Kapitola 22
Hermiona se třásla.
Byla odhodlaná to svádět na chlad, který vládl na chodbě ve sklepení. Ale moc jí to nešlo. Strach se plížil jejím tělem. Strach z něho.
Musela se naprosto zbláznit, že šla v noci za Snapem, aby ho vzbudila ze spánku.
V jejím nitru se ozývaly stále silnější hlasy. Raději ať zmizí, ihned, než se tyto dveře otevřou a on bude stát naproti ní.
Přesto znovu zaklepala.
Co tady chtěla? Pokud by souhlasilo to, o čem snila, tak… Ano, tak co?
Pokud by souhlasilo to, o čem snila, tak ji zneužil, když byla naprosto bezbranná. Bezvědomá, neschopná cokoli vnímat.
Něco v ní si bylo jisté, že to nemohla být pravda. odrazoval takový člověk svou oběť poté, co se na ni vrhl? Pomáhal překonávat komplexy méněcennosti?
Chtěla to vehementně popírat, ale šlo přece o Snapea. Nic o něm nevěděla. Byl nevypočitatelný. Ale chladnokrevný? To asi ne.
Ve snu ji nesl. Ve snu se v té chvíli cítila v bezpečí. Nevěděla, co si o tom myslet. Možná jí jen přeskočilo.
Ale ne, jedna hodina jí chyběla. Co se stalo v tu dobu? Ten jediný, který jí na to mohl odpovědět, byl Snape. A ona chtěla odpovědi.
Ale, pokud by souhlasilo to, o čem snila…
Bylo příliš pozdě na pochyby, slyšela jeho kroky utlumené skrze dveře.
Za pár vteřin je otevře tak rázně, že Hermiona nebude moci zabránit uleknutí.
Jakmile před ní pak stál v celé své výšce, ještě byl zaměstnán zavazováním svého županu.
"Grangerová… Radím Vám, abyste mi ihned vysvětlila tento výstup, opravdu dobře, nebo se už nedožijete svítání."
Nebylo to více než šeptání. V rychlosti řádu vteřin měla husí kůži po celém těle. Hlas jí přesto zněl překvapivě pevně.
"Spíš si myslím, že to Vy mi dlužíte vysvětlení."
Přimhouřil oči.
Hermiona na chvilku zaváhala, hledala správná slova.
"Moje vzpomínka na noc, kdy jste mě dovedl zpátky do hradu, vykazuje mezeru."
Vyjel na ni, vyloženě vybuchnul.
"A kvůli tomu mě rušíte, vytrháváte mě ze spánku? Víte, u čeho mi Vaše paměť je? U nevytřené prdele."
S tím se otočil, chtěl jí přirazit dveře před nosem, ale ona tomu zabránila a opřela se do nich.
"Mělo by Vás to zajímat, protože mi chybí právě ta hodina mezi tím, kdy jsem opustila svou ložnici a mým návratem…"
Náhle ji chytil za hábit a vtáhl do svého bytu. Postrčil ji směrem k pohovce, kterou měla ve vzpomínkách na svůj vkus v příliš živých barvách. Nezabránila tomu, že se jí do rysů vkradl strach.
"Strach z vlastní odvahy, slečno Grangerová?"
Ďábelský úsměv se mu rozestřel na rtech, hlas měl plný výsměchu.
Rychlými kroky k ní přešel, ona mu uhýbala, couvajíc a klopýtajíc, rychle sáhla po hůlce skryté pod hábitem a namířila ji na kouzelníka.
"Nesahejte na mě, Snape."
Zakroutil hlavou.
"Ale, ale… Oba přece víme, jak zbytečné takové jednání je. Viděli jsme to několikrát."
Hermiona polkla. Těžko se jí dál mluvilo.
"Co se stalo tu noc?"
Nyní byl její hlas všechno, jen ne pevný.
"Protože se chováte jako divoké zvíře, mohu z toho usuzovat, že máte jakousi konkrétní představu. Co myslíte Vy, Grangerová?"
Cítila se jako zpátky ve vyučování, kdy ji chtěl ztrapnit před celou třídou.
"Vůbec nic si nemyslím…"
"Ne? A protože si nic nemyslíte, uprostřed noci dusáte hradem, budíte mě ze zaslouženého spánku a obtěžujete mě svou přítomností?"
Zmlkla.
"Myslete na má úvodní slova, vysvětlení Vašemu zdravotnímu stavu dost prospěje."
Jak jen mohla být tak hloupá a opravdu sem sama přijít? Hermiona ucouvla o další krok.
Zareagoval dalším ďábelským úšklebkem a sladkým tónem pronesl: "V této hře můžeme klidně pokračovat, dokud za svými zády neucítíte zeď. Samozřejmě také můžete odpovědět, než z Vás ta slova vymáčknu sám."
