylo jí to jedno.
Harry a Ron…
Ne, ti dva u sebe určitě už žádného knihomola nepotřebovali. Bojovnice totiž nebyla.
Naposledy vstoupila do Velké síně a rozhlédla se. Kolik strachu cítila, když dovnitř hradu vstoupila poprvé. Strach před tím, že se nevyrovná s nároky. Vždycky chtěla být nejlepší.
Sice se stala nejlepší studentkou svého ročníku, ale skutečně dobrou čarodějkou nebyla. To chce totiž více než jen pouhé znalosti.
A ono více neměla.
Byla Nebelvírka. Její ctí byla především loajalita. Ano, vždy udělala pro své přátele vše nutné.
Právě když prošla dveřmi zpět do vstupní haly, objevil se v jejím zorném poli Snape.
Zděšeně sebou trhla a s obtížemi potlačila výkřik. Zatímco zůstala stát na místě jako zkamenělá, blížil se rychlými kroky k ní.
Probodával ji přísným pohledem, jako by tím bodal i do její duše. Hermiona mu nedokázala vzdorovat. Se zdánlivým zájmem se mu dívala na rameno. Oslovil ji svrchu.
"Ach, slečna Grangerová. Chcete opustit hrad? Na maličko delší noční procházku - předpokládám. Jinak byste asi nepotřebovala zavazadla."
Otočila se od něj směrem ke dveřím a promluvila na něho, teprve až k ní byl zády.
Chtěla pryč.
Rychle, než se někdo dozví, co měla v úmyslu.
"To jste poznal velmi dobře."
Hrubě ji chytil za zápěstí a strhl ji k sobě. Proti své vůli se jí ze rtů vydral malý bolestný výkřik.
"Když s Vámi mluvím, měla byste mi prokázat tu zdvořilost a dívat se na mě. Je to jasné?"
Co si ksakru myslí? Ten, který ji právě tak hrubě chytil, mluví o zdvořilosti? Kdo klade důraz na zdvořilé chování, by se jím měl nejprve řídit sám. Nebo si myslel, že když už Hermiona jeho příběh zná, odhlédne od jeho nevychovanosti?
Do tváře se jí vkradl cynický úsměv a následující slova z ní jen tak vylétla.
"A jinak se Vám daří dobře, co?
Zdvořilost? Doteď jsem si myslela, že tu si člověk musí zasloužit. Už nejste mým profesorem, já nejsem Vaší studentkou, které můžete podle nálady a libosti strhávat body a nechávat po škole."
Pohrdavě se na něj dívala.
"Ne, bůh ví, že ne. Takže ode mě nečekejte žádnou falešnou zdvořilost."
Na její drzou a nepromyšlenou provokaci naštěstí nezareagoval.
Mohlo by se leccos stát, věděla, jak je nevypočitatelný.
Jen se stísněně zeptal: "Kam jdete?"
Odpověděla s větším sebeovládáním. Ale i přesto byla hubatá.
"To se Vás netýká."
Zakroutil hlavou a pohlédl do velkého prostoru. Zjevně pro něj bylo stále těžší zůstat aspoň z poloviny klidný. V každém případě jí úchop za zápěstí připadal jako ve svěráku.
"Myslím, že ano. Odpovězte mi laskavě."
Zněl úsečně.
Srdce jí tlouklo až v krku, zoufale věřila, že mu dokáže vzít vítr z plachet.
Trochu sklonila hlavu a tiše se zeptala: "Jinak co? Uhodíte mě? Znovu?"
Zřetelně cítila, jak se mu zrychlil dech. Měl v úmyslu překazit jí plány, chtěla odsud zmizet beze svědků. Není mu nic dlužna, to přece bylo to, co si tak přála. A on to po ní žádal. Její myšlenky ukončila nová otázka.
"Kam jdete?"
Ta slova už jen zasyčel skrze zuby.
Chvíli váhala, a pak se rozhodla ukončit to divadlo útěkem-útokem.
Proč nebýt vůči němu upřímná? Vždyť by mu to stejně bylo jedno.
