close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Dotazy i dojmy směřujte do komentářů nebo na arda.z.lyry@seznam.cz <3

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Duben 2020

Wie ein Licht P12 4/4

26. dubna 2020 v 20:00 Morag McAdams
Konec
U velkého stolu ve slavnostně vyzdobené Síni seděla skoro celá zmijozelská kolej.
Z Mrzimoru a Havraspáru zůstalo v hradu jen několik studentů. Učitelé se snažili vmísit mezi studenty, ale nakonec seděli všichni naproti Zmijozelům. Hermiona si našla místo vedle Jensona Fendera, na druhé straně se usadil ředitel Zmijozelů. V obličeji měl svůj výsměšný vánoční úšklebek, který odrazoval studenty od všech nesmyslů. Protože prázdniny na hradě trávilo tolik dětí, bylo také přítomno více personálu, než si Hermiona vybavovala z doby svých školních dní. Kromě ní museli na ředitelčin pokyn zůstat všichni čtyři ředitelé kolejí, také profesorka pro Studium mudlů a další zástupní učitelé. Také tu byl Hagrid, který nemohl nechat svá zvířata samotná. Od té doby, kdy Dráp bydlel v Zapovězeném lese a Hagridova jednostranná láska k madam Maxime ochladla, už stejně neměl nikoho, koho by chtěl navštívit.
Minerva McGonagallová právě oznámila, že po večeři se bude konat informační schůzka učitelů. To s jistotou vysvětlovalo Severusovu špatnou náladu, ale Hermiona si tím nenechala zkazit požitek z jídla. Domácí skřítci se zase jednou překonali. Byla tu hovězí pečeně, husí stehna, obložené mísy s lososem a sýry, ovoce, pokrmy z tvarohu a samozřejmě fíkový pudink. A jako každý rok končila slavnostní večeře pro jednoho ze studentů na lehátku ošetřovny. Tentokrát to byl Jenson, který kousl do mince v pudinku a poškodil si zub. Ti kluci se to snad nenaučí!
Hermiona hleděla za odcházejícím sedmákem a kroutila hlavou. Z jejího bývalého problémového dítěte se stal pořádný mladý muž. Jako primus byl oblíbený, protože svou moc nezneužíval. Ve skutečnosti zasahoval proti své koleji často tvrději, ačkoli Hermiona se domnívala, že je méně trestal za přestupek a více za to, že se nechali přistihnout. K Hermioně měl stále ještě opravdu zvláštní vztah a někdy v jeho očích viděla toho nesmělého sirotka, jemuž život naháněl veliký strach. Změnilo se toho však hodně od doby, kdy Severus našel malůvku, která jednoznačně zobrazovala ji, a pod ní stálo načmárané slovo "matka". Vnímala to se smíšenými pocity, ale Jensonův malířský talent mu umožnil útěk i terapii zároveň. Byla si jistá, že půjde svou cestou.

