Kapitola 21
Proč to udělal?
Následující dny se tato otázka do vědomí Hermiony stále vkrádala. Proč za ní šel, proč ji zadržel a proč ji přivedl zpět do hradu?
Proč on?
S každým dnem, který uběhl, v ní rostlo přání. Chtěla odpovědi.
Odpovědi na otázky, které se mu ani neodvažovala položit. Odpovědi, které jí on nikdy nedá. S každým dnem, který uběhl, se zmatek uvnitř zvětšoval.
Byla sama, když opustila hrad s přesvědčením, že už se nikdy nevrátí. V posledních devíti dnech jí někdo rozuměl.
Zakroutila hlavou. Bylo normální, že cítila, že jí Severus Snape rozuměl?
Uběhlo devět dní od oné noci. Od té doby, kdy ho viděla naposledy. Mátlo ji, že se v jejím nitru s touto myšlenkou rozprostírala lehká melancholie. Už zase. Jako už v posledních dnech se pokoušela tento pocit ignorovat. Šlo jí to stále hůře.
Jako obvykle jídávala ve Velké síni, on ne. Ani jinak ho v hradu nikdo nevídal. Jako by se zahrabal hluboko ve svém sklepení. Jako by se chtěl před ostatními skrýt. Jestli tomu tak bylo nebo nebylo, se nikdy nedozví. Nějaké Hermioně Grangerové bude sotva vylívat své srdce.
Ona to vůči němu udělala, sice naprosto neuváženě, avšak jeho slova opravdu vedla k tomu, že se dokázala otevřít ostatním.
Molly byla první volba, které se svěřila se svými strachy. Poté, co všechno řekla Snapeovi a on se jí nevysmál, jí to přišlo o dost snazší.
Molly Hermionu nejprve objala a utěšila. Mladou, nervově vystresovanou čarodějku uklidňovala ta, která právě ztratila svého syna. Pak jí řekla, že pokud dojde k novému boji, budou na Hermionu samozřejmě všichni starší dávat pozor. Stejně jako na Ginny. Nebo na Freda a George. Jakými zkušenostmi se měli naučit obstát samostatně proti zkušenému Smrtijedovi?
Tato slova Hermioně udělala velmi dobře. Skoro jako uznání, které jí máma Weasleyová vyjádřila za záchranu Snapea. V hlase měla hrdost.
Bez okolků přiznala, že s takovou odvážnou a samostatnou Hermioninou akcí málokdo počítal. V této tvrdé a bezcitné době zjevně ukázala své srdce víc, než se odvážila většina ostatních. Bylo to riskantní, nakonec však správné.
Mladá čarodějka asi u mnohých položila prst na otevřenou ránu. Nemilosrdné násilí protivníků obyvatele hradu zatvrzovalo. Týkalo se to všech. Hermionu tedy nesoudili, ale spíš se konfrontovali sami se sebou. Dostiženi vlastními pocity.
Hermiona byla Mistru lektvarů nadmíru zavázána, že ji nenechal utéct. Byla tak strašně hloupá.
Venku už vládla hluboká temnota.
Noci začínaly dřív a dřív, bylo září, přes pozemky vál chladný vítr. Hermiona zaklapla knihu, na kterou se nesoustředila už přes půl hodiny. Byl čas jít spát.
Spát.
Už zase mohla.
V posledních dnech neměla jedinou noční můru, naopak. Někdy se probudila s blaženým úsměvem na rtech, což si nedokázala vysvětlit. Avšak jeho původ jí byl lhostejný, důležité bylo jen to, že se jí v obličeji objevoval stále častěji. Byl to dobrý pocit.
Zhasla světlo a klesla do polštářů.
Trvalo jen několik vteřin, než se ponořila do hlubokého spánku.
Cítila se v bezpečí, pevně přitisknutá k jinému tělu. Nechtěla teď nic jiného než poznat, komu vděčí za tento nezvyklý pocit, avšak údy ji nějak neposlouchaly, nemohla se pohnout ani otevřít oči. Tak si jen užívala tu zvláštní situaci, neschopná vidět a hýbat se.
V pravidelných odstupech začala vnímat otřesy, naslouchala rychlému tlukotu srdce. V nose cítila velmi známou vůni. Bylinky a něco mezi pergamenem a voskem, smíchané s trochou hořkého, ale ne nepříjemného pachu. Jako by dostala elektrický šok.