"Proč Vás to tak zajímá? Zrovna Vy jste mi umožnil zřetelně pocítit, že Vám je moje přítomnost více než nepříjemná. Tak mě nezdržujte, nechte mě projít těmito dveřmi a už mě nikdy neuvidíte."
Hermiona užasle pozorovala, jak mu změkly rysy a krátce nato se uvolnil stisk kolem jejího zápěstí.
"Vy chcete… odejít?"
Kdyby nebyla celá situace tak absurdní, asi by se rozesmála.
Takhle se jen překvapeně zeptala: "Opravdu jste si myslel, že si s truhlou a kufrem udělám jen krátký piknik u jezera?"
Nic na to neřekl.
"Proč to chcete udělat?"
On se zajímal o její pohnutky? Kdyby to byla věděla, neřekla by mu nic.
"Nevím, že by se Vás to týkalo," řekla trucovitě.
"Netýká. Přesto to chci vědět," odvětil chladně a zase zřetelně kontrolovaně.
Chtěla jen ven. Už jen tři kroky ji dělily ode dveří. Tři kroky. Trhnutím osvobodila svou paži a ihned vyběhla.
Snape se ji pokusil znovu chytit, ale šikovně uskočila z jeho dosahu. Než vůbec udělal krok, už otevřela těžké dubové dveře.
Hermiona běžela přes pozemky tak rychle, jak zvládala. Věděla, že Snape byl stále ještě oslabený, ze zdravotního hlediska byla jednoznačně v převaze.
Nedovolila si ohlédnout se, to by jí jen zpomalilo krok. Běžet, prostě jen běžet.
Srdce ji zabolelo, když zjistila, že dusot jeho nohou na trávníku se blíží. Tolik k jeho stavu. Jak jen mohl tak rychle běžet?
Neohlížet se.
Už viděla les.
Ještě pár metrů, než se dostane k hranici pro přemístění. Rychlé prsty z kapsy hábitu vytáhly hůlku. Zvládne to. Ještě pár metrů.
Jakmile se už začala soustředit na kouzelnou formuli nutnou pro přemístění, trefila ji Snapeova kletba. Jednoduché kouzlo, kterému by se dokázal ubránit i druhák. Hermiona ho odrazit nedokázala, neboť počítala se vším, s ochromujícím kouzlem oder Mdlobami na tebe, ale ne s jednoduchým Klopýtacím kouzlem.
Cítila, jak jí nohy vypověděly službu. Koleny a dlaněmi tvrdě dopadla na zem, avšak bolest v té chvíli nepocítila. Také ji nezajímalo, že se jí zavazadla ztratila ve tmě. Marně se pokusila využít švih z pádu, otočit se a zase zdvihnout, ale už bylo pozdě.
Byl u ní, klekl si těsně vedle a chytil ji.
Obličej měl zrůzněný hněvem. V Hermioně zavládla panika.
Sám ji varoval, že ho nemá provokovat. Velmi dobře si vybavovala intenzitu jeho úderu před několika dny.
Ve strachu si pažemi chránila obličej.
"Ne… Prosím ne," hořekovala tiše.
Na okamžik se zastavil, nepohnul se. Pak jí chytil zápěstí a stáhl paže dolů. Výraz jeho obličeje se zase změnil. Vypadal neutrálně.
"Myslíte, že za Vámi běžím, abych Vás uhodil?" zeptal se naprosto bez dechu.
Hermiona nevěděla, co na to odpovědět, tak mlčela.
"Kam jdete?" zeptal se pak znovu s větším důrazem.
"Vždycky jsem si myslel, že Potter a Weasley mají sklony hrát si na hrdiny a že Vy jste ta rozumná. Pokud se nyní pokusíte následovat ty dva, vydáváte se zcela zbytečně nebezpečí. Je Vám to jasné?"
Vůbec ho nenapadlo, že jen chtěla odsud. Hermiona se tomu několik vteřin divila, než si uvědomila, že nemůže ani tušit, co se tady v posledních měsících událo, že nemůže vědět, že má všechny důvody pro své jednání.
"Věřte mi, Snape, jsem rozumnější, než si myslíte," řekla nevýrazně. Zaslechla ho zhluboka se nadechnout.
"V pořádku, Grangerová. Tak mi tedy neodpovídejte."
Zdvihl se a také ji vytáhl na nohy.