"Proč jsi nebyla v té radostné společnosti, kterou svolala ředitelka?" zavrčel Severus a protáhl své štíhlé tělo dveřmi.
"Bylo to setkání učitelů."
"Víš dobře, že to platí i pro tebe."
"To mi ale neřekla." Hermiona se na něho zazubila. Měla dobrý příklad, pokud se jednalo o puntičkářství a věděla, že neměl špatnou náladu kvůli ní.
"Co to bylo tentokrát?" zeptala se a nalila do šálků horkou čokoládu. Byla na ni zvyklá od dětství a držela se toho. I Severus si na to zvykl, neboť ho přibrala do svých rituálů od té doby, kdy s ní trávil první svátky. Oheň v krbu tiše praskal a stíny tancovaly po stěnách. I bez dekorací byl Hermionin byt prodchnut klidnou vánoční atmosférou. Zdálo se, že je z ní vyloučen jen Severus sedící vedle ní na teplé hnědé sedačce.
"Ponožky," vyplivl mistr lektvarů, než se napil z šálku a bylo téměř možné sledovat, jak se v něm rozlévá uvolnění. Hermiona se usmála za svým šálkem. Teď ještě aby obměkčovala jeho ducha. Během let jejich přátelství rostlo a získali k sobě hluboké porozumění. Oba byli sice tvrdohlaví a dost často se hádali, ale nikdy se nenapadali osobně. Důvěrný člověk, jediný přítel byl příliš důležitý.
"Co bylo horší?" zeptala se opatrně. "Ponožky nebo to, že ponožky byly jediný dárek?"
Výsměšně se zatvářil a neodpověděl. Hermiona se domnívala, že by se dalo lépe snést, kdyby nedostal žádný dárek. Severus nechtěl soucit ani pochvalu z povinnosti. Potřeboval místo, kde mohl být sám za sebe. Byl často bývalý špion, mistr lektvarů a přísný profesor, a ačkoli to byly jeho součásti, nosil je jako masku a ochranný štít. Jeho osobnost disponovala tolika aspekty, které skrýval před světem, že se Hermiona ptala, jestli ho někdy pozná kompletně.
Teď ovšem pozorovala, jak vytáhl z kapsy předmět a jemným dotekem hůlky ho znovu vrátil do původní velikosti.
"Pro tebe," řekl jí mrzutě, ale ona se nenechala zmýlit. Na její reakci čekal nanejvýš napnutý, což ukryl jako každoročně za špatnou náladu a znuděnost.
Její oči se rozšířily a ona uctivě přejela přes zlatá písmena na hřbetě knihy. "Léčitelství a čarodějnictví," zašeptala titul starodávného díla. Nemohla jinak a divoce Severuse objala. Jeho tvář byla trochu hrubá a voněl po kakau a bylinkách a ona nic nechtěla míň, než ho zase pustit.
"Předpokládám tedy, že se ti líbí," zabručel, když se Hermiona s ruměncem ve tváři zase posadila.
"To je neuvěřitelné, Severusi! Tato kniha existuje jen v 27 exemplářích! To je - wow - děkuju!" Zářila na něho a snažila se ho znovu neobejmout. Jinak by ji pokáral za nebelvírský sklon k tělesnému kontaktu.
Stále se ještě usmívala a cennou knihu odložila stranou. Někdy jí snad prozradí, jak se dostal k takovému pokladu.
"Taky pro tebe něco mám," sdělila mu. "Tedy vlastně je to dárek pro nás oba."
Levé černé obočí se maličko zdvihlo a ona si uvědomila, co právě řekla.
"Severusi!" zvolala a rudla v obličeji, neschopná stvořit jedinou rozumnou větu na svou obhajobu. On se na ni díval se skutečným úsměvem. Nebyla to ta dvojznačnost jejího výroku, co rozvířilo její myšlenky, ale to, že tu narážku bez váhání přijal. Ach jo, myslela si, vězím v problémech víc, než jsem si myslela. Dokud okruh jejích přátel ještě tvořili lidi, kteří nosili srdce na dlani a prakticky nezvládli udržet žádné tajemství, takové problémy nikdy nepoznala. U tohoto uzavřeného Zmijozela se ovšem jeho chování rovnalo výbuchu emocí, byla to téměř - Hermiona si zakázala přemýšlet dál. Bylo citově velice nebezpečné pouštět se do těchto hlubokých vod.
Zakryla si horké tváře dlaněmi a začala vysvětlovat:
"V lednu se v jižní Francii koná kongres o léčivých lektvarech. U Minervy jsem prosadila, abys mě doprovodil. Vaříš přece většinu mých zásob, a proto musíš mít přehled o nejnovějších trendech." Zdůraznila poslední část vzdušnými uvozovkami a Severus se záludně pousmál. Hermiona si byla jistá, že se mu bude víkend daleko od hlupáků a diletantů líbit. Když pak opouštěl její byt, potvrdil její domněnku strohým kývnutím a velice tichým "Děkuji", a Hermiona cítila, jak její tváře znovu barví zrádný ruměnec.
V zápalu nostalgické horlivosti procházela Hermiona o několik týdnů později své staré poznámky. Mnoho stránek obsahovalo nesouvisející skupiny myšlenek nebo pokusy o analýzu vlastních snů. Dalo se tu najít i několik pokusů o dávno nevyužitelné dopisy rodičům nebo Harrymu a také nápady na nová léčebná kouzla. V jedné z nejstarších knih našla pergamen a rozvinula ho, tiše se usmívajíc. Přesně věděla, co na něm stojí. Před téměř deseti lety ji tento seznam stál několik večerů. Napsala tu čistě a úhledně:
Jak se mohu stát přítelkyní Severuse Snapea:
Nebudu ho rozčilovat žvaněním a veselostí, obzvláště ne před tím, než si ráno vypije dva šálky kávy nebo čaje.
Nebudu mu klást žádné osobní otázky, pokud toto téma nenačne on sám.
Budu brát vážně každé své slovo.
Nebudu brát vážně žádné jeho slovo.
Nebudu soudit ani jeho bývalé, ani jeho současné chování, než se dozvím jeho stanovisko.
Budu tu.