Proti své vůli se ohlédla, chtěla vědět, jak daleko byla od té prorokované zdi, a kam by mohla dále uhnout.
Už v momentě, kdy se její pohled začal pohybovat, chytil její hůlku a vytrhl jí ji z ruky.
"Slečno Grangerová, slečno Grangerová… Chytíte se vždycky na ten stejný trik."
Hůlka zmizela v kapse jeho županu.
"Proč jste tady, Grangerová?"
Tato slova pronesl naprosto bez emocí.
"Co se stalo tu hodi-"
"Nenaučili Vás Vaši rodiče, že na otázku se protiotázkou neodpovídá? Kromě toho si myslím, že jste si už odpověděla sama. Jen do toho, vyslovte, co si myslíte."
Zase zmlkla. Co taky měla říct? Srdce jí bušilo až v krku.
Snape se zhluboka nadechl.
"Víte Vy vlastně, jak mi komplikujete život? Co jsem Vám jen udělal, že mě neustále obtěžujete svou přítomností? Uprostřed noci sem přijdete, já Vám dovolím vstoupit-"
Nyní mu skočila do řeči.
"Nežádala jsem Vás, abyste mě pustil dál."
Vytáhl obočí do výšky.
"Vy byste raději tento důvěrný rozhovor vedla na chodbě?"
Na chvíli zaváhala.
"Ano."
Udělal překvapenou grimasu a v teatrálním gestu si pravici položil na hrudník, na místo srdce.
"Copak se Vám nelíbí zařízení mého bytu?"
Vysmíval se jí. Vzplála v ní zlost.
"Ano, to také. Ale především se odmítám nacházet s Vámi v jedné místnosti. Sama."
"Pokud nejsem spoutaný…"
Zakroutila hlavou.
"Jste odporný."
Oči se mu nebezpečně zúžily.
"Udivující, že toho odporného člověka i přesto vyhledáváte. Uprostřed noci. Sama."
Ještě o krok se přiblížil a chytil ji za paže, aby zabránil jejímu dalšímu úhybnému manévru.
Dokonce ji o kus přitáhl k sobě. Všechno v ní zařvalo, strach musela mít zřetelně vepsaný do tváře. Právě to si zjevně velmi užíval.
Téměř sametovým hlasem jí sdělil: "Řekněte mi, slečno Grangerová, co mi brání v tom-"
Zase ho přerušila, tentokrát ochraptěle.
"Udělat to, co jste už jednou udělal?"
Uvolnil sevření, jako by se spálil. Do očí jí vstoupily slzy.
"Co se stalo tu noc? Vy jste mě…"
Zakroutil hlavou, odpověděl dřív, než to mohla vyslovit.
"Ne."
Vyrazil ze sebe to slovo jakoby zděšeně. Avšak neusvědčovalo ho předchozí chování z opaku?
Hermiona dokázala jen zašeptat.
"Já Vám nevěřím."
Otočila se a běžela ke dveřím. Avšak než k nim dorazila, Snape ji znovu chytil za paži.
"Jste dítě, studentka…"
Chtěla se mu vytrhnout, ale nepodařilo se to. Jeho slova v ní vyvolávala stále zmatenější myšlenky. Byla přetížená a byla to jeho vina. Musí ji pustit.
Cítila se bezbranná a bránila se slovy.
"Vždycky mě zajímalo, proč jste se stal učitelem.
Vy, který tolik nenávidíte děti."
Zřetelně mohla vidět, že mu několik vteřin trvalo, než porozuměl, co tím chtěla říct.
"A Vy mě označíte za odporného…"
Stisk její paže se zesílil. Pohnul se a táhl ji s sebou. Směrem ke dveřím. Plynulým pohybem je otevřel a Hermionu prostě vyhodil ven.
Zapráskl dveře ještě dřív, než se mohla otočit.
Zaraženě stála na chodbě.
Zranila ho, hluboce se ho to dotklo. A jeho reakce na slova, která ze sebe vyrazila dřív, než nad nimi stihla přemýšlet, byla jiná, než očekávala.
Vlastně, zpětně vzato, v podstatě počítala s úderem. Byl opravdu zhrozený. Druhou i tou první výčitkou.
Byl to jen sen? Ale bylo to prostě tak, chyběla jí jedna hodina.
Proč se takto zachoval? Působil tak, jako by přesně věděl, o čem mluví.
Co se tu hodinu dělo?
Váhavě o krok přistoupila ke dřevu. První zaklepání bylo velmi tiché. Avšak každé další bylo hlasitější a naléhavější. Pak začala prosit, aby ji pustil dál.
A pak řekla zřejmě ta rozhodující slova.
"Je mi to líto…"
Dlouhé minuty sváděl boj o svou duševní rovnováhu.