Snape ji nesl, nesl ji zpět do hradu poté, co ji omráčil na pozemcích. Hermiona věděla, že spala, a přesto byla schopna logicky a jasně uvažovat.
V tu noc před devíti dny, kdy se vrátila do ložnice, s překvapením zjistila, že od odchodu uběhlo více než jedna a půl hodiny. Jedna a půl hodiny. Jak na to jen mohla zapomenout?
Byla tak překvapená pohledem na hodiny, ale následujícího rána, kdy celé její přemítání ovládly otázky motivace Snapeova chování, na ten detail zapomněla. Nyní si ho však vybavila.
A její sen jí vyjevil, co se stalo tu noc. Události, které nikdy skutečně nevnímala nebo je zapomněla.
Jako by uběhla malá věčnost, než se Snapeovy kroky zpomalily. Nakonec byla uložena na měkký podklad. Jeho pohovka, kde se později probudila, to si byla jistá.
Chtěla se posadit, rozhlédnout se, ale byla odsouzena k nehnutému ležení.
Vedle sebe neustále slyšela kroky, Snape asi neklidně chodil sem a tam. Pak se jeho kroky přiblížily k jejímu stanovišti, posadil se k ní. Chladná dlaň se dotkla jejího obličeje a ona sebou chtěla škubnout, ale ani toho nebyla schopna. Nemohla se ani bránit, když tatáž ruka pomalu sklouzla po krku přes hrudník, aby nakonec obkroužila její ňadra.
Její tělo se neroztřáslo. Ani dech se jí nezrychlil.
Druhá ruka se přidala a zintenzivnila doteky. Obě ji paralelně hladily po bocích, po vnějších stranách stehen až k lýtkům.
Pak našly nejspodnější knoflík jejího hábitu.
Hermiona chtěla zakřičet, ale skrze rty se jí neprodral ani ten nejtišší zvuk.
Rychlými, přesnými pohyby rozepínal knoflík za knoflíkem, aby látku nakonec jemně odtáhl stranou. Její tělo nepokrývalo už nic než černé spodní prádlo.
Cítila chlad v místnosti, bylo jí zima, a přesto nebyla schopná se třást.
Jeho ruce se jí zase dotýkaly na lýtkách, tentokrát ovšem na vnitřní straně nohou. Pomalu a jemně hladily její kůži až ke kolenům. Tam ji chytily pod klouby. Pokrčil jí nohy, aby je hned nato široce roztáhl od sebe.
Pozice, v jaké před ním nyní ležela, jí přišla odporná, avšak nemohla se proti tomu bránit.
Přemístil se jí mezi nohy. Krátce na to se její kůže dotkly ne jeho prsty, nýbrž jeho rty. Líbaje započal cestu po její kůži stále výš. Nezadržitelně se tímto způsobem blížil ke stydké krajině.
Chvíle, kdy se jí dotkne, dotknout musí, přišla a odešla, aniž by to udělal.
Místo toho ucítila rty těsně pod pupíkem.
Úleva z toho však vydržela jen chvíli. Jakmile se levou rukou opřel vedle jejího ramena, jakmile umístil polibek na vrcholek jejího ňadra, vklouzl jí pravou rukou do kalhotek.
Bylo to ponižující, odporné. Musí to skončit. Avšak žádným způsobem to nemohla vyjádřit.
Zasténal, když jedním prstem zabloudil mezi její stydké pysky a začal ji stimulovat. Uběhlo jen několik vteřin, než zdvihl horní část těla, sáhl jí pod boky a zbavil ji kalhotek.
Ve strachu naslouchala tomu, jak se sám osvobozoval z oblečení. Co se stalo pak, Hermionu naprosto dostalo.
Vzbudila se.
Vnikl do ní, hlasitě sténaje. Chtěla křičet a nyní, když se probudila, k tomu měla příležitost. Avšak neudělala to.
Proti své vůli zasténala také ona.
Tišeji, skoro vrnivě.
Proti své vůli sáhla pravačkou přímo a bez okolků mezi své nohy. Doteď se Hermiona nikdy sama neuspokojovala. Když děvčata v jejím věku vyprávěla o takových věcech, se studem se odvrátila. Nyní jí však vlastní doteky přinášely více slasti, než by si kdy dokázala představit.