Hermiona zavřela oči, když si znovu vybavila těžkou počáteční dobu jejich přátelství. I přes chaotický začátek k němu pronikla rychleji, než čekala. Nic si nenamlouvala; pokud by to nechtěl, neumožnil by jí zjistit různé věci a projít si danými zkušenostmi. Severus byl ten nejuzavřenější a nejkontrolovanější člověk, kterého znala. Teprve v posledních letech se jejich vztah stal tím, co si opravdu zasloužilo označení přátelství. Avšak více než hrdá byla Hermiona vděčná, že v tom přemýšlivém mistru lektvarů našla důvěrníka.
Seznam však ještě nekončil.
Proč bych chtěla být přítelkyní Severuse Snapea:
Nikdo se neobejde bez přátel.
Potřebuje normální život po válce.
Zaslouží si rovnocennou roli ve vztahu.
Je zajímavá osobnost.
Potřebuji přítele.

Hermiona se usmála. Nutkání sestavit ke každému svému záměru seznam už dávno opustila. Teď ji ovšem svrběly prsty, neboť takto by mohla své myšlenky patřičně roztřídit. Otázka, kterou se už týdny a měsíce zabývala, ještě nebyla zodpovězena.
Její přátelství se Severusem znamenalo příjetí a důvěru. V některých ohledech se doplňovali, mohli společně zvládnout věci, které by každého zvlášť stály více síly, než by mohli vynaložit. On byl její klidnou stránkou a ona jeho spontánností.
Příjetí, důvěra, síla a klid. Ale také tlukot srdce, těšení, motýli v břiše a jiné příznaky, o kterých si léčitelka myslela, že už jim dávno odrostla.
Chtěla dát přátelství všanc?
Hermiona si byla jistá, že si ta malá znamení vyložila správně. Usmíval se na ni bez náznaku svých bariér nitrobrany v očích. To, že poznala, kdy skrývá sebe a své myšlenky, už mluvilo samo za sebe, a ještě mnohem více to, že svou obranu už dávno nepoužíval, když byli sami. Severus vyhledával její blízkost a dotýkal se jí, kdykoli se naskytla příležitost, ovšem aniž by porušil pravidla slušného chování. Jemný dotyk na zádech nebo nabídnutá paže pro nikoho nebyla nápadná, ale Hermiona znala svého přítele dobře.
Věděla, že tu změnu cítil i Severus. Možná se jejich vztah vyvíjel sám dál, aniž by si to museli navzájem vysvětlovat. Ovšem stejnětak bylo pravděpodobné, že se Severus stáhl, když pochopil, co se stalo. A pak tu stále byla otázka, jestli byly její pocity jen přirozeným následkem samoty a přání po tělesné blízkosti.

Po neklidné noci sebrala Hermiona všechnu svou nebelvírskou odvahu a seznam, a vydala se na cestu do sklepení.
"Vím, že jsi k narozeninám nic nechtěl," začala brebentit, jen co se objevila v Severusově bytě. Toto chování by si měli oba odvyknout, zjistila naprosto bez souvislosti, než Severusovi podala spořádaně srolovaný pergamen.
"Přesto bych ti chtěla dát tady toto."
Bývalý špion stál proti ní v košili a tmavých kalhotách a nebyl její návštěvou překvapený. Stalo se tradicí, že si přáli k narozeninám hned zrána, než kolem nich vypuknul každodenní zmatek.
Přečetl si seznam, mlčky se na ni díval a Hermiona rychle začala vysvětlovat.
"Toto jsem napsala brzy po příchodu do Bradavic."
"Gratuluji Vám tedy k Vašemu úžasnému daru vnímavosti, slečno Grangerová," zachraplal se smíchem v očích.
"Ach, buď ticho", nadávala. "Je to důležité."
Zhluboka se nadechla a proklínala vlastní nervozitu.
"Když jsem ten pergamen včera znovu našla, bylo mi jasné, že nechci být tvou přítelkyní, Severusi. Ne jen přítelkyní."
Jednu nekonečnou chvíli doufala a bála se, že mluvila příliš v hádankách, ale on neznatelně kývl.
"Rozumím," řekl tiše a díval se skrze ni. Pak vzal svůj kabátec a nabídl jí rámě.
"Půjdeš? Je čas na snídani."