"Nyní Vás dotáhnu k Minervě, ať se Vašimi chabými výmluvami zabývá ona."
Hermiona zůstala stát, jako by ji přimrazili; za žádných okolností se do hradu nevrátí. Snape to však viděl jinak a tvrdě ji táhl s sebou. Několik kroků to strpěla, jen aby se znovu pokusila vymanit se z jeho sevření.
Než se nadála, chytil ji za ramena a zatřásl jí.
"Grangerová, to stačí. Kam chcete jít?" řval do tiché noci.
Ztěžka polkla.
No tak mu to řekne. Jistě ji pak už držet nebude. Chtěla odpovědět pevným hlasem, ale nepovedlo se jí to.
"Já chci prostě jen pryč odtud."
Do očí jí vhrkly slzy, najednou v ní opět vyvstaly všechny ty pocity. Vědomí, proč chtěla odejít, se jí bolestivě vpálilo do duše. Měla dobré důvody vyhýbat se vysvětlení.
Strach, vina, zoufalství, vědomí vlastní slabosti, to všechno bylo v té chvíli tak hmatatelné, že věřila, že se pod náporem těch emocí musí sesypat. A pak z ní vytryskla slova, jako by se prolomila hráz.
"Nemůžu tu zůstat.
Jsem vinna, že je Hagrid mrtvý. A každý to ví, ale nikdo to neřekne nahlas. Měla jsem prostě velký strach, byla jsem moc slabá. Jsem moc slabá, vždycky budu. Jsem zbabělá, každý den se sama sebe ptám, proč mě tu vůbec trpí. Pravděpodobně by všichni měli špatné svědomí, kdyby mě poslali pryč."
Ze začátku křičela, avšak hlas jí slábl. Nakonec z toho bylo jen šeptání, které Snape přerušil.
"Už jste skončila se svým sebemrskačstvím, můžeme se vrátit?"
Hlas měl chladný a mluvil svrchu. Hermiona se mu podívala do cynického obličeje.
"Co jste nepochopil na slovech Já chci pryč? Pusťte mě."
Zoufale ho chytila za ruce a poškrábala ho svými nehty. Pustil ji.
"Tak odsud vypadni, ty hloupá kozo!" pronesl a hlas se mu třásl zlostí.
"Běž, nech se chytit Smrtijedy a znásilnit. Všem v tomto hradě se jistě uleví, až pak najdou tvoji mrtvolu. Ráno začnou zpívat a oslavovat tvé zmizení. Možná taky ne, ale to už se nikdy nedozvíš, protože sis ani nedala tu práci si promluvit s lidmi, kteří tebou prý tolik pohrdají."
Pak se otočil a pozvolna se odebral směrem k hradu. Bez hnutí hleděla za ním. Nechal ji odejít.
Hermiona se jednou zhluboka nadechla, zavřela oči, aby se uklidnila. Pak se otočila.
Srdce jí stále divoce tlouklo a ona šla zpátky směrem k Zapovězenému lesu.
Nechal ji odejít.
Pochybnosti, které vyvolala jeho slova, dokázala ignorovat. Nevěděl vůbec nic, protože poslední rok tady vůbec nebyl.
Zdvihla hůlku, ale k tomu aby ji na sebe zamířila, se už nedostala.
Mdloby na tebe, které čekala před pár minutami, zasáhly naprosto užaslou Hermionu právě teď.
Ano, úžas byl to poslední, co pocítila, než se svět ponořil do temné černoty.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gringer Gringer | 14. listopadu 2019 v 20:13 | Reagovat

ja vedela, ze ji nenecha jit ;-)  ;-)

2 nes nes | 15. listopadu 2019 v 1:29 | Reagovat

Díky za překlad.

3 Pavlína Pavlína | 15. listopadu 2019 v 7:19 | Reagovat

Děkuji za překlad 😊

4 ardazlyry ardazlyry | 18. listopadu 2019 v 18:52 | Reagovat

[1]: Gringer: Jsi ráda, že tě poslechl, co? ;-)

5 Michelle Michelle | 18. listopadu 2019 v 22:38 | Reagovat

Uf teda, to.je depresivní kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.