Až se jí pánev konečně přestala svíjet vzrušením, byla schopná konečně jasného úsudku.
Co to udělal? Co to s ní udělal?
Noci byly ve znamení samoty, kterou sotva dokázal snést. Ve dne se mohl zabývat výzkumem, avšak v noci ho myšlenky dohnaly. Myšlenky na šance, které promrhal, na rozhodnutí, která vyšla v jeho totální neprospěch.
Jak si samoty cenil! Klid, mír, žádné ospravedlňování. Nezůstalo mu nic, neboť nyní ho duch nutil ospravedlňovat se před sebou samým.
Severus Snape ležel v posteli a snad už několik hodin se převaloval z jedné strany na druhou. Přitom si ani nedokázal vysvětlit, co ho v bdělém stavu drželo.
Lež, přiznal si ihned.
Samozřejmě, že věděl, co bylo důvodem jeho trvalé nespavosti a neklidu, avšak nechtěl si to přiznat. Už zase. A stejně se to násilím dralo do jeho duše.
Nenáviděl samotu od té doby, kdy u něj ležela, a ještě víc od té doby, kdy mu byla vydána všanc naprosto bezbranná. Jeho fantazie mu poskytla krátký nástin toho, co všechno by s ní byl mohl provádět. Bylo by tak snadné si ji vzít, vychutnat si ji, její tělo. Nedověděla by se o tom, nebránila by se, nepamatovala by si to.
Jaké vysvobození by mu přineslo, když by do ní vnikl, když by prožil sny, které zapříčinila. Kdyby to byl udělal, už by na ni teď asi nepotřeboval mrhat jedinou myšlenkou.
Další lež, jako už tolikátá v jeho životě.
Dál by o ní snil, myslel by na ni, uspokojoval by se s jejím jménem na rtech. Nesnil o tom, že by ji znásilnil bezbrannou, a pak ošetřil, co by bylo třeba. Snil o tom, že se pod jeho doteky svíjí, že šeptá jeho jméno, prosí o vysvobození. měla by se mu odevzdat, chtěl to vidět v jejích očích, tu vůli se s ním spojit.
Absurdní myšlenky.
Proč na ni nedokáual zapomenout? Proč musel žít tak nedůstojně, probouzet se noc co noc vzrušením, pulsujícím jeho tělem, intenzivním přáním dobrat se úlevy? Jak si mohl užívat ten pocit, kdy za pomoci vlastní ruky sténal do polštáře a tiše šeptal do ticha noci její jméno? Jak jen jí může kdy ještě přijít na oči?
Minerva byla s každým dnem důraznější s prosbou, aby zase jedl ve Velké síni. Ale on nemohl. Jak by dokázal snést pohled na ni? Její úsměv.
Chtěl ji mít, nikdy po ničem tolik netoužil jako po tom, že si ji jednoho dne vezme ve své posteli. Avšak toto přání se nevyplní. Doufal, že poznání této skutečnosti jednoho dne povede k tomu, že na ni bude moci zapomenout.
Ona sama na něj s jistotou už nemrhala ani jedinou myšlenkou. Byla ráda, že už ho nemusí vídat. Možná ji měl přece jen nechat odejít. Zabránil jí v tom díky svému egoismu. Představa, že už ji nikdy neuvidí, mu působila … bolest. Proč jí nemohl z toho stejného egoismu popřát šťastnou cestu?
Kdyby zmizela, možná už by jeho myšlenky okolo ní tolik nelétaly.
Absurdní, o to více ze starostí, že by se jí mohlo něco stát. a nakonec tu byla ještě naděje, kterou vehementně popíral a která přesto neustále přetrvávala.
Naděje, že za ním jednoho dne skutečně přijde.
Nesmělé zaklepání na dveře zaregistroval, právě když se sám sobě chtěl vysmát. Nejprve myslel, že sní, avšak klepání se opakovalo. Důrazněji.
Chtěl ho ignorovat, avšak ať už na druhé straně toho dřeva stál kdokoli, nechtěl být přeslechnut. Bušení bylo stále hlasitější.
A pak slova: "Snape, ihned otevřete ty zatracené dveře."
Po tomto hlase toužil mnoho nocí.
a jeje.
takovy sny bych si nechala libit 😋