O dva dny později Hermiona vyšplhala po schodech do kanceláře Minervy McGonagallové a její srdce neťukalo pouze námahou. Před několika minutami obdržela zprávu, že letaxové spojení do Montpellieru
je povoleno. Z bezpečnostních důvodů směly cesty letaxem z Bradavic probíhat jen po předchozím nahlášení a pouze z ředitelny.
Od narozenin Hermiona Severuse už neviděla. Bylo to v pořádku, očekávala, že bude potřebovat čas na rozmyšlenou. Její oznámení vlastně nepřijal špatně, shrnula. Ale měla si vybrat lepší dobu. Přesto se těšila na konferenci a na společnost mistra lektvarů.
"Ředitelko," pozdravil Severus bez emocí, jakmile za sebou zavřel dveře do pracovny ředitelky. "Hermiono."
Minervina slova na rozloučenou kolem nich procházela, aniž by je slyšeli. Její pozornost byla až příliš zaměřena na muže, jehož přítomnost zastínila všechno. Stál tak těsně za ní, že si myslela, že vnímá i jeho teplo.
"Tak dobře, vy dva," tleskla ředitelka dlaněmi, než odstoupila a uvolnila vstup do krbu. "Musíte vyrazit. Myslete na to, že to není dovolená, ale služební cesta. Chovejte se slušně!"
Už byl tu, ten skoro úsměv, který Hermiona tolik milovala. Skrytý pod svým tmavým pláštěm chytil Severus její ruku a zapletl jí prsty se svými.
Montpellier je krásné místo, myslela si Hermiona, když společně vstupovali do zelených plamenů. Velice daleko od hlupáků a diletantů.

Přesídlujeme

21. dubna 2020 v 21:50 Arda z Lyry
Ahojte všechny (dámy),
přesídlujeme na nový blog, je to preklady-z-nemciny.blog.cz
Budeme tam uveřejňovat vše od začátku tady naší kariéry až doposud.
Nejedná se o krádež apod., vše máme dovoleno od autorek.
Nové texty nejsou, pokud mezitím nějaké budou, milerádi doplníme.

Přeorientujte se prosím na nové místo, pracujeme na tomtéž.
Facebook asi necháme ladem, časem bude zřejmě zrušen také...
To se uvidí
Buďte relaxované, optimistické a zářící!!!


Wie ein Licht P12 3/4

19. dubna 2020 v 20:00 Morag McAdams
Přátelství
Netopýři jí svištěli kolem hlavy, vzduch byl znatelně chladnější a duchové vypadali obzvláště strašidelně.
Hermiona se chvěla zimou, kterou nemohlo zahnat ani množství hořících pochodní a luceren. Nerozuměla tomu, proč Minerva McGonagallová každý rok trvala na oslavách Halloweenu v takové míře. Viděla už dost duchů, nemrtvých a temných bytostí a byla si jistá, že většina učitelů, a dokonce i někteří studenti na tom byli stejně. Hermiona by možná projevila porozumění v případě, že by se prováděl některý z prastarých rituálů Samhainu kvůli získání rady ze světa duchů. Ale hrůza jen kvůli hrůze měla špatnou příchuť, znevažování nebezpečnosti černé magie, pevně spojené s Halloweenem. Bylo téměř lehkovážné vystavit se těmto zlo věstícím energiím, které dnešního dne mohly obzvláště lehce překročit hranici vědomého světa, bez provedení příslušných preventivních ochranných opatření. Bradavická ochranná kouzla byla sice silná, ale chránila proti útokům zvenčí. Zdi během století však viděly tolik děsu a temných kouzelníků, že nepřítel byl spíše uvnitř hradu. Hermiona už více než jednou zkoušela ředitelku přemluvit. Minerva však trvala na tom, že teď je tu nová generace studentů a jejich bedra by se neměla zatěžovat hrůzami války.

Po večeři se Hermiona stáhla do svého bytu. Vedle dveří pověsila kytici chrp. Květiny spolu se svazkem levandule přinesla z jednoho ze skleníků a nyní, stejně jako v předchozích letech, věřila na ochranu, kterou slibovaly. Vyděšeně sebou cukla, když se otevřely dveře. Byl to však Severus, kdo vešel dovnitř.
"Och. Myslela jsem, že máš dozor," řekla omluvně. "jinak bych na tebe počkala."
Nezabýval se tím, ačkoli si byla jistá, že neudělala nic špatně. Neboť to by jí vyčetl. I po mnoha letech jejich neobvyklého přátelství byl mistr lektvarů velice uzavřený člověk, který se nenechal vyprovokovat. Hermiona mlčky pozorovala, jak položil misku se sušenými bylinami na okno a zapálil mírný plamen. Hnědozelené listy doutnaly a pozvolná vůně šalvěje se rozprostírala po místnosti. Teprve pak si vysvlékl svůj těžký plášť, který v teplém pokoji nepotřeboval, a posadil se na druhý konec sedačky.
Hermiona zkusila co možná nejméně nenápadně nasát vůni, kterou s sebou do pokoje přinesl.
"Měsíček, Severusi?" zeptala se konečně.
"Chrpa, Hermiono?" vrátil jí stejným tónem a zíral na ni, jako by chtěl dohlédnout až na samé dno. "Také to cítíš."
Kývla, než mu položila otázku, která ji pálila na jazyku už od rána:
"Jak je možné, že jsme jediní, kteří to vnímají?"
Nebylo nutné být konkrétnější. Věděla, že Severuse přepadla tatáž podprahová slabost, že stejně jako ona aktivoval všechnu vnitřní obranu a připojil k ní ještě několik vnějších. Chrpa, levandule, měsíček a šalvěj byly známé jako ochrana před nepříznivými vlivy.