Bylo neuvěřitelné, co mu vyčítala. Něco, co by jí nikdy neudělal. Avšak velmi často si to představoval.
Proklínal ten jedovatý hlas.
Onu noc neudělal nic nevhodného. Ani dotek si nedovolil, ačkoli chtěl tolik pohladit jemnou pleť na její líci.
Jak jen přišla na nápad, že mohl udělat něco jiného, než ji mlčky pozorovat?
S tímto obviněním ho dostala. Obával se, že po tom kouzle si bude vědoma jeho bezbřehého šoku, ale toto netušil.
Vše, co se v posledních dnech odehrávalo v jeho hlavě, byla čirá fantazie, byly to sny. Nikdy by jí neumožnil vhled do těchto myšlenek.
Učinil to i tak? Dal jí kdy pocit, že o ni má zájem? Vždyť ji poslední dobou ani neviděl.
Proč přišla teď, uprostřed noci? Proč, když se ho tak bála?
A co mu to vyčítala.
Děti…
Vůbec nechtěl přemýšlet o tom, co jiného si ještě o něm myslela. Toužil po tom, aby jednu noc před ním stála, nyní toho přání litoval.
Má ho za nelidu, zřetelně to viděl v posledních minutách. Rád by se bez této informace obešel.
Nejprve její nové klepání vůbec nezaznamenal, všiml si ho, až se k němu přidala tichá slova. Nebude si toho všímat.
Byl připraven ignorovat i její tiše vyslovované prosby. Avšak co přejít nemohl, byla její tichá omluva.
Bylo jí to líto…
Tím však nesmaže to, co mu vyčetla. Ale co on jí všechno omlátil o hlavu a později ho to mrzelo?
Za to se neomluvil, přesto o tom už nemluvila.
Udeřil ji, přesto se k němu vrátila, později ho dokonce chtěla chránit před Minervou.
Bylo jí to líto…
Došel ke dveřím, než vůbec zjistil, že vstal. Otevřel dveře, než věděl, co řekne.
Tak neřekl nic, jen ustoupil stranou, aby mohla projít okolo něj. Na toto němé pozvání zareagovala rovněž mlčky.
Stáli proti sobě beze slova snad celou věčnost. Zatímco Snape na ni koukal, Hermiona jeho pohledu vytrvale unikala.
"Je mi to líto," řekla nakonec ještě jednou. Přikývnul, mlčel však dál.
Hermiona zdvihla hlavu a pohlédla mu zpříma do očí.
"Co se dělo tu hodinu?"
Zhluboka se nadechl.
"Nic."
Viděl, jak sama se sebou bojovala, jak se snažila precizně zvolit následující slova.
"Vy jste ze mě nesňal kouzlo Mdloby na tebe?"
S váháním kývl.
"Proč ne?"
Znovu se zhluboka nadechl. Nechtěl odpovídat. A přece to udělal.
"Potřeboval jsem čas, abych si promyslel své další jednání."
Udiveně se na něho dívala.
"Celou hodinu?"
Její slova byla prosta jakékoli výčitky.
"Věřte mi, slečno Grangerová, rád bych býval měl více času než jednu hodinu."
Víc jí k tomu neřekne, i tato věta už byla příliš. Nadmíru jasná. Ukázala zjevnou nejistotu. Ona to však nerozklíčovala.
"Proč?"
"To se Vás netýká."
Nepronesl ta slova chladně, ale s takovou definitivností, že opatrně přikývla. V místnosti se zase rozhostilo mlčení.
Nyní ho však prolomil Snape.
"Proč jste sem teď přišla? Jistě Vás nenapadlo teprve dnes, že Vaše prožitky a uplynulá doba nesedí. Proč uprostřed noci?"
Viděl, jak zrudla.
Místo odpovědi začala koktat.
"Já… já už musím jít…"
Otočila se od něj a šla ke dveřím.
"Nemyslíte, že by bylo fér mi odpovědět? Já jsem to také udělal."
Zastavila se a promluvila, aniž by se na něj podívala.
"Položila jsem více otázek, než bylo Vašich odpovědí."
Chvíli zaváhal, než řekl: "Věřte mi, jsou věci, které s jistotou nechcete vědět."
Pozoroval, jak sebou při této odpovědi škubla. Byl si jistý, že nyní odejde bez dalšího slova.
Ale překvapila ho. Zase. S rukou na klice mu sdělila: "Jak jednoduchá odpověď. Kdybyste byl někdo jiný, měla bych Vás za zbabělce. Ale vyřídím to tak, jako Vy. Jsou věci, které s jistotou nechcete vědět."
Hm, taková trošku "itálie" ten jejich počínající vztah :)
No, nic si nenamlouvejte, oba byste to rádi věděli a oba byste se dost divili