"Slyšel jsem o tvém neplodném rozhovoru s ředitelkou." Severus nechal ten titul jednoduše vyznít jako urážku a na její otázku nereagoval. Vždycky se mu hnusilo konstatování očividného, vzpomněla si Hermiona. "Je možné," zeptala se po chvíli, během níž dohořely byliny v misce a ona se trochu uklidnila, "že si to nezapamatovala jako ty a já? Možná jsou naše smysly citlivější pro černou magii? Vždyť jsem nosila jeden z viteálů a ty jsi strávil opravdu mnoho času v přítomnosti Voldemorta."
Překvapeně uviděla, jak Severus sevřel ruce v pěst a temně se na ni zahleděl.
"Nech toho!" zasyčel. "Myslíš, že není důvod, proč jsi nikdy neslyšela, že bych říkal jeho jméno?"
"Nevybíjej si svůj hněv na tento den na mě, Severusi," řekla chladně. Neměla sílu se hádat a už vůbec se jí nedostávalo sebeovládání k tomu, aby své emoce pečlivě filtrovala před tím, než promluví.
Vyskočil, zíral na ni a připomínal jí zraněnou šelmu, která vztekle a ustrašeně čeká na další útok.
"To si všichni myslíte, že? Že mě sžírá smutek a zlost a že oplakávám Lily Potterovou jako nějaký zamilovaný idiot. Dovol mi, abych tě ujistil, že tomu tak není. Jinak bych z toho zešílel nejpozději tehdy, když by Potter junior přišel do Bradavic. Svoji vinu jsem však odpykal, zlost se vypařila a smutek má po více než dvaceti letech pouze tu důležitost, kterou mu určím: žádnou přílš vysokou!"
Pokračoval tišeji a už nehleděl tak intenzivně:
"Proto jsem vzdal další diskuse s Minervou o Halloweenu. Všechno, co říkám, spojuje se svými falešnými představami o mém zvládání smutku a nebere to vážně. Je mi to líto."
Přešlo několik chvil, během nichž hleděl na jediný bod na zdi, než Hermioně došlo, že po tomto výbuchu nevěděl, jak se má chovat dál. Zřejmě chtěl vyběhout ven a zaprásknout za sebou dveře, ale nebyl ochoten opustit bezpečí pokoje. Bylo na ní, aby mu pomohla.
"Pojď sem." Vědomě zvolila tón, kterým podněcovala ke spolupráci svoje malé a větší pacienty na ošetřovně. Fungovalo to i u mistra lektvarů, neboť se k ní váhavě posadil. Vyhýbal se jejímu pohledu, ale Hermioně se v prvé řadě ulevilo, že zažehnala hrozící nebezpečí. Opatrně vztáhla ruku a položila ji na Severusovo předloktí. Teprve teď se povolila pěst, kterou zatínal. Dovolil, aby přejela přes bledou kůži a Znamení zla. Když ho viděla poprvé zblízka, chyběl jí čas pro detailní pozorování. I teď byla kůže na jeho levém předloktí ještě lehce zčervenalá. Minulý rok během nehody při hodině lektvarů si Severus přivodil těžká poleptání. Mohla se postarat pouze o to, aby se nevytvořily jizvy, ale léčení ran postupovalo jen pomalu. Díky rychlé reakci mistra lektvarů nebyl zraněn žádný student, jemu samotnému však exploze způsobila dva dny magicky indukovaného kómatu, protože běžné prostředky by nepůsobily dostatečně bezbolestně na prvopočáteční ošetření zranění.
"Bolí to," přiznal bez emocí. "Když to jméno slyším nebo ho dokonce sám vyslovím, působí to na mě jako použití paralyzéru."
Hermiona si předsevzala, že se později zeptá, odkud vzal to přirovnání. Neudivovalo ji, že Voldemort vnesl do Znamení zla tabu. Jeho moc se vždy zakládala na bezpráví a bolesti.
Severus si odkašlal a ona na něj pohlédla.
"Nečekal jsem, že s tím budu dnes večer konfrontován."
Hermiona přikývla a akceptovala tuto nevyřčenou omluvu.
Bylo příjemné cítit jeho teplou pokožku pod prsty. Vůně šalvěje ji uspávala a téměř proti své vůli zavřela oči. Kolem ní se rozprostřelo hluboké ticho. Její magie, která byla po celý den jako vlny příboje, se navrátila k pravidelnému pulsování, které ji provázelo celý život a z něhož čerpala svou sílu.
Díky šalvěji a měsíčku mohla vnímat ještě jinou vůni, temnější a hrubší, která zklidňovala jejího ducha. Vedle ní se nacházelo teplé tělo přítele a nabízelo jí bezpečí, které potřebovala.
Svět okolo ztichl.

Když se Hermiona následujícího rána probudila, ležela sama na kožené sedačce ve svém obýváku. Uvědomila si známá a přece cizí ochranná kouzla, která jistě provedl Severus při opouštění jejího bytu. Ve vzduchu cítila odér spálených bylin, avšak hrůzy noci už jí dávno ublížit nemohly. Pohled k oknu jí prozradil, že na vstávání bylo ještě příliš brzy.
Hermiona znovu spokojeně zavřela oči a zachumlala se do teplého pláště mistra lektvarů.

Wie ein Licht P12 2/4

12. dubna 2020 v 20:00 Morag McAdams
To "Něco"
"Tak to je vše, pane Fendere," zaháněla Hermiona druháka z ošetřovny slovy i malým pohybem ruky. Lehké kulhání mu zmizí během následující hodiny.
Jenson Fender k ní chodil od začátku své školní docházky do Bradavic téměř každý týden. Špinavě blonďaté vlasy měl stále rozcuchané, zelenou kravatu pořád nakřivo a oči neustále smutné. Nejdříve spojovala Hermiona jeho věčné návštěvy se steskem po domově. Tento dojem posílil, jakmile jí ukázal obrázek svojí matky. Byla Hermioně velice podobná - špičatá brada, malý nos - ale její oči byly tmavší a vlasy světlejší. Jensonova matka působila křehce a z fotky se nesměle usmívala.
Mladá léčitelka věděla, že nikdo nemůže mít tolik nehod. Ani Harry nebyl tenkrát tak často na ošetřovně. Trvalo to více než půl roku, než začalo být Hermioně nápadné, že Jensonova malá a větší zranění se nacházela téměř výhradně na levé polovině jeho těla, ale nikdy na pravé paži. Tu si uvědomila, že ještě byla schopná soucitu a hrozilo, že už už přeteče. Od té doby si lámala hlavu nad tím, jak chlapci pomoci. Pravidelně se viděla s ředitelem jeho koleje a stejně tak pravidelně nebyla schopná tento problém prohovořit. Bylo obecně známo, že se podmračený profesor velice bránil jakémukoli vměšování, a Hermiona se nemohla překonat a dát v sázku to zvláštní "Něco" mezi nimi.
Někdy snad bude to "Něco" dost silné na to, aby vydrželo toto téma, ještě si tím však nebyla jistá.
Hermiona nechala mávnutím hůlky zmizet ušpiněné obvazy a velice falešně si zabroukala pár tónů. Skoro se začala sama sobě smát, ale mimické svaly ten nezvyklý pohyb odmítaly provést.
You stole my cauldron byla zdaleka nejoblíbenější písnička Poppy Pomfreyové. Na smrt nemocná žena ležela v samostatném pokoji za Hermioninou sesternou a gramofon jí téměř bez ustání vyhrával Celestinu Warbeckovou. Hermiona se domívala, že této ženské záležitosti porozumí, teprve až jí bude minimálně o čtvrtstoletí více. Zakroutila hlavou nad svými neuspořádanými myšlenkami a začala zpívat text. Znělo to právě tak falešně jako její broukání, ale byla na ošetřovně sama a neřešila to. Právě kvílela "…but you can't have my heart.", když se rozrazily dveře a s nevěřícným výrazem na ni hleděl Severus Snape.
"Celestina Warbecková, Hermiono?", zachraplal, "a to bych myslel, že jsi příliš mladá na tyhle songy pro hospodyně."
"Je mi sedmadvacet a zcela jistě nejsem příliš mladá na cokoli!", protestovala automaticky. Něco na něm téměř vždy dráždilo její temperament, obzvláště v tuto dobu v měsíci. V minulém roce měla spoustu času na to, aby pozorovala sama sebe. Závěry tohoto typu by předtím učinit nemohla.
Až díky Severusovu zvednutému obočí zjistila, co řekla, a okamžitě zrudla. Za to byla odměněna jakýmsi téměř úsměvem, který zmizel stejně rychle, jako se objevil.
"Jak se jí dnes daří?"
"Je sotva vzhůru," vzdychla Hermiona. Poppyiny dny byly sečteny, věděli to oba. Žádný z nich však nemyslel, že její umírání potrvá tak dlouho. Stará léčitelka už mnoho týdnů jen ležela v posteli a téměř nevnímala své okolí. Někdy dokázala odpovědět na otázky, někdy byla velice neklidná a házela sebou na pelesti sem a tam. Hudba ji uvolňovala, a tak Hermiona snášela srdceryvný jazzový hlas Warbeckové.

Nebyla to první smrtelná postel, u které Hermiona seděla. Ani to nebylo poprvé, kdy znala pacienta blíže. Poppy však byla první, která opravdu rozuměla své nemoci. Když ji Poppy posílala pryč, Hermiona se domnívala, že to možná byla lékouzelnická intuice.
"Dneska ne, dítě," šeptala, "možná zítra." A Hermiona věděla, že měla pravdu. Naposledy odhrnula nemocné ženě vlasy z obličeje a tiše opustila místnost. Uhasila všechna světla na ošetřovně kromě nouzového osvětlení pěti strategicky umístěných a trvale hořících luceren. Studenti na ošetřovně zůstávali přes noc jen zřídka a v případě nouze věděli učitelé i duchové, kde ji najít. Jakmile přišla do svého bytu, vysvlékla si uniformu a očistila ji dezinfekčním kouzlem. Následně odložila kalhoty i vrchní díl do speciálního koše na prádlo. Domácí skřítci se později postarají o zbytek.
Vklouzla do civilního oblečení a vyhnula se pohledu do velkého zrcadla. Věděla, že byla příliš vyzáblá a na svůj věk měla hodně jizev i vrásek. Její obličej odrážel válku a smutek a okolo úst se jí vytvořily přísné rysy. Alespoň její vlasy byly nezkrotné jako vždy, navrátilo se jim něco z jejich lesku a její pleť už nepůsobila jako průhledná. Pravidelná a zdravá strava v hradu minimálně v tomto ohledu zapůsobila.
Šedý svetr byl dárek od Rona a vůbec jí neslušel. Po téměř šesti letech ji myšlenka na něho zabolela už jen zřídka. Smutek však zůstal.

"Jak to, že vlastně znáš texty od Warbeckové?" vychrlila Hermiona, jakmile se otevřely dveře ve sklepení.
"Samozřejmě, že mám čas, Hermiono, pojď přece dál."
Neměla ráda, když se stala cílem Severusova sarkasmu, ale zřejmě si to tentokrát zasloužila. Někdy zapomněla, že ve styku s ním platí jiná pravidla, že nebyli žádní bezstarostní teenageři. Po většinu času spolu vycházeli v dobrém, ačkoli velká část jejich přátelství sestávala ze společného mlčení. Také tento večer nebude představovat výjimku.
Hermiona nevěděla, co ji tak často do sklepení táhne. Severusova přítomnost na ošetřovně byla podmíněna tím, že Poppy byla upoutána na lůžko, ačkoli on nikdy nezapomněl na chvilku pozdravit i ji. Stalo se to příjemnou rutinou.
Vděčně přijala šálek a pozorovala, jak se mistr lektvarů usadil v křesle. Stále znovu užasla nad lehkostí, s jakou ten mrzutý muž pohyboval svými dlouhými končetinami. Při všem, co dělal, měl jistou taneční grácii, která někdy vypadala jako nešikovná nebo nezkušená. Nikdy ji však v této myšlence nepodpořil, pokud si jí ovšem všiml.
"Zpět k tvojí otázce:" začal Severus, "nikdy tě nenapadlo, že Molly Weasleyová je jen o pár let starší než já? Jsem tomu věku pro slaďáky podstatně blíž než ty."
Hermiona frkla do svého šálku. To bylo to, co s nimi udělala válka: předčasně zestárlí a traumatizovaní. Všední den nebyl ulehčením, ale mlýnským kolem, které se otáčelo a rvalo je s sebou. A stále znovu zkoušeli napravit škody způsobené Voldemortem. U studentů zmijozelské koleje měl Severus alespoň malý úspěch, ale Hermiona bojovala u své smrtelně nemocné pacientky marně.
"Poppy zemře," řekla Hermiona bezvýrazně po mnoha minutách ticha.
"Já vím."
"Brzy."
"Já vím." Ještě nikdy nezněla jeho slova tak rezignovaně. Malinký kousek Hermiony se z toho těšil, neboť jinak skrýval i před ní všechny emoce kromě zlosti.
"Ona je - ona byla -" odmlčel se a jeho obličej byl naprosto neutrální. Hermiona pochopila, co on nemohl vyslovit. Poppy mu mnohokrát zachránila život. Byla jeho krizové centrum, když dospíval. Byla mu více matkou než žena, která ho porodila. Bude nejvíce oplakávanou obětí poslední války.
Hermiona se následujícího rána připravila a přemýšlela o tichu, které sdílela se Severusem. Nebylo to mlčení způsobené chybějícími slovy. Také to nebylo významné mlčení. Nebylo to docela přátelství, a přitom více, než že by se pouze trpěli. Bylo to jednoduše jen bytí.
S Ronem nic takového nezažila. On mlčel jen tehdy, když se cítil uražený. Jejich společný život byl intenzivní a hlasitý a někdy jí to chybělo. Hermiona poznala, že její láska k Ronovi byla často namáhavá, nikdy tichá a něžná. Někdy po jeho smrti došla k závěru, že jejich manželství nebylo na věčné časy. Mezitím se poznala lépe a věděla, že mohla okolo sebe na dlouhou dobu mít jen několik málo lidí a Ronald k nim nepatřil. Byl prudký a radostný a náročný, a ona se často ráda nechala strhnout k témuž. Ale Ron si nikdy nevšiml, kdy už pro samý zmatek nevěděla, kde jí hlava stojí. Pojem ticho mu byl naprosto cizí. Nesoudila ho za to, ale poslední roky strávené v téměř naprosté sociální izolaci zostřily její smysl pro vlastní potřeby. Severus a jejich společné mlčení pro ni představovalo dost.
Hermiona nevěděla, kdy začala Severuse srovnávat s Ronem. Normálně od sebe takové myšlenky odháněla, ale v tento den nebylo nic normální.
Hermiona to věděla ve chvíli, kdy vstoupila na ošetřovnu. Dveře do sesterny byly otevřené a vzduch se mihotal vlivem magie. Následovala impuls a vykouzlila svého patrona.
"Už je to tady," řekla a poslala vydru k Severusovi. Pak téměř běžela do malého pokoje. Poppy na ni hleděla široce otevřenýma očima.
"Hermiono," vydechla a mladší léčitelka si klekla k posteli. Závěsy se třepotaly jako vlajky v neexistujícím větru.
Hermiona už něco takového jednou zažila. Šlo o poslední manifestaci magie umírajícího. Jen velice mocné čarodějky a kouzelníci uvolňují během umírání svou magickou sílu, pro tento fenomén však není žádné vysvětlení. Zřejmě to nikdo nechtěl zkoumat, a Hermiona netvořila žádnou výjimku. Viděla dost smrti a umírání, své poslání spatřovala v uzdravování.
"Dala jsem vědět Severusovi," chytila Hermiona ruku staré léčitelky.
"Ten milý chlapec," zašeptala Poppy. Dýchala klidně a pravidelně, ačkoli její magie vířila okolo ní. Závěsy se vzdouvaly, voda ve sklenici se vlnila a třásně na okrajích koberce poletovaly. Vzduch se tetelil, plný magického potenciálu, a Hermioně svrběla kůže, jak se vzpínala její vlastní magie a odpovídala. Síla vycházející od staré léčitelky byla téměř hmatatelná.
Pak se závěsy uklidnily a Poppyina ruka těžce a uvolněně spočinula v její. Všechno utichlo. Léčitelka byla mrtvá.

Ještě než mohly vytrysknout slzy z Hermioniných očí, rozrazil někdo dveře na ošetřovnu.
"Madam Weasleyová!" volal udýchaný chlapecký hlas.
Bradavická léčitelka odsunula smutek, narovnala se a vyšla z pokoje. Před jejím psacím stolem stál pobledlý Jenson Fender.
"Madam Weasleyová - lektvary - profesor Snape - nehoda!", oddychoval.
Po zádech jí přeběhlo horko a chlad, jako by jí Harry znovu sděloval zprávu o smrti jejího manžela.

Wie ein Licht P12 1/4

5. dubna 2020 v 20:00 Morag McAdams
Wie ein Licht in der Nacht 1/4
Pro Hermionu je to zvláštní pocit, když po dlouhé době opět vstoupí na bradavické pozemky. Zahalená do smutku a cestovního pláště se setkává se svou novou úlohou a začíná projekt, který jen maličko připomíná SPOŽÚS.